1.

  Byl už večer kolem jedenácté. Pil jsem čaj a díval se na film o lidech, kteří po sobě v jednom kuse stříleli a kšeftovali s fetem. Celkem dobrý. Když to skončilo, zabalil jsem si cigárko, otevřel okno s výhledem na opile se motajícího houmlesáka a v klidu si pokuřoval. Ten pán si pořád něco huhňal pro sebe a rozhazoval rukama. Nakonec upadl a počural se. Dokouřil jsem, típl, cvrnkl vajgla na chodník. Svlékl jsem se do trenek, naklepal si polštář, přikryl se a zavřel oči. Poslouchal jsem zvuky vycházející z ledničky. Potom, ani nevím jak, přišel spánek.

2.

      Probudilo mě tiché klepání na dveře. Nevěřil jsem, že by na druhé straně mohl skutečně někdo stát, proto jsem se jen překulil na druhý bok, a nevěnoval tomu pozornost. Ozvalo se další zaklepání, tentokrát hlasitější. To už mě probralo. Posadil jsem se na posteli a uvažoval, co si počnu, jelikož jsem od přírody zbabělí a neohlášené noční návštěvy mě děsí, i když ke mně dosud žádná nezavítala. Díval jsem se na dveře, jež nebyly s to mi něco prozradit a znovu: klepy, klepy, klep. Vstal jsem a pomalu se šoural ke dveřím. Rostla ve mně chuť říct, že nikdo není doma, ale nepřišlo mi to zrovna na místě, tak jsem byl zticha, a v duchu se modlil, aby si to ten návštěvník rozmyslel a šel třeba k sousedům. U dveří jsem se zastavil a podíval se kukátkem do chodby. Byla tam tma. Hm, jak jinak. Zatajil jsem tedy dech a doufal, že uslyším nějaký pohyb, skřípot, kroky. Z chodby se však ozývalo ticho. Na bosé chodidlo mi z otevřených úst kápla slina. Zavřel jsem je a dál naslouchal netušíc, kdo by to mohl být, protože jsem neměl žádné přátele a rodiče jsem nikdy nepoznal. Policie! Určitě jsou to policajti. Přišli na to. Jsem trouba. Blbec. Plácnul jsem se do čela, až to muselo být slyšet ven na ulici. Věděl jsem, že se mám toho těla okamžitě zbavit.

      Totiž, v mé vaně leží patnáctiletá slečna. Je krásná, blonďatá a mrtvá. Nechal jsem se prostě trochu unést. Půjdu do pekla, vím to. Byl jsem hrozně opilý a ona také, i když asi ne tak, jako já. Vpotáceli jsme se ke mně do bytu pozdě v noci. Vzpomněl jsem si na nedopité krabicové víno v lednici a rozhodli jsme se s tím něco udělat. Pijem a opile melem. Jenže potom se to zvrtlo a já se po ní začal sápat a ona se mi nemotorně snažila vysmeknout, což se jí nakonec povedlo. Strčila do mě, až jsem z toho upadl. Vydala se ke dveřím, zakopla o mě a upadla také.

      Nakonec, jsem ji ubil konvicí na čaj a její tělo odtáhl do vany. No a je tam už dva dny. Stále jsem se nedokopal k tomu, abych ho odnesl. Třeba na jatka. Kamkoliv.

      Při třetím, doslova zabušením na dveře, jsem leknutím vyjekl, nadskočil, vzal za kliku a zprudka otevřel. Víte, někdy mám dost silný pocit, že to nemám v hlavě tak docela v pořádku, a někdo si se mnou sprostě pohrává a dráždí můj zdravý rozum.

     Když jsem se podíval do temného prostoru před sebou, začaly mě neuvěřitelně svědět oči. Můj sluch ovládl podivný nadpozemský hukot, v němž se dal rozpoznat nepříjemný, kvílivý tón s občasným náběhem na melodii. Sevřel se mi žaludek. Cítil jsem, jak mi po tvářích kloužou chomáče vlasů. Můj jazyk se prodloužil. Vyplazoval jsem ho a pokaždé si olízl špičku nosu. Tento pohyb se rytmicky opakoval. Teplota v pokoji neuvěřitelně stoupla a vzduch se tetelil. Stál jsem tam jenom v trenkách nasáklých potem. Hukot sílil a temnota přede mnou už nebyla pouhou tmou. Zdálo se, jakoby zhmotněla. Jako bych žil na dně moře v baráku, otevřel dveře a jen čekal, až mi pokoj zaplaví voda. Tohle však bylo plastičtější. Spíš než voda, želé. Blekotal jsem nesmyslná slova a mnul si svědící oči. V té hmotě přede mnou se rýsovala postava. Můj jazyk přestal pracovat a vrátil se do původní podoby. Všechny vlasy z mé teď už naprosto holé hlavy vířily vzduchem. Několik se mi jich přilepilo na vlhký nos, a jak jsem je vdechnul, vykašlal jsem hroudu peří. Zdálo se, jako by mé dlaně rostly. Prsty byly najednou delší, z nehtů se staly drápy. To samé se dělo i s mými chodidly. Postava přede mnou nabývala stále jasnějších obrysů. Musela být snad o metr vyšší než já a její proporce v žádném případě nemohly být lidské. Z mé kůže se začalo kouřit, ale nic mě nepálilo. Hukot už byl tak silný, že se stal až neobyčejně fyzickým. Svíral a objímal mé tělo, do mozku mi hrnul krev a žíly mi pulsovaly tak, že mohly každou chvíli prasknout. Zmocnil se sluchu a týral uši. Neslyšel jsem nic jiného, než ten hukot a drásavé, skřípavé melodie. Neslyšel jsem svůj křik! Pařáty, co bývaly mými dlaněmi, jsem škrábal zeď a omítku, zmítal se na podlaze a prosil, ať to skončí. Ta podivná hmota za dveřmi, jež bývala tmou, už nebyla černá. Náhle zářila oslňujícím, bílým světlem. Musel jsem se odvrátit a na protější zdi svého pokoje jsem viděl stín toho podivného tvora. Stejně rychle jak vše začalo, tak i skončilo. Hukot zmizel. Moje dlaně i chodidla se vrátily do původního tvaru. Vlasy přestaly vířit vzduchem, ale vzplály téměř nepostřehnutelně rychlým, zeleným plamenem. Světlo bylo opět normální. Z bílé hmoty se opět stala chodba. Já jsem však nebyl sám.  Stála za mnou ta postava. Cítil jsem její přítomnost. Hbitě jsem se otočil a poprvé toho tvora spatřil v celé jeho zrůdnosti i absurdnosti.

     Postavou byl neobyčejně velký, měl dost přes dva metry a nebýt mích vysokých stropů, musel by stát shrbeně. Celé jeho tělo, kromě nohou, pokrývalo peří. V mohutné hlavě sedící na dlouhém, zahnutém krku, si hověly dvě velké, žluté oči s téměř nepostřehnutelnými zornicemi. To však jen na první, krátký dojem. Neustále se totiž smršťovaly a zase zvětšovaly. Neměl ústa, nýbrž dlouhý, silný zobák, jenž zůstával po většinu doby pootevřený, jakoby v úžasu či pobavení. Jeho ramena byla úzká a pokračovala do velmi dlouhých paží, porostlých dlouhým peřím a zakončených velkými pařáty se třemi prsty. Trup toho tvora byl drobný, jeho břicho však odporně nafouklé. Mezi nohama se mu tyčil a ohýbal hubený, protáhlý orgán, který mohl být jeho pohlavím, stejně jako jakýmsi radarem či věcí, jež zkoumá okolí kolem sebe. Neustále se totiž všemožně kroutil a šmejdil po mém pokoji. Nohy byly silné, na rozdíl od těla holé a stejně jako paže, zakončené pařáty. V němém úžasu jsem hleděl na toto stejně tak groteskní jako i hrozivé stvoření, jež stálo v mém pokoji a také si mě prohlíželo. Zřejmě jsme spolu po celou dobu jeho návštěvy komunikovali jakýmsi telepatickým způsobem, jelikož se mi jeho slova ozývala v mozku, ale ušima jsem slyšel pouze neustálé ševelení jeho peří.

    „Zdravím tě,“ řeklo to.

Bylo zvláštní, že mi přišlo naprosto přirozené mu odpovědět a komunikovat s ním. Nevyzařovalo z něho nepřátelství, spíš vyrovnanost ale také respekt. Zkrátka, i když jsem nepociťoval strach, věděl jsem, že bych se měl podvolit a pokusit se zjistit, co vlastně chce.

„Taky tě zdravím.“ 

    Hleděli jsme si navzájem do očí. Jeho zornice neustále pracovaly. Pozdě jsem si uvědomil, že mě vlastně hypnotizuje, ale neměl jsem šanci něco proti tomu dělat. Opět se začal slabě a téměř nezřetelně ozývat ten hukot.

„Vstaň,“ řekl a zároveň mě vyzval svou paží.

Udělal jsem to. Cítil jsem najednou podivnou malátnost a odevzdanost. Popošel směrem ke mně a zastavil. Před obličejem se mi objevil ten jeho orgán. Zkoumal jím můj obličej a posléze i celé tělo. Potom se odebral k terárku, v němž jsem choval hlemýždě. Otevřel jej, uchopil jednoho z nich do pařátu, opět ho napřed prozkoumal a poté vyzobl z ulity. Užasle jsem zíral, jak hlemýžď putuje tím dlouhým, křivým krkem do nafouklého břicha. Potom ulitu upustil a otočil se ke mně.

„Zopakuj to,“ vyzval mě.

Přešel jsem tedy k terárku, sáhnul do něj a vyndal druhého hlemýždě. Byl schovaný ve své ulitě. Nejspíš vycítil, co se děje. Musel jsem ho vydolovat prstem. Nešlo to, tak jsem ulitu rozmáčkl a tvora pozřel. Můj společník spokojeně přikývl. Chtělo se mi zvracet. Cítil jsem, jak ostatky hlemýždě kloužou do mého střeva. Byl to odporný pocit. Kousek z jeho ulity se mi zasekl v krku. Začal jsem se dávit. Sousto, co šlo ještě před malým okamžikem dolů, náhle změnilo směr. Zapřel jsem se rukama o kolena a chystal se vyzvracet tu odpornou hmotu, jež byla do této noci vlastně mým domácím miláčkem.                                                                                

    Tvor mě však uchopil za bradu a natočil si mou hlavu k sobě. Stiskem čelisti mi otevřel ústa a strčil do nich prst své druhé ruky. Ten se začal prodlužovat a putovat do mého chřtánu asi jako když vám na endoskopii sunou hadičku s kamerou do žaludku. Dávil jsem ještě víc, ale bez šance dostat ze sebe to svinstvo. Z očí se mi draly slzy a kutálely se po tvářích. Nemohl jsem dýchat a zkusil se mu vyprostit. Držel mě však příliš pevně. Svíral mi hlavu tak silně, že jsem se bál o svůj mozek uvnitř, jenž byl nemilosrdně drcen. Prst ve mně rostl a tlačil mi potravu tam, kde by měla po spolknutí být a kde ji chtěl samozřejmě i on. Škubal jsem sebou a třásl se tak dlouho, dokud prst nevytáhl. Když poslední článek opustil mé hrdlo, všechen ten tlak a zadržovaný vzduch způsobil, že jsem ze sebe vydal předlouhé hlasité říhnutí, po kterém se mi neobyčejně ulevilo.

    Zrůda se načepýřila a ze zobáku vydala zvuk, asi jako když malé dítě oznamuje mamince, že se právě pokadilo. Z toho jsem usoudil, jakou má ze mě asi radost. Rozpažilo to ruce a já nevěřícně zíral na to, jak se otáčí kolem dokola a tančí po pokoji. Nepochybně šlo o stvoření zvrácené, ale i hravé.  Při každém svém výskoku tvor zakláněl hlavu v pozdravu nebesům a při jeho dopadech se otřásla podlaha. Vzal mě kolem pasu a tančil se mnou. Roztáčel mě jako hadrovou panenku. Zdálo se mi, že slyším hudbu. Klavír, housle ba celý orchestr. Jakýmsi způsobem to bylo krásné.

    Poté moje odevzdané tělo opatrně položil zpátky na podlahu a ještě sám několikrát obkroužil místnost. Samozřejmě jsem nemohl tušit, co bude následovat. Jak jsem mohl vědět, co to všechno znamená. Od doby, kdy jsem otevřel dveře do svého bytu, nevím nic. Netuším kdo je tento tvor ani co po mně chce. Uniklo mi, že tento královský balet je vlastně oslavou hlavního chodu, hlavního jídla, definitivním zakončením této šílené noci. Má osoba ve společnosti tohoto tvora, mé myšlenky, tělo, zrak už vlastně nepatřily mně. Byl jsem fascinován výjevem, jenž se tu přede mnou odehrával. Jeho pohyby, jeho zvířecím obscénním tělem, tou odpornou věcí, mezi jeho pštrosíma nohama. Ta jakoby mu ani nepatřila. Žila si svým životem, nedotčena děním zde. Neustále se natahovala po věcech, obtáčela se svému majiteli kolem beder a svíjela jako had. Jeho taneční kreace byly jak vynalézavě krásné, tak i dětsky neohrabané a křečovité.

    Můj návštěvník byl jistě mistrem v ovládání těla i ducha svých obětí. Vždy, když ve mně začal narůstat odpor i nelibost k němu, tak on tyto negativní myšlenky dokázal potlačit a donutil mě, být jím znovu a znovu fascinován.

    Nutno zdůraznit, že ve chvílích jeho tance jsem ještě jakž takž uvažoval a přemýšlel, avšak kontrolu nad svým tělem jsem definitivně ztratil. Pomalu, ale jistě si mě bral. Stal jsem se nedobrovolně jeho loutkou. To také způsobilo, že když přestal se svým číslem, smál jsem se a tleskal. Slušně se uklonil a jedním dlouhým krokem přede mě předstoupil.

    „Tímto se dostáváme k závěru mojí návštěvy,“ řekl a dobrou minutu na mě hleděl svými rozšiřujícími se zornicemi a bral si poslední zbytky mého já a mojí vůle.

    „Běž a otevři dveře do koupelny,“ rozkázal. Rozkaz jsem bez mrknutí oka splnil. Naráz jsme oba stáli před vanou, v níž ležela patnáctiletá, mrtvá kráska s plavými vlasy, slepenými krví. Mrtvé modré oči upírala smutně kamsi k umyvadlu. Z pootevřených úst vykukovala špička jazyka. Rty měla fialové a obličej lehce zmodral. Poručil mi, abych ji svléknul. Udělal jsem to.

    Měl jsem tam připravený černý igelitový pytel, který jsem koupil v obchodě s domácími potřebami a chystal se v něm odnést její tělo. Místo toho jsem do něj naházel jenom to málo, co měla na sobě a poté jsme oba pozorovali její nahé tělo. Už poněkud zapáchalo a nafouklo se. Přesto bylo znát, jak musela být nesmírně krásná před tím, než jsem ji zabil. Nebylo ještě úplně dospělé, zato už plně ženské.

    Tvor mi položil svou obludnou paži na rameno a donutil mě si kleknout. Sám udělal to samé. Poté přejížděl pařátem po dívčině těle. Kroužil jí drápy kolem břicha. Jeho zobák už nebyl pootevřený. Vypadal, spíš jako by křičel. Poprvé jsem spatřil sice drobné, ale za to neuvěřitelně špičaté a jistě i ostré zuby. Vyplazoval jazyk a řádil s ním jako chřestýš se svým ocasem.

    Náhle zabořil svůj pařát do dívčina břicha a rejdil tam s ním a trhal její vnitřnosti. Slyšel jsem odporné mlaskavé zvuky až nepříjemně hlasité. Tvor zapojil i druhou ruku a dívku rozpáral, tak jednoduše a samozřejmě, jako když trháte látku.

    Následovala nepředstavitelná jatka. Koupelnu naplnil odporný čpavý smrad. Vana se naplnila krví, vyrvanými vnitřnostmi a roztrhanou kůží. Zdi byly rudé, jako asi bývá peklo. Krev cákala na zrůdu i na mě. Brzy jsem byl pokrytý vším tím hnusem. Neumíte si představit, jakou paseku dokáže způsobit jedno jediné tělo a nezvaná návštěva, jež k vám uprostřed noci zavítá a chce se pobavit.

    Říkám to proto, že ten tvor se skutečně výsostně bavil. Pracoval zručně a intenzivně. Tělo rychle pozbývalo svůj původní tvar. Měnilo se v odpornou rudou kaši. Můj společník musel být opravdu neobyčejně silný, protože ve svých pařátech dokázal rozdrtit i její kosti. Nemohl jsem dělat nic jiného, než přihlížet. Byl jsem paralyzován a zbaven veškeré moci nad sebou.

    Tvor křičel, aniž by ze sebe vydal hlásku. Tenkrát jsem si ještě neuvědomoval, jaké štěstí musel prožívat. To přišlo až mnohem později, při vzpomínkách na den, který od základů změnil můj život. Neodvracejte oči od toho, co se zde děje. Musíte pochopit, že tohle bylo tvorovou podstatou. On žil stejně jako vy nebo já. I když jsem se stal vrahem, nedokázal jsem si ani představit, kam až to může ještě zajít. Neuvědomil jsem si, jak blízko mám k bytosti, která mě tu tak mučila a týrala pohledem na to zvěrstvo. Na tu krvavou lázeň.

    Jen si představte moje utrpení, když mě ta zrůda donutila, abych po jejím vzoru tu odpornost, co způsobila, jedl. Musel jsem to sníst všechno. Absolutně všechno. Šly na mě mdloby. Zatmívalo se mi před očima. Zvracel jsem, jenže on mi to tím svým dlouhým, nechutným prstem vracel zase všechno zpátky do žaludku stejně, jako u toho hlemýždě. Nemohl jsem ani brečet. Stal jsem se troskou v jeho rukou. Loutkou. Postupně jsem ztratil vše. Když se mnou konečně skončil, nejspíš se rozhodl, nechat mě chvíli odpočívat. Opět tančil, ale já ho vůbec nevnímal.

     Upadal jsem do podivných, chvilkových dřímot, v nichž se mi zjevovaly děsivé noční můry. Dusil se krví a peřím. Viděl jsem své nohy, jako obrovské, pštrosí pařáty. Všechno bylo rudé a lepkavé, odporně slizké. Ze tmy se na mne dívaly podivné, staré tváře. Různě se nafukovaly, šklebily a pokřikovaly. Některým bublaly oči. Jiné měly jazyky plné puchýřů a na tvářích praskající vředy. Cosi se v nich vařilo. Slyšel jsem to.

    Viděl jsem i tu dívku. Byla živá a oblečená. Odešla z mého bytu s kabelkou přes rameno. Mračila se a nadávala. Na podpatku střevíce za sebou táhla cár svých kalhotek. Stačil však jediný pohled po místnosti, v níž jsem ležel, abych pochopil, že jde jen o přelud, jenž si vytvořil můj mozek, snad jako zbožné přání. Přání toho, co se mohlo stát, kdybych byl pouhý násilnický ožrala s chutí si trochu zašpásovat a ne ožralý vrah, který, co nemůže mít po dobrém, si prostě vezme po zlém.

     Z blouznění mě vytrhl pohled na něho. Tyčil se nade mnou. Velká hlava na křivém, dlouhém krku, pulsující zornice, mírně pootevřený zobák. Před obličejem se mi zlověstně roztančil ten jeho úd, ohyzdný a strašný. Z díry na jeho konci se vznesl hustý růžový obláček s tmavě červenými tečkami uvnitř. Ty tečky v oblaku vířily a zuřivě létaly, ale žádná se z něho nedostala ven. Přiblížil se k mým ústům a já ho postupně celý vdechnul. Rozkašlal jsem se, jako když poprvé šlukujete cigaretu. Trvalo to jenom chvíli.

    Poté tvor otevřel dveře mého bytu do chodby. Opět tu byl ten hukot, ale já ho téměř nezaregistroval. Jeho odchod nebyl tak intenzivní, jako příchod. Každopádně jsem poznal, že jsem sám.

3.

    V noci se mi nejspíš nějakým způsobem podařilo odplazit do postele. Vzbudil jsem se do jasného dne, slyšel projíždějící auta venku a občasné hlasy lidí. Vstal jsem a vykoukl z okna. Opilý pán už tam neležel. Odbelhal jsem se do koupelny. Byla v kritickém stavu.

    První skutečná činnost, kterou jsem zahájil den, byla, že jsem vzal kartáček do svého opeřeného pařátu a strčil ho do silného, ostrého zobáku, jenž vyrůstal mezi velkýma očima s pulsujícími zornicemi.