Ošklivci


U policie byl Roman nováček. Absolvoval sice řadu testů a naučil se spoustu kriminalistických zásad, ale chyběly mu zkušenosti. Možná právě proto, že začínal, považovali ho spolupracovníci za horlivce. Kolegové toho dne zatkli jednoho kapsáře, jak krade v šatně z civilního oblečení z kapes drobnější sumy peněz sfáraným horníkům. Byl však chycen jedním náhodně se vracejícím horníkem. Horník neváhal a zloděje na místě ručně ztrestal. Romana tenkrát poslali, aby u přistiženého viníka provedl malou osobní prohlídku. Nikdo tenkrát nečekal nic světoborného. Dokonce ani on. V bytě zloděje ho však čekalo velké překvapení.

Staromládenecký malý byt páchnoucí zatuchlinou. Nebyl už dlouho větrán. Na zemi za dveřmi ležely odhozené zablácené holiny. V předsíni visel gumový plášť s řadou trhlin. Podlaha byla už dlouho nevytřená. V obýváku byla televize na které byla přelitá květina. Po zemi ležely rozházené vypité láhve od laciného piva. Pak otevřel dveře do ložnice. Přímo před ním byla dlouho nepřevlečená postel a za ní byl hodně zvláštní dřevěný stojan vypadající jako indiánský totem. Byla to jediná věc, která místnosti dominovala. Z totemu šel strach. Jako by tam vůbec nepatřil. Všude byl neskutečný nepořádek a uprostřed toho všeho organizovaný oltář. Přišel blíž a uviděl to. Byly to vlasy různých barev a byla jich celá řada.

Zavolal kolegy ze soudního a z pátračky. Věděli, že na něj narazili, na muže který byl postrachem veřejnosti a ačkoliv se jeho hrůzné činy odehrávaly v Ostravě, žádná mladá rodina si před ním nemohla být jista a bylo jedno jestli byla z Poruby, Mostu nebo Tábora.

Hrůza začala už před šesti měsíci. Roman seděl u televize a sledoval svůj oblíbený televizní seriál 30 případů majora Zemana, přesněji řečeno epizodu Studna, když program přerušilo zvláštní zpravodajství.

Známý obličej televizního policisty kapitána Hrachorce upozornil na nalezení dětského tělíčka, které bylo pečlivě naaranžováno v jámě pod bouří vyvráceným stromem. Jako policejní adept a člověk znalý totalitní moci Roman věděl, že když už se mezi lidi pouští taková informace je skutečně důvod k obavám. Nicméně ze zprávy se toho člověk moc nedozvěděl. Stačilo to však na to, aby se mezi lidmi začal šířit strach. Každý se začal obávat o své dítě a tak bylo běžným jevem, že jste viděli děti chodící ve skupinkách nebo s rodiči. Maminky na hřištích byly více obezřetné na své ratolesti, ale i tak bylo bezpečnostních opatření zoufale málo. O dva týdny později se objevilo podobně naaranžované tělo o několik kilometrů dál.

Ukrývat těla v lese pod vykotlanými dutinami nebo vyvrácenými stromy je poměrně bezpečný způsob jak se mrtvol zbavit a vrah to velmi dobře věděl. Ve chvíli, kdy se však našlo první tělo a všichni věděli, že první rozhodně není, začala se uplatňovat i pátrání s policejními psy. V tom příšerném půlroce našli kriminalisté sedm dětských těl. Myslím, že všichni zainteresovaní v případu vraždícího maniaka tušili, že zdaleka neobjevili všechno. Čekali na chybu, kterou vraždící deviant prostě musí udělat.

Psychologický profil byl pro příslušníky směrodatný. Hledali mimořádně inteligentního muže příjemného vystupování. Podle soudních pitev pachatele odhadli na silného praváka. Sledovali obvyklé podezřelé a vyslýchali přes tisíc osob. Vyptávali se ve školách a pořádně kontrolovali muže v učitelských sborech a mládežnických spolcích.

Příslušníci a technici přijeli okamžitě. Pachatel byl v cele předběžného zadržení a bylo rozhodnuto, že tam bude nejméně dva dny. Využili nedemokratických výhod systému a chyceného lupiče strčili pod zámek na neurčito bez nároku na cokoliv.

Výsledky rozborů byly zdrcující. Na totemu bylo 28 odlišných pramenů vlasů. Z toho 3 byly totožné s nalezenými dětmi.

Bylo pondělí devět ráno a Roman stál před svým nadřízeným, který si zapaloval snad už pátou cigaretu za posledních pár minut.

"Poslyš, mladej, jak´s to moh vědět?"

"Co?"

"Vrtá mi hlavou ten totem. Jak´s to poznal?"

"Já vlastně nevím. Snad šestý smysl."

"Víš, že by se na to každej druhej polda vykašlal?"

"To si nemyslím."

"Ty víš hovno, mladej. Vyřešíš nejstrašnější případ v mý kariéře a ještě jsi idealista… "

"Už přijeli vyšetřovatelé z Prahy?"

Mávl rukou s předstíraným nezájmem.

"Jdi ho vyslechnout."

"Ale já nemám dost zkušeností."

"Slyším kroky."

Na jednu stranu byl Roman potěšený, že si ho jeho nadřízený svým způsobem váží, ale na druhou stranu se bál, že zklame. Jeho jediným cílem bylo vyřešit ten případ.

Došel na záchod a stříkal si plné dlaně vody na tvář. Pak se dlouze podíval na svůj odraz v zrcadle. Připadal si najednou mnohem méně vyděšený než by asi měl být.

Pustili ho do tmavé místnosti v podzemí. Obviněný seděl jen ve slipech připoutaný ke kovové židli. Do očí mu svítila silná žárovka, která ozařovala i jeho tělo plné mokvajících ran a podlitin. Bylo mu jasné, že byl zmlácený nejen od horníka, ale i od nějakého jiného horlivého kolegy.

"Je tu někdo?", zeptal se.

Všiml si, že má pod jedním uchem krvavou skvrnu. Před ním seděl úplně zlomený člověk. Pokud něco dříve věděl, teď už neřekne nic. Přesto byl rozhodnutý se nevzdat.

"Co bys řekl na to, kdybych ti přestal svítit do obličeje."

"Hodnej polda, jo?"

Vězeň vyplivl krev a k jeho překvapení i dva zuby. Nechtěl ho oslovovat jménem, i když  věděl, že se jmenuje Čejka. Nechtěl mu prostě dopřát ten luxus mít pocit, že je člověk. Teď jím nebyl.

"Když myslíš."

"Nic vám neřeknu."

"Koukám, že seš tvrdej, ale časem každej změkne. Vobzvlášť taková třasořitka jako ty. Zatím seš ještě pořád v pohodě, ale až ti seškrábnu obličej a pěkně ti ho sroluju přes tu tvojí zkrvavenou svalovinu, tak už se moc smát nebudeš."

"To byste neudělal."

"Udělal. A pak bych ti ten tvůj odpornej ksichtíček zase pěkně vrátil zpátky. Třeba bys pak vypadal konečně jako fešák a to pořád nemluvíme o tom, co s tebou provedou v kriminále."

"Tam mě nedostanete. Půjdu rovnou viset."

"Nepůjdeš, o to se postarám. Nejdřív ti hošani pěkně rozkopou koule a pak tě vojedou."

"Proč se mě ptáte, když to od začátku víte? Musel mi to tam podstrčit někdo od vás! Jsem nevinný!"

"Chci znát tvýho komplice. Ty seš jenom ubohý hovno. Někdo tě řídil a já chci vědět jméno."

Roman si uvědomoval svoje estébácký manýry, ale v rovině slov ho mohl jen pořádně vyděsit. A v podstatě mu šlo jen o to pořádně polechtat jeho představivost.

Čejka seděl na židli a bylo vidět, že je vážně vyděšený. Byl hodně nervózní. Klepal neustále levou nohou a jazykem si šátral na místech, kde měl dříve ještě zdravé zuby.

"Hovno."

Roman pomalu vstal a šel k němu. Pak mu zničehonic vychrstl do obličeje sůl. Nečekal to. Začal křičet a zoufale mrkat, ale nebylo mu to nic platné. Byl pevně přivázaný k židli.

"Nezapomeň, že já jsem ten hodnej polda. Co ti asi udělá ten zlej?"

"Nevím, jak se ten chlap jmenuje."

"Vrátila se ti paměť, co? Jak vypadá?"

Naklonil se k němu a použil znalosti z psychologie. Čím víc se nakloníte k tázanému tím menší je pravděpodobnost, že bude lhát.

"Na ulici ho nepoznáte. Má úplně tuctovej obličej."

"Každej má něco. Nikdo nevypadá tuctově. Mateřský znamýnko, divný vlasy, pihy nebo nos nakřivo."

"Má divný voči. Kouká jako vlk, neúprosně."

Víc z něj nevypáčil. I přes Romanovy hlasité protesty o nevyřešení případu Čejku oběsili. Jako každý odsouzenec se i Čejka projevil naprostou ztrátou lidské důstojnosti. Byl vrah a lidé si vyžádali jeho smrt. Tam venku však byl organizátor, který vedl Čejku jako loutku nebo jen zneužil jeho chcípáctví.

Romana přesto povýšili a přeložili do Prahy. Brzy dostal jiné případy, ale neustále ho pronásledoval muž s šedýma očima. Byl za ním ráno na záchodě, když močil, čekal za dveřmi od bytu, ale když se byl podívat, utekl. Venku na ulici ho potkával mezi lidmi, ale sotva  ho spatřil hned změnil podobu.

Nesmyslné vraždění skončilo. Roman byl ale přesvědčený, že to tak nebylo. Podle něj byl vrah jenom opatrný. Možná se stáhl do ústraní.

Roman se oženil. Vzal si krásnou manželku a narodilo se mu brzy roztomilé zdravé dítě. Když mu byly čtyři roky a on se podíval do zrcadla všiml si něčeho, čemu dosud nikdy nepřikládal velkou důležitost. Byly to šedé oči na jeho nikterak výrazné normální tváři. Tvářil se jako vlk a jeho manželka zrovna odjížděla za babičkou do Uherského Brodu. Slíbil jí, že se o Jiříčka postará sám.

Sdílejte článek

10 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Fear 11 května 2009 v 21:16

    Řekla bych, že to je celkem dobré. Délka, ač na první pohled je obrovská, se po přečtení jeví jako celkem ideální…  🙂 Jen si myslím, že i přes docela zajímavý začátek se to pak ztáčí do prázdna. Ten konec je už trochu slabší a tím pádem povídka trochu zanikne. Je tam hodně nedůležitých detailů a celá podstata se jimi zakryje, ne-li úplně ztratí. Celkově se mi zdá SKORO o ničem.. škoda toho konce.

    Abych nevypadala jako kritizující svině… Myslím si, že nápad to je velmi dobrý. Sneslo by to klidně pár úprav, ale myslím, že se za ni nemáš vůbec co stydět.. 🙂

     

  2. Profilový obrázek
    Sheldon 21 dubna 2009 v 22:08

    Zastávám názor, že hororová povídka má být jako minisukně, tedy krátká a přiléhavá  Dlouhé povídky mě nebaví číst, protože povídka má jistý nápad a omezený prostor. Pokud autor není schopný přenést myšlenku do srozumitelné délky je to špatný a zas není tolik času, abych strávil nad povídkou 3 dny. To by ten nápad a provedení muselo být opravdu zajímavé a čtivé, takže ohledně délky, buďme upřímní, v tom to není. Každopádně Ošklivci se to jmenuje pro to, že pedofilové jsou pro mě největší odpad a ošklivost, zní tak nějak dětsky.

  3. Profilový obrázek
    see-sawandrew 21 dubna 2009 v 21:45

    Naopak já bohužel musím, i když nechci, prohlásit, že jsem od tebe četl lepší povídky. Vůbec na mě nepůsobila atmosféra a připadalo mi, jako bych sledoval filmové útržky po každých 15ti minutách… a ten konec mě také moc nepotěšil. Každopádně napsané ve tvém standardu – tzn pěkně 🙂

Nový komentář