Ze tmy se ozval vzdych a hned nato se rozsvítila lampička. Osvětluje pokoj. Není příliš velký a je trochu do „elka“.  Lampička stojí na nočním stolku, vedle kterého je postel. Na posteli leží dívka, které může být tak patnáct let. Leží na břiše a opírá se o ruce. „ Ach jo, já bych ještě spala.“  pomyslí si, ale ví, že musí vstávat. Musí do školy. Ještě než úplně odejde z domu na autobus, tak se potká se svými rodiči. S mámou Dášou a tátou Richardem. Klára má autobusovou zastávku jenom kousek od domu. Chodí do blízkého města  na gympl do kvarty. Ve třídě sedí se svojí nejlepší kamarádkou Markétou. Mimo to je Klára velmi krásná dívka. Má nádherné blonďaté vlasy, které jí sahají až na zadek.

„Ahoj Marky, čau kluci.“ „Ahoj Kláro.“ Mimo Markétu ve třídě mezi holkami moc kamarádek nemá, asi na ni žárlí. Zato má ve třídě kamarády mezi klukama. Jirku, Adama, Míru, Honzu a Vojtu.

Škola je stejná jako jiné dny,  oběd taky, ale doma, jak má Klára zjistit, to už nikdy stejné nebude. O půl čtvrté  Klára přijela domů. Doma se najedla a pak šla ven. Když se vrátila domů, byla tu už i její mamka. „Ahoj zlato, tak co, jak bylo dneska ve škole?“ „Jako vždycky.“

Večer, když už bylo osm, se Dáša začala shánět po svém manželovi. Rozhodla se, že mu zavolá. „Vůbec to nezvedá, to nechápu. Co když se mu něco stalo?“ „To určitě ne mami. Třeba jen šel na pivo s kamarády a neslyší mobil. Uvidíš, určitě se v noci vrátí. Zbytečně se strachuješ.“ Dáša se potom uklidnila, dceřino vysvětlení bylo logické.

Ale ráno byl v domě Holých opět strach o tátu, protože ani v noci se domů nevrátil a stále nezvedal telefon. Máma obvolala všechny jeho kamarády, ale ti o něm nic nevěděli a v jeho zaměstnání jí řekli, že včera šel domů jako obvykle, kolem čtvrté hodiny. Dáša tedy zavolala na policii. Klára šla normálně do školy. Ani odpoledne policie o Richardovi nic nevěděla. Matka s dcerou se o něj strachovaly a něco se o něm dozvěděly až následující den odpoledne.

„Je mi to moc líto paní Holá. Vašeho manžela jsme sice našli, ale mrtvého. Byl brutálně zavražděn.“ „To není možné. To ne. Ne. Ne! Ne!! Kdo, kdo to udělal?“ ptá se paní Holá přes slzy. Klára také brečí. „Někdo, zatím nemáme nejmenší tušení, kdo to mohl udělat, ho rozsekal na kousky a v jedné opuštěné stodole nedaleko odsud ho tam jen tak…poházel.“ Dáša se z toho psychicky sesypala a Klára s ní musela prozatím zůstat doma. Do školy se vrátila až později.

Byl pátek a Klára chtěla zase na chvilku po těch dnech ven. „Mami, já půjdu na chvíli ven. Jen tak na půl hodinky, tak se mezitím třeba prospi. Tak zatím pa.“

O patnáct minut později

„Klárko, to jsi ty?“ vzbudily Dášu kroky u její postele. Otevřela oči a začala ječet. Ty oči, které viděla vůbec nepatřily její Klárce. To, co je obvykle bílé, bylo černé a na tom černu bylo žluté slunce. Ty oči, byly tak chladné a kruté, plné nenávisti. Najednou pocítila teplo a znovu začala ječet. Byla tolik upoutána těma očima, že si ani nevšimla ohně kolem sebe. Vše kolem ní hořelo. Ještě slyšela zlomyslný smích něž osaměla. Ta osoba vyskočila oknem. „Musí mít velkou sílu, když dokáže proskočit oknem se dvěma skly a vypadalo to, že jí to vůbec nebolí a ani jí to nijak neubližuje.“ byla poslední myšlenka Dáši, než začala volat o pomoc.

Venku si, téměř okamžitě, ohně všimli sousedé a zavolali hasiče. Během pěti minut se k domu dostala i záchranka a také Klára. Byla vyděšená a bála se o matku. „Co se děje? Jak se to stalo? A kde je máma?“ ptá se sousedů. „Někdo zapálil váš dům. Hasiči už šli dovnitř pro tvou mámu. Snad bude v pořádku…víš jak to myslím.“ Hasiči Klářinu mámu našli. „Mami! Je živá?“ „Ano, přežila to.“ „To se mi ulevilo a dostane se z toho?“ „Snad ano, ale více ti pak řeknou doktoři.“  Klára jela se svojí mamkou sanitkou do nemocnice. Je podivuhodné, že to vše Klára zvládá tak dobře. Brutálně zavražděný otec a teď pokus o zabití její matky upálením. Je jen otázkou času než se pachatel pokusí zabít i ji.

V nemocnici Kláře doktoři oznámili jak je to se stavem její matky. „Kláro, tvoje máma se z toho dostane, ale bude si tu muset ještě nějakou chvíli poležet.“ „To je dobře, já se tak bála, že to nezvládne.“ „Jestli chceš, což určitě chceš, tak za ní teď na chvilku můžeš.“ „Děkuji, moc ráda.“ Klára v nemocnici  nakonec i přespala. Ráno si za peníze, co měla v kapse, koupila něco k jídlu a potom jela autobusem domů. Klára šla do školy normálně v pondělí. Její máma se za pár týdnů uzdravila natolik, aby mohla domů, což se ovšem nestalo.

U Holých doma zvonil telefon. Klára si toho hned nevšimla, jelikož byla na počítači a do uší jí hráli Haggardi. „Prosím.“ „Dobrý den slečno Holá, volám vám ohledně zdravotního stavu vaší matky. Museli jsme ji dát na samotku a pokud se její stav nezlepší, zřejmě bude muset do psychiatrické léčebny.“ „Co je mámě?“ zeptala se lehce vyděšeně Klára. „Navštěvuji ji každý druhý den a její stav byl velmi dobrý jak po fyzické tak po psychické stránce. Je pravda, že jsem u ní teď už čtyři dny nebyla, ale dneska ji měli pustit.“ pomyslela si Klára. Dneska za ní měla jet. Autobus jí jel už za půl hodiny. „Vaše matka velmi často, hlavně v noci, křičí a psychiatrovi neustále říká jenom něco o očích se sluncem. Toto jediné je z jejího „blábolení“ srozumitelné.“ „Já dneska přijedu, tak mi o tom řeknete více.“ „Dobře a nashledanou.“ „Nashledanou.“

Za hodinu už Klára mluvila s doktorem o stavu své matky. Domluvili se, že si ji tu ještě nechají. Klára se také rozhodla, že za mámou bude jezdit každý den. I přesto, že za ní jezdila každý den, tak se její stav vůbec nelepšil, ale právě naopak. Po takovémto týdnu ji tedy umístili do psychiatrické léčebny. Dášin stav byl velmi špatný. Také tu strávila zbytek svého života.

Důvod, proč to všechno Klára tak dobře zvládala byl její kluk David. V poslední době ji hodně podržel, jinak by to asi nezvládla. Klára zase jednou byla s Davidem. „Já jsem tak ráda, že tě mám. Nevím, co bych si bez tebe počala, asi bych skončila jako máma. Doufám, že o tebe taky nepřijdu.“ „Já taky doufám, že o tebe nepřijdu.“

V noci v pokoji u Davida

Davidovi se začalo něco omotávat kolem pravé nohy a potom kolem levé ruky a pak už se David (konečně) probudil. „Co? Co to je? Kdo jsi?“ptal se napůl rozespale a napůl vyděšeně. Pokusil se rozvázat si to, čím měl omotanou ruku, ale nedařilo se mu to. Ta osoba, mu přivázala už i levou nohu k posteli a už se sápala po jeho pravé ruce. Stále té osobě neviděl do obličeje. Nebyl ani schopný říci jestli to je muž či žena. Tato osoba ho obdařila svým pohledem potom, co měl všechny končetiny přivázané k rohům postele. David ani nezvládl zaječet, jak byly ty oči strašné. Byly tak chladné a kruté, plné nenávisti. Bělmo bylo černé a v každém oku bylo žluté slunce. Nedokázal od nich odtrhnout své oči. Vlastník těchto očí mu na hlavu nasadil pytlík, spíše igelitový válec. Ten mu kolem krku na jednom konci pevně obvázal, poté ho naplnil vodou a zavázal druhý konec.

Ráno Davida našli jeho rodiče. Jejich pocity byly smíšené, ale převažoval smutek. Samozřejmě zavolali na policii. Policie dokázala po ohledání říci jen to, že zemřel částečně na udušení a částečně na utopení. Opět nenašla jedinou stopu. „Je až zvláštní, že někdo dokáže takto dokonale po sobě zamést všechny stopy.“ „Ano, to je.“ odpověděl zamyšleně na poznámku svého kolegy druhý policista. Davidovi rodiče také zavolali Kláře, aby jí o tom řekli.

„Ahoj Kláro, já…já..já volám ti ohledně Davida.“ „Co s ním je?“ ptala se Klára tušíc, že přijde něco nemilého. „Je…je mi to…je mi to moc líto, ale David byl dnes v noci také zavražděn…“ sotva ze sebe vysoukal Davidův táta. „Nééééééé!!! To není možné! Ještě včera jsme byli spolu… Kdo? Kdo to sakra dělá?! David mě dokázal podržet… Teď už nikoho nemám…“ „Je strašné, co se děje a už aby to skončilo.“ „To…to ano.“ „Tak…děkuji za zavolání.“ řekla velmi zdrceně Klára. „ A nashledanou.“ „Ahoj Kláro a…měj se hezky, dá-li se to tak říct.“ rozloučil se Davidův táta.

Další den Klára i přesto, co se stalo, šla do školy. Tam měla aspoň ty kamarády, ale doma nikoho. „Dneska je čtvrtek, to se domů dostanu až o půl páté. Ale to vůbec nevadí, stejně tu není nic nebo spíše nikdo.“ pomyslela si Klára. V sedm hodin a deset minut vyšla z domu. Zamkla za sebou. Klára se opět zamyslela. „Dneska taková zima není, ale každému musí běhat mráz po zádech. Hodně lidí má určitě pocit déjà vu, ale já ne, protože tohle znám. Takovéhle dny, kdy každý tuší, že se stane něco zlého a  každému běhá mráz po zádech i v tom největším teple. Mě ale ne, právě naopak. Dnes to všechno skončí. Vždycky to byl čtvrtek, smrti čas.“

„Ve škole jsem opět „zpět“ a jsem zdrcená z těch vražd. Po čtvrté (vyučovací) hodině jdu s Marky a s klukama na oběd. I oni tuší, že dnes bude něco jinak, ale neví co. Zato já to vím a oni to taky brzo zjistí. Vždy ve čtvrtek po obědě nechodíme rovnou do školy. Jako obvykle kluci spěchají, když se blížíme k tomu místu, aby si mohli sednout a nás, holky, nechat stát. Když se už blížíme k lavičce, musím se ovládat, abych to vydržela. Je to strašný. Nenávidím čekaní, ale co se dá dělat. Už brzo. Ještě chvilku. Teď je ta pravá chvíle. „Hele, víte co mají ty vraždy společného?“ ptá se Klára nevinně. „Ne, co?“ „Tyhle oči.“ Najednou se Klářiny oči změnily a nebyly to ty hezké modré oči, ale ty černé se sluncem. Markétě, Jirkovi, Adamovi, Honzovi, Mírovi a Vojtovi začalo vše pomalu docházet. Chtějí utéct, ale nemůžou se hýbat. „Proč?Proč to děláš, Kláro?“ „Protože chci, nenávidím lidi.“ A více už neslyšeli a už ani nic nevnímali. Padli k zemi. Byli mrtví.

V novinách byly různé titulky, ale souhrnně ze všech článků vycházelo to samé. „Ve čtvrtek kolem poledne bylo zavražděno šest studentů gymnázia. Pohřešuje se jejich spolužačka, Klára Holá.“ Vraždila snad ona? Nikdy se přesně nezjistilo, kdo a jak vraždil a nikdo za to nebyl uvězněn. Ale podobné série vražd se stávaly ještě dlouho a vždy tam byla mladá  a krásná dívka s dlouhými blonďatými vlasy. Největší záhada však je, kdo nebo spíš co byla zač? To ví jenom ona…