Osudový hřích


Byla to deštivá noc. Lucas Wayne se vezl svou starou Toyotou osamělými silnicemi. Jedinou známkou života byly rozsvícené okna některých paneláků. Přesto byl ale Lucas nadměrně veselý. Celou jízdou ho nepřešel ten blažený výraz a to štěstí v očích. Právě totiž jel od bytu své lásky. Strávil s ní nádherný večer.

Celý vyklepaný stál Lucas za jejími dveřmi, přičemž za zády schovával krásnou bílou růži. Asi po minutě tichého nácviku se konečně odhodlal zaklepat. Jakoby čekala přímo za dveřmi. Dveře se otevřely dokořán a v nich stála nádherná hnědovláska s modrýma očima, čtyřky prsy a vlasy až po lopatky. To Lucase neuvěřitelně rajcovalo. Miloval ženy s dlouhými tmavými vlasy. Jmenovala se Claire Walkerová. Lucas na ní zaraženě zíral a s ohrmonými potížemi promluvil: "Claire, vypadáš…naprosto úžasně". Claire tam stála jenom ve své světle modré noční košilce, která začínala dostatečně nízko, aby jí šel pořádně vidět výstřih a končila tak vysoko, že chybělo opravdu málo k odhalení půlek. Claire řekla svůdným tónem: "Pojď dál, Lucasi. Už jsem na tebe čekala." Lucasovi to dalo práci, překročit prah jejího bytu. Přece jenom to bylo poprvé, co s ní měl strávit noc. Claire ho řádně pohostila špagetami na italský způsob, nechybělo ani to známé cinknutí skleniček na víno.

Lucasovo vzpomínaní najednou vyrušilo zachrchlání v jeho autorádiu, které měl puštěné tak hlasitě, jak to jen šlo. Trochu to v něm zaskřípalo, až se úplně vyplo. Lucas se ho nervózně pokoušel znovu zapnout, ale neúspěšně. Okamžitě zastavil na krajnici a vypl motor. Lucas má totiž doživotní trauma z dětství. Má panický strach ze zvuku motoru. Když mu bylo 12 let, jel zrovna s jeho rodiči na jejich horskou chatku. Jeho otec řídil, jeho matka seděla vedle něj a Lucas si četl na zadním sedadle komiks. Pouze po nějakách pěti minutách po výjezdu z parkoviště se však stala dopravní nehoda, které se jejich auto zúčastnilo. Když jeden autobus odbočoval doprava, z té samé strany se předčasně vyřítil opilý řidič. Autobus dostal smyk a obrátil se na svou levou stranu. Když si toho Lucasův otec všiml, bylo už pozdě. Nakonec jejich auto skončilo převrácené na střechu a jediný Lucas to přežil. Poslední věc, kterou si z toho všeho pamatuje, je právě zvuk motoru. Od té doby muselo být vždycky puštěno autorádio, když Lucas s někým jel v autě. Jediný připad, kdy se to odhodlal překonat, byla autoškola. Kupodivu všem ji zvládl. Bylo to pro něj ale velmi těžké. Svým autem pak jezdil pokaždé s autorádiem zaplým. Lucas tedy mlčky seděl ve svém autě a začal znovu vzpomínat.

Po večeři ho Claire zatáhla do ložnice. Vrhla Lucase na postel, skočila na něj a začala ho vášnivě líbat. Lucas si hodně rychle svlékl košili a své ruce pak směřoval k jejím nohám. S dotyky začal lehce nad koleny a pomalu pokračoval až k jejím půlám. Mezi tím ji nepřestal líbat. V této fázi se už Lucas nebál převzít roli chtivého muže, a tak si Claire pevně chytil za boky a tu její noční košilku, která teď už jenom překážela, surově sundal. Claire teď byla zcelá nahá a z jejího výrazu Lucas vyčetl, že na sex s ním je maximálně připravená. Lépe řečeno, Lucas měl pocit, že na to byla celá nadržená ještě víc, než on. Znovu se začali líbat a Claire pak směřovala své polibky od brady přes hruď až k pupíku. V tém moment Lucas zavřel oči a už jen čekal, až mu Claire rozepne a sundá kalhoty.

Lucas, takle nenápadně sedící ve svém autě a vzpomínající na Claire, náhle dostal divný pocit. Takový ten pocit viny. S příchodem tohoto pocitu zároveň přestalo pršet. Lucas vylezl ze svého auta a začal se ohlížet po okolí. Jeden by řekl, že něco hledal. Zalezl zpátky, zapnul motor a pokoušel se opět zapnout autorádilo. Pořád to nešlo, takže rychle vypl motor a vylezl zase ven. Právě teď stál před jedním panelovým domem, kde už nesvítilo ani jedno okno. Najednou se ale jedno rozsvítilo. Z okna se někdo díval a Lucas měl pocit, že ten někdo sleduje právě jeho. Vůbec se nehýbal, jenom stál za oknem a upřeně zíral na Lucase. Takový měl alespoň pocit. Lucas znovu vlezl do auta a znovu zapl motor. Autorádio už fungovalo, takže mu nic nebránilo pokračovat v cestě. Jak Lucas projížděl kolem pouličních lamp, začali najednou zhasínat. Lucas se vyděsil, a tak radši začal zase vzpomínat.

Po vášnivém a láskyplném sexu Claire usnula takřka okamžitě, avšak Lucas usnout nemohl. Ne, on se musel ještě chvíli dívat na Claire. "Panebože, proč se holka jako je ona otravuje s takovým hlupákem, jako jsem já?" Pomyslel si Lucas. Políbil Claire na čelo, oblékl se a vyšel z jejího bytu. Nasedl do auta, nastartoval motor a vyrazil zpátky domů.

Lucas měl totiž doma manželku. Ano, zahýbal ji, on ale musel. Jeho žena už ho neuspokojovala. Už ho vůbec nepřitahovala. Dokonce i ta láska, kterou Lucas ke své ženě cítil, úplně vymizela. Claire, ta o ničem neví. Lucas to před ní zatím úspěšně tají. Claire se mu kdysi sama nabídla, byla to ona, která se snažila o víc, než jen o přátelství. Lucas se do ní hned zamiloval a věděl, že právě Claire ho utěší. Proto ten pocit viny.

Lucas si všiml, že mu už nezbývá moc benzínu, na cestu domů to ale ještě postačí. Jelikož všechny pouliční lampy pozhasínaly, Lucas viděl jen díky svým předním světlům. Jel po rovné silnici a před sebou nic neviděl. Vzápětí však na silnici přímo před sebou spatřil nějakou ženu. Prudce zabrzdil, ženu však předjel. Rychle vystoupil, nikde ale žádné tělo nenašel. "Asi mám vidiny", řekl si s klidným tónem Lucas a nastoupil zpátky do auta. Po několika stovkách metrů však zaslechl: "Lucasi." Na to zareagoval zabržděním a prudkým otočením se za sebe. Na sedadle nikdo neseděl. Otočil se zpátky před sebe. Právě v tom momentě se mu znova vyplo autorádio. Motor však nešel vypnout. Znovu slyšel "Lucasi", což ho šíleně vyděsilo. Na zadním sedadle ale nikdo neseděl. "Lucasi, Lucasi." Lucas natočil zpětné zrcátko a v něm zahlédl tvář své ženy. Lucas se neuvěřitelně lekl, okamžitě vyskočil z auta a ujišťoval se, že v autě nikdo nesedí.

"Já blázním, já začínám bláznit!" Lucas pravil, přičemž si pevně držel hlavu. Nalevo od něj si pak všiml, že tam stojí nějaká žena. "Lucasi, co jsi to udělal", řekl ženský hlas, který Lucas velmi dobře znal. Ta žena k němu přistoupila blíže a on poznal svoji manželku. "Mary? Mary, co tady děláš?!" Ona ale neodpovídala. Pouze vedla své kroky přímo k Lucasovi. Na sobě měla bílou noční košili, dlouhou až po zem. Místy byla lehce zakrvácená, zejména pak rukávy byly ve spodní části od krve.

"Lucasi."

Lucas to slyšel, ačkoliv Mary nic neříkala, neotvírala ústa, jen šla ke svému muži. "Co po mě chceš?! Proč nic neříkáš?!!" Lucas ztrácí klid a jeho nervózita se nebezpečně rychle stupňuje. Když byla Mary necelý metr od něj, začala na něj pomalu natahovat ruku, načež Lukas Rychle skočil zpátky do svého auta a ujížděl pryč. Nevadilo mu, že autorádio nefunguje, jenom chtěl být už doma. Lucas bez větších problémů dojel až ke svému bytovému domu. Stály zde tři policejní vozidla a sanitka. Lucas vystoupil z auta a všiml si, jak někoho vynáší na nosítkách.

"Co se tady stalo?" ptá se nejistě Lucas.

"Vy jste pan Wayne?" promlouvá na Lucase policejní šerif.

"Ano, to jsem já, proč?"

"Pane Wayne, vaše paní je mrtvá. Podřezala si žíly. Je mi to líto."

"Cože?!"

"Pane Wayne, uvědomuju si, že to pro vás musí být těžké, ale musím se vás zeptat. Nevíte o nějakém důvodu, proč by se vaše paní chtěla zabít?"

"Ne, o ničem nevím. Ona na tom byla posledních pár měsíců psychicky špatně, protože ji zemřel otec na rakovinu, ale v životě nikdy na tom nebyla až tak špatně."

"Jste si absolutně jistý? Nemohl jste třeba něco udělat vy, čím by jste ji ranil?"

Lucas si uvědomil, že Mary se asi nějak dozvěděla o Claire, nadále ale zapíral. Celý svět se mu nyní zhroutil. Ačkoliv Mary nemiloval, byla to jediná osoba, které mohl stoprocentně věřit. Byla to ta žena, která na něj každý den čekala doma, až příjde z práce. Ta žena, která mu vždycky ochotně dělala jídlo. Ta žena, které slíbil věrnost.

Pár dní na to se Claire všechno dozvěděla a Lucase opustila. Také ho kvůli špatné morálce vyhodili z práce. Lucasi už nic nezbylo. Neměl práci, neměl ženu, neměl lásku, neměl rodinu. Měl pouze jednu myšlenku. Myšlenku o sebevraždě.

Sdílejte článek

Profilový obrázek

j.calling.2bad ( profil autora )

Miluju horror jakožto žánr veškerého umění, ať už jde o filmovou či herní branži, nebo i kresby, obrazy, hudební motivy apod. Kromě horroru samozřejmě zbožňuju i komedii, no a když se oba žánry zkloubí, vznikne Braindead, Evil Dead a podobné klasiky. To dává smysl, ne? Miluju karty. Ani ne tak moc karetní hry, jako čistokrevnou manipulaci s kartami (to jest impromptu karetní magie, neboli "hospodské" karetní triky, které vyžadují pouze a jenom balíček karet. I když jsem ale ozbrojem pouze jedním normálním balíčkem karet, můžu se pyšnit tím, že mám mocnou zbraň, neboť mé prsty jsou šikovné a ruce rychlé. Nikdy ale není na škodu využít i nějakou specialitku, která následně vyzdvihne zdánlivě hospodský trik do nadpřirozených výšin, kdy už mi lidé začínají říkat "tak mi něco ukaž, Copperfielde". Stojí to neskutečný prachy, ale v mým životě jsem asi nemohl učinit lepší investici. Několik let tvrdého tréninku a zaručuju se jako někoho, kdo vám pořádně zavaří v hlavě. Budete se zoufale snažit pochopit, a já budu pokračovat, budu vám ukazovat další a další věci, které jsou čím dále méně uvěřitelné a více nepochopitelné, až to konečně vzdáte, vyserete se na myšlení a jenom si užijete pohled na dění v cizích rukách. Je to prostě krásný pocit, když se člověk má čím pochlubit. Miluju angličtinu a podle toho to taky tak vypadá. Počet for, které pravidelně navštěvuju a do kterých přispívám je velký, a více než polovina je právě anglická. Jo, fakt je to dobrej pocit, když se člověk má čím pochlubit. Je mi 16 let a od dob, kdy jsem vylezl z plenek jsem nepustil karty z těch malých ručiček. O pár let později jsem zase nevynechal příležitost věnovat se angličtině. Roky plynuli, já se zlepšoval. A při vší upřímnosti jsou to jediné dvě věci, kterými se můžu skutečně pochlubit a směle říct, že díky nim vyčnívám z řad teenagerů. Jo, dělám s Photoshopem, manipuluju s fotkama a říkám si, že mi to po těch třech letech učení se se zmíněným fotokrámem docela dobře jde (viz. mé webovky, které skutečně mé weboky vůbec nejsou :-P). Tak či onak, v životě jsem zatím dokázal celkem hovno (když nepočítám zlepšování se v jistých schopnostech na samu sobě), ale vždyť mi není ani 18, tak kdo by ode mě už teď čekal nějaký výrazný výsledky, no ne?

Nový komentář