Pach smrti, 5. část


Starý John si vykračoval po silnici směrem z Jackvill. Zapomněl na strach. Nikde ani živá duše. Všichni byli ve svých domovech a čekali co se bude dít. Za necelou hodinu bude půlnoc a John šel po kraji silnice. Jen tak, ani nevěděl kam jde. Šel se prostě projít, aby zapomněl na přítomnost. V paměti se mu vracely myšlenky na poslední plavbu Top Lady. Na plavbu, kdy převáželi tajný náklad. Měli ho dopravit na jednu vojenskou základnu tady poblíž. Plavba…

10.
LÉTO 1964

…probíhala jako každá jiná. Top Lady už měla za sebou řadu bojových plaveb a z každé se vrátila jako vítěz. Tahle plavba však byla jiná. O druhu nákladu věděli jen vrchní velitelé a to přesně ještě netušili co to je. Posádka věděla jen to, že převážejí nějaký materiál na vojenskou základnu a tak plavbu brali jen jako rutinní povinnost. Po dvou hodinách se vojáci střídali v hlídkách u převáženého nákladu. Chybou bylo to, že mrtvoly a chemická látka byla ve stejné nákladové komoře a jen v jiných kontejnerech.

Zbývaly dva dny do konce plavby. Na hlídce v nákladovém prostoru byli vojín Colin Chilvers a Frank Denis.

„Zajímalo by mě ….“

„Co tě zas zajímá Chilversi?“, přerušil ho Denis.

„Tak mě nepřerušuj a dozvíš se to! Zajímalo by mě, co je na těch mrtvolách tak zajímavého, že je zakázaný se k nim přibližovat. To jak je tajej a myslí si, že nevíme, že tam maj mrtvoly, to je pěkně směšný. Nejradši bych je prozkoumal.“

„Ty si teda vědátor! To si neviděl nikdy mrtvoly?“

„Jasný, že jsem viděl mrtvoly, ale né takový, ke kterejm se nemůžeš vůbec přiblížit, jinak by tě za to zastřelili.“

Já ty mrtvoly vidět nemusím. Co bych na nich viděl zajímavího?“

„To se právě neví, ale já na to přijdu. Taky se podívám co to vezem za sajrajt. Zas nějaký chemikálie!“

„Mě je to jedno co vezeme. Hlavně, když splním úkol a to mi stačí a nemusím čumět na nějaký chcíplotiny. Ještě se z toho Chilversi zebleješ!“

„Proč bych se měl jako zeblejt? Jsou trochu ztuhlý, ale mě to nevadí.“

„Radši toho nech, nebo se něco stane!“

Co by se mělo stát, říkal si pro sebe Colin Chilvers. Pomalu se přibližoval k místu kde ležely mrtvoly, dostatečně zabedněné v přepravních kontejnerech. Vedle nich byly sudy s chemikálií.

„Tak se vám podívám na zoubky, vy moje malý mrtvolky.“

„Nech to bejt na pokoji“, varoval ho Frank Denis. „Říkám ti, nech to bejt a radši od nich vypadni!“

Chilvers Denisovo varování nevnímal. Naklonil se nad první kontejner s mrtvolou. Mrtvá byla žena kolem pětatřiceti let. Vypadala jako živá. Dlouho mrtvá asi není, pomyslel si Chilvers. Měla dlouhé, blond vlasy a modré oči, které koukali směrem ke stropu. Na sobě neměla žádný oděv. Byla náhá.

„Franku pojď se na to mrknout, co to tady leží za krasavici!“

Denis se váhavě loudal k Chilversovi. Oba dva se podívali na mrtvou ženu a pak se jejich oči střetly v jednom bodě.

„Ta ale má co??“, zachechtl se Colin.

„Ty máš taky ale v hlavě místo mozku hovno!“

„Nezkusíme jí dát umělé dýchání?“, pokračoval Colin. „Možná obživne.“

„Ty si snad fakticky padlej na tu tvojí podělanou hlavu“, konstatoval Frank a prohlížel si kontejnery s chemikálií. Nevšiml si však toho, že každý kontejner má po stranách malé bezpečnostní páčky.

„Hele abys nedostal do huby!“, vyjel Chilvers.

Denis se zasmál.

To Chilverse dopálilo tak, že strčil do Franka Denise. Ten upadl tak nešikovně, že loktem zavadil o bezpečnostní páku na jednom z kontejnerů. Z něho hned začala unikat našedlá pára, která nepříjemně páchla.

Ani jeden si toho zatím nepovšimnul.

„Je tady ještě jedna mrtvola. Pojď se taky na ní podívat.“

Denis vstal a setřel si paží krev, která mu vytékala z nosu.

„Něco tady smrdí! Necejtíš to?“, nasál vzduch Frank Denis.

„Já necejtím nic, ale dal bych za to krk, že ta mrtvá ženská na mě mrkla!“

„Ty si fakt blázen Coline!“, řekl Denis a vzápětí vykřikl. „Chilversi, ten smrad! Z tý páry! Koukej!“ Ukázal prstem směrem na kontejner. „Musíme to zavřít!!“

Oba dva se přiblížili ke kontejnerům. Chilvers se naklonil.

„Tady to má ty zatracený páky! Musíme to rychle utěsnit!“

Denis se sklonil k Chilversovi.

„Posraný sudy! Smrdí to jak stádo hoven! To jen tak nezavřeme! Má to tlak jak hovado!!“

Začali manipulovat s bezpečnostními uzávěry. Tlak uzávěru byl však nad jejich síly. Ještě chvíli se snažili kontejner utěsnit, ale marně.

Padli do bezvědomí.

Po dvou hodinách od této události byla už Top Lady na dně moře.

Starý John byl tu dobu v bezvědomí na kusu trupu lodi, unášen směrem k pobřeží.

 

++ ++ ++

 

11.
LÉTO 1984

Terman s McCarderem sledovali další útok zombie. Útočili teď ve větších počtech, než předešlé noci. Ty které šlápli na minu byli roztrháni na kusy. Byla to strašná podívaná. Kusy zohavených těl se povalovaly všude kolem strážního domku. Šerif s hlídačem je brzdili střelbou ze svých zbraní.

„Je jich jako much!“, zahulákal Terman.

„To nemůžeme za žádnou cenu přežít. Vždyť jich jsou desítky!“ strachoval se McCarder.

„To jsou jenom keci! My jim rozflákáme zadky. Ty se budou ještě divit!“

„Jenom abychom se nedivili my.“

 

++ ++ ++

 

Zombie bušili na zabedněná okna domu. Thomas Nell s Rossií drželi v objetí Jesicu a modlili se. Pes byl schovaný pod stolem a nepřestával štěkat. Z venčí před domem se ozývalo hlasité skučení mrtvých útočníků. Jejich nepřestávající údery do zabedněných oken a dveří se stupňovaly. Ještě pár takových úderů a zabednění na oknech povolí.

„Dědo já se bojím! Co to je za rány?“, strachovala se Jesica.

„Ničeho se nemusíš bát holčičko, nic to není. Za chvíli to přestane, uvidíš.“

V momentě co Thomas Nell dořekl svojí větu, se ozvalo zapraskání dřeva. Zabednění oken povolilo. Mezi prkny se objevili hnijící ruce, které se snažili odlomit kusy dřeva. Thomas popadl lopatu kterou měl připravenou pro případ, že by se zombie dostali do domu. Mohutným úderem švihl po sápajících se rukou. Trefil se přesně. Mrtvolná paže se odlomila v zápěstí a dopadla na zem. Prsty na dlani se nepřestávaly hýbat.

„Pro Bůh?! Co to je??“, ječela Rossie.

„Tu máte!!“, s těmi to slovy se Thomas znova rozmáchl a přeťal hýbající se dlaň. Ještě dvakrát zasvištěla lopata vzduchem, než se konečně useknutá dlaň s prsty přestala hýbat.

„Co s námi bude?? Co??“, naříkala jeho žena.

Z venkova se ozval nějaký cizí zvuk, který se přibližoval a sílil. Čím víc se blížil, tím víc se měnil v ohlušující se rachot.

Z nenadání vše utichlo. Thomas se přiblížil k oknu s vylomeným prknem. Zombie se z ničeho nic stáhli. Vykoukl škvírou v okně ven před dům. Do tváře mu svítila silná světelná záře. Dal si ruku před oči. Co to je? Řekl si. Přes silnou záři nešlo rozeznat okolí domu. Nechápal.

„Tady americká národní garda!! Je někdo uvnitř?? Máte dvě minuty, aby jste opustili dům!“

Thomas Nell se odsunul od okna. Podíval se na svou ženu a na Jesicu.

„Bože…… Jsme zachráněni.“

„Tady americká národní garda!! Máte dvě minuty, aby jste opustili dům!! Rozumíte??“, ozvalo se opět před domem.

 

++ ++ ++

 

Terman s McCarderem už počítali zbytky s vích nábojů do lehkých zbraní. Zbývalo jim už jen pár min, co měli nastražené před strážním domkem.

„Tak jdeme do finále“, hlesl šerif. „Ještě chvilku a je z nás krvavej biftek!“

„Biftek bude, ale z nich. Z těch z kurvenejch bastardů venku. Mám ještě jedno malé překvapení na závěr!“

Terman odešel do vedlejší místnosti. Když se vracel, McCarder nechápavě zíral na to co hlídač nesl ve svích rukách.

„Co to je??“

„Můj vlastnoruční vynález“, hrdě ukázal Terman na věc co přinesl. „Betty tohle je šerif. Šerife tohle je Betty.“

„Betty??“

„Jo Betty. Krásná, co?“

McCarder přikývl. To co viděl v Termanovo rukou ještě nikdy neviděl.

„Koukáte co?? Jó Betty, to je moje holka. Vyrobil jsem si jí po večerech tady v práci“, s těmi to slovy pohladil věc ve svích rukách. „Ráži má, že by jste z ní mohl střílet plechovky piva, to mi věřte“, pokračoval.

Terman přistoupil ke dveřím.

„Až vám řeknu šerife, tak ty dveře otevřete. Jasný?“

McCarder přikývl.

„Téééď!!“

Dveře se rozlétly do strany. Terman rozkročen na prahu, Betty zapřenou o sebe a řvál s plných plic.

„Zmrdi zasraný!!! Váš čas přišel!!“

Zmáčknul spoušť. V ten moment se venku před strážním domkem začalo odehrávat něco, čemu by se dalo nazývat „jatka století“. Vzduchem létaly končetiny všeho druhu. Hlavy i s kusem páteří vyrvaných z nemrtvých zombií. Tlak střel trhal hnijící útočníky na cáry. Na zemi, na příjezdové cestě k domu se hromadila hromada zbytků těl.

„To máte za fotra bastardi zasraný!!“, nepřestával mačkat spoušť Paul Terman.

McCarder zíral v němém úžasu. Před jeho očima se z útočících zombie stávali bezcenné cáry hnijících těl. Bylo mu hned jasné,že On a Terman přešli do protiútoku.

„Termane vy jste dábel!“

„Né…jen posel pomsty!!“

Hlídač přestal mačkat spoušť a zavřel dveře od domu.

„Myslím, že mají dost.“

Oba dva se posadili ke stolu a hluboce oddechovali. Naplňoval je hřejivý pocit touhy po přežití. Uvědomili si, že mají šanci.

„Georgi slyšíš mě?? Georgi, tady Beret.“, ozvalo se z ničeho nic.

„K sakru! To je dost“, zahulákal McCarder, „vysílačka už zase funguje.“

Vyndal si jí z pouzdra na pásku kalhot a přiložil k ústům.

„Tady McCarder. Berete slyším tě. Jak to vypadá v Jackvillu?“

„Chvála, že žiješ. Tady je to O.K. Město obsadila americká národní garda a má vše pod kontrolou. Přepínám.“

George McCarder se dlouze podíval na Paula Termana. Objali se a poplácali po zádech.

„Tak to máme šerife za sebou.“

„Už jsem ani nedoufal,že to přežijeme. Ještě, že jste vytáhl svůj trumf. Betty.“

Terman se podíval na Betty a políbil její ocelovou hlaveň.

„Děkujem Ti Betty. Máš u nás jedno malý pivo.“

Šerif se podíval ven před dům. Na zemi leželo nespočet rozervaných kusů, teď už doopravdy mrtvých těl zombie. V dáli jeho zrak spočinul na svém výbuchy nedotknutém policejním autě.

„Paule jedete do města?“

Terman přikývl.

 

++ ++ ++

 

Na svém místě v motorestu „U zrzavého Billa“ seděl John West a popíjel mlčky svého Budweisera. Seděl tiše a vychutnával si každý lok zlatavého moku. V hlavě se mu honily myšlenky na své dávné kamarády, kteří už tady nebyli. Na své kamarády z lodi Top Lady. Znova se napil.

„Na zdraví. Na Vás.“

 

++ ++ ++

 

Prázdným strážním domem se proháněl otevřenými okny vánek od hřbitova. Poletoval skrz škvíry v podlaze, přes dřevěný poklop, dál do podzemní chodby pod hřbitovem. Směrem ke přepravní místnosti pro mrtvé. Do skladu mrtvol. Byla v ní jedna mrtvola, která čekala ještě na převoz na nový hřbitov Svatého Petra. Vánek prolétl přes místnost a pokračoval dál.

V místnosti jako by něco bylo cítit. Něco co tam ještě před chvílí nebylo. Něco jako PACH SMRTI…

 

K O N E C 1992 – 2009

Sdílejte článek

  1. Akul 21 října 2009 v 16:33

    Nemuzu neokomentovat i tohle jako zakonceni se mi to velmi libilo. Zaverecnou pointu jsem uz jaksi tusil, ale to nicemu neuskodilo. Nejvic me dostalo toto: „Zmrdi zasraný!!! Váš čas přišel!!“….musel jsem se smat.
    Ale celkem me prekcapuje, ze je  tohle posledni dil pac podle toho co jsi psal na zacatku jsem myslel, ze to bude teda na delsi dobu.

Nový komentář