Nestávalo se mu to často, ale stávalo se to. Probudil se vprostřed noci, mdlé světlo měsíce krájelo pokrývku na rovnoběžné pruhy a všude bylo ticho. Nezdravé, významné ticho. V jakou noční hodinu se tohle stává, napadlo ho, že všechno zmlkne a ustanou veškeré zvuky i tady, v centru velkoměsta?
Říká se, že člověk si zvykne na cokoli, ale není to pravda. Přestože tuhle situaci zažil mnohokrát, nedokázal přimět oči, aby se podívaly do protějšího kouta ložnice, aniž by mu záda tuhla pod dotykem ledových dotyků čehosi, co patrně již dlouho nedýchá. Nicméně musel se tam podívat. Nejprve kradmo…, a ledové prsty na zátylku se sevřely. Bylo to tam. Teď už nemělo smysl uhýbat pohledem, ale stejně se nedokázal přinutit, spíš bojoval s myšlenkou zahrabat se pod peřinu a dělat, že neexistuje. Jenže dobře věděl, že to tam bude i když on to neuvidí. A že ono to uvidí jeho. Tělem proběhlo mrazivé zachvění, zoufalá křeč z toho, co přijde.
Ovládl se a konečně naplno upřel zrak do vzdáleného rohu místnosti.
Bylo to tam.
Tak jako vždy, ani o chlup méně děsivé než minule. Aniž by sám sebe chtěl týrat ještě víc, než bylo nutné, nedokázal se ubránit otázce: je to tam i když spím, i když se nedívám…?

Pár žhavých rudých očí ho pozoroval bez mrknutí, upřeně, ale ne nehybně. Jako by tam v koutě netrpělivě přešlapovalo nějaké zvíře, váhalo a čekalo na vhodnou příležitost, dva svítící body se sotva znatelně zvedaly a zase klesaly, tu uhnuly trochu doprava, zase se sklonily, ale nepřestávaly si ho držet v zorném poli. Zvíře, které odhaduje svoje šance a chystá se… K čemu asi?
Všechna dosavadní setkání mu nedala žádné vodítko, tvor seděl strnule v koutě a jenom se díval. K ránu zmizel.

Míval ve zvyku za vším hledat racionální vysvětlení. Mohly by to být diody z rádia, kdyby v těch místech nějaké stálo, stejně jako odraz něčeho zvenčí nebo třeba světélkující hlína v květináči… Když to spatřil poprvé, nevěnoval moc pozornosti strašidelným aspektům tohoto jevu, nechtěl rozsvěcet, aby zbytečně nebudil ženu a tak odložil úlek až na ráno. Ten se dostavil při podrobném prozkoumání místa v němž se oči objevily. Nejenže tam nestál žádný květináč, ono odtamtud bylo vidět jen na protější oprýskanou zeď, odkud se rozhodně nemělo co odrážet a navíc roh místnosti čpěl zvětralým pivem a uprostřed několika nepěkných škrábanců na letitém linoleu trůnila drobná páchnoucí loužička.

Teď je to tu znovu. Vyčkává. Je to tam i když spím? Pozoruje mě to, když se nedívám? Je to hrozba nebo jen otravná součást mých nocí s níž se budu muset smířit? Třeba je to tam na hanbě, napadlo ho vteřinu před tím, než se oči pohnuly. Směrem k němu.
Zvětšovaly se, míhaly a přibližovaly. Nebyly úplně rudé, dalo se odhadnout, že v mezerách mezi žhnoucími žilkami, a sliznicemi pulzuje bílý sklivec a snad i bezbarvé zornice. Na tom ale nezáleželo, alespoň v tuhle chvíli ne. Ne teď, když se to blíží, teď, kdy je slyšet šramot nemotorných končetin po podlaze a vlhkost smrdutého dechu atakuje nosní sliznici.
Pokrývka se prohne pod nehmotnými dotyky pařátů, ale není vidět žádné tělo, ani jeho hmotnost není cítit, cítit je jen zápach něčeho povědomého, závan kvasícího ovoce, odér alkoholu.

Zavřel oči a opět je otevřel. Ne, všechno je v pořádku, byl to jen přelud, svítící oči jsou stále na svém místě, nepohnuly se. Zaplať pánbů. Téměř se mu ulevilo a na okamžik byl u hranic spánku. Pak ho ale něco přimělo zastavit klesající víčka. Stočil pohled do kouta, nyní zcela prázdného. Měl bych cítit úlevu, blesklo mu hlavou v letmém údivu, ale místo toho mám pocit, že se v příští vteřině rozpadnu na částečky prachu, které se rozprsknou po celé místnosti. Ticho bodalo do uší, mysl mu zaplavovala čirá hrůza. Děsil se mrknout, protože věděl, že v příští vteřině se scéna promění v něco totálně nepochopitelného, bolestivě hmatatelného.
Oči mu zaplavovaly slzy, tma řezala. Už to nešlo dál vydržet.
Mrkl.
Stalo se to.
Rudé oči jsou na délku paže od jeho. Teď už není pochyb. Upřeně si ho prohlížejí, zabodávají se mu až do mozku, kde vypalují nesmazatelné stopy.
Nedokázal by říct, jak dlouho tohle bezčasí trvá. Zírá do hlubin vesmíru a ten z něho vysává veškerou energii, plete mu myšlenky a v hlavě nechává beznadějnou prázdnotu. V měsíčním světle bych měl za očima vidět tělo, prolétne mu překvapeně hlavou, ale tělo to nemá.
Pak se oči pohnou blíž. Neúprosně se otáčející ohnivý vír ho pohltil…

Nicota. A pak jen prázdno. Pauza, která klidně může trvat několik lidských životů, ohnivé záblesky a najednou světlo, oslepující, dráždivé. Tma.
Tma a z ní se neochotně vynořují obrysy. Postavy, smích, rozmáznuté pohyby končetin, nečitelné obličeje. Ohlušující hudba, křečovitý tanec. Pak zvratky a zápach. Nepřátelský, hlučný řehot a obličeje se začínají zaostřovat. Šéfova sekretářka vyráží orgasmické vzdychy, propletená těla na psacím stole. Rozzuřený šéf vtrhne dovnitř, tvář zkřivenou vztekem a přemírou alkoholu. Hanebně prcháš krvelačným davem, polonahý na ulici, rozostřené útroby taxíku. Plovoucí vize nočního města, vidění se přeostřuje, barvy nabývají na intenzitě a najednou mizí. Obraz je černobílý, zvuky tlumené, do uší se dere jen přerývané oddychování jakéhosi hrozivého tvora. Pozoruješ svět jeho očima. Jsi venku z taxíku, plazíš se parkem, tráva ti uhýbá, prodíráš se křovinami, máš výšku přerostlého malého psiska, cítíš v hlavě jeho vztek, brodíš se ranní mlhou a blížíš se k domu. Je to tvůj dům, procházíš dveřmi jakoby byly z papíru a pomalu, nezadržitelně začínáš stoupat po schodech. Víš přesně kam máš jít, na které dveře zaškrábat, pod kterým prahem se protáhnout.
Vracíš se domů…

Z bezvědomí ho vytrhlo zaškrábání na dveře. Věděl, co bude následovat, proto raději vstal a otevřel. Polil ho pot, třásl se zimou a přitom cítil, jak ho rozpaluje vnitřní žár. Ta bytost za dveřmi mu byla povědomá, což nijak nezmenšovalo její děsivost. A aby nebylo pochyb, proneslo to bezbarvým, chladným hlasem: „Jsem tvoje paměť. Zapomněls mě na firemním večírku…“