Zdeněk dnes poprvé doběhl až na most. Opřel se o zábradlí a koukal na vodu.

Doprdele s novoročním předsevzetím, pomyslel si.

Přes zamlžené brýle pohlédl na hodinky; osm dvacet. Vyběhl v osm. Chvíli se vydýchá, ne déle než dvě minuty, aby se do něj nedala zima, a poběží zpátky.

Byl pátek, týden po Silvestru, lehce pod nulou. Na zemi ležel sníh, ale neklouzal, protože byl posypán štěrkem. Navíc měl Zdeněk zimní boty s hlubokým vzorkem. Na běh se nehodily, ale on nevěděl, v čem jiném v zimě běhat.

Po stranách mostu svítily lampy. Kdyby zhasly, jak hustá tma by mě asi obklopila? přemýšlel. Nemysli na blbosti…

Hamerské lampy tam přeci byly. A svítily.  

Vyběhl.

Měl toho pro dnešek dost. Funěl jako lokomotiva a povolený spodní ret se mu houpal do rytmu.

Měl nevhodnou obuv, tlustou zimní bundu, pod kterou se potil, a také neodolatelnou chuť s celým svým běháním praštit.

Plahočil se ulicí a naštvaně zvedal oči ke kolemjdoucím, protože ho jejich pohledy nutily dělat věci, které nechce. Totiž otřít si sopel a zrychlit.

Mizerové!

Zpáteční cesta byla vždycky horší a to nejen proto, že vedla do kopce.

Zdeňka se v této fázi pravidelně zmocňoval pocit, že běh v jeho podání připomíná jakési vtipné nedorozumění. Byl přesvědčený, že člověk jeho profese a zdravotních dispozic se rozhodne běžet, jen když spěchá na vlak nebo ho někdo honí.

Zdeněk pracoval u počítačové firmy a měl chronickou rýmu.

Doběhl ke vchodovým dveřím, zhroutil se na lavičku a zhluboka oddechoval.

Vyseru se na to! Zítra už se na to vyseru… pomyslel si a vysmrkal se.

Druhý den ale vyběhl. Stejně tak třetí a čtvrtý den. A s každým dalším vítězným návratem opadalo Zdeňkovo odhodlání přestat, až nakonec jednoho dne zjistil, že přestat nechce. Že ho noční běhání baví.

A tak běhal.

Brýle začal poklízet do kapsy a s potěchou zjistil, že se tak zbavil dvou nepříjemností současně; zamlžování a kolemjdoucích.

Byl šťastný.

Vzpomínal na loňský začátek roku. S Ivanou se po osvětlené cyklostezce vraceli domů a co chvíli je míjel běžec.

„Hele další z těch, co si předsevzali, že zhubnou, a nechce se jim utrácet za fitko,“ poškleboval se Zdeněk. A vida, rok se s rokem sešel a teď tu běhá on.

Doběhl k mostu a opřel se o zábradlí. „Dnes ještě ne,“ promluvil nahlas k osvětlené ulici, která pokračovala k autobusové zastávce na konci Hamrů, jakoby mluvil na psa, kterému odpírá páreček.

Dnes ještě ne…

Postupem času zjišťoval, že se zlepšuje, ale zdolání autobusové zastávky přesto stále odkládal. Jakoby se bál, že v něm delší trasa znovu probudí původní averzi. Jednoho večera na konci ledna se ale na mostě nezastavil a běžel dál, až…

…stanul na samém konci Hamrů.

Dokázal to! Dosáhl vrcholku hory. Opřel se o čekárnu a vysmrkal se. Pohlédl na hodinky. Bylo osm dvacet. Stejný čas, jakého dosahoval na mostě. Neskutečné, pomyslel si a radostí vyplázl jazyk.

O tom, že by kdy běžel ještě dál, Zdeněk v tu chvíli vůbec neuvažoval. Cyklostezka u zastávky končila a hustá tma, v které mizela silnice, ho ničím nelákala. Nebylo kam pokračovat.

Alespoň tehdy si to myslel…

Únor se přehoupl do své druhé poloviny a Zdeněk běhal k autobusové zastávce každý den. Koupil si sportovní úbor – běžecké boty, elastické tepláky, šusťákovou bundu s reflexními proužky a čelenku a konečně tak cítil dříve chybějící jistotu. Zastávku vždy dvakrát obešel, vydýchal se a vyrazil zpět. A pak jednou, už ani nevěděl proč, kolem zastávky jen proběhl a pokračoval dál…

Nijak zvlášť nad tím nepřemýšlel. Cítil se být dnes ve formě, tak proč si nedat půl kilometru navíc? Po prvních deseti krocích se ale zastavil. Tvrzení, že ho udivilo, v jaké tmě se najednou ocitl, by bylo nepřesné. Ohromilo ho to! Stál na bílé čáře, která skoro nebyla vidět, a zaraženě hleděl před sebe. I když věděl, že je jen kousek od krajního rodinného domku a svit poslední lampy mu stále ozařuje záda, pocítil… strach.

Otřásl se.

Teď už věděl, jaká tma by ho obklopila, kdyby lampy u mostu zhasly.

Protější horizont olízla světla auta.

Auto zpomalovalo. Zdeněk se ocitl v záři reflektorů a řidič okamžitě přehodil světla z dálkových na potkávací. Reflexní proužky fungují, pomyslel si a trochu se uklidnil.

Z ničeho nic se před ním objevil nový vrcholek hory a on váhal. Výzva se nezdála ani tak obtížná, ale něco jakoby mu přesto bránilo ji překonat. Dal se do váhavého klusu.

Kolem projela další dvě auta a on pokaždé pocítil úlevu. Na chvíli zde nebyl sám.

Připadalo mu, že sleduje horor, který co minutu přeruší reklama.

Sáhl do kapsy a nasadil si brýle. Napravo i nalevo zářila zasněžená pole. Nahoře visely hvězdy. Měsíc dorůstal do úplňku. Jasně viděl Velký vůz i Mléčnou dráhu. Jaká změna proti osvětlené cyklostezce, uvažoval. Mimo město bylo najednou všechno výrazné. Z nebe se stala temně černá inkoustová řeka, na jejímž dně probleskovaly maličké drahokamy, a pole měsíční svit proměnil ve zvlněné pudinkové moře.

Jak zatraceně jiná jsou místa, která dobře známe, ale nikdy jsme je neviděli v noci, napadlo ho. A jak zatraceně jsou strašidelná…

Doběhl až k odbočce na Českou Mez a byl na sebe pyšný. Nejen, že se nezadýchal, ale hlavně překonal strach.  

Blížil se poslední únorový den a pomyslným koncem bazénu, kde se Zdeněk každý večer otáčel, se stala odbočka na Českou Mez. Tma už ho neděsila. Povětšinou se uvolněně kochal pohledem na bílé pláně, a když svítil měsíc, ani mu nepřišlo, že běží v noci.

Auta, která ho míjela, byla uklidňující jako světla majáků pro opuštěnou loď. Byly to záblesky života. Záchranné dveře, za jejichž kliku mohl kdykoli zatáhnout.

Myšlenka doběhnout až do České Meze se v jeho hlavě zrodila nečekaně, jako když čáp klapne zobákem.

A proč ne? ptal se Zdeněk sám sebe, hrdý, že už není limitovaný svou výdrží. Proč, sakra, ne?

Na internetu vyhledal mapu. Od odbočky, kde se každý večer obrací, je Česká Mez vzdálená kilometr a půl. Jeho současná trasa měří sedm kilometrů. S Českou Mezí si svoje každodenní penzum prodlouží o další tři.

Spokojeně zavřel mapu. Vstal a opustil místnost, aniž si ale uvědomil, že přehlédl dva detaily. Zaprvé nevzal v potaz skutečnost, že silnice k České Mezi je vedlejší silnicí, po které přes den projede jen málo aut; natož v noci.

A pak také opomenul, že skoro celá kilometr a půl dlouhá trasa vede lesem.

Oba detaily se mu připomněly až v noci.  

Zdeněk se sto metrů za odbočkou zastavil. Jakoby před ním nebyl les, ale okraj propasti. Jeho tělo ztuhlo. Cítil se jako člověk, stojící na vysokém jeřábu, který si při pohledu dolů uvědomí, jak moc byly zkreslené jeho představy o výšce, z níž se skáče bungee jumping. Svěže zelená barva, která dnes na monitoru počítače označovala les, nedala Zdeňkovi ani tu nejmenší představu o hrůze, jaká na něj čeká.

Místo lesa před ním zela černá díra. „Tak tam mě nikdo nedostane,“ vydechl a zároveň si trpce uvědomil, že dosažení České Meze, zdaleka není podmíněno jen jeho fyzičkou.

I když věděl, že mu v lese nic nehrozí, patřil Zdeněk mezi lidi, kteří se za celý svůj život ocitli málokdy úplně sami. Natož sami v tiché zimní noci.

Hlavu mu zaplnily vzpomínky na dětství. Na duchařské historky, vyprávěné staršími kamarády, a na obrázky z hororů, které si potají pouštěl, když rodiče usnuli.  

Strach je silnější než všechny ostatní emoce, žasl Zdeněk, klusaje zpátky k Hamrům. Cítil se zbaběle jako válečník prchající z bitvy. Jsem přece dospělý chlap, uvažoval. Mám vůbec dovoleno se bát?

A tak Zdeněk běhal vždy jen k odbočce a zase zpátky. Při vydýchávání se nikdy neopomněl podívat k černé hradbě tyčící se v dáli a pokaždé se cítil mizerně

Připadal si jako krysa krčící se v bezpečí své skrýše. Krysa… Copak jsem krysa? Jsem úspěšný člověk a takhle se úspěšní lidé k problémům nestaví…

…úspěšný člověk, který ale všechny své bitvy vybojoval bez pocitu strachu…

Cítil jsi vždy jen obavu, jako že nebudeš mít na splátku hypotéky, na dovolenou, že přijdeš o místo…

Ale kolikrát v životě jsi, ty šmejde, čelil primárnímu syrovému strachu? Kolikrát jsi výtahem vyjel do nejvyššího patra, postavil se na zábradlí, roztáhl ruce a zavřel oči. Kolikrát jsi do pistole vsunul náboj, zatočil bubínkem, dal si hlaveň ke spánku a zmáčkl spoušť…

Les jakoby mu den ode dne, milimetr po milimetru, čím dál víc utahoval lana na skřipci.

Jedno odpoledne už to Zdeněk nevydržel. Sednul do auta a vyjel na neohlášenou schůzku se svým nepřítelem.

Zprvu ostrá jízda se za Hamry zklidnila. Zdeněk si prohlížel okolí a žasl nad tím, jak je vše jasné a prostorné. Byla obleva a na kopcích, které v noci splývaly s horizontem, teď prosvítaly pruhy hlíny.

Před odbočkou dal směrovku.

Les, k němuž se blížil, se mu teď zdál neškodný jako preparát lidožravého žraloka. Jakmile se ale auto ocitlo v přítmí stromů, zachvěl se. I když věděl, že je to jen preparát, pořád to byl preparát lidožravého žraloka.   

Slunce svítilo. Z větví smrků odkapávaly třpytivé kapky jako v nějakém přírodopisném dokumentu. Co padesát metrů do silnice ústila lesní cesta.

Zdeněk vyjel z lesa a spatřil první domy České Meze. U kostelíka se otočil a vydal se zpět.

Minul boží muka hrbící se na samém konci lesa a u první cesty zastavil. Vystoupil a nasál chladný vlhký vzduch. Zavřel dveře a vkročil do lesa. Důkladně si prohlížel nejbližší stromy. Některé podezřelé kmeny osahal. Připadal si jako blázen, ale věděl, že pokud tu má v noci běžet, musí si být stoprocentně jistý.

Po pár krocích ho upoutal podivný kámen. Stál asi padesát metrů od silnice. Zvědavě k němu vykročil. Jak se ukázalo, kámen byl ve skutečnosti památníkem, který obepínala dřevěná, mechem porostlá ohrádka. Zdeněk se předklonil k vytesanému nápisu. Déšť a vítr už téměř smazal zlatou barvu, ale slova se ještě dala přečíst: „Tento pomník byl vztyčen 4.3.1914 na památku tragicky zesnulého učně střední lesnické školy Jakuba Vzrostlíka, který byl zavalen jedlovou kládou.“

Zdeněk se ušklíbl a zamumlal: „Lesák zavalen jedlovou kládou… To je, jako kdyby se cukrář zadávil dortem.“

Pomník obešel. Pak se rozhlédl a vyčůral se. Zamířil k silnici. Přeskočil strouhu a už bral za kliku, když se jeho pohled zastavil na božích mukách. Zaváhal, ale nakonec k nim vykročil. Starý kamenný kříž vypadal jako žebrák prosící o drobné. V držáku hnil od léta svazek černých květin.

Až budu dneska vybíhat z lesa a tyhle boží muka uvidím, pomyslel si, budu asi hodně rád.

Blížila se osmá hodina. Zdeněk na sebe hodil běžecký úbor, který mu Ivana odpoledne vyprala, a zavřel domovní dveře.

Hned, jak se jeho tváří dotkl mrazivý vzduch, pocítil klid. Vzhlédl k obloze. Měsíc byl skoro v úplňku – tentokrát couval a Zdeněk byl přesvědčený, že bude na pláně za Hamry svítit jako baterka. Ani v lese by nemusela být úplná tma.

Vyběhl.

Poslouchal dutou ozvěnu kroků a snažil se svůj strach zamknout do nějaké přísně střežené místnosti. Opakoval si stále dokola větu, kterou před nedávnem četl v jakési detektivce: Spousta lidí má z černého lesa strach i když nebezpečí, že se jim tam něco stane, je mnohem menší, než uprostřed osvětleného města…

Dnes jsi tam byl, dnes jsi viděl, že je to jen les. Prachobyčejný les, který se až na stromy nijak neliší od polí za Hamry.

Až na stromy, právě až na ty stromy, ozval se poťouchle nějaký hlas.

Mlč!, okřikl ho Zdeněk. Nic se nestane a ty to víš! Poběžíš asi dvě, možná tři minuty v trochu větší tmě, to je celé. Absolvuješ takovou dospěláckou stezku odvahy. Navíc, jestli budeš mít štěstí, projede kolem tebe nějaký zbloudilý záchranný maják.

A co když kolem tebe místo tvého majáku projede ohnivé šestispřežení řízené bezhlavým kočím? chtěl vědět hlas.

A DOST!

Zdeněk se zastavil a sevřel rty. Byl kousek před mostem. Zhluboka dýchal, ale nebylo to z vyčerpání.

Sakra, kurva, doprdele!!!

Zatínal pěsti jako fotbalový fanoušek, kterému se v rozhodující minutě zápasu rozladila televize. Ještě chvíli naštvaně přešlapoval. Nakonec se dal do klusu. Hnacím motorem už nebyla jen touha zvítězit nad strachem, ale zlost.

Na odbočce k České Mezi se zastavil. Vzhlédl k lesu. V duchu si představoval, že právě vkládá náboj do komory pistole a točí bubínkem.

Strach, uvězněn ve své místnosti, nesouhlasně zařičel a zalomcoval klikou.

Měsíc svítil tak moc, že mu vytvářel stín. Zdeňka to uklidnilo. Vběhl do lesa a ten se za ním zavřel jako brána středověkého hradu.

Zdeněk se nutil neohlížet dřív, než si jeho oči zvyknou na tmu. Pak se poprvé podíval. Nalevo se vypínala černá stěna; napravo taky.

Doprdele…

Měsíc vůbec nepomáhal. Zdeňkovi se zdálo, že ho snad musel překrýt nějaký zbloudilý mrak. Už se ale nemohl vrátit. Před chvílí ještě stál na vrcholu skokanského můstku, ale nyní už plnou rychlostí letí vzduchem.

Běžel dál. Všude kolem tma. Připadalo mu, že se konečně; poprvé ve svém životě, odhodlal přiložit ke spánku hlaveň nabité pistole.

Strach do dveří začal bušit.

Zdeněk ho ale nevnímal a místo toho si představoval, že zmáčkl spoušť…

…zlomek vteřiny trvající roky…

Načež se ozvalo prázdné cinknutí úderníku… Výdech. A nádech. Zdeněk ignoroval strach, který teď do dveří zuřivě kopal, a pokračoval v myšlenkách. Viděl chvějící se ukazovák, který opět objal spoušť. Klouby zbělaly. CVAK! Úderník opět cvakl o prázdnou komoru. Úsměv. Už jen čtyři pokusy. Zkusíme to ještě jednou, miláčku, copak říkáš… Kopej si, jak chceš, ty dveře vydrží…

Zdeněk spatřil konec lesa.

Běžel k té světlé mezeře jako žíznivý člověk ke sklence vody, který už ale ví, že přežije. Minul lesní cestu, kde odpoledne parkoval. A když na okraji pole spatřil křivý stín božích muk, ulevilo se mu přesně, jak předpokládal.  

Proběhl mezi posledními stromy a představoval si, jak z pistole spokojeně vyndává nepoužitý náboj a kutálí ho po stole.

Ke kostelíku v České Mezi dorazil o tři minuty později. Byl zase ve společnosti vysokých štíhlých lamp a cítil se v bezpečí. Vesnice byla tichá a působila opuštěně.

Přečetl si vývěsní tabuli před kostelem. Vedle jakéhosi parte viselo oznámení o konané mši. Zdeněk si všimnul dnešního data. Podivil se, protože bylo úterý. Nebyl věřící, ale věděl, že v úterý se mše neslouží. Asi významný den pro českomezáky, pomyslel si. Pak sáhnul do kapsy pro kapesník. Usmál se při představě, že se uprostřed černého lesa zastaví, aby se vysmrkal.

Vrátil se na silnici a uvolněně klusal k lesu, který se tyčil necelého půl kilometru před ním. Říkal si, že ho nečeká nic horšího než to, co před chvílí bez problémů zvládl. Pokud strach ze své cely nevypustil cestou sem, nevypustí ho z ní ani cestou zpátky.

Už byl od lesa sto metrů. Už jen padesát. Už viděl zřetelně boží muka a pomalu se připravoval, až ho pohltí tma, když se ohlédl na kříž. V držáčku, v němž odpoledne spočíval svazek uschlých černých květin, teď byly… květiny čerstvé.

Zdeněkovi jako by někdo do obličeje chrstl ledovou vodu.

Chtěl zastavit a přesvědčit se, že se mýlí. Že nejde o čerstvé květiny; kde by se tady taky uprostřed mrazivé březnové noci vzaly?, ale… uvědomil si, že kdyby se teď zastavil, znovu už se nerozeběhne.

Zapomeň na to, cos viděl, opakoval si. Zapomeň!!! Natáhneš krok a za dvě minuty jsi z toho venku!

Zdeněk vběhl do lesa a natáhnul krok. Už ani nedoufal, že v dálce zahlédne přibližující se záři reflektorů. Cítil podivnou jistotu, že po téhle silnici celou noc žádné auto neprojede. Svoje prosby nyní upíral jen k tomu, aby byl z černého lesa co nejdřív venku. Už minul ústí lesní cesty, kde dnes parkoval, už minul i druhou lesní cestu – kolik že jich bylo? – ale východ nikde.

Náhle po jeho pravé ruce zapraskaly větvičky. Srdce se mu zastavilo v hrudi. A je to tady, pomyslel si. Teď umřu. Proč se to, čeho se člověk nejvíc bojí, vždycky zákonitě stane?

Mechanicky běžel dál a každou chvíli čekal útok. Imaginární pistole, jejíž spoušť mačkal cestou sem, se ve srovnání s právě zažívanou hrůzou, změnila v dětskou hračku. To nyní teprve okouší strach! Jeho primární, syrovou podobu…  

Zdeněk už sprintoval. Věděl, že tím na sebe kořist jen upoutá dravcovu pozornost, ale nemohl si pomoct.

Strach se totiž právě změnil v paniku a konečně vyrazil dveře…

Svaly ho pálily, ale on nepolevoval. Běžel jako o život. Běžel jako smyslů zbavený, až už nemohl popadnout dech. Běžel.

Les však nekončil…

Zastavil se, padl na kolena a zhluboka sípavě oddechoval. Klečel v mokrém sněhu, z něhož vyčnívaly spadané větve stromů. Prsty zarazil do vlhkého jehličí, aby se přesvědčil, že se mu to nezdá.

Nezdálo.

Silnice zmizela.

Hmátl do kapsy a nasadil si brýle. Otočil se v naději, že za sebou spatří zbytky asfaltu, ale viděl jen tmu. Čekal. Všude kolem ticho. Prožíval odevzdanost člověka, jehož hlavu kat právě provlíkl oprátkou.

Nic se však nedělo. Počkal další minutu. V okolí bylo stejné ticho jako v šachtě hluboko pod zemí. A stejná tma.

Vstal a rozhlédl se. I když jeho oči dostaly spoustu času, aby si zvykly na tmu, moc toho neviděl. Byl uprostřed lesa, uprostřed noci a pro někoho, kdo nikdy nebyl uprostřed lesa uprostřed noci, je jen obtížné představit si, jak hustá tma ho obklopovala. Byl sám a nevěděl, kterým směrem je silnice. Nevěděl, jestli někde ve tmě, třeba jen pár metrů od něj, někdo tiše nestojí. Nevěděl vůbec nic.

Udělal jeden krok. Pak druhý a zastavil se. Přemýšlel, jestli se nepodobá jedné z těch bílých myšek, kterými jeho kamarád krmil svého hada. Viděl to mnohokrát. Myšky v teráriu bezstarostně pobíhaly sem a tam a pískově hnědou krajtu považovaly jen za kus klacku. Vzápětí had otevřel tlamu a zaútočil.

Je někde v okolní tmě také nějaký had, kterého nevidím a který se chystá zaútočit?

„Haló,“ řekl Zdeněk nesměle a vyčkával. „Haló…“ řekl o trochu hlasitěji a pak se rozplakal.

Byl to zoufalý pláč člověka, který je přesvědčený, že v nejbližší chvíli zemře. Nic se však nedělo. Les zůstal němý a temný.

Zdeněk přestal plakat a sáhnul do kapsy pro kapesník. Vysmrkal se. Chvíli váhal, ale pak vykročil. Pomalu a tápavě.

Opatrně rozhrnoval větve, aby ho některá neškrábla v obličeji, a se zatajeným dechem nahlížel za každý strom. Pod šusťákovou bundu s reflexními proužky vklouzla zima. Nechtěl si připustit, jak moc se kolem něj v poslední minutě ochladilo. Ze všech hororových filmů, které kdy viděl, moc dobře věděl, co to znamená.

Pokračoval dál.

Nebylo nic, podle čeho by se mohl zorientovat. Šel a doufal, že se všechno nějak vysvětlí, že najde silnici, která ho vyvede z toho temného, nepřátelského lesa ven, že se vrátí zpátky domů. Do Ivanina náručí.

Vtom se před ním objevilo něco světlého. Udělal dalších pět kroků a spatřil mýtinu ozářenou měsíčním světlem. Přibližoval se k ní s nadějí i obavami. Uprostřed mýtiny stál stín. Zdeněk zprvu nevěděl, ale hned si vzpomněl – památník. Památník, u kterého se dnešní odpoledne zastavil. Takže silnice musí být kousek! S novou nadějí se rozhlédl, ale vůbec okolí toho podivného místa nepoznával. Tenhle památník stál na mýtině, kdežto okolo památníku z dnešního odpoledne žádná mýtina nebyla. Navíc ho obepínala… Ano, dřevěná mechem porostlá ohrádka. Ta zde ale chyběla.

Je vůbec u toho samého památníku? Přistoupil k němu a užasl, protože to BYL ten samý památník. Ale přesto… Písmena textu, která odpoledne sotva přečetl, nyní jasně zářila; zlatá barva jako by na nich zaschla teprve před chvílí. U památníku ležely čerstvé květiny a po jeho obvodu stály vyrovnány jako kolem nějakého vyvýšeného katafalku spousty vyhaslých svíček. Byly to pravé tlusté kostelní svíce ani jeden červený plastový kalíšek, které se na hřbitovech v posledních letech zapalují.

Zdeněk nic nechápal a ani nic pochopit nechtěl.

Nejistě se otočil, neboť se ho náhle zmocnil silný pocit, že ho někdo sleduje.

Nikdo za ním ale nestál.

Naklonil se k památníku a přečetl ve svitu měsíce opět pozorně celý pozlacený text. „Tento pomník byl vztyčen 4.3.1914 na památku tragicky zesnulého učně střední lesnické školy Jakuba Vzrostlíka, který byl zavalen jedlovou kládou.“

 Po zádech mu přeběhl mráz.

„Do prdele…“ zašeptal. „4.3. je přece dneska! Jak sis to, ty idiote, jen mohl neuvědomit?“

A pak zavřel oči a nakrčil obočí, jako kdyby si uvědomil, že zapomněl udělat něco důležitého. „4.3.2014…“

Zdeněk usilovně přemýšlel, protože věděl, že mu uniklo ještě něco. Ano! No jistě! Přece ta vývěsní skříňka! Informační papírek o mši, která se dnes sloužila! Vzrostlíkovo jméno při pohledu na zažloutlý papír jen přelétl očima, ale přesto teď s jistotou věděl, že tam bylo.

Přes paniku zuřivě pobíhající v jeho hlavě si vzpomněl i na jeden detail, který ho u kostelíku vůbec nezarazil i když ho zarazit měl. Papír byl psán ručně. A to starobylým ozdobným písmem. Takovým, které Zdeněk vídal na dopisech své prababičky.

Za Zdeňkem zapraskaly větvičky. Otočil se a spatřil postavu osvícenou měsíčním světlem. Kluk, ne víc jak dvacet let starý. Pod pohřebním rubášem měl hnědé pracovní kalhoty a šedou pomačkanou košili.

Zdeňkovi jako by někdo nohy zalil do betonu. Z úst mu stoupala pára. Paže se mu chvěly.

„Co ode mě chceš?“ promluvil skřehotavým hlasem. Nijak se nesnažil skrýt svoji úzkost.

Kluk mlčel.

V obličeji byl bledý. Zplihlé mokré prameny vlasů mu visely podél tváří.

„Proč dnes rušíš můj klid?“ zeptal se hlubokým hlasem. 

„Šel jsem si jen zaběhat,“ drmolil Zdeněk. „Běžel jsem po silnici okolo a…“

„Žádná silnice tady není,“ řekl kluk.

„Ale je,“ hlesl Zdeněk. „Někde kousek. Dvacet nejvýš třicet metrů odtud.“

„Žádná silnice tady není.“

Zdeněk už dál mlčel. Neměl odvahu se přít.

„Proč dnes rušíš můj klid?“ zeptal se přízrak znovu. „Jako tihle…“ nepatrně pootočil hlavou. Zdeněk se podíval naznačeným směrem a přidušeně vykřikl. Pár metrů od pomníku ležela dvě těla. Podle oblečení bylo jasné, že nejsou ze současnosti.

„Já přece…“

Zdeněk čekal, že ho přízrak přeruší. Ten ale promluvil až po chvíli.

„Pošetilí hlupáci. Mí spolužáci, jedni z těch, kteří mě nevarovali, když jsme nedaleko odsud před deseti dny káceli jedle.“

„Nevarovali?“ zeptal se Zdeněk.

„Nezavolali, že na mě padá strom.“

Zdeněk mlčel a rovnal si v hlavě, co slyšel.

„Jak zemřeli?“

„Zabil jsem je.“ Hlas byl mrazivý, bez citu.

„Ale mě přece zabíjet nemusíš,“ prosil Zdeněk. Zoufalý pláč u něj propukl nanovo. „Já tě přece nemohl varovat! Já tam s tebou nebyl! Nemůžeš mi ublížit! Vždyť já…“

„Nezabil jsem je, protože mě nevarovali,“ zahřměl. „Moje smrt byla jen náhoda. Nešťastná náhoda…“ pousmál se.

„Ano, nešťastná náhoda,“ souhlasil Zdeněk a pocítil uvolnění. „Nešťastná náhoda, za kterou nikdo nemohl. Ani oni, ani já.“

„Přesně tak,“ pousmál se duch Jakuba Vzrostlíka.

Chvíli oba mlčeli.

„Takže mě necháš jít?“ odvážil se zeptat Zdeněk.

„Ne!“

To „ne“ bylo tvrdé a nesmlouvavé. Jako když někdo udeří dlaní do stolu.

Zdeňkovi se podlomila kolena.

„Ne? Proč?“ vzlykal zatímco klečel na zemi.

„Protože dnes rušíš můj spánek stejně jako oni. Copak nevíš, že právě dnes se za mě v Mezi konala mše? Že tu všichni zapálili svíčky a modlili se tu?“

„To nebylo dnes,“ řekl Zdeněk. „To bylo přece před sto lety.“

Přízrak se ale jen pousmál. „Stejně jako ti dva nemáš tolik slušnosti, abys mě v tento den nechal v klidu spát.“

„Co udělali?“ zeptal se Zdeněk, vstal a začal couvat.

„To, co ty. Přišli se mi sem vysmívat.“

„Ale…“ pokračoval Zdeněk. „Já jsem se ti přece…“

„Slyšel jsem tě dnes odpoledne,“ odbyl ho. „Podívej se na mě. Připadám ti jako cukrář zadávený dortem?“ 

Zdeněk vydechl. Na svoji odpolední poznámku si už vůbec nevzpomínal.

„Vychcat se u mého pomníku a pak mít tu drzost se sem v noci vrátit? Už dost urážek. Už dost zesměšňování někoho, kdo půl dne v bolestech umíral. UŽ DOST!“

Zdeněk chtěl udělat krok vzad, ale zakopl a upadl. Ohlédl se a zjistil, že zakopl o jednoho Vzrostlíkova spolužáka.

Přízrak už byl pár metrů od Zdeňka. Ten se snažil odplazit, ale nebyl schopen do svých pohybů vpasovat ani kousek síly.

Nakonec povolil veškeré svaly. Ležel v mokrém sněhu a vystrašenýma očima sledoval bledý obličej Jakuba Vzrostlíka, který už byl kousek… jen kousek od něj.