Noční doprovod


Po konci promítání jsem ospale vyšel z kinosálu a venku se nadechl nezvykle teplého prosincového vzduchu. Spolu se mnou vyšlo ještě několik diváků, kteří absolvovali komedii středního věku stejně jako já a z jejich znuděných výrazů v obličeji se dalo poznat, že jsme si všichni odnesli zhruba stejný zážitek. Vlastně jsem tenhle paskvil vytrpěl jenom proto, že kino je jednou z mých největších zálib a co se filmů týká, tak mi stačí, že je to barevné a hýbe se to. Mou pozornost však upoutala mimořádně hezká dívka, která se tvářila spíš trochu smutně než znuděně. Pomyslel jsem si, že jí je asi líto sedmdesáti zbytečně vyhozených korun. Ostatně  já jsem taky nebyl nadšený z právě zhlédnutého nesmyslu. Jediné, čemu se ve filmu šlo zasmát, byly mizerné herecké výkony a špatně vymyšlený scénář. Z přemýšlení mě vytrhlo vlastní zívnutí. „No, asi už je čas jít domů“ řekl jsem si. Otočil jsem se směrem k domovu, když jsem uslyšel příjemný dívčí hlas. „Ahoj, promiň, že tě otravuju, ale nemohl bys jít kousek se mnou? Já chodím po tmě nerada sama a kamarádka, která měla jít na ten film se mnou, nepřišla.“ Ano, byla to ta kráska. Z blízka vypadala dokonce ještě mnohem hezčí. Černé havraní vlasy jí splývaly až na záda a její bledě modré oči přímo svítily do tmy. Byl to nejhezčí pohled, jaký jsem v životě viděl. „Samozřejmě“ vykoktal jsem ze sebe po nějaké chvíli.

Neznámá se usmála a vykročila směrem k náměstí. Já jsem se, pořád trochu v šoku, zařadil vedle ní. Pořád jsem nemohl uvěřit, že by mě potkalo takové štěstí. Příliš zkušeností s něžným pohlavím jsem ve svých 17 letech neměl, ale na rozdíl od většiny mých vrstevníků mě to příliš nedeptalo. Ale přesto jsem se musel držet, abych vedle ní nezačal skákat radostí, že mě taková holka oslovila s žádostí o doprovod. V tom jsem si uvědomil, že už jsme ušli kus cesty a neprohodili jsme ani jedno slovo. Samozřejmě jsem začal horečně přemýšlet, jak zahájit nenucenou konverzaci, která by vedla k bližšímu seznámení. „Co říkáš na ten film?“ pokusil jsem se nahodit neutrální téma. „No popravdě, nic horšího jsem už dlouho neviděla“ odpověděla a lehce se při tom pousmála, což byla změna oproti dosavadní kamenné tváři. To, že se na její tváři objevil úsměv, jsem samozřejmě přičítal své perfektně vymyšlené otázce. Další minuty už ubíhaly příjemně, strávené konverzací o filmech, knížkách a vůbec o všem možném. O mé nové kamarádce jsem se dozvěděl, že se jmenuje Míša, má ráda filmy všeho druhu a proto ráda chodí do kina úplně na všechno. Pod oranžovým světlem lamp jsem si už Míšu docela dobře prohlédl a můj původní odhad se vůbec nemýlil. Nejenže měla nádherné vlasy, oči a obličej celkově, ale také jsem si všiml, že je velmi pěkně vyvinutá. S Míšou mi cesta ubíhala tak příjemně, že jsem si ani nevšiml, když jsme se přiblížili okraji města a tudíž posledním sídlištím. Nakonec jsem tuto skutečnost přece jen zaregistroval a uvědomil jsem si, že se asi už brzy budeme muset rozloučit. To mi přišlo velice líto, protože takhle hezky jsem si s žádnou jinou holkou až do teď nepopovídal.

Mozek mi začal šrotovat a vymýšlet, jak Míšu požádat o ICQ, Skype nebo aspoň číslo na mobil. „No co, když bude nejhůř, najdu si ji na Facebooku“ řekl jsem si a trochu mě tahle myšlenka uklidnila. Proto jsem se rozhodl vymámit z ní ještě aspoň příjmení. „Jmenuju se Míša Sklenářová“ řekla, ale už poněkud nervóznějším tónem. „Je mi zima“ zašeptala do nočního ticha. Tohle byla samozřejmě šance pro mě, takže jsem nezaváhal a objal ji kolem ramen. „Nedivím se, že je jí zima, je studená jako led“ napadlo mě, když jsem ji přitáhnul víc k sobě. Už jsme se blížili k posledním panelákům, směrem k městskému hřbitovu. Viděl jsem, že se často ohlíží za sebe a cítil jsem, jak se začíná třást. Domníval jsem se, že je to způsobeno tísnivou atmosférou potemnělého panelákového sídliště a blížícího se hřbitova. Musím přiznat, že ani já jsem se necítil úplně nejlíp. Proto jsem se pokusil o co nejsebevědomější tón a pěkně nahlas, aby to každý případný agresor slyšel jsem zahalekal: „Neboj, ve fitku jsem pečený vařený a dělal jsem i karate. “ Obojí byla pravda, ale karate jsem vyzkoušel jednou v životě a to asi na půl roku a sám jsem nepočítal s tím, že bych jako sedmnáctiletý průměrně vypracovaný borec přemohl nějakého zfetovaného lupiče nebo sadistu. Ovšem v kombinaci s ještě pevnějším objetím to jako psychická podpora zřejmě zabralo dokonale a Míša se trochu uklidnila. Tento fakt trochu uklidnil i mě, protože jsem byl hrdý na svou ukázku mužné odvahy. Když jsme došli na za poslední dům panelové králíkárny, tak se již Míša netřásla vůbec a na tváři se jí opět objevil lehký úsměv. Zato já jsem povážlivě znejistěl, protože jsme se ocitli přímo před horní branou městského hřbitova. Zmateně jsem se podíval na Míšu. Ta se na mě podívala radostným a děkovným pohledem. Zadíval jsem se do jejích očí a byl jsem skálopevně přesvědčen o tom, že přede mnou stojí anděl. „Děkuju ti, že jsi šel se mnou a byl jsi mi oporou po celou cestu. Víš, tahle cesta pro mě byla velice zvláštní a sama bych ji asi nezvládla“ pronesla ke mně téměř nadpozemským hlasem a pak mi věnovala dlouhý polibek, při kterém jsem samovolně zavřel oči. Ani nevím jak, ale uvolnila se z mého objetí, ale když jsem je otevřel, tak už Míša stála na druhé straně hřbitovní brány. Naposledy se na mě usmála a pak zmizela mezi náhrobky. Pořád jsem zcela nechápal celou situaci a tenhle závěrečný tyjátr jsem považoval za nějaký ne zcela povedený vtip. Proto jsem se rozběhl k bráně a lomcoval klikou, abych se dostal dovnitř a našel ji.Jenomže brána nešla otevřít. A v tom mi to došlo! Jak mohla proboha projít zamčenou branou! Leda, že by byla… Na náhrobní kameny dopadal měsíční svit a mě poprvé za večer popadla nefalšovaná hrůza. Začal jsem klusat směrem k domovu a stále jsem cítil nepříjemné mrazení v zádech. Neodvážil jsem se však otočit. Z lehkého poklusu se za chvíli stal sprint a troufám si tvrdit, že v závěrečné fázi jsem překonal i Usaina Bolta. Klíče mi několikrát upadly a do zámku jsem se trefil až na několikátý pokus. Schody do prvního patra jsem v podstatě vylétl a dveře jsem za sebou okamžitě zabouchl a zamknul na dva západy. Na otázky rodičů ohledně mého pobledlého obličeje jsem nereagoval a šel si okamžitě lehnout. Usnul jsem za chvíli.

Ráno jsem se cítil už podstatně lépe a nevěděl jsem, jestli to, co se mi včera stalo, byl sen nebo skutečnost. Ještě, že mi babička jako každé ráno nachystala snídani. Nic nedokáže uklidnit tak, jako dobré jídlo. A čtení. Proto jsem popadl regionální deník. Listoval jsem stránkami potištěnými zprávami, z nichž jedna byla nudnější než druhá. To mi ale úplně vyhovovalo, protože po včerejším dobrodružném snu, jsem netoužil po ničem jiném, než po pořádné nudě. Pak mi ale padla do oka zpráva, po které mi přestalo na delší dobu chutnat jakékoliv jídlo. Ve zprávě stálo, že v noci z pátého na šestého prosince přejelo sedmnáctiletou dívku auto v obci Kyjov, když směřovala do kina.

A do toho už pochopitelně nikdy nedošla. Musím říct, že na ten večer snad nikdy nezapomenu a nejen proto, že jsem tehdy pravděpodobně mluvil s duchem, ale taky proto, že jsem se seznámil s perfektní holkou a snad jsem jí pomohl přehoupnout se na druhou stranu. Tahle událost mě v mnohém ovlivnila pozitivně, už se tolik nebojím kontaktu s druhým pohlavím. A vlastně, holky se hodnotí podle mnoha kritérií, jestli jsou hezké nebo ošklivé, chytré nebo hloupé, ale ještě jsem nikdy nikoho neslyšel hodnotit holku podle toho, jestli je živá nebo mrtvá….

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Jamall22 8 ledna 2010 v 04:02

     začátek vypadal velmi nadějně, ale zbytek mne bohužel dost zklamal…když pominu to, že tenhle námět je otřepaný tak mě do očí bijí věty, kterým možná autor přikládá význam, ale reprodukoval (napsal) to tak, že informační hodnota se rovná nule-“A vlastně, holky se hodnotí podle mnoha kritérií, jestli jsou hezké
    nebo ošklivé, chytré nebo hloupé, ale ještě jsem nikdy nikoho neslyšel
    hodnotit holku podle toho, jestli je živá nebo mrtvá….”…také mi přijde tato věta naprosto zbytečná a koneckonců i celý odstavec…mimochodem, když jí přejelo auto ten den (večer) tak co dělala na hřbitově? Sice hřbitov symbolizuje místo mrtvých, ale organizace pohřbu většinou zabere mnohem víc času než pár hodin…a taky bych měl výhradu ke kýčovitým přirovnáním jako třeba “Z lehkého poklusu se za chvíli stal sprint a troufám si tvrdit, že v závěrečné fázi jsem překonal i Usaina Bolta.”…toho Bolta bych nahradil jiným výrazem, pokud možno ne osobou..protože jestli si hlavní hrdina opravdu myslel, že Bolta překonal, je to arogantní krypl…tohle nemyslim ve zlym, snad moje rady budou aspoň trochu užitečný pro autorovu budoucí tvorbu

Nový komentář