Nula-dvacet-pět

Všechno se už stalo. Nějakým způsobem to ví. Pokaždé to ví. Stojí v ústí do temné postranní uličky a pozoruje tři kluky v maskáčích. Nevidí ho, ale stačilo by, aby jeden z nich vzhlédnul, a byl by spatřen. Nic by se tím nezměnilo, tak stojí dál a dívá se. Kámen budovy, o který si opřel chladnou tvář, je drsný a vlhký. Mží, ale jinak je příjemně, protože tohle je květnová noc, zaplavená sladkou vůní šeříků. Ulička je tmavá, i když světlo z lamp nad hlavní silnicí dopadá i sem, znečišťuje tmu a dovolí mu vidět všechno.

Netrvá to moc dlouho. Čtvrtý kluk, kterého sem zatáhli, neklade žádný odpor. Jako by to čekal, možná celý život, až se to stane a teď, když je to tu, nemá smysl před tím utíkat. Holka, se kterou byl, stojí přitisknutá ke stěně opodál a s němou hrůzou všechno pozoruje, paralyzována. Nezakřičí, nepokusí se utéct. Jen tam stojí.

Nejdřív s ním mluví, vysvětlují mu, co je zač. Říkají to chvíli posměšně, pak vztekle a agresivně. Jde jim to dobře, nedělají to poprvé. Neklade odpor a to je trochu rozčílí, možná jen naoko. Dají mu pár ran, ale nenechají ho spadnout na zem. Drží ho pěkně u zdi a občas zkontrolují holku, jestli se nechystá utéct. Víc mluvení a další rány. Jeden z nich ukáže na jeho nos a pronese pár hanlivých poznámek. Ostatní se smějí.

Kluk se vyděšeně kouká a pak, i když je to sotva pochopitelné, se zasměje s nimi. Ret má už napuchnutý a do oka mu teče krev z roztrženého obočí, ale stejně to udělá. Roztáhne rty, odhalí dvě řady oslnivě bílých zubů, a vyprskne.

Ostatní se rázem přestanou smát, ozve se několik nadávek, dva páry rukou ho chytí pevně, aby z něj byl snadný cíl. Třetí dlaně se sevřou v pěsti a přerazí ten o-trochu-delší-než-obvykle nos. Než kluk stačí zavýt bolestí, umlčí ho krátkou, tvrdou ranou do úst. Ozve se unavené zachroptění a když ho ruce konečně pustí, kluk se bezvládně sesune k zemi. Jak klesá podél zdi do špinavé směsi odpadků, která tvoří nezbytné dekorum podobných zákoutí, vypálí z pusy neškodnou dávku několika vyražených zubů.

Pak už jen leží sesunutý v polovědomí a něco nesouvisle sténá.

Teď… teď se podívají, jestli někdo nejde. Pozorovatel pomalu udělá krok vzad a stranou a zmizí z dohledu. Třikrát, čtyřikrát se nadechne a zvedne přitom pohled k obloze. Nejsou vidět žádné hvězdy, obloha je špinavě šedivá. Už zase může zpět.

Pocit, že všechno se už jednou nebo víckrát odehrálo, zesílí v definitivní jistotu.

Dva z nich kopou do kluka na zemi, který se konečně rozhodne, že je čas zmizet a líně se plazí napříč uličkou k přetékající popelnici. Jeden mu podrazí ruku, na které se snaží vzepřít a oba se smějou tomu, jak si dal rozmlácenou hlavou o zem. Sténání na chvíli zesílí, ale pak klukovi dojdou i ty poslední zbytky sil.

Třetí se mezitím zaměřuje na holku. Chvíli s ní bojuje, jednu ruku přes její obličej, aby nekřičela, druhou neobratně šmátrá po jejím těle. Nakonec ji znechuceně odhodí na protější stěnu. „Kurva židovská, ani pořádný kozy jí nenarostly,“ oznámí zasmušile zbylým dvěma.

Chystají se k odchodu.

Pozorovatel zůstane stát v ústí uličky a když se k němu ti tři blíží, zapálí si pomalu cigaretu. Uvidí ho skoro hned, na chvíli se zarazí, ale pak znovu vykročí, sebejistě a bezstarostně. Jeden z nich sáhne do kapsy a vytáhne boxera, druhý prsty přejede po krátké tyči, kterou má za opaskem.

Jak se blíží, rozeznává detaily jejich obličejů, vynořují se jako z mlhy prostoru a času.

Jsou staří, prastaří, jako ostatně všechno tady.

Zhluboka potáhne z cigarety a zahledí se na hvězdy. Konečně se jimi obloha rozzářila.

Patnáct-padesát-sedm

Vlak dojíždí do zastávky a pomalu brzdí. Po chvilce couvá, jen pár metrů, pak se zastaví. Stanici tvoří tři malá stavení a to je vše. Přímo mezi nimi je velká čtvercová plocha. Tady stojí uvítací výbor složený z několika desítek mužů, Němců a Ukrajinců. Teď ale nepřijel vlak ze západu, z Holandska, z Německa nebo z Rakouska. Možná v podvečer, až začne hlas cvrčků slábnout spolu s rozžhaveným kotoučem slunce, možná pak. Teď ale přijíždí vlak ze západu Polska. Dveře se otevírají a muži, ženy i děti vrávorají ven, do oslnivého světla, dezorientovaní, vysílení, polomrtví.

Němci i Ukrajinci křičí, střílejí do vzduchu a během chvíle vytvářejí peklo na zemi. Děti jdou na jednu stranu, matky na druhou. Muži a ženy zvlášť. Někteří, většinou muži, se vzpouzejí a jsou rychle zastřeleni. Spolu se starými, slabými a mrtvými jsou naházeni do nedalekého vagónu.

Ostatní se musí seřadit do čtyřstupu. Všichni jsou dotazování na povolání a zdravotní stav, někteří jsou odváděni stranou. Většina jich ale zůstává stát na místě, bojí se pohnout, v uších jim stále zní vystřely a křik těch, co neuposlechli a byli před jejich očima zastřeleni.

Některé ženy k sobě tisknou malé děti, další pláčou a očima hledají ty, které od nich byly odděleny. Muži jsou na pokraji šílenství, ale zahnáni do slepé uličky, všude kolem nich jsou stráže, se zbraněmi namířenými proti nim, křičící a zastrašující.

Seržant prochází mezi ženami, na hezké tváři upřímný úsměv. Ničeho se nemusejí bát. Ženy i muži půjdou pracovat. Děti tu mají vlastní tábor. Támhle po té štěrkové cestičce, do tábora číslo III.

Jedna z žen se zahledí k nebi. Stoupá k němu sloupec dýmu. Když se nadechne, ucítí náhle tu nasládlou vůni a kolena se jí podlomí.

Seržant vytahuje z náprsní kapsy cigaretu a zapaluje si.

Nula-třicet-devět

„Že by židáčkův kamarád?“ říká jeden z trojice, ten co má v ruce boxera. Sebejistě si ho přehazuje z ruky do ruky a rozvážnými kroky se přibližuje k mužovi s cigaretou. „Určitě,“ souhlasí druhý a vytahuje tyč. „Dokuř svoje poslední cigáro, příští budeš muset hulit ušima nebi prdelí.“

Když se přibližují snad na pět metrů, muž naposledy potahuje z cigarety a cvrnknutím palce a ukazováčku ji odhazuje směrem k mužům. Na chviličku ten oranžový oharek zamrká a pak zmizí při dopadu na mokrou zem.

Třetí muž vytahuje nůž a ptá se: „Tak jak se jmenuješ? Samuel nebo Izák?“

Jako by na to čekal, muž roztáhne rty do slabého jedovatého úsměvu a řekne jediné slovo: „Wagner.“

Pak vykročí směrem k nim.

Šestnáct-třicet-jedna

Kolem tábora II, přes baráky, kde jsou jim odebrány šaty a ostříhány vlasy, až k umývárnám. Některé se brání, ale je to marný vzdor. Namačkány v koridoru nemají šanci, tlačeny zezadu dalšími těly. Proudí tedy dál, lidská řeka těl, vlévající se na konci do velkého jezera s neprodyšnými dveřmi.

Seržant mávne rukou na muže, kápa, který má tábor III na starosti. Při pohledu na něj muž viditelně znervózní. Seržant přistupuje k malému okénku a strnulým pohledem pozoruje, co se děje uvnitř. Netrvá to déle než dvacet minut. Za celou tu dobu jedinkrát nemrkne.

Nula-čtyřicet-jedna

Odpověď trojici vyvádí z míry, ale jen na zlomek vteřiny. Ten, co se ptal, se vzápětí usmívá a říká něco dalšího, ale v té chvíli Wagner napřahuje ruku a jednoho z nich posílá k zemi. Zbývající dva na něj bez zaváhání útočí. Vzadu, v potemnělém koutě uličky, se omámeně zvedá na nohy dívka. Dělá několik vrávoravých kroků směrem k nehybnému tělu svého přítele.

Prvního Wagner jednoduše odstrčí na toho druhého, ale ještě předtím mu na rameno dopadá tyč. Ozve se hlasité zapraštění a vítězný skřek jednoho z útočníků. Vzápětí oba vrávorají pozpátku do přítmí uličky.

První se snaží vstát, ale Wagner ho tvrdě kopne do hlavy a sotva jeho tělo dopadne zpět na zem, omráčené a nehybné, zvedne nohu do výšky kolena a jediným rychlým pohybem prošlápne jeho hlavu. Ozve se odporné začvachtání a dívka vzadu vzhlédne od chlapce, nad kterým klečí.

Zbylí dva vstávají a když vidí, co se stalo jejich kamarádovi, jednomu z nich unikne slabošský výkřik strachu a znechucení. Druhý se rozkročí a rukou s nožem dělá kopulační pohyby tam a zpět. Vypadá, že si ani není jistý, co to drží v ruce.

„Polož to na zem,“ říká Wagner a muž k vlastnímu úžasu roztahuje prsty a nechává nůž vyklouznout z ruky.

„Teď si oba lehněte na břicho s rukama pod tělem.“

Oba si poslušně lehají a sunou ruce dospod.

Wagner se shýbá pro nůž, bere ho do ruky a sleduje dívku. Jejich pohledy se střetávají.

Sedmnáct-šestnáct

Ventilátory stále běží, ale jedovatý plyn už je všechen vyvětrán. Dveře se otvírají a dovnitř vstupují vězni ze zvláštního komanda. S apatickým výrazem ve tvářích berou těla za končetiny a vlečou je ven. Ještě zastávka u zubaře a pak do přilehlého krematoria.

Seržant stojí opodál a sleduje urputné snažení mravenců kolem sebe. Jeden z vězňů se snaží odtrhnout ruce dítěte od nohy matky. Bezvýsledně tahá za ruce, pak to vzdá a pokouší se oba odtáhnout na hromadu opodál. Z nějakého důvodu se po chvíli zastaví a znovu to zkouší.

Seržant ho nehybně pozoruje, uplyne několik sekund.

„Hej ty.“

Vězeň vzhlédne. Seržant pomalu vytáhne z pouzdra svůj Luger a zamíří.

Vězeň hledí bez zájmu před sebe, třeskne výstřel a on padá na těla ženy a dítěte.

Seržant se otáčí a odchází.

Nula-čtyřicet-tři

Dívka chce něco říct, ale Wagnerův pohled sklouzne stranou. Dívá se na ty dva, co mu leží u nohou. Kleká si k nim a dvěma rychlými pohyby jim podřezává hrdla. Těla se křečovitě škubají, nohy vykopávají a ruce se snaží dostat zpod vlastních těžknoucích těl.

Dívka se zvedá ze země a pozpátku klopýtá hlouběji do tmy. Z ní se vzápětí ozývá výkřik, nelidský, divoký a šílený.

Wagner vstává a jedním dlouhým krokem překračuje tělo chlapce, u kterého dívka předtím klečela. Stojí na místě a naslouchá. Ozve se další výkřik, teď už slabší, a následuje hysterický pláč.

Wagner ho napjatě poslouchá a čepel nože přitom otírá do kalhot. Dech se mu zrychluje.

Vzlykání teď zní přerývavě, tlumeně.

„Kurva židovská…“ zašeptá a kolébá se na místě jako korouhvička zmítaná dvěma protichůdnými větrnými proudy. „Kurvička, kurvička židovská…“

Chlapec ležící na zemi se rozkašle. Pak se pomalu převalí na bok a začne zvracet.

Wagner se otáčí a odchází.