Nic


Konzerva od sardinek v tomatě, jež jsem si zvolil za večeři, byla z koše cítit rybinou a tak jsem se rozhodl ještě týž večer zajít se smetím. Životní rutina, při které vždy nazpátek prohlédnu obsah dopisní schránky, zdali v ní, mezi tolik profánními letáky, nenajdu i něco osobnějšího.
Tentokrát jsem si však nebyl jist, jedná-li se o další z rafinovaných reklamních tiskovin, či mám to, co se jeví jako pozvánka skutečně ve schránce jen já. V potemnělé chodbě oněch přízemních prostor se toho – ve spojení s nefunkční zářivkou – mnoho přečíst nedalo a čtecí akt jsem tedy ponechal až ke světlu domácí lampičky.
V bytě jsem si (zřejmě z nedočkavosti) neomaleným pohybem na sofa rozsedl svoje čtecí brýle – odneslo to jedno sklíčko „vykreslené“ motivem pavučiny. Druhý nezdar byla neschopnost rozsvítit lampičku, jejímž jediným projevem bylo pouhé problesknutí do tmy. Poté již na cvaky vypínače nereagovala.
Dnes už vím, že jsem měl těmto znamením dát větší váhu…
Původní 60W žárovku nahradila slabá pětadvacítka, protože výkonnější jsem v mé chabé zásobě tepelných koulí nenalezl. Řekl jsem si „dobrá psovi mucha” a doufal jsem alespoň v podstatnou část kandel.
Konečně jsem se tedy směl, s hlavou nakloněnou na stranu nepoškozeného sklíčka a v pološeru, pustit do čtení. Text byl vytištěn na zažloutlém tvrdém papíře se zlatými linkami. Stálo tam:
„Jste srdečně zván k narozeninové oslavě, jež se bude konat 13. 9., na adrese U Tesly 52c, v bytě číslo 29. Trepky s sebou.“
Toť celý prapodivný obsah obdržené pozvánky působící silně nestandardně už tím, že v ní nebylo zmíněno jméno oslavence a vůbec jak lakonickou formou je oznámena. Přemýšlel jsem, jestli je moje osoba opravdu cíleným adresátem. Dost možná se jen jedná o vychytralejší způsob nalákání nových členů Reader’s Digest, či co. Co když se ale jedná skutečně o privátní záležitost a pro mě možnost jak se konečně dostat někam mezi lidi? Kdo kam zve mě, starého vlka? Ať tak či tak, ptal jsem se stále jen sám sebe a odpovědi se mi tudíž nedostávaly.
Po krátkém nakouknutí do mapy jsem zjistil, že uvedená ulice se nachází nedaleko mého obydlí. Byl to vlastně konec obytné části, kam mé kroky doposud nezavítaly. Tento fakt měl tenkrát jistě své notné zásluhy coby potrava pro vzniklého „brouka v hlavě“.
Ony kusé informace z listu bez odesílatele ve mně (snad paradoxně) vzbudily nepopiratelné zaujetí a společně s místem konání, které jsem měl takřka na dosah, celé věci na atraktivitě ještě přidaly. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy jsem si zřetelněji uvědomoval, kterak jsem samotářsky založený. Na druhou stranu se snažím bytostně vyvarovat morousovitým rozmarům vůči druhým lidem. Zkrátka žiji už léta sám a do společnosti nechodím. Nyní se mi naskytla možnost toto, řekněme společenské manko, jež vnímám jako jakýsi osobní rest, přijetím nabízeného pozvání alespoň částečně smazat.
Noticka v kalendáři psaná tenkým fixem, obdrženým při statistickém průzkumu Sčítání lidu, dávala na vědomi nadejití dne neznámého oslavence.
Z šatníku jsem vyňal černý oblek z polské pohraniční tržnice, o kterém jsem měl za to, že další příležitostí mít jej na sobě bude až na vlastním pohřbu. Potěšilo mě, že za tu dobu nepřišlo molům k chuti. Bylo z něj jen potřeba, krátkým pobytem na balkóně, vyvětrat specifický naftalínový odér. Kravatu ponechávám naštěstí předvázanou a neopomněl jsem ani slušivý kapesníček do klopy. Gel, jímž jsem podpořil udržení vlasové frizúry, mě místy až zachladil na lebce (inu, nejproduktivnější doby bujné kštice jsou ty tam).
– Jelikož mi nebyly známy indicie, dle kterých bych mohl tušit pohlaví, věk, či vůbec vkus jubilanta, rozhodl jsem se, že dárkem bude sada přepychových zápalek ve velmi vkusných krabičkách.
Jednak je skvěle může využít muž holdující doutníkům, či fajfce – stejně tak ocení jejich délku při zažíhání v krbu.
Ženě mohou být ku pomoci – a především bezpečnosti – při práci u sporáku s nutností zažehnout plynovou troubu, kde je (jak si pamatuji od své matky) potřeba vkládat sirku poměrně hluboko do nitra trubice.
Nu a od věci nezůstává ani fakt, že prázdné krabičky od vypálených sirek jsou ozdobou každé kuchyně, stejně tak poslouží jako krabičky v pravém slova smyslu a kdo ví … možná po nich bude za pár let zájem ze strany sběratelů. Jedná se totiž o netradiční limitovanou edici!

To odpoledne bylo venku pošmourno.
Smog eliminoval veškeré sluneční paprsky. Myslel jsem, že je to mlha, ale oktanový puch štipotem v očích mou domněnku rychle poupravil. O to více jsem nadšeně očekával cílové vnitřní prostory, které před podobnými vlivy poskytnou formu útočiště…
Motor autobusu utichl v části zvané Pasinky, kde se nachází jeho konečná stanice. Dále jsem se musel vydat po svých.
Ulice U Tesly skýtala jediný objekt. Nevysoký čtyřpatrový panelový řad bylo nutno obejít zleva, díky jeho tvaru podobnému juniorské hokejce.
Jak jsem po krátké obchůzce zjistil, kýžený vchod 52c zde chybí. Číslice souhlasily, ovšem jen s popisnými písmenky a a b – kýžené písmenko, ve tvaru zlomeného medového kroužku do mléka, nebylo možno spatřit. Provedl jsem krátký rozhovor s belhající se paní seniorského věku, načež jsem byl odkázán na vyšlapanou cestičku, mířící kdesi v lesní porost (prý se jedná o jednu z odtržených budov – netuším, co tím myslela).
Jak jsem se již zmínil, v této části města jsem nikdy nebyl a tak jsem tuto procházku do neznáma bral jako spojení užitečného s (někde na konci) příjemným. Na každý pád, čím blíže mne kroky domněle přibližovaly, tím jsem byl naopak nervóznější. Tak to mám vždycky. A tím, že jsem se v uzavřené společnosti neocitl již hodnou dobu, mě zub nervozity kousal stále nepříjemněji …
Snažil jsem si uvolnit myšlenky a zaposlouchat se do svého těla.
V hlavě jsem si pomalu srovnával, jestli mám více chuť na čaj, nebo kávu…
Jestli si nechám nalít i něco ostřejšího, bude-li mi toto nabídnuto…
Jak budu řešit nalepené koření z čipsů na prstech …
Jestli z chlebíčku sundám plátek vajíčka, které běžně nejím anebo doslova překousnu úroveň společenské etikety…
Jestli bude součástí občerstvení i dort – a pokud ano, kolik svíček na něm asi bude?
Po pár set metrech se mi začal zpoza stromořadí zjevovat věžák. Čněl zde jako parazit, jehož obstoupily stromy a raději mu přenechaly pár svých lesních metrů čtverečních, než by si rozdaly souboj s pilami.
Z toho pohledu jsem cítil, jako bych se snad ani nenalézal ve svém městě – byť v jeho okrajové části. Celé to působilo velmi raritně, řekl bych až s hodností článku minimálně v radničních listech, který jsem už snad musel někdy přehlédnout. Měl jsem z toho smíšené pocity, že kdesi tam vevnitř se koná oslava, na kterou jsem pozván. Zvědavost ve všech těch emocích však přeci jen převládala. Rád se dozvím více, nejen blíže k tomuto typu bydlení.
Přistoupil jsem před paletu se zvonky. Mezi příjmeními nájemníků se jediný vyjímal prostým popiskem byt č. 29 ke všemu napsaný propiskou na linkovaném papíře. Po zazvonění se mi lehce stáhnul žaludek, protože jsem si předem nepromyslil, jak se mám vlastně představit. Neozval se ale nikdo. Namísto toho se rozezněl bzučák dveří a já tedy vstoupil dovnitř…
Absolutní ticho potemnělé chodby suterénních prostor jen nepatrně zvířil klik automatického světelného čidla, po kterém však obvyklé rozsvícení zářivek nenastalo. Jediným světelným bodem tak zůstala červeně žhnoucí kontrolka výtahu na konci chodby. Nezbývalo mi, než si pomocí mobilního telefonu posvítit na schránky a zjistit tak, že se onen kvartýr nachází na pátém štoku (posledním).
Neklidná lomozící lana provázející dráhu kabiny výtahovou šachtou, nebyla o moc více utlumena ani uvnitř ní. Na plechových stěnách zdviže se skvěly vandalské nápisy typu: „Punk’s not dead“, „miluji Tě, Andreo“, „cipe , co se sype?“, apod.
Na patro jsem zdárně dojel a přistoupil ke dveřím, potaženým kobercovou látkou, se štítkem 29. Uvědomil jsem si, že klepat na kobercové dveře by bylo naivní. Nějaký zvonek rovněž nebyl k dispozici, ani náznakem předvrtaných dírek. Tato fakta mě donutila zkusit klepat na jedinou tvrdou část dveří – kouli.
Po chvíli se dveře otevřeli do stylu, kdy se zobáček zámku dostane do nejtěsnějšího kontaktu za futra (škvíra). Stál jsem tak přede dveřmi a čekal, co bude dál. Nebylo nic. Pomalu jsem tedy pootvíral dveře. Nikdo tam nebyl. Vlezl jsem dovnitř, zul polobotky, odložil si kabát a tiše v ponožkách kráčel do obývací místnosti.
Nabídl se mi pohled na krdel sedících lidí. Nikdo nemluvil, nereprodukovala se žádná hudba, okna byla plastová. Pozdravil jsem. Jako jediný zareagoval postarší muž, jenž mi mlčky pokynul rukou k usednutí na kanape. Rozpačitě jsem jeho gesto přijal. Nikdo z osazenstva se na mě ani nepodíval. Za jejich nezájem jsem byl, v tuto podivnou chvíli, snad i rád. Hromadně se civělo doprostřed masivního mořeného stolu…
Tím absolutním tichem jsem byl zcela paralyzován a stažen do sebe. Na slova jsem se nezmohl a snažil jsem se sedět tak, abych nijak nevyčníval z toho podivného davu. Ač v této nestandardní atmosféře ubíhal tikot hodin proklatě pomalu, posun minutové ručičky byl po určité době přeci jen znatelný.

5 … 10 … 15 minut.

Celý život jsem se považoval za lehčí formu introverta, ale tady jsem byl uzavřen tak v hloubi sebe, že mi i dýchání přišlo jako okázalá věc. Vnímal jsem se jen jako duše, pro kterou je tělesný obal příliš velký prostor. Hlasový projev se jevil jako něco na hony vzdáleného, nikdy nenaučeného. Byl jsem omezen jen na pohyby bulvama. Všichni zde přítomní byli výhradně muži. Nejrůznější typy. Jak věkové, tak stylové. Seděl jsem v nejzazším rohu gauče. Místo na taburetu přede mnou zaujímal muž ve svetru se sobím potiskem. Nalevo od něj seděl v plastové židli muž až morbidně otylých proporcí (vskutku nevhodně zvolený materiál židle). Další muž byl výrazný svou nosní skobou a vystouplým bezřasým nadočnicovým obloukem. Přemýšlel jsem nad tím, že evoluční proces jeho neandertálských prapředků neseznal výrazných změn. Následující pánové byli seřazeni dle přirozeného úbytku vlasů. Byl to snad záměr? Pohledem jsem přejížděl po jejich hlavách zleva doprava a vždy déle pobyl u toho posledního…
V jakémsi „výboru“ celého stolu seděl muž, jenž mi prvně pokynul rukou. Všiml jsem si, že má na stinné straně své hlavy nějaký typ kožní skvrny. Myslím, že se tomu říká „růže“, když to někdo má. Byl to poměrně rozsáhlý výskyt, navíc na hlavě (velmi exponované místo člověka). Tvarem mi to připadalo jako mapový záznam Trinidadu a Tobaga.
Vím, že někdo seděl i přímo vedle mě. Naší váhou jsme tvořili společnou sedací prohlubeň. Při představě, že bych mu pohlédl do tváře, mi bylo úzko. Jediný zjištěný fakt jsem měl ten, že seděl v manšestrákách.
Minuty se měnily v desetiminuty, jež se počaly přepočítávat v hodiny. Nervozita se plynně transformovala do apatie. Původní omezená moc pohybovat jen očima se uvolnila i níže do těla. Osmělil jsem se. Napadlo mě zpestřit pozornost vyndáním daru na stůl. Velmi rozvážnými pohyby jsem přesunul zabalené krabičky z igelitky na zhoblovanou desku stolu. Leč tentokráte nehnul brvou ani pán s „obličejovou mapou.“ Můj objekt byl položen v blízkosti hranatého popelníku, plochého zapalovače a paklu cigaret Clea. Netuším proč, ale již od dětství jsem byl fascinován pravými úhly. Civěl jsem na předměty na stole a v duchu si k nim přikresloval geometrické obloučky, kóty a stupně. Když jsem se po hodné chvíli probudil z letargie abstraktních úvah, sdružil jsem artefakty k sobě a vytvořil z nich něco jako ohrádku, kteráž naprosto milimetrově kopírovala hrany darovaných zápalek.
„Dárečku, snad se nezlobíš
pomoci si však nemohu
nechci Tvých tvarů zneužít
hodíš se báječně do rohu“

Proboha, co se to se mnou děje?!
Povídám si tady v duchu se sirkama v papíře! Co se zde vlastně k čertu slaví? Zbytky zdravého rozumu? Ten už jsem zde měl evidentně jen já a to s lokálními výpadky. Nebo se snad jedná o nějaký psychologický experiment?
U osoby vedle mě jsem zaznamenal pohyb. Probádala si malíčkem levé ruky obsah své ušní chodby, načež mi svým zlatavým pokladem obdarovala nohavici obleku. Mé neurony rázem ožily. Cítil jsem, že snad budu schopen promluvit, ba i chodit. Musím se za každou cenu zmátožit!
„Omluvte mě, musím si odskočit“, vysoukal jsem ze sebe silou vůle.
Na nějakou zpětnou reakci jsem nečekal ani pohledem a odebral se na WC. Vzal jsem za keramickou kliku. Vypínač byl naštěstí zevnitř (osobní regulace svitu). Otočením kličky jsem se zamknul. Chvíli jsem otočen ke dveřím nabíral dech do plic. Bezprostřední použití záchodové mísy zde přede mnou neproběhlo, takže se to dalo.

Pak jsem se rozhlédl. Většina prvků byla laděna do černé barvy, na dvířkách od stupaček visela černobílá fotografie Charlieho Chaplina sedícího na schodech. Shora byla svěšena nějaká prodyšná látka do oblouku a tvořila tak v podstatě pohyblivý strop v rytmu vanu ventilátoru. Zdvihl jsem prkno, stoupnul si na okraje mísy a nasával čerstvého vzduchu profukujícím lajntuchem. Ve vnitřní kapse saka mi telefon vibrací oznámil, že se vybitím poroučí k vypnutí. Mysl se mi opět občerstvila a já si vyčítal, jak sakra procamraný je tenhle večer. Mám žízeň. Před odchodem jsem ani schválně nic nepozřel. Beztak bych se tady jakéhokoliv ochutnávání dobrovolně zdržel – nakonec kdo ví, o co tady vůbec běží… ¨
To už stačilo. Pohár přetekl. Normálně se postavím do futer, dám jasně najevo svůj názor všem těm chlapským kreaturám a pudu dom… jo a ty sirky si beru.
Spláchl jsem (aby se neřeklo), povolil kravatu, zhluboka se nadechl a vyšel z toaletních prostor. Moji rozhodnou náladu ihned rozpustila všudypřítomná tma.
„Haló?“, vnesl jsem do temného bytu.
Dveře do obýváku byly zamčené, stejně jako nic více neprozradil pohled skrze jejich matné sklo. Na ty zápalky už kašlu (byť by se mi teď hodily). Chtěl jsem už jen jediné – rychle odsud konečně vypadnout! Nahmatal jsem vypínač, ale nešel proud. Vchodové dveře byly rovněž zamknuté a na kouli byl zavěšen štos klíčů jak od školníka. Který z nich je ten pravý? Nevidím nic, všechno po hmatu.
Vrátil jsem se rozsvítit na záchod, ale už to nefungovalo ani tady. Svit do života mi zkrátka nebyl v poslední době vůbec přán.

Přidržoval jsem se zdí a šel podél nich. Zpoza rohu jsem spatřil slabé modré světýlko. Byl to plamének plynového hořáku, který se mihotal pod postavenou konvicí.
„Je tu někdo?“, pronesl jsem směrem ke konvici. Nikde nikdo. Obezřetně jsem se ploužil kupředu a využil toho jediného zdroje světla k osvětlení svazku klíčů. Na každém byla cetka s jiným číslem. Že by snad opravdu každý vedl k jinému bytu? Přehazoval jsem klíče od numera k numeru. Konečně devětadvacet – mám ho!
Cpu klíč do středu dveřní koule, konvice začíná pískat varem a já to beru po schodech dolů. Na každém podlaží svítí jen nouzová světla a mezi patry musím spoléhat na standardní rozestupy jednotlivých schodů. Podlaží za podlažím nechávám vršit nad svou hlavou. Spásný pohled na domovní schránky dává vědět, že jsem konečně dole a vybíhám z toho zatraceného vchodu.
Autobusy už dávno odjezdily svůj jízdní řád. Polobotky mě toho večera jako jediné nenechaly ve štychu. U večerek postávaly noční živly, míjel jsem všeliké existence zahalené v kapucích, jejichž rentgenové pohledy zpod kápě mnou projížděly jako akustické dunění. Přidal jsem do kroku a pro jistotu si hleděl svého.
Doma jsem si nalil skleničku Koskenkorvy. Vlastně dvě. I tak se mi ale nepodařilo usnout a pořád jsem si přehrával ten podivný večer v hlavě. Počínaje cestou autobusem – postelí konče … Pořád dokola a přitom na stropě pozoroval přejíždějící světla aut.

Ta událost si na mě vybrala svou daň. Nechodím nikam. Už vůbec. Z hornické renty si hradím ošetřovatelku. Je moc milá. Vždycky mi zajde se smetím a vybere schránku. Už ví, co má z těch papírových marasmů nechat ležet rovnou dole v koši.
Na schránce mám tučným písmem napsané sdělení pro pošťačku: NE POZVÁNKY!!!
Do dnešního dne nevím, co to bylo, co si o tom myslet. Mám i pár hypotéz, ale snažím se to spíše vytlačit z mysli, i když se mi to prostě nedaří. Celý příběh jsem si raděj nechal pro sebe, ať nejsem za blázna, byť už jím beztak regulérně jsem.

Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych s sebou měl ty trepky.

Sdílejte článek

Nový komentář