Oslava na rozloučenou


Probuzení jako každý den. To si říkal Charlie Stoor, když odkráčel rozespalý a v černým plandajícím pyžamu do koupelny, aby si opláchnul svůj znechucený obličej vodou. Jeho sestra Rachell, vždy extrémně naladěná a výstřední do každého dne, už měla svůj baťoch na zádech. Jejich matka Sylvia seděla v kuchyni v modré noční košili a vychutnávala si každé potáhnutí z camellky. Sylvia začala s tímto zlozvykem, když její bratr zřejmě před měsícem vyskočil z desátého poschodí z okna. To poslední co z Bakerlieho viděla, byl červeně zabarvený chumel čehosi, co připomínalo kůži, kosti a zbytek zubů, které se kolem povalovaly a cenily se na kolemjdoucí. Nikdy nepochopila a zřejmě ani nepochopí, co ho donutilo k sebevraždě. Charlie to taky nechápal, i když byl čtrnáctiletý chlapec s velice rozvinutou fantazií. Prostě nastartoval auto, klíčky nechal v zapalování, nechal otevřené dveře od svého zeleného buicku, vrátil se zpět a skočil. Co se mu tehdy honilo hlavou. Umřel zrovna, když jeho kariéra byla na vzestupu. Když se konečně postavil na svoje vlastní nohy, překousnul trpký rozvod, který ho zruinoval a nic mu nebránilo začít znovu, prostě skočil. Ten pohled kdy seškrabovali tu hnijící věc seskládanou z lidských orgánů a jiných nehezkých věcí, které člověk jen tak nevidí, se Sylvii vryli do paměti dost hluboko, aby na to jen tak nezapomněla. Pohřeb se konal před čtrnácti dny s opožděním. Asi všichni pochopili, že seskládat něco, co se přeměnilo v hromadu sraček, aby to vypadalo alespoň jako nějaká potvora podobající se člověku méně než žralok s tygříma tlapama, nebude tak jednoduché. Nakonec vše proběhlo v celku dobře. Říkalo se, že Bakerli byl největším smolařem v rodině a že po jeho smrti se toto prokletí přenese na jednoho z rodiny. Nikdo tomu ale nevěřil. Starý a dětinský povídačky. Ale když se každý dozvěděl, že děda Eric investoval na pohřeb svých posledních dvaadvacet tisíc a zbylých deset ztratil i s doklady, všichni měli jasno. Shoda náhod. Stane se.

Rachell práskla dveřmi a odešla. Vypadalo to, že Charlie znovu zmešká školu. Probuzení jako každý den. Nic jiného k tomu dodat nemohl. Odkašlal si a vyhrkl se sebe chuchvalec slin smíšený se zubní pastou. Podobou to nemělo daleko ke strýci Barkelimu. Charlie se pousmál, otřel si pusu utěrkou.

„Máš všechno?" optala se ho jako každé ráno Sylvia a nahodila při tom uhrančivý výraz.

„Jo!" vyhrkl ze sebe Charlie s tónem podobným jako výraz jeho matky.

„Určitě?" dodala.

Charlie už nehodlal reagovat, protože se mu to zdálo zbytečné. Měl víc starostí, nad kterými přemýšlel. Například dnešní den ve škole. Banda spratků, kteří budou rejpat do každého kolem sebe. A hlavně do něj.

„Dneska si dej na čas, ať nepřijdeš pozdě." Pověděla Sylvia a popotáhla z cigarety.

„Pozdě na co?" usmál se Charlie.

„Na dnešní oslavu přeci." Odpověděla a nahodila nechápavý výraz.

Charlie neměl dnes na žádnou oslavu chuť. Ať už ji slavil kdokoli. I kdyby měl dneska narozeniny, což nemá, neměl by dnes na oslavu náladu.

„Kdo slaví?" řekl aby nestála řeč, i když ho to vůbec nezajímalo.

Sylvia se pousmála a vyfouknula kouř.

„Špatný den Charlie?"

„Den jako každý mami!"

Nachystal si věci, vyšel z bytu a sešel po schodech do přízemí. Ještě se kolem sebe rozhlížel. Vyšel z domu a vydal se štěrkovou cestičkou pokrytou sněhem směrem ke škole, která stála hned naproti jejich domu. Mezi nimi se jen táhla dlouhá silnice, po které naposledy někdo jel o minulých Vánocích. Přešel silnici a zamířil k mírnému sešupu u kamenných schodů. Kolem školy se už shromažďovali šprti, kteří chtěli být ve škole co nejdříve. Někteří frajírci se jen přes ně tlačili a řvali jako smyslů zbavení. Ze všech světových stran se přibližovalo stále více dětí. Vypadalo to trochu jako vojáci, kteří berou útokem vojenskou stanici nepřítele. Akorát že tyhle děcka jsou možná horší. Nejvíce děcek se tlačilo u prvního vchodu, ten druhý zůstal skoro prázdný. Někomu zřejmě bylo líto udělat pár kroků k němu, aby se tam nemuselo tlačit. U zábradlí kolem se shromažďoval kruh holek, které mezi sebou jen roznášely drby a potrhle se smály na celé kolo. A konečně Charlie spatřil partu tří nerozlučných gaunerů. Martin, Hanz, Peter. Na koho se podívali, toho ztrapnili, kdo se jim dostal pod ruku, toho zmalovali. Martin byl prostě odjakživa pohodář. Ale jeho chování mu zajišťovalo znechucení všech okolo, kdo se na něj podíval. Teda kromě Lassy Chesterdové. Dalo by se říci, že Lassy byla místní mejkapová figurína. Martin zase místní hezoun s motorkou, která vlastně nebyla jeho. Ví to jen málo lidí, že není jeho, ale všichni se radši řídí pravidlem. Kdo to ví, ten ať si to nechá pro sebe. V opačném případě skončí v rukou těch tří pobudů a skončí s hlavou v záchodu. Charlie to věděl a chtěl to všem říci, aby Martina taky jednou přiškrtil. Ale předchůdci Charlieho nápadu skončili zavření ve školním kumbálu tak dlouho, dokud je někdo nenašel.

Hanz, to byl zjev první třídy. Jeho zkomolený přízvuk a trapný styl oblékání je všem kolem pro smích. Akorát že se zasmějí jednou a podruhé to už nepůjde, protože každý ví, že Hanz má nejtvrdší ránu z celé školy. O tom se už ujistil Peterson z prvního, který chyběl po incidentu z Hanzem půl roku.

A o Peterovi ani nemluvě. Tenhle vlezdoprdelka, který se nesomruje každému a roznáší prostořeké hovadinky po celé škole, neměl daleko od jeho dvou kamarádů. Ale nikdo si na něj netroufnul. Postava obtloustlého holohlavého chlápka s černou bundou s řetězy a kudlou na levém boku vystraší každého. V pravé ruce také svíral boxera. Tenhle týpek bude mít v budoucnosti hodně problémů. Naštěstí všichni tři chodili do posledního ročníku a tak se s Charliem a jeho soukmenovci ze třídy nemohli často potkávat.

Charlie pokývnul hlavou a hlasitě vydechl. Věděl, že začíná každodenní etapa, kterou musí uběhnout. Ale ta dálka.

„Ahoj." Ozvalo se za jeho zády.

Když se otočil stála tam Jeany Robertsonová. No spolužačka, která se bavila jeho každodenními výbuchy v hodinách. Jednou Charlie u tabule buchnul takovým způsobem, že do ní prásknul, až vypadla s patů. Samozřejmě že to bylo příčinou k podmínečnému vyloučení, které mu navrhla třídní Franková. Koza, která si zasedne na každého, kdo se jí na první pohled nezdá. Charlie někdy přemýšlel, proč takový lidi jako Fanková, neskočí z desátého patra místo normálních lidí, jako byl Bakerli.

Jeany byla zvědavá bruneta, které nemá dost přátel. No žádné přátele. Někdy jen tak na oko. Charlie takovou smůlu neměl. Za jeho zády vždy stáli Phill a Roberts. Ti by ho nikdy nezradili. Ale Jeany většinou neměla nikoho, s kým by hovořila. Ale Charlie byl takovou výjimkou. Vždy si k němu našla cestu, aby s ním mohla alespoň chvíli pokecat, což se jí u ostatních nedařilo. Charlie si jí moc nevšímal. Nebral to jako nějaké kamarádství. Bral jí jako dalšího z těch lidí, kteří nemají kamarády a za každou cenu se k někomu připletou.

„Ahoj."  Neochotně zamumlal Charlie a sklonil hlavu.

Jeany se chvíli dívala a přemýšlela čím by konverzaci popohnala kupředu. I blbá otázka je lepší než trapné ticho.

„A jak se jinak máš?"

„Ale jde to." Zamumlal do větru. Jeho oči stále směřovaly mimo.

Ještě než stačila něco říci, tak sněhová koule, které letěla vzduchem, se roztříštila o Charlieho hlavu. Ten ztratil rovnováhu a jeho tělo skončilo ponořené ve sněhu. Když se podíval kolem sebe, uviděl Martina Bauera jak se směje div neumře a jeho stupidní kámoši činily taktéž. Charlie se vydrápal na nohy a shrnul ze své modré bundy zbytky sněhového prachu.

„Jsi celej?" vyhrkla ze sebe Jeany a vytřeštila oči.

Charlie na ní hodil jen kyselý pohled a prohodil:

„Je to šulin!"

Obrátil se směrem k Martinovi. Ale než zbystřil, ucítil tvrdou ránu na jeho pravé tváři. Potom se uvědomil, že skončil znovu v hromádce sněhu.

„Co že jsi mi to řekl?!" vyhrkl Martin se zatnutou pěstí.

První co Charlie udělal bylo, že si nahmatal tvář, jestli mu neteče krev. Potom prohodil svůj pohled na Jeany, které nevěřícně zírala.

„Zopakuj to?!" ozval se znovu a důrazněji.

Charli zůstal v ledovém klidu. I přes všechny rány, které strpí, byl rád, že to co řekl Jeany, Martin slyšel. Aspoň se to konečně dozvěděl.

„Na něco se tě ptám hajzlíku!" pokračoval a kopnul do sněhu, který se rozprášil Charliemu o obličej.

Když si utíral obličej od sněhu, zjistil, že mu krev přeci jen teče.

„Přestaň!" vyjekla Jeany a potom si uvědomila, co udělala. Okřikla největšího frajírka zde v Barllow.

Charlie spatřil, jak se vzadu šourá Phill a Roberts a kecají. To se mu trochu ulevilo, protože Phill je urostlé postavy a může mu z této šlamastiky pomoct a Jeany taky.

„Nebo co, ty krávo?!" přešel k ní a naklonil se.

Jeany jen stála s vykulenýma očima a neměla slov. Martin pohodil hlavou, uchopil ji a práskl s ní do sněhu.

Charli se znovu postavil a když se Martin otáčel směrem k němu, na nic nečekal a ránu mu oplatil. Charlieho ruka ho teď určitě bolela víc, než rána, kterou Martin utržil. Pak se ani nenadál a skončil potřetí mezi hroudami sněhu.

„Na koho si to hraješ?"

Jen to dořekl tak se po něm ohnal Phill. Tentokrát však Martin skončil na zemi také. Tak táhle rána opravdu sedla.  V tom přiběhli Martinovi nohsledi a vrhli se na Philla. Roberts se mu snažil krýt záda. Charlie nechtěl zůstat po zadu, tak se vrhl po Martinovi. Najednou ho zamrazilo. Nejdřív si mysle, že je to někdo jiný, ale když se podíval pořádně, viděl místo provokativního Martinova obličeje modrou tvář, místo očí jen černé díry. Protáhlá ústa, ze kterých vycházel chrapot. Charlie nic podobného nikdy neviděl. Nebyl schopen myšlení. Jen vystrašeně zíral do černých děr, kde měly být oči. Zapomněl na všechno, co se kolem dělo. I na Jeany i na šarvátku. Strach se ho zmocnil natolik, že se snažil pohnout z místa a utéct, ale neporučil svému tělu. Ztuhnul jako tenkrát, když seškrabovali Bakerliho s chodníku pod jejich oknem.

„Už se nemůžu dočkat oslavy!" vypustilo to ze svých protáhlých úst.

Pak Charlie jen ucítil tvrdou bolest a studený sníh. Všechno potemnělo.

 

Charlie? Charlie? Jsi v pořádku?

Uviděl oslnivé světlo lampy. Ležel uvnitř nějaké budovy. Oddechnul si, když poznal skříně a dveře s nápisy tříd. Kolem něj stáli učitelé. Jednoho z nich poznal hned, jak se na něj podíval. Franková. Tenhle vrásčitý a stále se mračící obličej by nad sebou nechtělo moc lidí spatřit po svém probuzení. Dále tam stála Jeany, Roberts a Phill. Charlie se posadil a rozhlídnul se. Promnul si obličej a vstal, sic s problémy, ale vstal. Potom spatřil, jak u ředitelny stojí Martin a spol. To mu vloudilo úsměv do tváře. Když se ale podíval na ostatní, úsměv mu klesnul. Všichni se tvářili jako na pohřbu. Ještě než stačil něco říci, přišel pan Atkinson, a zavedl nás všechny do ředitelny. Když prošli kolem těch tří, vyměnili si pohledy.

Vstoupili jsme všichni a čekaly s čím ředitel přijde.

„Myslím, že mi vás sedm má co vysvětlovat?"

Charlie nahodil vážný obličej. Myslel, že si pan Atkinson uvědomil, kdo tohle všechno má na svědomí. Ale zřejmě mu chyběla fantazie. Martin a jeho kumpáni patřili mezi ty, kteří měli nejhorší školní prospěch a to se týkalo i chování. Tenhle incident by měla být dobrá záminka k podmínečnému vyloučení a nebo rovnou vyloučení, tak proč by měli žáci pravého opaku těch tří něco vysvětlovat.

„Ale mi jsme…" začal Phill.

„Pššššššt, ne dnes nechci slyšet žádné výmysly, běžte do svých tříd a už žádné potíže, nebo si zavolám rodiče!"

Phill se jen ironicky usmál, protože jeho rodiče bydlí odtud několik mil a určitě by se sem netrmáceli kvůli řediteli nebo nějaké jiné blbosti. Od té doby co řediteli přeposlal po rodičích lístek, na kterém stálo, že v žádném případě nabude platit za učebnice, které byly zničeny dříve, než se Phillovi dostaly do rukou, to má u něj docela podělaný.

Charlie znechuceně opouštěl s ostatními místnost, když v tom ředitel si povolal Jeany zpět. Ostatní mohli jít.

„Co to mělo sakra znamenat?!" vyhrkl ze sebe Roberts, div to neuslyšel ředitel, když vcházeli na chodbu.

„To určitě udělal schválně, kvůli mým rodičům. Asi je chce pořádně nasrat." Pověděl Phill a nahodil svůj ironický úsměv.

„A jak to dopadlo?" plácnul Charlie, když šoural nohy po lesklém linoleu.

„Jak dopadlo co?" podivil se Phill a zamyslel se.

„Ten souboj…" dodal Charlie.

„Možná by jsme nedostali na hubu, kdyby sis nedal šlofíka!" Zasmáli se.

Došli do třídy a posadili se na svá místa. Franková zrovna vysvětloval své znalosti o pravoúhlém trojúhelníku a další hemzy. Ještě Charlie nedosedl, tak ho Franková pozvala k tabuli. Ten neochotně zamručel a dokráčel k tabuli.

„Tak Charlie, vyjmenuj mi strany tohoto trojúhelníku!" ukázala na jakousi čmáranici, která připomínala tupou sekyru.

„Ale vždyť jsme se tohle neučili!" vyhrkl ze sebe podrážděně a svěsil pusu.

„Neříkej, celou dobu o tom tu mluvíme!" zasyčela jedovatě.

„Vždyť… teď jsem snad přišel!" zakřičel Charlie a už začínal vřít.

„A můžu snad za to? Můžu? Neměl ses venku prát a dělat blbosti. Sedni si, pětka!"

„Co, ještě mi řekněte, že jsem schválně zdržoval u ředitele?!" zahučel přes celou třídu.

„A ne že nám zase shodíš tabuli, nebo to tentokrát zaplatíš!"

„Tak si ji tam máte pořádně přidělat!" zahučel Charlie a odebral se ke svému stolu.

„Víš co? Dej mi žákovskou. Jak vidím tak ti pětka nestačí, ale ty chceš ještě poznámku."

Charlie ji hodil žákovskou knížku na stůl a odešel.

„Podej mi ji ještě jednou a jako slušný člověk!" ohradila se po něm zase Franková.

„Si pořiďte sluhu, mě za to nikdo neplatí, že vám dělám poskoka!"

Všichni tentokrát nestačili zírat, co Charlie vypustil z pusy. Všichni sice věděli, že Franková je svině, ale na tohle musí mít člověk odvahu. Charlie si teď pomyslel, že je škoda, že tu není Jeany, určitě by se pobavila.

„Však ty už mě dlouho štvat nebudeš hochu!"

Charlie se jen usmíval. Najednou se otevřeli dveře a do třídy vstoupila Jeany a oči měla plné slz. Měla potrhaný rukáv a modřinu na noze. Phill jen vytřeštil oči a svěsil pusu. Ostatní se začali pomalu bavit dnešním dnem. Phill se otočil k Charliemu s nechápavým pohledem.

„Ty vole?… Vidíš to?" zašeptal přes půl třídy.

Charlie jen pokývnul hlavou.

„Vidím že sis zkrátila hodinu Jeany?" ohradila se Franková a začala znovu něco vysvětlovat.

Charlie se zamračil a zatnul ruku v pěst.

 

Ozval se zvonek. První hodina byla u konce a všichni si oddechly, že Franková vyždímala Charlieho místo nich. Charlie přešel k Phillovi, Roberts se přidal do debaty.

„Ten hajzl si vylívá kvůli blbýmu lístečku zlost na mých kámoších!" vyhrkl Phill a málem se mu vyřinuly slzy do očí.

„Měli by jsme zjistit, co se stalo!" navrhl Charlie.

Roberts jen pokyvoval a nic neříkal. Franková si poklidila stolek a odešla ze třídy. Charlie se přesunul k Jeany a pustil se s ní do hovoru.

„Co se ti to stalo? Co ti udělal?!" vybafnul na ni ustrašeně.

Jeany nic neříkala. Jen popotahovala a třásla se jako osika.

„Jeany, co se stalo?!"

Dále mlčela.

„Sakra Jeany!" popadl ji za ramena a zatřásl s ní. Konečně její pohled směřoval na něj. Vypadala, jako by se nyní probudila.

„Co se stalo?!"

Najednou sklonila hlavu, až jí vlasy přepadly přes obličej. Charlieho se zmocnil strach. Nevěděl jak jí má pomoct. Co se jí stalo? Naklonil se k ní, aby jí viděl. To co ale viděl ho vyvedlo z míry. Zakřičel tak hlasitě, že se ostatní vylekali k smrti. Charlie spadnul ze židle. Jeho oči byli vyvalené strachem a jeho tep se zvýšil. Slyšel jak mu srdce uvnitř buší.

„Co blbneš?" zeptal se vylekaně Phill Charlieho. Ten mu však nevěnoval pozornost. Nebyla to Jeany. Ne. To co viděl nebyla Jeany. Ta teď seděla překvapená Charlieho reakcí. Roberts k němu přistoupil a poklepal ho na rameno. Charlie znovu uviděl tu tvář. Tu samou, kterou viděl dnes před školou na Martinovi. Vystrašilo ho to k smrti. Nevěděl co to mělo znamenat. Jako nějaký démon, který ho pronásleduje.

„Charlie? Co o sakra vyvádíš?!" optal se vyděšeně Roberts.

Charlie odtrhl pohled od Jeany a obrátil ho směrem k Robertsovi.

„Nic, dobrý."

Charlie vstal. Až teď zjistil, že se mu chvějí ruce. Ale stále nemohl odvrátit svůj pohled od Jeany, která překvapeně seděla. Její tvář zbledla jako zeď. Třásla se jako by právě prožívala absťák. Ramena měla přimáčknuté k tělu a ruce měla zkřížené v klíně. Phill neotálel a šel najít dozor. Všichni jen překvapením ztuhle zírali jako vytesané sochy z kamene ve vrcholném Baroku.

 

Matka Jeany dorazila brzy a odvedla ji. Ve třídě se začalo znovu trapně debatovat. Charlie seděl u své lavice s hlavou ponořenou do dlaní a přemýšlel. Možná byl zralý na psychologa. U jednoho už loni byl a nevěděl, jaký to má význam. Věděl, že to co dnes viděl, bylo… neměl slov. Čím více ubýval čas, tím se vzpomínka stávala zlým snem, který ztratil obraz. Už jen mlžná vzpomínka. Vše si dokázal vysvětlit jen tím jedním slovem, které prožívá každý den… stres. To co dnes viděl, ovlivnil stres a to napětí, ten strach s okolností, které se kolem něj motají. Nikdy nevěřil na žádné duchy nebo strašidla. Myslel si, že ti, kteří někdy něco takového viděli, jsou jen psychicky na dně nebo si chtějí něco dokázat. Pro Charlieho platí ta první možnost. I když klesl na dno své psychiky, stále nedošel tak daleko, aby skončil jako strýc Bakerli. Ta hrouda zpackaného života a smůly. Ano, přesně tak. Ta věc, co z něj zbyla na tom chodníku pod Charlieho oknem, vystihovala jedním slovem celý jeho život. Charlie dnes neměl náladu se s nikým bavit a tak čekal, až čas uplyne a on se vrátí domů. Tam si lehne a bude konečně odpočívat. Podle stejného scénáře, jako každý den.

Když odemknul dveře a vstoupil do tmavé předsíně, která silně zapáchala množstvím bot, uvědomil si, že dnes je nějaká oslava. Ta oslava, o které to věc mluvila. Ta věc, která pomalu opouštěla prostor vzpomínek.

Předsíň byla rozšířena v hlavní sál, ve kterém stál bílý stůl, který stával vždy v kuchyni. Po jeho levé ruce se nacházel hlavní obývací pokoj, který zůstal liduprázdný. V Charlieho pokoji se nenacházel nikdo. Ale podle hluku, který vycházel z kuchyně mu bylo jasné, kde všichni jsou. To co spatřil neviděl ještě nikdy kromě na pohřbu strýce Bakerliho. Všichni příbuzní nebyli ani na Charlieho narozeninách, ale oslavu pro neznámého, teda alespoň pro Charlieho, si nenechal nikdo ujít. Všichni oblečeni ve svátečním, jako v dni díkuvzdání. Charlie pohodil okem na kalendář visící na zdi. Den díkuvzdání nebyl. A žádný jiný významný svátek taky ne. Ale nikdo z rodiny tu nechyběl. Tohle není podle každodenního scénáře. Bez stolu působila kuchyně velkým prostorem. Všude stáli židle, na kterých někdo seděl. Někdo stál u linky se sporákem a pomáhal Sylvii péct kuře. Ostatní  seděli a hovořili. Všichni ztichly v okamžiku, kdy spatřili Charlieho. Nastalo ticho. Charlie jen hleděl a ani nepromluvil.

„Dobře že sis dal dneska na čas!" prohodila do ticha ironicky Sylvia a vrátila se ke kuřeti.

Ostatní se k němu přihrnuli a potřásali mu pravicí. Mezi nimi stál u druhý strejda s kolene nevlastního dědečka Petera, Adolf. Taky dědova žena Marie. Teta Penny a její dcera Jane. Potom druhá teta Iveta. Ta si Charlieho všimla hned jako první a pokynula mu, aby si sedl mezi dav příbuzných.

„Ne, nejdřív se převlíkni!" zahučela Sylvia když začala s umýváním nádobí. Ale ani letmo se od Charlieho příchodu na něj nepodívala. Stála tam u linky s vyhrnutými rukávy a černé dlouhé vlasy jí zakrývali obličej. Ale naštvaná nebyla. Charlie to poznal. Nemohl stále uvěřit, že se tu sešlo tolik lidí. Zmatený a unavený šel do svého pokoje. I přes zavřené dveře byl slyšet dunivý hluk užvaněných tet a strýců, dědečku a kdoví koho. Převlékl se, ale ani na chvíli jej nenapadlo, se obléci ve stylu, jako ostatní, kteří seděli v kuchyni. Najednou se otevřely dveře. Do pokoje vešla Rachell s culíkem, černým tričkem a minisukní. Na zádech ji visel batoh, který po chvíli mrštila na postel. Vypadala mnohem víc unavená než Charlie.

„Čau!" prohodil Charlie a posadil se na židli.

„Nazdar!" reagovala zatrpkle a lehla si na postel a vydechovala.

„Hele, nevíš co se děje?!" zeptal se Charlie a nemohl se dočkat odpovědi, která vůbec nepřicházela.

Rachell jen ležela a rukama si zakrývala obličej. Charlie dostal vztek. Dneska se asi ten svět zbláznil.

„Tak co!!!" vykřikl div nespadnul ze židle.

Rachell sebou trhla, jako kdyby se probudila z nějakého hrozného snu. Její překvapený pohled spočinul na Charliem, který si pomalu uvědomoval, že neměl v tomto afektu tolik zvyšovat hlas. S Rachell měl většinou dobré vztahy, ale někdy by ji teda zabil. Ona ho většinou ignoruje, ale občas mu pomůže s úkoly a s potížemi. Rachell má své starosti a je více dospělejší než Charlie, takže nemá na něj moc čas a ani náladu zrovna jako dnes. Avšak dneska si Charlie vynutil její pozornost jako nikdy.

„Proč tu je tolik lidí?" vyhrknul ze sebe Charlie tentokrát klidněji.

„Děláš si srandu? Na blbosti nemám čas a příště si odpusť ten tón!!!" oplatila mu jeho výpad a vyletěla z pokoje sejně jako z bytu. Charlie si pomyslel, že to dneska asi pro ni nebyl jeden z těch slunných dnů. Jen se potměšile pousmál a znechuceně se vrátil k davu, který se tentokrát přesunul do přijímací místnosti a obklopily stůl. Charlie se posadil mezi dvě prázdné židle. Neměl právě chuť se s někým bavit, natož s šílenými příbuznými.

„No tak chlapče, večeře je bude až za nějakou tu hodinu nebo se chceš nadlábnout před cestou co? Abys nám tam neztloustl!" ozval se děda Brandon s potměšilým úsměvem, který dohromady s jeho šedým smokingem s červenou kravatou lemovanou bílými proužky a jeho obřími brýlemi, z něj dělal největšího extréma této oslavy.

„Kam mám jít?!" vyhrkl okamžitě ze sebe  Charlie a vykulil oči.

Mohl se tu tak akorát na všechny vybodnout. Nikam už nepůjde. Nechce se mu.

Vstal ze židle a odešel dobývacího pokoje, kde nikdo necizopasil a usadil se na polstrovanou sedačku. Natáhl se pro černý ovládač a stiskl spínač, takové to jedno zelené tlačítko mezi všemi šedými. Hm. Z televize se ozval podivný praskavý zvuk a pak se objevil obraz. Na všech kanálech vysílali samý ptákoviny, mezi nimi i telenovely, trapné americké seriály a zprávy. Tak z nudy jen přepínal kanály jeden za druhým.

„…kterým je Charlie Stoor, tento chlapec…"   

Nejdříve si pomyslel, že jeho jméno někdo vyslovil v kuchyni. Potom přemýšlel, jestli není natolik unavený, aby se mu zdálo, že v televizi zaznělo jeho jméno. Ale jediný způsob, jak to zjistil byl, že to přepne zpět.

Ale když tak učinil, zarazil se mu dech v hrdle a zastavil se čas. Jeho ústa se svěsila. Ano. Mluvili o něm, ale co to…

…přesně tak, Charlie Stoor kterého vidíte na téhle fotografii, je chlapec, který pozná jaká je slast a nebo jaká je horoucí bolest, kterou bude pociťovat stále dokola. Ano, slyšíte dobře, Charlieho Stoora dnes čeká jízda života nebo smrti. Ano, přesně tak, Charlie Stoor bude dnes vítaný ve výtahu osudu, který rychle o tom jeho rozhodne… (smích)…

Do prdele co to je? Pomyslel si. Překvapený a přepadený vyskočil z křesla a upustil ovladač na zem, až se roztříštil na kousky a všude se kutálela šedivá tlačítka. V televizi opravdu ukazovali jeho fotografii. Mluvili o něm, ale nevěděl jestli se má radovat nebo začít zuřit. Bylo to jako se dívat na teleshop. Pořád mleli o tom samým, ale on sám nechápal o čem. Připadal si jako zesměšněný. Tentokrát se rozhodnul jít do kuchyně a pochlubit se. Ano už si to představoval. Vejde tam, řekne jim to a oni kolem něj budou skákat a bude středem pozornosti a Rachell bude už mít proč zuřit.

Vyšel z obýváku, přešel do kuchyně a spustil. Avšak odpověď byla přímo hrůzostrašná. Smích. Někteří se smáli, někteří začali brečet a Sylvia, tak stále u sporáku stále ve stejné náladě jako vždy, nasraná.

„Mě to moc nepřipadá jako prdel!" vyhrkl ze sebe chlapec a nahodil vážný výraz.

„Ano to je dobrej vtip…!"

„No bohužel ale poslední…, zřejmě…!"

Spustila se znovu vlna debatování. Namísto probírání rodinných záležitostí nyní tu proplouvaly debilní vtipy o Charliem o té teleshoppové reklamě.

„Za pět minut Charlie, nezapomeň se připravit." Řekla Sylvia a přešla znovu k mytí nádobí.

„No co sakra?!" vyjekl Charlie a už měl pomalu chuť je za ty tajnosti zabít všechny.

„Musíš se ještě převléct a trochu ze sebou něco udělat, upravit se a tak!" odpověděla matka.

„Na kraviny si udělám čas, až budu mít náladu, zatím zdar!!!" prohodil Charlie a chystal se znovu zašít v pokoji. Když v tom se cosi ozvalo z předsíní místnosti. Znělo to jako cinknutí.

„Už je čas Charlie!" vyhrkl děda a poklepal na hodinky.

„Čas na co?"

„Na jízdu!"

Smích…. Smích…. Smích….

 

Teď když stál před tou věcí, která měla rozhodnout o jeho osudu v posmrtném životě, se ho zmocnil záchvat úzkosti, vzteku a smutku. To nejhorší byl na tom strach, strach z toho, co se bude dít, spíše by se to dalo nazvat jako napínavé očekávání něčeho nepříjemného.

Věc, která jej jen trochu uklidnila bylo vědění. Už věděl všechno, co potřeboval. Je to součást života stejně jako den a noc. Je to naprosto přirozená věc, kterou si prošel, každý člověk, jež už není na tomhle světě.

Vzpomínal na předminutové vysvětlování babičky Carrie. Charlie jako čtrnáctiletý chlapec věděl, že to, co se právě děje není normální nebo mu to tak připadá. Je to naprosto přirozená věc, která lidi překvapí, až na jejich konci. Věc, o které někteří lidé vědí, sami ji nechápou, šokovala je, ale smířili se s tím, tohle tají, před ostatními lidmi, jako je třeba Charlie, aby je nepolekali. Avšak Charlie už byl vystrašený dost. Vyschla mu ústa a po tvoři tekly hořké slzy beznaděje. Proč přišel čas právě u Charlieho nikdo neví, ale nikdo se tím taky zabírat nebude. Když už pro někoho přijede tento výtah, Výtah osudu, který se z čista jasna objevil v předsíni jejich bytu, je to s určitého důvodu.

Už se všemi rozloučil. Bylo to těžké se loučit, když věděl, že už nikdy, nikdy nespatří tváře svých blízkých, kteří ho poslali na smrt. Věděl, že za to oni nemohli, ale trochu jim to dával z vinu, že jej psychicky nepřipravili na tuhle událost a bylo mu líto, že ho všichni dali a nikdo se ho neujme, neuteče s ním daleko od toho prokletého výtahu. Cítil, že jim na něm vůbec nezáleží a tak neměl ani chuť zde zůstávat.

Naposledy se ohlédnul. Všichni mávali s úsměvem ve tváři, jako kdyby Charlieho  posílali někam na tábor s pocitem, že se ho konečně zbavili. Ale to by ještě chápal. Ale tohle jim nikdy v životě neodpustí. A že toho života už moc nemá…

Tak tedy vkročil trhavými kroky směrem kupředu. Vstoupil. Výtah byl prosvětlený dráždivě bílým světlem, které oslepovalo oči. Ten kdo ho postavil, zřejmě věděl, k čemu bude sloužit, protože tu bylo místo jen pro jednu osobu. Na boční stěně svítilo malé zelené tlačítko, které čekalo na spuštění.

Charlie se dál nemohl dívat na ty ksichty a raději zmáčknul tlačítko. Dveře výtahu se pomalu začaly zavírat a s nimi se zavřel i Charlieho život.

Ještě si všimnul, že nad a pod spínačem jsou šipky. Jedna ukazovala směrem nahoru, druhá dolů. Jelikož byl učen a odmalička krmen blbostmi o pekle a nebi, raději by chtěl, aby se rozsvítila ta horní šipka a výtah, aby se rozjel po jejím směru.

Výtah hlasitě zaduněl a zatřásl se. Oslepující bílé světlo zablikalo jako porouchaná žárovka. Žádná ze šipek se zatím nerozsvítila. Bylo to trpké očekávaní.

Tak Bakerli, už vím co si cítil, jaké je umřít, jak je to hrozné, ale s jakým vědomím jsi to mohl udělat. Co hrozného tě donutilo způsobit si takovou bolest, ne vnější, ale vnitřní. Copak ti už na nikom nezáleželo? Nebo si snad nasednul taky do jednoho z výtahů, který za tebou zavřel dveře života a bolesti, kterou v něm prožívá skoro každý člověk, protože už si nechtěl být mezi námi. Já jsem tu odvahu neměl, ale proč jsem to tedy udělal?

Charlie naposledy upřel zrak na šipky u spínače, který se právě rozsvítil červeným světlem. Výtah se rozjel. Charlie jen už čekal jakým směrem to bude. Jízda právě začala…

Sdílejte článek

Nový komentář