Otevři ty dveře v sobě


Věra byla překvapená, když se za dveřmi bytu objevil Jiří Kysel, přítel její bývalé nejlepší kamarádky Jany. Vlastně ho neviděla skoro rok. Naposledy na Janině pohřbu. Z té doby si uchovala i poslední vzpomínku na jeho tvář se strhanými rysy a celou oteklou od pláče. Čekala by, že za tu dobu se jeho výraz opět naplní životem a energií, ale to, co viděla před sebou, byl muž ještě unavenější a zničenější než jakého si pamatovala z jejich minulého setkání.

„Můžu dál?“ pronesl slabým hlasem, který se naprosto nehodil k muži jeho mohutné postavy.

Věra zaváhala s odpovědí. To poslední, co po dlouhém dni práce na psychiatrii chtěla, bylo zabývat se problémy člověka, s nímž se jedenáct měsíců neviděla a kromě Jany je vlastně nikdy nic nespojovalo.
„Jasně, pojď dál,“ vypravila ze sebe se špatně předstíraným úsměvem a poodstoupila od dveří, aby mohl vejít.

Usadila ho do pokoje a ztratila se v kuchyni pod záminkou přípravy kávy, ale ve skutečnosti tak chtěla získat jen nějaký čas, aby si mohla v hlavě rychle urovnat dostatečně obecná konverzační témata, o nichž by se mohli bavit. Ale ať přebírala svoje myšlenky, z jaké chtěla stránky, její myšlenky se stáčely jen zpět k Janině smrti a to podle vzezření nečekaného hosta nebylo to nejvhodnější, o čem by měla hovořit.

„Asi jsi překvapená, že jsem se tady ukázal.“ Jirka se v kuchyňských dveřích objevil nečekaně jako duch. Jeho hlas Věru tak vylekal, že zrnka kávy nasypala místo do hrnku na kuchyňskou linku kolem.

„Vlastně trochu ano,“ i přes menší šok ji Jirkova slova trochu ulevila. Nemusela křečovitě předstírat, že se nic neděje. Ta slova navíc potvrzovala Věřino podezření, že jeho nečekaná návštěva nemusí být jen tak, že ho k ní vedl určitý důvod.

„Víš, Jana o tobě občas mluvila. Že máš vystudovanou psychologii, jsem od ní slyšel snad tisíckrát, ale párkrát se taky zmínila o tom, že ovládáš hypnózu. Je to pravda?“

Předchozí Věřina úleva opět odplavala někam do dáli a místo ní se vrátil ten nepříjemný pocit nejistoty člověka stojícího na tenkém ledě.

„Ano, umím to. Většinou to dělám jako takové zábavné číslo na večírcích a občas, když někdo opravdu potřebuje, pomáhám mu tak vyrovnat se s nějakými problémy, odbourávat stres. Ale nevím, jak bych s ní mohla pomoct tobě. Po pravdě řečeno, vypadáš, že bys potřeboval spíš moje psychiatrické služby.“

„Mám jeden problém, který bys mi snad mohla pomoct vyřešit.“ Otočil se a jeho přízračná postava znovu zmizela v obýváku. Věra vzala svůj hrnek s kávou a vydala se za ním.

„Zdá se mi jeden sen,“ rozhovořil se okamžitě, když si k němu přisedla. Bylo patrné, že o návštěvě Věry uvažoval dlouhou dobu a teď, když se k ní konečně odhodlal, nemůže se dočkat okamžiku, kdy ze sebe vysype všechno špatné, co pomalu vyhnívá v jeho mysli. „Zdá se mi jeden sen a zdá se mi pořád dokola. Jsou to už měsíce a já z toho pomalu začínám šílet.

Před pár měsíci, začátkem léta, jsem se konečně začal dávat trochu dohromady po Janině smrti. Přestal jsem se litovat, naříkat nad nespravedlností života a začal se alespoň trochu vracet do reality. V červenci jsem se sbalil a odjel jsem na týden na naši chatu, abych si užil přírody a mohl chvilku relaxovat v klidu. Myslel jsem, že už jsem na to připravený, ale asi to byla chyba.

Na tu chatu jsme s Janou hodně jezdili a měli jsme odsud spoustu společných vzpomínek. Od okamžiku, kdy jsem tam přijel, jsem měl pocit, že nejsem sám. Pořád jsem čekal, že ji uvidím na terase, jak se opaluje, nebo že vejdu dovnitř a ona bude stát u plotny a dělat smaženici z čerstvých hub, jako to dělala vždycky takhle začátkem léta. Vydržel jsem tam jen dva dny, a potom jsem musel utéct zpátky do města, ale ten pocit se neztratil. Naopak se stupňoval a byl čím dál horší. Začal jsem být tou myšlenkou, že je Jana někde blízko doslova posedlý.

A potom se mi začaly zdát ty sny. Vlastně je to jen jeden sen, který se opakuje pořád dokola. Stávám v něm před chatou a slyším Janu, jak mě k sobě volá. Jdu do chaty a hledám ji, ale nikde není, a potom si všimnu těch dveří. Taková malá padací dvířka v podlaze, která tam nikdy nebyla, a já vím, že Jana je za nimi. Slyším jí odsud prosit, abych ty dveře otevřel a pustil ji ven. Skloním se k nim a chci je otevřít, jenže mi to nejde. Zápasím s nimi celou noc, dávám do toho všechnu svoji sílu, ale nepohnou se ani o milimetr.

Nejdřív se mi to zdávalo jen občas, ale postupně těch snů přibývalo, až se mi začaly vracet každou noc. Když se ráno probudím, jsem tak vyčerpaný, že se sotva zvednu z postele. A když se mi to podaří, stejně celý den nedokážu myslet na nic jiného. Když někde na chvilku usnu, jsem zase zpátky v chatě a snažím se dostat do těch dveří. Už to takhle trvá víc jak dva měsíce a já začínám být úplně na dně. V práci jsem si musel vzít neplacené volno a doufal jsem, že to nějak samo přejde, ale nepřechází. Musíš mi pomoct.“

Věra naslouchala jeho starostem a přemýšlela nad každým slovem, které jí řekl. Čím dál více byla přesvědčená, že Jirkovi by ze všeho nejvíce pomohla návštěva u dobrého psychologa. „Já bych ti hrozně ráda pomohla, ale jestli se chceš toho snu zbavit, hypnóza asi stačit nebude.“

„V tom se ale pleteš. Já se toho snu nechci zbavit. Já se v něm chci dostat dál. Chci, abys mi pomohla ty dveře otevřít.“ Znovu se na ni zadíval prosebným pohledem, ale tentokrát se v něm zračila i jistá dávka naděje. „Jestli je za těmi dveřmi Jana, tak to musím vědět, možná mi chce něco říct. A jestli ne, snad se přes to alespoň přenesu a ty sny skončí. Musíš to udělat. I kvůli Janě.“

Věra zhluboka oddechla a zavřela oči. Z Jirkových slov bylo naprosto zřejmé, že i když mu nepomůže ona, najde si někoho jiného. Bude lepší, když to udělá ona tady a teď, bude ho mít pod kontrolou

 „Tak jo, dobře. Pomůžu ti,“ vydechla nakonec. „Kdy to budeš chtít udělat?“

„Hned.“ To slovo Jirka skoro vykřiknul a okamžitě se natáhnul na gauč, na němž seděl. „Půjde to přeci udělat tady, nebo ne?“

„Ano, to půjde, ale potřebuju se na to chvilku připravit.“ Odložila kávu a zavřela oči. Několik minut zhluboka dýchala a připravovala se na roli hypnotizérky. „Budeš mě pozorně poslouchat, uděláš všechno, co ti můj hlas řekne, až se ocitneš na druhé straně. Nebudeš mi odporovat ani se vydávat někam, kam ti to nedovolím. Rozumíš?“

Jirka nedočkavě přikývnul. Z každého pohybu jeho těla bylo vidět, jak moc už chce začít.

„Vyber si nějaký bod, místo nebo věc, na kterou se budeš soustředit.“

 

Muž, který se ještě před chvílí choulil přede dveřmi Věřina bytu, teď plný naděje začal zrakem přejíždět po místnosti. Hledal věc, na kterou by mohl pevně ukotvit svůj pohled. Nakonec upřel zrak na malou palmu v rohu pokoje vyrůstající z květináče s motivem zkroucených čar snažících se vyvolat dojem exotického původu.

“Propadáš se do hlubiny.“

Pozoroval její listy. Visely klidně bez jediného záchvěvu, mohly si to dovolit. Jim stačila jen trocha vody a několik rozpuštěných tablet s minerály k dalšímu životu. Jirka ale potřeboval víc. Potřeboval jíst a spát, potřeboval se rozvalit do křesla s lahví piva a s ovladačem v  ruce, potřeboval občas prostě jen tak vypnout a nechat se unášet do slastných bezmyšlenkovitých vod. Nic z toho ale nemohl. Alespoň ne do doby, než zjistí, co je za těmi dveřmi, které ho k sobě každou noc volají. Proč zrovna on musí každou volnou chvilku trávit myšlenkami v kdoví jaké končině a civět na kus dřeva opatřený klikou. Nebude mít klid, dokud ty dveře neotevře.

„Tvoje víčka jsou těžká, pomalu klesají a ty usínáš.“

Soustředil se na hlas, jenž ho konejšil poklidným tónem a přiváděl do krajiny hypnos. Vedl ho dlouhou chodbou do podvědomí. Cestou míjel obrazy vytvářené hlasem zvenčí. Došel k točitému schodišti směřujícímu do neosvětleného prostoru, v němž byla jediným jasným bodem palma z Věřina pokoje. Jeho mysl byla už tak vyčerpaná, že se do snového světa odebírala sama a dobrovolně.

“Až napočítám do tří, budeš spát. Jedna…“

Obrysy palmy ztrácely svou ostrost. Její hrany se roztřásly jako vysílání staré televize, která střídavě nachází a znovu ztrácí signál.

“…dvě…“

Zahnutý kmen se roztekl v jakousi černou skvrnu, která do sebe pohltila tvary okolních věcí. Jen zbytky odstínů barev naznačovaly, čím byly ještě před chvilkou. V jednom místě plavala zářivě červená z ubrusu ležícího pod palmou. Kousek proplula a minula se se zbytky hnědé stoličky. Obě barvy se přitom o sebe jen nepatrně otřely jako vosk v lávových lampách a pluly dál každá svou cestou.

“….tři.“

Černý flek v Jirkově zorném poli se smrštil dohromady. Barvy se rozdělily a získaly opět na obrysech.

“Kde teď jsi?“

Místo palmy, kterou před sebou viděl před pár vteřinami, teď Jirka civěl na osamocený pahýl stromku trčícího z nedohledné mokřiny. Stál na malém ostrůvku pevné země mezi výstupky rašeliny porostlé vysokou, dobře živenou vodní trávou a rozsáhlými kalužemi prosakující stojaté vody. Kolem se povalovala hustá mlha, za jejíž neproniknutelnou clonu nemohl jeho zrak dohlédnout.

Byl to zvláštní pocit. Částečně si uvědomoval, že všechno kolem je sen, ale vjemy z vysněného světa byly příliš reálné na to, aby je jeho mozek mohl ignorovat. Příliš skutečně cítil studené kapky mlhy na tvářích a štiplavý zápach zkažené vody v nose.

Stál sám uprostřed chladné pustiny. Jen on a pomalu hnijící tělo mrtvého stromu. Vlastně ještě něco tam bylo. Ani se nemusel otáčet, věděl, že tam stojí. Byl tu přeci již tolikrát, že by mohl detailně popsat každý trs mechu nebo záhyb na dřevě i se zavřenýma očima.

Pomalu se otočil.

Stála tam přesně, jak čekal. Stará chata stlučená z dřevěných prken s malým přístupovým můstkem. Bílý lak už dávno zšedl a oprýskal vlivem okolních podmínek a obnažené dřevo pod ním začínalo pomalu podléhat trouchnivění. Okenní tabulky byly potažené vrstvou špíny tak silnou, že bylo jen stěží vidět dovnitř.
“Vejdi do toho domu.“

Věřina slova k němu zněl odněkud zevnitř, v podstatě si je ani neuvědomoval. Bylo to jako podvědomý hlas, který občas hovoří ke každému člověku, aniž by si ho připouštěl, ale přesto mu naslouchá.

Přešel přes rozvrzaný můstek a otevřel téměř rozpadlé dveře. Vnitřek budovy tvořila jediná místnost osvětlená jen slabým svitem, který pronikal přes špinavá okna. V rohu stála sedací souprava z dubové lavice, masivního stolu a dvou židlí stlučených z téměř neopracovaných prken. V těch místech spolu s Janou a přáteli strávili mnoho nocí plných zábavy, ale dnes už by si na ně nesednul. I na nich byly vidět zřetelné známky rozkladu, který jako zvláštní plíseň prožíral celé tohle místo.

Vzpomínal si, že ve skutečném světě vedly z místnosti dveře do dalších – kuchyně a ložnice. Tady ale chyběly. Tenhle svět je nepotřeboval.

Byly tady ale jiné. Několik prken v podlaze, držících pohromadě na kusu kovu, opatřených panty a klikou. Malé, sotva půlmetrové dveře, které zaměstnávaly Jirkův mozek téměř celý poslední měsíc. Dveře, pod kterými se něco ukrývalo. Něco, co chtělo za každou cenu ven.

“Otevři ty dveře“, ozval se z druhé strany podlahy tichý prosebný hlas, který více než zřetelnou mluvu připomínal zasténání větru mezi starými prkny.

Kleknul si na kolena a přiložil ucho k podlaze.

“Jano, jsi to ty?“

“Otevři ty dveře. Pusť mě k sobě,“ naléhal hlas znovu. Tentokrát již nebylo pochyb o tom, že hlas patří Janě.

“Chci, abys otevřel ty dveře“ zavelel mu hlas Věry, neviditelné průvodkyně z druhé strany, která sledovala po celou dobu jeho kroky.

Jirka se automaticky ohnul ke dveřím. Kliku sevřel mezi prsty, s dlaní připravenou zatáhnout, aby vyplnil rozkaz. Nikterak složitý úkol, jaký vykonával v různých variantách celý život, ale v tomhle jediném důležitém okamžiku, kdy na prostém otevření dveří závisel možná jeho i Janin posmrtný osud, mu vypověděla ruka službu. Svaly v zápěstích zatuhly jako kus neohebného kamene neochotné k jakémukoliv úkonu.

„Ne, nemůžu“ zasténal.
“Dobře mě poslouchej,“ povzbudila ho Věra, „soustřeď se jen na ty dveře, na nic jiného. Všechno ostatní je nedůležité, jsi jenom ty a dveře. Soustřeď se a otevři je. Otevři ty dveře v sobě. Já to po tobě chci, ty to chceš. Jana to chce.“

Okolní svět zmizel v jakémsi oparu. Byl tu teď sám uprostřed tmy s jedinou věcí: malými dvířky v podlaze. Tentokrát je uchopil do obou rukou, nohama se zapřel do téměř neviditelné země a ze všech sil zatáhnul za kliku. Zarezlé panty se skřípěním povolily tlaku a otevřené dveře praštily o podlahu.

Z otvoru se vyvalil vítr, který donutil Jirku ke kroku zpět. Místo pevných prken se ale jeho noha propadla do prázdnoty. Mlžné stěny i podlaha chaty se jako na povel rozložily v jediném okamžiku na malé částečky mizící někde ve tmě. Během zlomku vteřiny se Jirka ze zatuchlé chaty ocitnul v tmavé prázdnotě, padající prostorem do neznáma.

Přes zdánlivou prázdnotu prostoru ale cítil, že není sám. Kolem něho se pohybovali stovky, možná tisíce těl čehosi nepopsatelně odporného. Neviděl je, jen cítil. Byla slizká a páchla. Točila se kolem něho jako hejno parazitů. Přetlačovaly se navzájem a naráželi přitom do Jirkova těla.

„Spolu…“ ve větru se zachvěla ozvěna důvěrně známého hlasu.

“Jano?“ Zdálo se mu, jakoby ve vzduchu ucítil znovu ten její parfém, který překryl všechnu tu odpornost kolem. Krátký vjem stačil na to, aby zapomněl na všechno, co se s ním děje. Ignoroval prstenec dlouhých hadích těl, uzavírající se kolem jeho těla. Netoužil po ničem jiném, než ji znovu obejmout, i kdyby měl kvůli tomu navždy zůstat tady daleko od svého těla.

“Konečně spolu, nikdo nás nerozdělí, navždy………“

Na zadní straně hlavy ucítil ránu tupým předmětem. Spolu s ní umlknul šum toho podivného světa kolem. Před očima se mu rozkmitaly mžitky, které nabývaly na barevnosti a intenzitě.

“……dva, jedna, probuď se!“

 

Věřin hlas vytrhnul Jirku z hypnózy zpátky do reality všedního světa. Byl dezorientovaný, netušil, kde je, ani co tam dělá. Ležel na zemi. Gauč, na kterém před chvilkou usínal, byl povalený na boku kousek od jeho hlavy. Ani stůl a židle, na níž před jeho odchodem do snového světa seděla Věra, nevypadly tak, jak měly.  Židle byla pohozená stranou a z proskleného stolu zbyla jen hromada střepů se čtyřmi rozlomenými nohami.

“Jsi to ty?“ Nad jeho hlavou se odněkud vynořila Věra. Měla rozcuchané vlasy a potrhané triko. Po její tváři stékala krev z dlouhých škrábanců. V natažené ruce držela popelník namířený na Jirkovu hlavu, jako by to byla pistole. „Tak jsi to ty?“

“Jasně, že jsem to já, sakra“ odpověděl stále dezorientovaný Jirka. Kromě zmatku z nastalé situace se mu hlavou rozlívala ještě bolest, o které si byl jistý, že má co dočinění s popelníkem ve Věřině ruce. Podíval se na své ruce. Byly pokryté střepy a z drobných poranění mu vytékaly potůčky krve. „Co se tady, proboha, stalo?“

“Díky bohu“ popelník vylétl z Věřiných rukou a její tělo se svezlo k zemi.

Trvalo to téměř hodinu, než znovu nabyla plného vědomí. Mezitím měl Jirka dost času, aby alespoň částečně odstranil spoušť kolem. Její bezvládné tělo odtáhnul na měkkou postel do ložnice, smetl vysypané sklo a postavil gauč s židlí tam, kde podle jeho vzpomínek stát měly. Kam patřil popelník, netušil. Postavil ho před sebe na kuchyňský stůl a čekal. Ani se neobtěžoval smít z něho chumáč svých vlasů slepených krví.

“Bude se hodit“ řekla Věra, když se probrala a klátivým krokem se dostala z ložnice do kuchyně. Nejistým pohybem zapadla na židli a ještě nejistější rukou si zapálil cigaretu, která v jejích plicích zmizela na několik dlouhých potáhnutí.

“Tak co se tady stalo,“ začal Jirka vyzvídat poté, co jí poskytl několik minut, které byly podle jeho názoru dostačující dobou na uklidnění.

“Bylo to hrozné. Něco takového jsem ještě nikdy nezažila,“ odpověděla roztřeseným hlasem.

“Začni tím, jak jsi mě zhypnotizovala. Co se dělo potom? Byla tam Jana?“

Věra v prstech rozmačkala zbytek druhé z cigaret, které stihla během minuty přeměnit na kouř a prohnat svými plícemi. Na okamžik zavřela oči, ještě jednou si v duchu přehrávala všechno, co se v pokoji o pár metrů dál odehrálo. Vypadala, jakoby tomu sama stále odmítala uvěřit. Potom konečně odložila cigarety a začala mluvit.

“Uvedla jsem tě do hypnózy, jak jsi chtěl. Ty jsi mi vyprávěl o všem, co vidíš kolem. Byl jsi v bažinách s tím domem přesně tak, jak jsi mi to před tím popisoval. Já ti dělala průvodce stejně, jako to dělám obvykle. Řekla jsem ti, abys šel do domu a tam byly ty dveře v podlaze. Řekla jsem ti, ať je otevřeš, ale ty jsi nechtěl. Tvrdil jsi, že nemůžeš, že ti to tělo nedovolí, měl jsi nějaký vnitřní blok nebo co. Pomohla jsem ti přes něj, mám na to takový trik, který občas používám, když se mi někdo v hypnóze zasekne na jednom místě a nemůže dál. Do té doby to bylo normální. Ale pak jsi otevřel ty dveře a všechno se to…všechno se to posralo.

V tom okamžiku, kdy se ti podařilo dveře otevřít, jsi to přestal být ty. Začal ses celý třást a něco drmolit. Chtěla jsem tě chytit a přivést tě zpátky, aby sis nějak neublížil, měla jsem strach, že upadáš do nějakého šoku, ale než jsem stihla cokoliv udělat, odhodil jsi mě a rozbil se mnou stolek. Měl jsi úplně zkřivený obličej, jako v křeči, skoro jako by to ani nebyla tvoje tvář. Něco jsi křičel, ale nerozuměla jsem ani slovo, máchal jsi kolem sebe rukama jak absolutní šílenec.

A ty oči, proboha, ty tvoje oči. Změnily se. Byly podlité krví a dokonce se mi zdálo, jako by ti zmizely panenky i zornice. Přetočily se někam dovnitř a civěl jsi na mně jenom bělmem, ale stejně jsem měla pocit, že mě z nich něco pozoruje. Vrávoral si po pokoji sem a tam jako zombie a vydával strašné skřeky.

Snažila jsem se k tobě dostat a promluvit na tebe, ale jak jsi uslyšel můj hlas, vycenil jsi zuby a znovu ses vrhnul proti mně. První věc, co jsem nahmatala, byl ten popelník. Přetáhla jsem tě po hlavě a ty jsi spadl na zem. Na chvilku jsi ty, nebo ta věc, co se z tebe stala, ztratil vědomí. Díky bohu, že se mi tě podařilo probudit z hypnózy dřív, než se to vrátilo, jinak nevím, co bych dělala. Musela bych tě snad zabít.“
Jirka na ni užasle zíral. V hlavě se mu začal spojovat obraz mezi tím, s čím zápasila Věra a matnými vzpomínkami na tvory, které kolem sebe cítil, když  propadal do neznáma na druhé straně.
“Už jsi někdy něco takového viděla?“
“Nikdy,“ zavrtěla hlavou.“
“Co to bylo? Byla to Jana?“
„Já přesně nevím, co to bylo, ale něco mě napadlo. Je to spíš jen taková moje teorie sestavená z toho, co vím o duševních krizích. Je docela běžné, že u lidí, kteří prožívají velké psychické vypětí po ztrátě někoho blízkého, třeba po rozvodu nebo smrti, se občas vytvoří prázdný prostor, který dřív patřil někomu jinému, a který se snaží vyplnit“

“Přesně jako u mne.“

“Ano, přesně jako u tebe. A do toho nového prostoru se začnou tlačit nové podněty. Většinou to má za následek nějaké nežádoucí chování jako výbuchy agresivity, různé perverze a tak. Nejdřív jen zabere uvolněné místo, ale potom začne tlačit i na zbytek původní psychiky a v okamžiku, kdy se tomu majitel podvolí, změní se. Prostě zmagoří.

U tebe se ale objevilo něco jiného. Nemůžu ani věřit, že něco takového říkám, ale skoro to vypadá, jako by se na to volné místo začala tlačit nějaká jiná osobnost nebo dokonce úplně cizí bytost odněkud…já vlastně ani nevím odkud. Byla za těmi dveřmi a chtěla se dostat do tvojí mysli, ovládnout tě. Proto tě tvůj mozek nechtěl nechat, abys za tu kliku vzal, věděl, co za nimi číhá.“

“A Jana?“ zeptal se Jirka znovu, ale tentokrát už z jeho hlasu naděje opět vyprchala.

“Jana? Myslím, že ve skutečnosti tam nikdy nebyla. Byla to jen představa vyslaná tou věcí za dveřmi jako návnada. Byla jenom lákadlo, po kterém jsi měl toužit. Ona byla jediný důvod, který tě mohl přimět, abys chtěl ty dveře otevřít.“

„Asi bych měl jít,“ vzdychl Jirka. Z jeho hlasu bylo cítit, že nemá daleko k pláči. “Vyprovodím se sám.“

 „Musíš se prostě smířit s tím, že je pryč a žádný sen ti ji už nevrátí,“ zakřičela za ním ještě Věra, ale odpovědí jí bylo jen zaklapnutí dveří.

 

Několik týdnů potom, co se Jirka ztratil z jejího bytu, objevil se v její schránce neoznačený dopis v bílé obálce. Tušila, od koho je. Rozlepila ho ještě ve výtahu a přečetla si těch několik řádek psaných rozklepanou rukou:

 

Omlouvám se, že jsem tak zmizel. Nebylo mi z toho všeho dobře a mrzí mě, že jsem tě do toho vtáhnul. Ale k něčemu ten náš společný zážitek přeci jen byl. Nejdříve jsem byl zoufalý, že moje jediná naděje na ještě jedno setkání s Janou vzala za své. Ale čím více jsem přemýšlel, docházela mi jiná věc. Pokud existuje svět, kde může žít něco tak strašeného, s čím jsme se setkali u tebe, pak musí existovat jistě i svět, kde se budu moct s Janou znovu setkat. Vydal jsem se ho hledat a tebe i ostatní prosím, abyste pochopili moje pohnutky.

 

S pozdravem

Jirka

Sdílejte článek

Profilový obrázek

Skypper ( profil autora )

Dlouholety fanda hororu. Mam rad hlavne horory s pribehem a spise duchariny a magii, na masakry me moc neuzijete.

  1. Profilový obrázek
    Skypper 15 srpna 2011 v 13:52

    Tažke všem díky za čas věnovaný čtení a za napsání komentáře.
    Pavle, příběh a postavy jsou jednoduché, protože je to krátká povídka a nechtěl jsem ji zbytečně natahovat. Mám na skladě i delší a propracovanější, ale ty si šetřím, vlastně ani nevim na co.
    Sway a Dejv – Díky 🙂

  2. Profilový obrázek
    Anonym 13 srpna 2011 v 16:39

    Tak předně musím vyzdvyhnout jazykovou formu. Ta je naprosto excelentní a troufám si tvrdit, že že dokonce pokořila i příběh. Fakticky smekám. Tohle je věc, která mě osobně chybí. ( Asi bych měl více číst):-) Příběh je jednoduchý a drží se zajeté linie příběhu. Žádné zbytečně okecávání, což občas není na škodu. Chápu, že u povídky není třeba rozebírat do hloubky psychologii postav, ale mě osobně to udělá strašnou radost, když o postavách vím něco víc. Jejich jména mi opravdu nestačí. ( Ale to je taky má chyba. Respektive, za tohle může soudruh King) Ale na kvalitě to neubírá. A něco mi říká, že si tenhle příběh možná do budoucna zaslouží pokračování…

Nový komentář