Noc žebráka


Měsíc pomaloučku stoupal, šklebil se a svůj příchod si náležitě vychutnával, protože věděl, že dnešní noc je vyjímečná. Hvězdy, jasnější než jindy, překonaly hradbu černomodrých mraků, třoucích plná břicha o vrcholky kopců, a rozestavily se podle složitého vzorce, známého výhradně jim, kolem krále. Dnes pršet nebude, je noc svaté Walprugy a všude hoří ohně polozapomenutých pohanských model, bůžkové z hlíny, bronzu a kamene jsou cítit v zemi i ve větru. Kulty hadích hlav a žabích kůží opustí holé nory, aby se jednou za rok znovu nadechly. Vzduch zesklovatí leskem zlatého prachu, setřeného z křídel nočních motýlů, co pijí krev a nektar blínu. Vítr sebou nese cinkání stříbra a vyvanulé prosby ztracenců.

Jedno docela malé přání se zachytlo ve větvích starého, prastarého stromu, staršího než samotný Yggdrasil, na němž probodený Odin sám sebe nabízel jako oběť v touze získat tajemství run. Byl to strom mrtvých a to přání ukradl opilci, ležícímu pod ním. Pijan levného vína vydechl zkažený vzduch nosem přes závoj hlenu a zvratků a převrátil se na bok. Rozežírala ho zima, přestože sníh už dávno roztál a pach vředu, otevřeného v patě levé nohy stále sílil, cítil ho dokonce i nyní, když vnímal jen napolo. Noc už začala okusovat zdánlivě nehybné tělo, tak ji ze sebe setřásl, zatím netoužil přidat se k těm tvorům se zářícími duhovkami – nebylo to tím, že snad nalezl smysl života, tohle hledání vzdal už hrozně dávno, jen se mu zrovna nechtělo umřít. Taková zima a ten sladký pach rozkladu, oboje se drží nízko v trávě jako nějaký hmyz. Pohnout se zatím nedokázal, alespoň otočil tvář k nebi a civěl bezhlese na hvězdy, netečné k jeho utrpení. Samozřejmě, že nerozumí povaze bolesti, ani nemohou. Jsou to apatické kusy kamenů, trčící v prostoru. Jak se jen na nebi udrží? Těsně kolem jeho těla proběhlo těžké velké zvíře, možná Artemidina laň a mezi stromy zahlédl vyčkávat siluety vlčích čenichů, potomků gévaundánské bestie, ty s rudými hřběty, bez ohonů jako démoni, schopní kráčet vztyčeně, nakukovat do oken a lidských hlav. Přijdou brzy k městu, nažrat se masa psů a dětí, které předloží svým vlastním potomkům. Opilec sotva zvedl ruku, žíly měl místo krve plné alkoholu a vlkům příliš páchnul, než aby se ho dotkli.

Je zkažený, uvnitř hnije a opar kolem klesá a stoupá, hnaný větrem přináší kapičky bledých par potu všech barových povalečů, tvary a formy z jejich opuštěných snů a skutečnosti, nahrazené úžasnou vidinou, která, pokud si ji dokáží udržet tak dlouho, až získají dojem, že trvá věčně, tu skutečnost plně nahradí a oni budou moct nechat ležet mršinu přítomnosti klidně u cesty, protože pro ně přestane mít význam. Žádná historie, ani jsoucno, pouze okamžiky, kratičké a intenzivní, prožívání mezi mrknutím oka, kadlub normality puká a ta čára, kdy se dny slijí v jedinečnost leží kousek za jeho očima, musí to tak být. Možná si tu hranici jen představuje a někdo netuší nebo nechce vědět, že existuje, ale je tu a přiblížit se k ní znamená balancovat na ostří žiletek, nechat se vést jedním z tisíců možných šílenství. Snaha zajít až tam rve tělo na kusy a někdy člověka hubí, stravuje, odtékají z něj barvy až se podobá stínu, co se plouží kolem, odporný ostatním jako připomínka vlastní křehkosti. Ta láhev vedle něj je kouzlo a dějiny křivých uliček, za ní jsou jen holé zdi, pustiny mantinelů světa bez významu.

Povolil mu měchýř, louže rozlitého tepla a čpící zápach čerstvé moči jej konečně trochu probraly. Zamrkal, ale nedokázal si vyčistit hlavu, slyšel cupitání drobných nožek, klouzat vločky kovu ve větru. Vše, po čem kdy toužil, smrštěné do jediné vteřiny, kdy si neuvědomuje nuznou ubohost bytí. Netušil, kolik je hodin a ty zvony kostela si asi jen představoval. Dunění srdcí měděných zvonů, ohlašující nový věk, příchod gotiky a zlatých draků. Tohle už zažil – spád samovolných obrazů, nedovolil si nazývat je vizemi světů, žijící vlastním životem. Škvíry dimenzí z útrob písečných červů mu do tvářě dýchají horkost, hlava tepe v jejich rytmu a do posledního kousku ji plní omamná vůně pelyňku, prostupuje očima, ústy a nosem až ke kořeni mozku. Mlasknul, ta vůně připomínala doby, kdy si mohl dovolit popíjet absinth, jehož základem je, spolu s anýzem a fenyklem, právě pelyněk. To, jak těžkou sklenici plní ledová voda a louche líně stoupá vzhůru ze dna, nažloutlá mlha s třpytkami, tančícími uvnitř, to už snad ani není pravda. Teď je tu, s kousky zvratků mezi zuby, kyselým žaludkem a mokvajícím vředem, se zčernalými pahýly prstů své nohy, o kterou možná brzy přijde. A jeho přání visí ve větvích toho dubu. Nestál o zázraky a nevmínal jedinečnost magického espritu, jimž houstnul vzduch až připomínal olej, přesto se noc rozhodla právě jemu odhalit tajemství.

Stromy se rozestoupily, světlo Měsíce projelo vysokou mokrou trávou a země tiše praskla. Z mělkého hliněného hrdla se drala na palouk temná silueta tvora, jakého nikdy neviděl. Zdálo se, že celé členité tělo hoří studeným světlem, kde se otře o ostré hrany trávy, kanou z něj stružky bílého jasu. Není potažený růžovou suchou kůží, žádnou pokožku nemá, svaly, šlachy i nejmenší úponky, vše je odhaleno do posledního detailu, i lebka, veliká s korunou z paroží a křišťálu. Smaradgy v místech očí se lesknou, lámou paprsky na celé spektrum barev, jejich kaleidoskop obsáhne všechen prostor. Podél okraje bezzubých úst vyrůstají řady dlouhých nařasených jazyků, posetých polypy, z jejich špiček vykukují malé hlavičky vypasených larev. Začne to dávit a vykašlané larvy se, ještě dřív než dopadnou na zem, mění v hejna motýlů Pyrausta. Lačně to vtáhne čirý vzduch, jakoby roky cítil jen hnijící listí, rozklad drobných tělíček a prach půdy. Vydechuje plátky stříbra a okvětní lístky čemeřice. Celé veliké tělo pulsuje pohybem, pod povrchem tkání se hemží červy, plují uvnitř širokých žil jako krev.

Opilec se vytáhl do sedu, záda opřel o kmen loupeživého stromu mrtvých. Měl bych cítit strach, ponížení? Hanbu za to, že tu dřepím v pochcaných kalhotech? Ale proč by mi na tom vlastně mělo záležet? Je to jedno. Tvor jde rovnou k němu, kráčí vratce, jakoby zapoměl používat nohy. Naklonil nad něj hlavu, hladkou tvář zkroutil do šklebu odporu. ,,Páchneš." prohlásil lakonicky. Opilec se na drzouna zaškaredil. ,,Ty taky, jsi cítit jako svazek kravských střev." Tvorova těžká končetina mu během okamžiku sevřela krk, stiskla silně, ale ne tolik, aby ztratil vědomí. ,,Uvědom si koho tu urážíš, hlupáku." ,,Koho? Co jsi teda zač?" ,,Jmenuji se Cernunnos." Opilec pokrčil rameny. ,,No a? To jsi nějaký bůh nebo co.." Cernunnos mlčel. ,,Fajn, jestli jsi bůh, tak mi uzdrav nohu." Vystrčil Cernunnovi k obličeji plosku chodidla, požíranou infekcí. Poslední dobou se ten vřed stále zhoršoval. ,,Fuj," ošil se Cernunnos ,,ne tento bůh." ,,Aha," hlesnul zklamaně opilec ,,v tom případě klidně zalez zpátky do té díry, odkud ses vzal." ,,Až při svítání. Co to máš? Lepru?" vyzvídal tvor a šťouchl do vředu klacíkem. ,,Ne, lepra už neexistuje, alespoň myslím. Říká se tomu diabetická noha. Končetina Ti začne uhnívat odspodu. Nesmím chlastat, jinak se bude pořád zhoršovat. Vlastně, neměl bych. Až se infekce rozšíří, nohu mi vezmou a potom i druhou." Zatřepal prázdnou lahví vína ve snaze vyloudit ještě několik kapek. ,,Všiml jsem si, že tvé přání se zachytlo ve větvích dubu pod záhrobní hvězdou. Mohu je sundat." řekl na to Cernunnos, snad pijáka litoval.

 

 

A co bych si měl přát? Záleží vůbec na touhách přestárlého siléna s hnilobným kořenem – a ten svět kolem, je krásný přes závoj ethanolu

. Žádné prosby, jen oči, slepené žmolky hnisu a do krve rozpraskané, suché rty. Mávl nad Cernunnovou nabídkou rukou. ,,Chytli si ho mrtví v kořenech. Patří už jim, ne mně." Cernunnos se zvedl do plné velikosti, shlížel na toho člověka u stromu mrtvých, uchopil přání, vložil je do bažiny těl, potom se roztočil jako derviš a odlétl pryč.

Po čem touží kostlivec, než znovu ochutnat pomíjivost života? ,,Tak ať jim vyschlé cévy naplní krev a zažloutlé kosti obalí tučné, červené maso – ale pouze dnešní noc," řeklo přání a zmizelo. Žebra země se roztáhla podruhé, ze škvír stoupala vlna krvavého šlemu masa a kostí. Opilec zůstal sedět, ta směs ho oblékala, ale nezvedla se výš než k bokům. Rostla se z ní těla, plněná starými hadry a falešným životem. ,,Král.." šeptala ,,král.." Byl to karneval, tanec smrti, který do města přinese mor.

Mrtví se nazdobili korálky z vlastních zubů, náušnicemi a diadémy z nehtů, kousků kostí a chrupavek, namalovali si rty a oči starou černou krví, oblékli si šaty z volánů prasečí kůže, na holé lebky nasadily zválené chuchvalce vlasů. Jeden z nich, vysoký tmavý muž se skelným zrakem ryby, jehož pohled plul po povrchu očí a kůže se zoufale nechtěla chytit na hnilobu tváře, tvrdohlavě se odlupovala, držel si proto levou ruku neustále u obličeje jakoby ho bolel zub, předstoupil a oslovil pijana. ,,Jsi král karnevalu. Sedni si na své místo." Nabídl mu složitě zdobené křeslo, každý z mrtvých do něj vložil část svého těla, až vytvořili mozaiku, která se ve světle Měsíce leskla šťávami jejich tkání .Ano, je to mé místo, ta zářicí ledová židle. Sem patřím, do reje podvodného života, který nepodléhá pravidlům a kde je hniloba tím nejvzácnějším doplňkem. Jsem král umírání. Namáhavě se vydrápal do stoje, opatrně došlápl, ale v husté krvi bolest nohy necítil. Pomohli mu vystoupit na trůn a vyzvedli ho nad zkažené hlavy.

Začali zpívat, tančit, stromy a keře před nimi uhýbali, kde průvod prošel, zůstala země neplodná. Věděli, že mají jen tuto noc, tak se nahrnuli do uliček města, rukama táhli podél zdí a nechávali v nich růst choroboplodné zárodky, hubili drobná zvířata jen svým pachem a vodu proměnili v močál výměšků a parazitů. Celé hodiny měnili město v popel a prach, který legendy nevšímavě minou na cestě věčností – až blednoucí horizont je hnal zpátky pod kořeny dubu a jejich král se vrátí s nimi. Nabídli pijákovi sklenici absinthu, krásně mléčně žlutou vzpomínku na štěstí. Voněla tak silně, že přehlušila i hmatatelný oblak rozkladu. Hustá a sladká, opalistující kouzlem, jaké nemůže přinést žádný jiný bůh. Věděl, že ho dokáže zabít jediná sklenka silného alkoholu. Přičichl, rozeznal trojici bylin, ale ještě tam bylo cosi dráždivě povědomého, lahodná příchuť, měkká vůně, kterou nedokázal určit. Ta vůně, kde ji jen cítil? Potom si vzpoměl. Byla to vůně kůry dubu. S vědoucím úsměvem zvedl sklenici ke rtům. ,,Tohle určitě bude nejlepší sklenice absinthu v mém životě," řekl a zástup mrtvých se nahlas rozesmál.

 

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    násoska 15 srpna 2011 v 19:15

    dík za radu:) tohle se budu muset teprve naučit – já si větu přečtu a všechna ta nahromaděná slova se mi líbí, to je zase můj problém..i když je pravda, že zrovna tahle povídka je “kudrnatá” až až.. jo a na barové absinthy bacha-ve většině hospod nalívají odporné maceráty které toho mají s klasickým absinthem pramálo společného, bohužel

  2. Profilový obrázek
    Sway 15 srpna 2011 v 18:23

    já se ráda nechám poučit  Alespoň vím co si příště poručit u baru   Někdy mám podobný probléma jako ty. Napíšu větu, která má v sobě tak pět zbytečných slov. Párkrát si to přečtu a zkrátím to na nejmenší možnou délku. Příběh má pak ráz a dá se jednodušeji číst. Musíš myslet i na “sváteční” čtenáře, kteří by složitější text nestrávili

  3. Profilový obrázek
    násoska 15 srpna 2011 v 17:14

    ahoj, dík za komentáře a hodnocení   vím, že píšu dlouhé, někdy šroubované věty – je to asi nějaká divná úchylka..tak se ji pokusím příště zbavit a přidat odstavce..  K absinthu-během klasické francouzké přípravy(doplnění sklenice ledovou vodou)  změní absinthy barvu, zelený právě na mléčně žlutou, a také konzistenci, říká se tomu tzv. louche efekt a vypadá to nádherně..neříkám to jako nějaké poučování, jsem jen hrozně nadšená do tohoto typu chlastu

  4. Profilový obrázek
    Sway 12 srpna 2011 v 20:46

    Není to špatně vymyšlený příběh, jen by jsi při psaní a v popisu neměl až tak tlačit na pilu. Snažíš se o originální slovní spojení a přirovnání a kolikrát to působí krkolomě a čtenář se v textu může úplně ztratit. Jinak si myslím, že máš velký talent a těším se tvou další tvorbu. Na závěr jen vytknu, že jsem ještě nikdy neviděla mléčně žlutý absinth. Třeba je to nějaká novinka, nejsem odbobrník, tak pokud se pletu, tak se omlouvám   

Nový komentář