Pach smrti, 1. část


1.

LÉTO 1984

 

Příjemně svěží,chladný mořský vítr ovíjel stromky v zahradě. Pohupoval větvemi sem a tam,jak dirigent taktovkou řídíc svůj orchestr. Malé lístky se jemně vlnily v rytmu větru jak sólisté státní opery,kteří přidávají další a další kousky ze svého umění. Od pláže bylo slyšet švitoření hejna racků. Zvolna pluli vzduchem jako by nadlehčováni svojí vahou. Někteří posedávali na pláži,jen tak odpočívali a čistili si svá peří. Jiní se pohupovali na mořských vlnách a chladili se vodou. Nezastavilo je ani to jak byla slaná a na letní období až příliš studená. Blízký přístav jim zaručoval dostatek potravy po celý rok. Mořské proudy zde byly příznivé a znečištěnou vodu z přístavu hnaly na širé moře.

Ozval se štěkot psa. Malý oříšek běhal za míčem,který musel pořádně stisknout ve své malé tlamě,aby ho mohl uchopit a donést dívce,která mu ho hodila. Bylo jí něco málo přes šest let a byla zde na prázdninách u svého dědečka a babičky. Jak už se těšila po prázdninách do školy to se ani nedalo vyjádřit.

Na útesu nad pláží se objevila tlustá postava.

„Jessie pojď domů!Je už pozdě!“

Byla to babička. Měla na krku sedmdesát let,ale popravdě vypadala o deset let mladší. Kolem pasu se jí ve větru třepotala domácí zástěra do které si zrovna utírala své staré ruce.

Jesica hned poslechla a začala vystupovat po schodech vytesaných do skály. Přidržovala se dřevěného zábradlí,aby náhodou špatně nešlápla a nespadla. Za zády jí běžel malý oříšek jménem Randy.

Došla na útes nad pláží. Babička se na ní usmála a chytla dívku za ruku a políbila jí na čelo.

„Pojď…Děda na nás čeká. Nesmíš být tak dlouho venku. Máme pak o tebe velikou starost Jessie“

„Proč máte s dědou o mně starost?“,zeptala se Jesica.

„No,aby se Ti něco nestalo. To víš máme o tebe strach. Máme tě s dědou moc rádi.“,odpověděla jí babička.

„Babi?Máte strach i o Randyho?“

„To víš,že jo. Máme vás rádi oba dva.“

„A babi co by se mi mohlo stát?“,vyzvídala dále Jesica.

Babička se podívala směrem k moři.

„Babi slyšíš mě?“

Stařena se zhluboka nadýchla čerstvého mořského vzduchu a odvrátila hlavu od moře. Oči se jí divně leskly.

„To víš,že tě slyším. Tak už pojď,ať děda na nás dlouho nečeká.“

Pomalým krokem mířili k domku se zahradou,který stál nedaleko od moře. Když vešli do dveří začalo se venku stmívat. Na obloze už nebyl ani jeden poletující racek.

Nastal čas k večeři. Jesica seděla s dědou v jídelně u stolu a o něčem si povídali. Hlasitě se tomu smáli. Randy ležel pod stolem a zvědavě tomu přihlížel. Nesmělo mu nic z té hlasité debaty ujít.

„Zklidněte se trochu!Budu podávat večeři. Pak to rozlijete a nebude nic k jídlu“,napomínala babička oba u stolu. Usmála se.

Popřáli si dobrou chuť a dali se do jídla. Randy hltal z mísy,kterou měl pod stolem.

Po večeři si po sobě uklidili špinavé nádobí a přesedli si do obývacího pokoje kde sledovali televizi. Děda si zapálil svojí dýmku a pohodlně se usadil v křesle. Byla to jeho oblíbená večerní činnost a tak si jí pěkně vychutnával. Stařena si nasadila brýle a začala plést jaký si svetr. Jesica seděla v dalším křesle a hladila svého psa.

V televizi zrovna skončil reklamní blok a začaly večerní zápisky zpravodajů. Nejdříve z ciziny,pak ze spojených národů a nakonec z USA a z regionů. Hlasatelka se střídala v podávání zpráv se s vím televizním partnerem. Jejich vyumělkované úsměvy se střídaly s vážnějším výrazem ve tváři,podle vážnosti té či oné zprávy. Starci zatím nevěnovali televizi velkou pozornost,až pak se objevily zprávy z místního regionu a hlasatelka již poněkolikáté během čtení zvážněla. Hovořila o jaké si firmě,které utekl z nádrže z místní pobočky nějaký neidentifikovatelný odpad. Bylo to nedaleko odtud. Hrozí prý nebezpečí,že se vsákne do místní půdy a část se dostane až do moře. Pak zazněl z jejích výrazně namalovaných úst název firmy. Jmenovala se O.V.R.O. Tedy Ochrana Vojenského Radiačního Odpadu. Hned jak zazněl název firmy starci zbystřili zrak a hrůzou civěli na obrazovku. Pak se podívali jeden na druhého. Jejich pohled prozrazoval strach z něčeho co už oba dva znali. Babička přestala plést.

„Běž si lehnout Jessie Je zatraceně pozdě!“

„Ještě chvíli“,přemlouvala vnučka.

„Jen běž a neodmlouvej.“

Dívka smutně vstala ze svého křesla a popřála dobrou noc. Dostala pusu a pomalu kráčela po schodech nahoru do patra,do svého pokoje. Pes se vydal s ní.

Stařenu popadl strach.

„Myslíš,že to bude jak před dvaceti léty?“,zeptala se svého manžela,který jí zatím chytil za ruku,“to by bylo strašné!“,pokračovala.

„Uklidni se Rossie. Teď jsou modernější prostředky,než dříve. Nedopustí,aby se to celé znovu opakovalo. Ničeho se nemusíme obávat. Bude to v pořádku. Uvidíš“,utěšoval stařec svojí ženu. Byl o pět let mladší než ona,ale v soužití jim to v ničem nepřekáželo. Žili spolu osmatřicet let a klapalo jim to,až na malé rozepře,ale ty jsou v každé rodině.

„A co Jesica?!“,zeptala se znovu vystrašená Rossie.“Co bude sní?“

V jejím hlase byl cítit strach. Strach z něčeho co už jednou v životě zažila a nechtěla,aby se to znovu opakovalo. Nikdy.

„Říkám Ti,nic se nemůže stát. Věř mi….a kdyby snad?“,odmlčel se,“tak naší Jessie nedostanou. Za nic na světě ne!“

 

Byla už tma a Jesica spala ve svém pokoji. Otevřeným oknem,krytým jen závěsy,jí do místnosti vanul svěží noční vánek od moře. Přinášel sebou něco,co bylo rozdílné od předešlých teplých nocí toho to léta. Jen ten,kdo tohle to už zažil,věděl,že je to předzvěst něčeho co znamená smrt. Zvuk příboje prorážel ticho noci a sem tam šlo od moře zaslechnout zvuk narážejících vln na útes.

 

++ ++ ++

 

Nejbližší obydlené místo od domu u moře je dvanáct mil. Malé městečko s názvem,který by stejně nikomu nic neřeklo. Jmenovalo se Jackvill. V místním motorestu „U zrzavého Billa“ u hlavní silnice bylo té noci pěkně živo. Hodiny ukazovaly jednu po půlnoci. Hosté se napájeli americkým i když by se dalo o tom dlouho diskutovat,Budweiserem. Přikusovali hot dogy a cpali se hamburgery. Jiní se šťourali v pizze a nikdo by se nedivil,kdo by tam přišel poprvé,že je tam tak živo. Mladé prstnaté servírky obsluhovaly nenasytné hosty a smích jim nikdy nemizel z rozzářených úst. Bylo to součástí jejich každodenní práce v motorestu.

Docela v rohu lokálu seděl starší muž v ošuntělém oděvu a hned na první pohled bylo poznat,že nemá peníze na zbytečné rozhazování. Byl to místní tulák John West. Žil ve starém karavanu na kraji města. Místní lidé s ním vycházeli vcelku dobře,až na některé výjimky. Vždy s něčím pomohl a oni mu za to dali na přilepšenou. Tak z toho Starý John,jak mu tady všichni říkali,žil. Dopil své pivo,chvíli se rozhlížel po lokálu a pak vstal. Nasadil si svojí kšiltovku,rozloučil se a namířil si to ven z motorestu. Venku se zastavil,upravil si čepici a podíval se na oblohu. Na nebi nebyl vidět ani jeden mrak. Hvězdy zářily jasným světlem. John zhluboka nasál chladný vzduch a vyšel do noci osvětlené tisíci zářících hvězd. Dal se směrem ke svému karavanu,k jeho domovu.

Ve vzduchu byl cítit nepříjemný zápach. Pach něčeho čemu se dalo říkat radioaktivní odpad. Byl všude kolem. Část se vsákla do země. Protékal půdou dokud se nezastavil o tvrdou podzemní směs kamenů,štěrku a jílu. Ve vzduchu se začaly utvářet z odpadu výpary,které se shlukly do malých mráčků a z jejich spojení se vytvořila hustá mlha,která se pohybovala po větru. Ten nabíral na síle.

 

++ ++ ++

 

Konvice začala hlasitě pískat. Káva byla hotová. Tedy voda na kávu. Paul Terman si nalil vodu do předem připravené sklenice,kde už měl namleté kafe. Začal pomalu usrkávat.

„Zatracenej vítr. Ještě chvíli a bude snad uragán!“,pomyslel si.“Zrovna,když mám službu“,zaklel nahlas.

Terman pracoval na místě,kde by chtěl pracovat málo kdo. Pracoval totiž na místním hřbitově jako noční hlídač. Střídal se po týdnu. Měl služby vždy sudý týden. Přátelé i známý mu říkají jak to může dělat a že se nebojí. Terman se vždy tomu smál a vysvětloval,že má klid,protože není nikým a ničím rušen. Pravda na některé výjimky a to,když si nějaký opilec krátí cestu domů přes hřbitov,nebo nějací výrostci si plní bobříka odvahy. Tak to pak musí zakročit,ale to je jen párkrát do roka. A jinak čeho by se měl bát?Na duchy nevěří a kdyby se něco přihodilo,tak má u sebe služební zbraň. Většinou poslouchá svého walkmana nebo rádio. Rád si čte a luští křížovky. Tuhle práci dělá už přes dvacet let. Nikdo mu jí nezávidí,ale ani on by jí těžko s někým měnil. Zvykl si na ní a má ji rád. Někdy se prospí a jemu dobře. Tak jako nyní. Dopil kávu a lehl si na služební lůžko. Brzy usnul.

Hustá mlha se pomalu začala snášet nad hřbitovem. Zvolna klesala,až se ponořila do tmy. Byla roztažená po celém hřbitově. Nikomu nepřekážela a nikdo nepřekážel jí.

 

++ ++ ++

 

Prásk!Okno Jessiino pokoje se pod náporem větru hlasitě přibouchlo. Nerušeně spala dál. Spal celý dům i jeho obyvatelé. Jen Randy zvedl hlavu a větřil. Chvíli byl ve střehu a naslouchal. Nic podezřelého nezjistil a tak svou psí hlavu položil a také usnul. Na blízké pláži začalo něco prosakovat do rozbouřeného moře. Vlny To pohltily a odnášely to zpět na širé moře.

 

++ ++ ++

 

Inženýr Clint zaklepal na dveře na oddělení historických podmořských vrakoviště malé odmlce zaťukal znovu a hlasitěji.

„Vstupte“,ozvalo se za dveřmi.

Clint vešel.

„Zdravím vás profesore“,pozdravil asi šedesátiletého muže v kanceláři.“Sehnal jsem ten materiál o tom vraku. Zjistili jsme přesnou polohu.“

„Nejdříve se posaďte,ať nám nevynesete spaní“,řekl už v místnosti sedící profesor historických věd Michael Geret.“Tak povídejte Clintne,co máte pro mne zajímavého?Doufám,že to bude stát za to.“

„To bych řekl. Zjistili jsme přesnou polohu té lodě,máme už i její pravý název. Je to Top Lady,“hrdě pronesl Clint.

„Top Lady?To se mi snad zdá. Ukažte ty papíry“,přikázal Geret.

Inženýr mu podal potřebné papíry a přitom dal,jasně najevo,že nechápe co tak profesora rozrušilo.

„Tak je to pravda. Dvacet let utajovali kde se Lady potopila a teď?“,vítězoslavně řekl Geret,“teď jim ukážeme zač je toho loket!“

„Profesore vy si myslíte,že to má tedy něco společného s tím před léty?“

„Jo!A hodně,hodně společného. Slyšel jste včera ve zprávách o té havárii toho odpadu?“

„Ano slyšel,ale co to má společného s tím vrakem?“

„Ten vrak,tehdy před dvaceti lety,převážel tu stejnou látku. Úplně tu stejnou co včera vytekla z té nádrže. Tehdy,bylo to také v létě,dělalo vládní vojsko pokusy s mrtvolami.“

„S mrtvolami?!“,zíral s údivem Clint.

„Přesně tak. Zkoušeli na nich nějakou látku po který ty mrtvý znovu ožily. Zní to bláznivě,ale je to tak!“

Inženýr nestačil zírat.

„Jak se to dostalo na veřejnost?“,zeptal se s údivem.

„To už nevím. Nějaký novinář,nebo nějak tak,to vypátral. Byl kolem toho velký rozruch. No tedy pokusy byly úspěšný,to tedy jo. Tak se nařídilo převést mrtvoly i stou látkou na bezpečnější místo a to zrovna k nám do státu“,pokračoval ve vysvětlování profesor. Clint mlčky naslouchal.

Profesor se napil ze sklenice vody a pokračoval ve vysvětlování.

„Dohadovali se jak přepravu provést. Po silnici to bylo nebezpečné. Letecky také a o železnici ani nemluvě. Tak se rozhodli pro převoz lodí. Všechno bylo přesně do puntíku naplánováno a tak Top Lady,jak se loď jmenovala vyplula. Cesta probíhala v naprostém utajení. Blízko konečné stanice se loď z ničeho nic přestala hlásit a pak se rozkřiklo,že se na neznámém místě potopila. Samozřejmě,že zodpovědné instituce věděli kde se nalézá,ale nesmělo se to dostat na veřejnost. A právě tou látkou co teď vytekla z té nádrže,oživovali ty mrtvoly.“

Profesor domluvil a napil se šálku kávy.

„Divím se,jak se ta zpráva,že včera vytekl ten odpad,dostala tak rychle na veřejnost. Museli to také ututlat,“divil se Clint.

„Máte pravdu,ale my se to dozvíme!“

 

++ ++ ++

 

2.

Na stole ležela mísa s ovocem. Jesica natáhla ruku a už držela jablko. Kousek hodila Randymu.

„Na vem si. Jsou dobrý. Ze zahrady,tady u domu.“

Pes poslušně snědl kousek,který dostal. Zavrtěl s vím malým ocáskem. Babička dělala něco v kuchyni a děda právě přicházel dolů, po schodech z prvního patra a něco nesl v ruce.

„Dědo půjdeš se mnou prosím tě k moři?Půjdeme si zaplavat?“,žadonila Jesica.

„Rád bych šel Jessie,ale mám práci. Zeptej se babičky,možná ta s tebou půjde.“

Jesica sklopila své modré oči a pomalým krokem zamířila do kuchyně, kde si babička zrovna myla ruce po nějaké práci.

„Babi půjdeš se mnou na pláž?Ráda bych se vykoupala.“ Stará žena se usmála.

„Tak se jdi připravit,ať můžeme vyrazit.“ Dívka radostí zatleskala.

 

++ ++ ++

 

Starý John seděl na svém místě v motorestu a ukusoval z malého hamburgeru.

Ve dveřích se objevily dvě postavy. Vešli do lokálu. Chvíli se rozhlíželi a potom si to zamířili ke stolu kde seděl John.

„Je zde volno?“,zeptal se mladší z dvojice mužů. Tulák,aniž by zvedl oči přikývl. Oba se posadili.

“Dobrou chuť,“ popřál starší z dvojice. John tomu nevěnoval vůbec pozornost a dál jedl svůj burger.

“Jsem profesor historie z university v Auroře. Mé jméno je Michael Geret a ten to muž vedle mne je inženýr Clint. Martin Clint.“

John se na oba podíval a dál žvýkal své jídlo.

„Voco vám jde?Co vás může zajímat na takovým žebrákovy jako jsem já?“,zeptal se tak napůl zvědavě.

„Jste bystrý muž a to se nám líbí“,odpověděl Clint.“Potřebovali by jsme se od vás dozvědět pár věcí. Mohl by jste nám na chvíli věnovat malou pozornost?!“

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Akul 9 září 2009 v 19:05

    klasicka zombie zapletka, mozna zbytecne natahovane, ale dobre az na nekolik pravopisnych chyb…jinak dej mi pripada jako cistej prepis nejakyho filmovyho scenare, ale ta presne si to predstavuju
    – jinak si myslim, ze prvni umre ten hlidac (ne ze to pokracovani prepises jestli mam pravdu)
    – druhej tip je ta rodina ty holcicky, ale prvni bude hlidac pac to k nemu maj Zetka nejbliz

Nový komentář