Pach smrti, 3. část


Vystřelil. Zásah. Postava se skácela na zem, ale hned vstala. Vypálil znovu. Bez výsledku. Policista zatím doběhl ke dveřím. Hluboce oddychoval a nemohl popadnout dech. Terman ho postrčil dovnitř do domu a rychle vešel za ním. Zabouchl dveře a zastrčil bezpečnostní petlici. Oba dva se na sebe podívali.

„Víte co je to venku?! Vždyť to jsou zombie, živé mrtvoly. Viděl jsem je ve filmu. Nikdy bych nevěřil, že se to může stát. Oni mu sežrali mozek. Jeho pitomej mozek!“ Policistova slova zněla jak bodající šípy.

„Uklidněte se“, řekl Terman. „Jo přesně tak, jsou to živé mrtvoly. Už jednou jsem to zažil. Před dvaceti roky. A teď je to to samé.“

Oba dva se posadili.

„Jmenuju se Paul Terman a mám na starosti místní hřbitov.“

„George McCarder“, představil se šerif.

„Dnes večer! Ano, jak před léty. Nemohl jsem si vzpomenout“, pokračoval Terman, „ten smrad. Přesně ten byl cítit a pak se objevili zombie. Strašné! PACH SMRTI!“

„Musím podat zprávu a požádat o pomoc“, McCarder vzal do ruky sluchátko. „Nefunguje! Kurva, kurva, kurva!“

Podal ho Termanovi.

„Přerušili spojení. Bastardi! Mrtvoly a jak jsou chytrý.“

„Ve voze mám služební telefon.“

„To je riskantní vyjít ven. Jde vidět, že jste to ještě nikdy nezažil na vlastní kůži.“

Sotva to dořekl a hned uslyšeli z venčí několik kroků, které se postupně blížili ke dveřím domu.

„Musíme se zabarikádovat, jinak ty dveře vyrvou!“

Ozvaly se tvrdé rány do dveří. Tlak ran sílil.

 

5.

Slunce se vyhouplo na nebe a hned začalo na plno pařit. Děda s Babičkou, Jesica i pes už byli vzhůru. Zrovna uklízeli stůl po snídani.

„Babi můžu jít ven?“, zeptala se Jesica.

„Tak běž, ale ať si na svačinu tady a hlavně dej na sebe pozor.“

Jesica odešla.

„Ať si užije aspoň ještě čerstvého vzduchu než se to sem dostane.“

„Rossie přestaň! Teď jsou lepší ochranný prostředky, tak co by se sem mělo dostat? Nemysli na to“, utěšoval jí její muž.

Přemohla se k úsměvu.

„Bůh ví jak to s námi dopadne! Bůh ví!“

 

++ ++ ++

 

Kde by jinde našli Starýho Johna než v motorestu „U zrzavého Billa“. Automaticky se posadili k jeho stolu.

„Už jste tady zas?“, obořil se John West na profesora Gereta.

„Neřekl jste nám vše co víte o co my potřebujeme vědět“, bránil se profesor.

„Co ještě chcete? Nic už nevím! Nechte mě na pokoji! Je vám to jasný?!“

Geret si už připravil svazek bankovek ale, když teď slyšel co jim John říká, tak je zas schoval a na oko se začli s inženýrem Clintem zvedat od stolu.

„Tak počkejte přece. Já to tak nemyslel.“

Profesor i inženýr si znova přisedli. Geret dal Johnovi do ruky bankovky.

„Nechte si ty vaše prachy.“

„Jen berte. Vy je potřebujete víc jak my.“

John je po chvíli váhání strčil k sobě do kapsy.

„Tak co chcete vědět od Starýho Johna?“

„Zajímalo by nás co se stalo s těma mrtvolama z té lodi a s utonulou posádkou.“

„Víte“, začal John, „oni všichni leží tam na dně.“

„Na dně? Oni je nevytáhli?“

„Bylo to prý nebezpečný a za druhý, je tam docela hloubka.“

„Co, když se tam ty sudy otevřeli a teď tím odpadem co vytekl, ty námořníci obživnou?“, strachoval se Geret.

„To je naprosto vyloučený“, pokračoval tulák, „ty přepravky byli dobře zabezpečený.“

„Ale co, když přeci? Co pak?!“

„Pak? Pak už jenom můžeme čekat, kdy ty mrtvoly vyplavou a přijdou sem!“

 

++ ++ ++

 

Jesica si hrála na pláži. Když je na ní sama, tak se koupat v moři nesmí. Stavěla si velký hrad z písku, kolem něho přehradu a malé domky. Musí udělat tunel do hradu, vzpomněla si. Lehla si a začala ho hloubit. Hrabala ho proti moři, aby až bude hotový a podívá se skrz něj, byly vidět šplouchající se vlny. Poslední hrábnutí a tunel je hotov. Oprášila si ruce od mokrého písku a podívala se tunelem na moře.

Vyskočila na nohy a začala poskakovat.

„Jé…, delfíni jsou tady.“

Sledovala rozvlněné moře. Zahlédla je tunelem a teď je vidí i ve stoje. Otočila se a hned utíkala s tou radostnou novinkou na zpět domů, povědět to dědovi a babičce.

Kdyby se na ty předměty, plovoucí ve vodě podívala dalekohledem, zjistila by, že to delfíni nejsou a ani jiní mořští živočichové.

 

++ ++ ++

 

Venku už delší dobu svítilo slunce a na cestě, před strážním domkem u hřbitova, stálo policejní auto. Všude byl naprostý klid. Po zombie ani stopa.

McCarder si rovnal služební čepici.

„Tak, že nám ten telefon moc nepomohl co? Spojení je v hajzlu. Asi se do Jackvill vrátím po svých.“

„Neblázněte, to je riziko“, varoval ho Terman, „oni nejsou vidět, ale stejně jsou tady všude kolem nás. Jen se teď přes den stáhli stranou. To mi věřte. Musíme si poradit samy.

„Jak si s tím chcete poradit?!“, tázal se udiveně McCarder.

„To nechte na mě.“

Terman zavedl policistu do skladiště, které bylo poblíž strážního domku.

„Ještě, že je ten sklad jen pár kroků. Být dál, tak nás oba zbaví mozku. Budete koukat co tam všechno je.“

Vešli dovnitř. Sešli pár dřevěných schodů. Terman rozsvítil starou žárovku na stropě.

„No teda, to je úplnej vojenskej arzenál“, nevycházel z údivu McCarder. „Kde jste to všechno vzal? Víte o tom, že je to protizákonný?“

„No a vidíte, teď je to dobrý, že to tady je. A s tím jestli je to černota nebo ne, tak s tím si dělat hlavu nemusíte, protože je to všechno povolený a je to řádně v evidenci.“

Terman se rozhlédl po nevelké místnosti.

„Tak a jdeme na to! Za chvíli z nich nic nezbude!“

 

++ ++ ++

 

Malá nákladní dodávka zastavila před domem na útesu. Vystoupili z ní dva muži. Oba přistoupili k staré paní, která stála na zahradě před domem.

„Dobrý den. Jsme z výzkumného ústavu v Auroře. Jmenuji se Geret a to to je můj spolupracovník inženýr Clint.“

Muži ukázali staré dámě průkazy.

„Rossie Nellová“, představila se, „oč vám jde?“

„Mohla by jste nás prosím pozvat dál? Je to důležitá věc.“

Všichni čtyři seděli u stolu. Geret, Clint, Rossie Nellová i její muž Thomas.

„Před dvaceti léty, se na moři, pár mil od vašeho domu, potopila válečná loď. Jistě o tom víte“, řekl Geret.

Oba starci přikývli.

„Nebudu chodit kolem horké kaše“, pokračoval, „prostě by nás zajímalo co vše o tom incidentu víte a co se dál událo v Jackvillu, ale jen pravdu. Ten nynější incident s tím má spojitost. Je to ten samý materiál jak v minulosti.“

„Co chcete od nás vědět? Co my by jsme vám jako měli říci?“, zeptal se nechápavě stařec.

„Jistě víte, že před dvaceti léty se zde událo něco strašného, co nemá obdoby. Tajit to před námi nemusíte. Nejsme z Jackvillu, ale víme o tom všem stejně jako vy, lidé odtud. Bojíme se, že ten únik odpadu oživí mrtvoly jak před léty. Proto by jsme chtěli prozkoumat pobřeží a najít přesné místo kde se loď potopila. Doufáme, že nám v tom pomůžete.“

Starci se na sebe podívali.

„Tehdy před léty, bylo to hrozné. Málem nás ty zombie dostali a teď? Má to být všechno znovu? Co s námi bude?“, dala se do pláče Rossie.

Manžel jí pohladil po vlasech a začal utěšovat.

„Ve všem vám budeme nápomocní. Jen, aby se to neopakovalo“, dodal Thomas Nell.

Z horního patra se ozval hluk. Po schodech k nim dolů přicházela Jesica. Pozdravila.

„Babi, dědo! To jsem vám zapomněla říct, když jsem byla na pláži, tak jsem uviděla v moři delfíny. Plavali směrem k pobřeží.“

„Jessie jdi si hrát do svého pokoje, my tady máme s pány důležitý hovor.“

„Jen jí nechte mluvit“, řekl Clint, „tak nám o těch delfínech něco pověz pěkně od začátku.“

Jesica všechno znovu řekla co viděla dnes na pláži. Potom si vzala ze stolu jablko a šla si hrát nahoru zpět do svého pokoje.

„Tak a máme to! Už jsou tady. Nechceme dělat zbytečnou paniku, ale nemrtvý jsou tady zpět a nejen ty z moře. Kde by se tady v tuhle tu roční dobu vzali delfíni? Nemyslíte? Jejich čas je až tak za měsíc. Pak se teprve budou stěhovat do teplejších vod“, konstatoval Geret.

„Jestli to byli zombie, tak se budeme muset na ně připravit“, odpověděl stařec.

„To by bylo nejlepší řešení“, pokračoval Geret. „My se budeme snažit informovat vládu, aby vyslala pomoc, když si to tak s těma pokusy zahrála. Bude to obtížné, ale musíme to zkusit.“

 

++ ++ ++

 

6.

Stmívalo se. Místní motorest byl jako vždy skoro plný. John West s partou popíjeli pivo a bavili se o samých pitominách.

„Víš, že se pohřešují dva fízlové? Prej se nevrátili z noční hlídky. Voni ani nemaj páru kam ty dva jeli a tak je nemůžou najít. Je v tom pěknej bordel, když ani vrchní šerif neví kam někoho poslal. Jsou to vymlácený mozky, ty fízlové“, vybreptal ze sebe Zrzavý Irvin.

„Sežrali je zombie a vyžrali jim mozky…..cha cha“, chechtal se Myší Ocas.

„Nechte těch keců! Se zombiema se nežertuje“, vmísil se John, „až vám budou chtít sežrat ty vaše z kurvený mozky, tak budete strachy srát i z uší!“

„Kde by se tady ty mrtvoly vzaly? To je už dávno pryč, co tady byly.“

„Jen nechte na hlavě“, pokračoval John, „vy jste neslyšeli o tom odpadu? Chápejte, ten odpad je samej jak před léty. Budou tady znova. Já to cítím!“

 

++ ++ ++

 

Byla už úplná tma. Terman s McCarderem mlčky hleděli z okna.

„Doufám, že až vylezou, že na ty nastražený miny šlápnou. Celej den jsme se s tím srali, tak ať to stojí za tu námahu.“

„Tamhle jsou!“, zařval z najednou Terman a ukázal ven k lesíku na hřbitově. „Už lezou ven ty potvory. Jen ať přijdou blíž, my jim ukážeme!“

Zombie se pomalu blížili k domku. Rána. Jedna z nich šlápla na minu. Rozlétla se na kousky. Ostatní to zpozorovali a dávali teď větší pozor na ….. další rána. Druhá mrtvola se rozprskla po okolí. Kusy hnilobného masa se rozlétli na všechny strany. Čvachtavě dopadli na zem.

„Jen tak dál vy bastardi hnilobný“, smál se Terman.

Najednou jeho obličej změnil grimasu.

„Bože vždyť je mezi nimi můj táta!“

McCarder nechápavě zíral na Termana.

„On je po smrti už pět let a teď si tady chodí. Ten sajrajt ho taky oživil. Ten vypadá! Tati!“, zařval ven z domu. „Tatiiiii!“

Je ho otec byl dobře zachovalí. Na to, že byl pět let mrtev. Místy měl na vybledlých kostech zbytky masa. Jinak byl však jen chodící mrtvola.

Otec se zastavil. Naslouchal odkud zní ten hlas. Známý hlas. Hlas jeho syna. Mrtvola pětasedmdesátiletého muže se zastavila. Zaváhal, vzpomněl si na svého syna. Na rodinu, na přátelé. Chvíli stál, ale síla hladu ho táhla dál. Dál k vytouženému cíli.

„Mozek! Mozek“, znělo z jeho zbytku úst.

Terman, ač byl již po čtyřicítce, už dost dlouhou dobu, se rozplakal.

„Tati můj! Tatínku!!“

Ozvala se rána. Otec vyletěl do vzduchu. Jeho zbytky dopadli na zem.

Aspoň se nebude trápit, pomyslel si Paul Terman. Jeho syn.

 

++ ++ ++

 

Pohybovali se po pláži. Námořníci z Top Lady. Námořníci kteří utonuli před dvaceti léty. Teď byli oživlé mrtvoly…. zombie. Přibližovali se ke skále, kde našli schody. Schody k domu na útesu. Vydali se po nich nahoru. Nahoru za potravou.

 

++ ++ ++

 

Přibil poslední prkno.

„Tak a teď si můžou přijít. Nedostanou se sem za žádnou cenu“, chlácholil se Thomas Nell, když zatloukal všechny okna a dveře domu.

„Myslíš, že to je v pořádku?“, strachovala se Rossie. Thomasovo žena.

„To víš, že je. Nemusíš se ničeho obávat. Sem se nedostane ani noha.“

„Doufám, že se nic nestane Jesice.“

 

Jesica spala ve svém pokoji. Pes randy větřil něco neznámého. Od moře se ozývalo dunění vln narážejících na skály.

 

++ ++ ++

 

Rozloučili se. Myší Ocas a jeho kámoši. Jenom John West zůstal dál v motorestu „U zrzavého Billa“. Ostatní z party se vydali do svých domovů. Na ulici nebylo ani živáčka. Myší Ocas se sotva udržel na nohou. Byl na mol. Popošel pár kroků a upadl. Snažil se vstát. Povedlo se. Neušel ani deset metrů a byl znovu na zemi. Chvíli ležel, pak se postavil. Nešlo to.

„Kdo jste kdo?! Slyšíte?! Pomoc te mi vstát!“, řval na celou ulici. Nikdo ho neslyšel. Zařval znovu.

Na druhém konci ulice se objevili dvě postavy.

„Halo! Pomoc te mi“, hulákal na ně.

Postavy se k němu přibližovaly. Konečně někdo na obzoru, pomyslel si. Zastavily skoro u něho. Byla tma.

„Tak pomoc te mi na nohy. Na co koukáte!“, žadonil. „Tak slyšíte?! Pomoc te mi. Na co čekáte!“

Obě postavy se nad ním sklonily.

„Mozek, mozek!“

Ulicí zazněl drásající zvuk. Zvuk smrti.

 

++ ++ ++

 

Mohutnou sílou začali bouchat do dveří.

„Za chvíli je prorazí“, hodnotil situaci Terman, „musíme se stáhnout do sklepa!“

Hlídač se sklonil a nadzvedl dřevěné víko, které bylo v podlaze. Oba dva se ještě rozhlédli po místnosti a potom slezli do sklepa.

„Tak tady zůstaneme.“

„Myslíte, že nás nedostanou?“, optal se McCalder.

„Musíme jít dál. Tohle sklepení se rozprostírá skoro až do poloviny hřbitova.“

„To chcete říct, že ty lidi co jsou pohřbený v rakvích jsou nad námi?“

„Přesně tak. Jsou pohřbeny v hloubce dvou a půl metrů a tenhle sklep začíná v hloubce čtyř metrů. Tak, že rakve jsou přes jeden metr nad námi.“

Mrtvoly zatím prorazily dveře do strážního domku. Jiné se vydaly směrem na Jackvill a blízké osady.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Akul 14 září 2009 v 23:55

    uz se to rozjidi, uz to jede. Chce to projet nekolik zatacek a pak zase pekne po velmi dlouhe a krvave rovince….jo uz se tesim na dalsi dil

    a jak rika Pavel, aby se z toho nestala stereotipni vyvrazdovacka tak ja jsem pro, ja od zombii zanru cekam krev, kusy masy a hromady mrtvol..jak uz lidi tam zombiku

    a nejvic si me dostal s picifukem (mam k nemu super pribeh z realu) a pro me picifuk od ty doby znamena deodorant..nejvetsi narez

  2. Profilový obrázek
    Pavel 14 září 2009 v 20:04

    Takže, dokud si to všechno ještě pamatuji… První díl se mi líbil  nejvíc, z celé trilogie. Nebylo to ještě tak uspěchané a držel jsi celkem slušný tempo. V ostatních dílech si trochu sešlápl plyn a všechno se to skutečně začalo rozjíždět a nabírat na obrátkách. Bohužel od zombie žánru se nedají čekat žádné zázraky a tak tohle dílo nějak nevybočuje z řad ostatních podobných povídek na tomhle serveru. Co mě trochu začalo časem nudit, bylo to, že jsi strašně rychle skákal z místa na místo a opravdu mi to připadalo, že sleduji skutečný film. Akce, střih a další scénka. Co se mi naopak líbilo, byl fakt, že jsi celkem bravůrně vystihnul nebo odkoukal, tipické americké prostředí a mentalitu hlavních hrdinů. Jinak nevím, zda je to pouze náhoda, nebo úmysl, ale připadá mi, že tě inspirovalo několik filmů. Jen dávej pozor, aby se z toho časem nestala jen stereotipní vyvražďovačka což se u tohodle žánru velmi často stává. Držel bych se pravidla, že v nejlepším se má přestat. Ale to je jen můj názor. Přeju hodně úspěchů do dalšího psaní.

Nový komentář