Obraz


Sotva se Jiří Strnad posadil za obdélníkový stůl se zeleným ubrusem, už začal být nervózní. Ve zpocených rukách dřímal dražební číslo třináct, které bylo vytištěné na plastovém ukazateli. Současně se rozhlížel ze strany na stranu, stejně jako to dělají lidé, co přecházejí silnici.

Nacházel se v aukční síni luxusního hotelu Marriott, jenž ležel jen pět minut chůze od Václavského náměstí v Praze. Jirka už tu byl několikrát ubytovaný, ale v této místnosti seděl poprvé. Bylo tu celkem osmnáct stolů zařazených ve třech svislých řadách po šesti. Všechny byly obsazené muži a ženami v drahých oblecích a svátečních róbách. Nad hlavami jim visel obrovský spirálovitý lustr, který obklopoval kruh malých kulatých světel. Co, ale Jirku zaujmulo nejvíce byl červeno-zelený koberec s květinovým vzorem, který pokrýval celou podlahu. Začal přemýšlet, že by si podobný koupil do své kanceláře v Holešovicích, kde se nacházelo sídlo jeho bezpečnostní agentury AMH Security. Tu zdědil hned poté, co jeho otec před pěti lety zemřel na srdeční zástavu. 

,,Další aukční předmět je zachovalá olejomalba od světoznámého malíře Heinze Wistoda, který jej namaloval krátce před svou smrtí roku 1939," ozvalo se z úst podsaditého staříka stojícího na pódiu. Hovořil monotónním hlasem, který Jiřímu připomínal večerní zprávy v televizi. Přesto Jirka okamžitě zbystřil a jako na pokyn se napřímil. Na pódiu uviděl dva stojící muže, oba byli oblečeni do černých obleků s motýlky, pod kterými prosvítala bíla košile. Vpravo od nich, stál dřevěný katedr, podobný těm, co se používá u soudu nebo v kostele. Vlevo se nacházel stojan s obrazem a stůl, za kterým seděla další dvojice mužů.

,,Prvním vlastníkem tohoto obrazu se stal Reinhard Heydrich, který byl v letech 1941 a 1942, zastupující říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava," pokračoval muž za mikrofonem. Současně se za ním, na černé zdi, rozsvítily dvě ohromné obrazovky. Jedna vlevo, druhá vpravo. Na obouch byla detailní fotografie nabízeného obrazu. Byl na něm vyobrazen letící orel, jak se svými drápy sápe po unikající myši. 

,,Po jeho smrti byl obraz převezen ze zámku v Panenských Břežanech do Mnichova, kde byl ve veřejné aukci vydražen za 20 000 říšských marek do vlastnictví jednoho německého sběratele. Ten před nedávnem skonal, takže jeho rodina nabídla obraz do veřejné aukce. Vyvolávací cena je 100 000 korun českých. Dražba může začít."

 

O půl hodiny později…

 

Jirka s blaženým úsměvem vyšel z aukční síně, držejíc obraz v podpaždí. Cítil se jako lovec, co právě ulovil toho největšího medvěda v celé Kanadě. Byl hrdý na svůj triumf. Vzdyť ho ten skvělý obraz vyšel jen na dvěstěpadesát tisíc korun, zanedbatelné jedno procento z jeho učtu. 

Když sestupoval ze schodů, už přemýšlel nad tím, jak přijede domů a obraz si pověsí nad krb. ,,Bude se tam nádherně vyjímat," opakoval si dokola v hlavě. Svižným krokem si to namířil až k otáčecím dveřím na konci vestibulu, když v tom se ozvalo :,,Pane Strnade." Jiří sebou trhl obdivuhodnou rychlostí a celým tělem se natočil ke zdroji hlasu. Na jednom z těch přehnaně pohodlnných kožených křesel, seděl vysoký, bledý muž s koňsky protáhlým obličejem a kouřil cigaretu. ,,Prosím?" vyhrkl ze sebe Jiří provinilým hlasem, jakoby něco provedl. ,,Ano vy, pojďte sem. Potřebuji si s vámi promluvit."  

,,Co chcete? Pospíchám."

,,Prosím sedněte si," pobídl ho muž v křesle a pravicí naznačil, aby si sedl naproti němu. Jiří uposlechl. Obraz, zabalený v hnědém papíru si položil na kolena a spustil :,,Kdo jste?"

,,Co tak zhurta příteli ? Uvolněte se," řekl a směrem k Jiřímu napřáhl svou pravici. ,,Pavel Sýkora, těší mě," dodal suše a dvakrát si potáhl z cigarety. ,,Jiří Strnad, ale to už vy asi víte, že ano?" řekl a potřásl si s mužem rukou. 

,,Viděl jsem vás v aukční síni a chtěl bych si s vámi promluvit o vašem vydraženém obrazu." řekl a očima sjel po hnědém papíru. ,,Není na prodej, jestli se ptáte na tohle," odvětil Jiří a obraz si ještě více přitiskl k tělu. ,,Vy jste myslel, že mám zájem ho od vás koupit? To je to poslední, co bych chtěl. Věřte mi," ujistil ho pan Sýkora. ,,Proč? Nelíbí se vám ?" zeptal se Jiří s nutným opovržením. ,,Naopak, pan Wistod odvedl skvělou práci, ale je tu jeden nepatrný kaz, kterého si člověk na první pohled nevšimne," řekl pan Sýkora a vyfoukl oblak kouře přímo na Jiřího. ,,Pokračujte," pobídl ho a zvídavě se předklonil blíž. ,,Určitě znáte případy, kdy si mladá rodina koupí krásný, takřka dokonalý dům za směšné peníze, ale až, když je večer něco budí ze spaní, tak zjistí, že v jejich ložnici se dříve oběsil předchozí majitel. Tak je to i s vašim obrazem."

Jirka se jen krátce pousmál. Přišlo mu směšné, že by měl věřit podobným babským povídačkám, které nejsou doloženy žádným důkazem. Vždycky věřil jen tomu, co viděl na vlastní oči, přesto si neodpustil zeptat se : ,,Jestli tomu rozumím správně, tak vy chcete říct, že můj obraz je prokletý?" 

,,Ano, přesně tak," přikývl pan Sýkora a přehodil si nohu přes nohu. Jirka se dál usmíval, protože tomu sám nevěřil, ale když vzhlédl na kamennou tvář toho pobledlého muže, pochopil, že si nedělá legraci. Trochu zvážněl a krátce se rozhlédl po vestibulu, jestli neuvidí jednoho z těch pořadatelů aukční síně, u kterého by si mohl pravdivost této historky potvrdit. Zahlédl, že u recepce i s kufry postávala manželská dvojice, která se ve svém rodném německém jazyce hádala s obsluhou hotelu. O kousek dál, vyšel z pánských toalet podsaditý muž ve zmačkaném obleku a ještě si dopínal zip na poklopci. Jirka dál sledoval ruch v hale a potom odvrátil hlavu zpátky na pana Sýkoru, nasucho polkl. ,,Vemme tedy v potaz, jen teoreticky, že tvrdíte pravdu," řekl. ,,V čem ono prokletí spočívá?"

,,Zeptám se vás pane Strnade, kolik myslíte, že váš obraz měl do dnešní chvíle vlastníků?" 

,,Pokuď vím, tak jsem třetí. Proč?"

,,Omyl. Vy jste uz řádově šestý vlastník tohoto obrazu. Pořadatel aukce se s posledními pozůstalými dohodl, že bude lepší, když to možným kupcům zatají, aby něměli nějaké podezření", řekl pan Sýkora dosti přesvědčivě, aby mu Jirka alespoň na chvíli uvěřil. Náraz strachu, co udeřil do Jirky, byl tvrdý, ale naštěstí rychle odezněl. ,,Klidně si to ověřte, nepochybuji o tom, že člověk vašeho postavení má konexy na správných místech," dodal pan Sýkora a zbytek cigarety típl do popelníku, co ležel na porcelánovém, konferenčním stole mezi ním a Jirkou. ,,A co se tedy stalo s těmi lidmi?"

,,Každý z nich krátce po koupení obrazu zemřel. Možná si můžete myslet, že je to náhoda, ale vemte v potaz, že tady mluvíme o pěti lidech!" Jirka seděl jako přimražený, ani nedutal. Jen cítil jak mu na těle naběhla husí kůže. ,,Nechcete snad pokoušet osud, nebo ano?" pokračoval pan Sýkora svým zlověstným tónem, jenž naháněl strach.

,,Nesmysl!," zavrčel Jirka hlasem, který skrýval hněv i zoufalství. Stále doufal, že ho tento záhadný muž jen tahá za nos, ale nebyl si toho moc jistý. Šestý smysl mu napovídal, že mluví pravdu.

,,Věřte čemu chcete, ale já být vámi, tak se toho obrazu okamžitě zbavím. Dejte ho zpátky do aukce, při troše štěstí se prodá. Líp ale uděláte, když ho zničíte. Ušetříte bolest mnoha lidem, co přijdou po vás," řekl pan Sýkora a nemotorně se zvedl z koženého křesla. ,,Věřte mi," dodal a sáhl si pro skrytou věc za křeslem. Byla to černá, vycházková hůl se stříbrným držadlem ve tvaru orlí hlavy. Uchopil ji pravou rukou a pomalu dopajdal až k otáčecím dveřím na konci vestibulu. Celou dobu byl v zorném úhlu Jiřího, který z něj ani na sekundu nespustil oči. Pan Sýkora se ještě krátce ohlédl dozadu, aby se přesvědčil, že Jiří nejde za ním. Pak prošel otáčecími dveřmi a zmizel. 

Jirka, zůstal sedět na koženém křesle jako přibitý a prsty bubnoval do obrazu, co mu ležel na kolenou. Srdce mu bušilo trochu rychleji než obvykle, ale za chvíli se uklidnilo. V tom si všiml, že na konferenčním stole před ním, leží bíla vizitika. Jednou rukou po ní chňapl a začal ji přejíždět očima. ,,Pavel Sýkora – Starožitnictví, Březový háj, Praha 4" stálo tam černým písmem. ,,Možná bych tam měl zajet a promluvit si s ním," napadlo ho. Po chvilce se zvedl, obraz uchopil do podpaždí a pospíchal ven z hotelu.

Nato, že byl měsíc květen skoro u konce, bylo nepříjemné chladno, které se zvlášť v noci zakousávalo hlubuko do kostí. To, ale jak vidno, zdejším cizincům, co procházeli okolo vstupních dveří hotelu Marriott, moc nevadilo. Úsměv z tváří jim narozdíl od rozmrzelého Jirky nemizel. Když vyšel ven, jako na povel mu čtyřčlenná skupinka Korejců, zatarasila cestu. Okouzleni noční Prahou mu nevěnovali moc pozornosti, takže Jirkovi nezbývalo, než se jimi protlačit. O dva z nich se nechtěně otřel ramenem. Jeden se krátce ohlédl, ale uviděl jen zadní část vlajícího saka. Jirka teď skoro běžel. Zastavil se až u vchodu do podzemní garáže, co ležela jen pár metrů od hotelu. Bylo tu nepříjemné ticho a šero jako v jeskyni. Jirka se propletl mezi několika auty a za chvíli už stál před svým černým mercedesem. Nebyl to sice nejnovější výstřelek moderní doby, ale i tak vypadal elegantně a luxusně. Jirka okamžitě otevřel kufr, kde se kromě lékárničky a několika dalších věcí, neskrývalo nic velkého. Položil tam obraz, tak něžně, jako když otec ukládá své dítě do postýlky. Nasedl do auta a odjel pryč.

Z centra, to Jirkovi trvalo nejdéle, potom však nasadil takové tempo, které by mu záviděla i KOBRA 11. Několikrát porušil povolenou rychlost a dokonce jel na červenou. Po patnácti minutách zběsilé jízdy, minul ceduli s nápisem Kladno a za moment už vjížděl do jedné z vilových ulic ve městě. Dojel až na konec, kde se nacházela jednopatrová novostavba obehnaná čokoládově hnědým plotem. Auto zaparkoval do garáže a pomalými krůčky přešel až ke kufru. Podíval se na něj, jako kdyby koukal na něčí hrob a pak ho otevřel. ,,Co s tebou?," zeptal se Jirka sám sebe a rukama si projel po vlasech. Obraz si domů brát nechtěl, alespoň do doby, než se podaří vyvrátit tu nesmyslnou historku. Ruce založil v bok a vzhlédl k oknu, ze kterého se řinul kužel žlutého světla. ,,Srát na to," pronesl tiše a vybuchl v hlasitý smích, který ho provázel i při zavíraní garáže.

,,Miláčku, jsem doma." zvolal Jirka a sako pověsil na věšák. Prošel chodbou okolo obýváku až k pootevřeným dveřím kuchyně, ze kterých se řinula vůně lososa. Nakoukl dovnitř a chvilku jí jen mlčky sledoval. Stála otočená ke sporáku, opásaná červenou zástěrou a něco si potichu pozpěvovala. Dveře zaskřípaly a Jirka vstoupil. ,,Ahoj zlato," vyjekla radostně a vydala se mu naproti. Přitáhl ji za boky a krátce se políbili. ,,Jak ses měla miláčku?" zeptal se Jirka a posadil se k prostřenému stolu, který oproti zbytku kuchyně, působil zastaralým dojmem. ,,Já výborně, co ty ?" zeptala se dychtivě, jako kdyby to chtěla opravdu vědět. Po osmi letech manželství stále projevovala až nezvykle velký zájem, který Jirka oceňoval. I v jiných oblastech jejich vztahu se snažila, aby všechno fungovalo. Dalo se říct, že úspěšně. Jen občas se chytli kvůli nějakým maličkostem, ale jinak to byl takřka ukázkový příklad fungujícího manželství. 

,,V práci jsme měli spoustu papírování, ale jinak to ušlo," odpověděl Jirka a Katku si posadil na klín, kde ji obtočil svými pažemi jako anakonda. ,,Byl si na té dražbě?" 

Nechtěl ji lhát, ale usoudil, že tentokrát nemá na vybranou. ,,Ano byl, ale nic mě tam nezaujalo," řekl Jirka a nepřítomně civěl na vázu s květinami, co ležela na stole.  ,,To mě mrzí," řekla lítostně a vysmelka se z jeho obětí, aby mohla dokončit rozdělanou večeři. ,,Nemusí, stejně tam nabízeli jen pár zfušovaných obrazů." Po chvíli se Jirka zvedl a vydal se do koupelny za účelem potřeby, když se vrátil, kouřící talíř s lososem už ležel na stole. Popřáli si dobrou chuť a pustili se do jídla. "Chutná to báječně," vydechl Jirka blahem a během několika minut spořádal celý obsah talíře. Katka jako správná hospodyně, začala okamžitě sklízet špinavé nádobí do myčky. Jirka se k ní potichu přiblížil a rukama ji popadnul do náruče. Propadla v záchvat smíchu, který překryl i jinak hlučné skřípání schodů, co vedou do prvního patra. Jirka ji vynesl úplně nahoru a s ní v náručí, pokračoval až do ložnice, kde…..

Ráno, hned po sobotní snídani, se Jirka definitivně rozhodl, že navštíví pana Sýkoru v jeho starožitnictví. Dlouho neotálel a ještě než odbyla desátá hodina, byl ve svém mercedesu na cestě do Prahy. Nervózně projížděl ulicemi hlavního města a s vizitkou v ruce sledoval jednu ceduli za druhou, jestli neuvidí nápis: ,,Březový háj, Praha 4."

Po více jak půl hodině bloudění, zaznamenal úspěch. Auto zaparkoval ke krajnici a vystoupil na chodník. Kromě několika zašedlých činžáků s oprýskanou omítkou, neviděl široko daleko nic, co by se mohlo podobat starožitnictví. Ani lidé, kterých by se mohl zeptat na obchod pana Sýkory, tudy s jeho překvapením neprocházeli. Jediné, co do tohoto jinak mrtvého místa, vnášelo alespoň trochu života, bylo prosklené kadeřnictví Lucie, které stálo naproti přes silnici. Podle sedících lidí uvnitř, Jirka snadno poznal, že mají otevřeno. Rozhlédl se, jestli nejede auto a svižným krokem pokračoval na protější chodník, který podel lemovala neprostupná bariéra zaparkovaných vozů. Z prava je všechny obešel a vystoupil na chodník, když v tom za sebou ucítil nějaký pohyb. Zběsile sebou trhl a spatřil postarší, shrbenou paní, co v rukách dřímala koště. Její vzhled napovídal, že na něj každou chvíli nasedne a odletí někam na slet čarodějnic, ale s překvapením… jenom zametala. 

Po několika vteřinách, kdy na ní Jirka stále civěl jako na přízrak, se odvážila promluvit. ,,Co pak mládenče? Potřebuješ něco?" zeptala se přívětivým hlasem, který Jirku překvapil. ,,Ach promiňte, hledám jedno starožitnictví, co by se tu mělo nacházet," odpověděl. ,,Asi máš na mysli starožitnictví Pavla Sýkory," řekla prostě a pustila se znovu do zametání. ,,Ano, přesně to."

,,V tom případě tě asi zklamu mladíčku," řekla ,,Pan Sýkora je totiž už třetím rokem po smrti. Zemřel na rakovinu plic a jeho malý obchůdek se proměnil na tohleto," dodala a prstem ukázala na kadeřnictví Lucie. ,,To bude asi om-."

,,Byl to zlatej člověk, to vám teda řeknu. Vždycky každýmu pomohl, když bylo potřeba," přerušila ho a nostalgicky se podívala na místo, kde dříve stálo starožitnictví Pavla Sýkory.

,,Včera v hotelu Marriott mi dal tuhle vizitku," řekl Jirka a ze zadní kapsy džín vytahoval peněženku. Chvilku se v ní prohraboval. ,,Tady je," zamumlal a obdélníkový kus papíru vytáhl na světlo. ,,Co to ksakru." 

,,Co jste říkal ? Musíte mluvit hlasitějš, špatně slyším."

,,Nic na ní není !" zaječel Jirka a nechápavě si prohlížel zažloutlou vizitku, která byla z obouch stran dokonale prázdná. V tu chvíli nechápal už naprosto nic. Bezmyšlenkovitě se rozběhl ke svému autu. ,,Tttttttttt," zatroubilo černé terénní Porsche, které na poslední chvíli stihlo zabrzdit. ,,,Čum na cestu debile," zavrčel řidič vozu a dál pokračoval v jízdě.

Jirka pohotově vytáhl klíče z kapsy a tlačítkem si na dálku, odemkl dveře. ,,Kurva, co je zas tohle," zaječel a trochu couvl od auta. Na sedadle spolujezdce ležel obraz Heinze Wistoda, hnědý papír chyběl.,,Jak se sem mohl krucinál dostat ? Celou dobu byl v kufru," řekl si Jirka v duchu a chvíli jen nehnutě postával na místě. Pak obešel auto a obraz uložil zpátky do kufru. Nasedl za volant. 

,,Za a) Jsem blázen. Za b) Ta bába je blázen a to starožitnictví tady někde bude. Za c) Celé se mi to jenom zdá. Za d) Je to jeden velký vtip a právě mě točí skrytá kamera. Za e) Pavel Sýkora je doopravdy mrtvý a jeho duch mě včera přisel varovat. Jaká možnost je správně?" zeptal se Jirka sám sebe a nastartoval vůz.

V rekordním čase dvanácti minut přifrčel před dům a zaparkoval do garáže. Obraz položil vedle nářadí, co leželo ve skříni a mlčky se přesunul do pracovny v prvním patře, kde si nalil panáka whisky. 

 

Příští den…

 

Alkoholový opar z předešlého, propitého dne ho již opouštěl. Hlava mu začala opět normálně fungovat a tělo se pomalu vzpamatovávalo z nadměrného příjmu Johna Walkera. On seděl na kuchyňské židli a malými kousky do sebe dostával vejce se slaninou. 

,,Zítra má maminka narozeniny, doufám že si na ní nezapomněl," řekla Katka a odvrátila zrak od nedělního blesku, co držela v rukouch. Jirka chvilku přemýšlel. ,,Tchýně?" zeptal se a dopil skleničku s pomerančovým džusem. Na tváři se mu zjevil ďábelský úšklebek. ,,Mám pro ní něco speciálního," řekl zlověstným tónem a oknem pohlédl na garáž.

Sdílejte článek

11 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Columbo 19 května 2010 v 17:25

    hellequine – s tim nametem se to hold nekdy stava. Jo a co se tyce knizky It, tak i na ni se casem chystam 😉

    Skypper – Prvotni napad byl z jednoho dilu Verte neverte, co davali asi pred 5ti lety na nove (mozna prime). Tam si jeden snob, poridil proklete kreslo, ktere driv vlastnil Napoleon. A na konci se vlastni hrdina nechtene zabil, kdyz se pokousel kreslo znicit stredovekou sekerou sekerou :D.

  2. Profilový obrázek
    Skypper 19 května 2010 v 16:53

    Jo a ještě můj příspěvek ke stejným tématům…holt většina zápletek už tady byla a je strašně těžké přijít s něčím, co ještě nikdo nepoužil.
    Já třeba před léty naškrábal ještě rukou pěknou povídku o bezcitném právníkovi, kterého prokleje stará cikánka. Než jsem se dokopal k tomu, abych to přepsal do počítače, vyšel film “Drag me to the hell” a co nevidím? Raimi mi vykradl hlavu

  3. Profilový obrázek
    Skypper 19 května 2010 v 16:51

    Budeme ti tedy věřit, že jsi povídku nečetl a nápad vymyslel. Ale chraň tě ruka páně, jestli zjistím, že nás taháš za nos

    Oproti poslednímu dílu skok takřka mílový! Jelikož povídku od Kinga taktéž neznám, nevěděl jsem, co přijde a to, co přišlo, se mi líbilo.
    Vypeskuju tě jen za tu větu “o půl hodiny později…” To nešlo napsat kratší odstaveček, kde by byla dražba v pár větách popsaná? Hned by to vypadlo lépe.
    Samozřejmě by se dalo s námětem ještě víc pohrát a rozepsat…třeba Jiří nemusel historce o prokletí uvěřit hned, ale až postupně, kdy by se začalo prokletí nějak projevovat. To by taky atmosféře přidalo. 
    Jinak tam samozřejmě jsou chyby a občas nějaký podivný obrat, ale tady nejsme nikdo profící, kteří mají na takové věci korektory a editory, takže to ponechme stranou.
    Pokračuj tímhle směrem a já si budu mlaskat blahem 🙂 

  4. Profilový obrázek
    hellequine 19 května 2010 v 16:30

    Ta povídka se jmenuje Silniční virus míří na sever.. A chápu tě poměrně přesně. Já kdysi před lety napsala povídku Pegy. Mojí prvotinu, na kterou jsem byla patřičně hrdá. Originální nápad – prostě super.. Zhruba rok poté jsem našla v knihovně knížku Christina, od Kinga. A hele, stejný námět.. Dost mě to tenkrát zklamalo (i když bych s klidným srdcem mohla odpřísáhnout, že předtím jsem o Christině neslyšela). Každopádně od té doby svoji povídku nepublikuji. Stále jsem na ni pyšná (když se na ni kouknu zpětně, je tam spousta chyb – i v ději, ale mám ji prostě ráda), ale nechci ji nechávat srovnávat s tak výborným dílem. Nechci vidět co by z mojí chudinky Pegy zbylo..:) A co tímhle sáhodlouhým příspěvkem chci říct? Někdy zkrátka přijde člověk s křížkem po funuse, i zcela nevědomky. Neměla to být kritika, jen mě to tak cvrnklo do nosu..:) P.S.: Z mého pohledu doporučuji Kingovu knihu To. Pro kingology je to něco jako bible pro věřícího..:D Mám ji ráda..:)

  5. Profilový obrázek
    hellequine 19 května 2010 v 14:45

    Je to mnohem lepší, než tvé předchozí dílo. O tom není pochyb. Samozřejmě tam máš chyby (tomu se málokdo ubrání:) a pár obratů, které mě opravdu rozesmály – např. “Vemme” (vsadila bych se, že jsi myslela vezměme:D) a třeba konexy (konexe – ale to klidně mohl být pouhý překlep:). Na hodnotě povídky se u mě podepsalo i to, že mi tohle téma připomíná povídku od Kinga. Bohužel pro tebe – když se někdo snaží psát o podobném tématu, co náš pan Král, tak to málokdo uhraje alespoň na remízu. Většinou to končí naprostým propadákem. Příkladem remízy je tady třeba povídka Zlozvyky a. s…:) Ale vůbec to nebylo špatný..;) Piš dál..:)

Nový komentář