Než vyjde slunce


Než vyjde slunce.

Trvalo to týdny, než slunce znovu zalilo krajinu, a celé ty týdny Grutle doufal, že se mu podaří najít něco, co by ho vysekalo z bryndy. Něco úplně jiného, průlom z paraleního vesmíru, záchranu na sněhových vločkách. On byl Grutle takový věčný optimista. Věřil, i když ve vysílačce slyšel ta jednoznačná hlášení:

„Selhal. Je odvolán. Nedovolte mu vzdálit se od stanice.“

Každé ráno se vracel ke stožáru s anténou a dlouho se díval na kopce. Vyhlížel světla sněžných traktorů, stran kterých bylo všem jasné, že nepřijedou. Byl pro ně málo důležitý. Kdyby aspoň patřil k týmu. Kdyby byl geolog. Ale takhle? Selhal. Je odvolán.

Seděl na posteli a civěl do papíru na nočním stolku. Zbývalo šest hodin. Právě čas napsat vlastní závěť. Něco takového podstupují adepti členství v zednářských lóžích. Jeho čekala cesta za mříže. Teď už to bylo úplně jasné. Arne a Vibeke umřeli, protože on hrubě pochybil. Přišijí mu neúmyslné zabití a na pár let ho uklidí do chládku. Ne, že by norské kriminály byly nějaké nesnesitelné žaláře. Možnost studia, intelektuálního i sportovního vyžití, ke konci trestu víkendové propustky – ale taky naprosto bezsmyslné měsíce. Zírání do zdi.

Poklepal propiskou o desku stolu a začal psát:

 

Já, inženýr Grutle Kjelsson, narozen patnáctého března 1974, se přiznávám k následujícímu: Dne třetího ledna 2008 jsem fatálně podcenil riziko sněhové bouře a vydal se s Gunnarem Madsenem, Vibeke Klemetsenovou a Arne Froshaugem od Markströmových jeskyní, kde pracovali, ke stanici Fram pro nádoby na vzorky. Cesta měla trvat pětadvacet minut, vinou závady na skútru, k níž došlo asi ve třetině cesty, jsme ale byli nuceni pokračovat pěšky. V bouři jsme ztratili orientaci. Propadl jsem panice a dopustil rozdělení skupiny. Klemetsenová a Froshaug se už nevrátili.

Jako člen expedice zodpovědný za bezpečnost při pohybu v terénu se cítím vinen a jsem připraven akceptovat řádný trest.

Zároveň se také vzdávám vyplacené zálohy ve prospěch rodin obětí.

 

Grutle Kjelsson, 13. března 2008.

 

Sotva Grutle dopsal, vyrušilo ho tiché cvaknutí zámku ve dveřích. Polekaně se otočil. Klika pomalu miřila dolů. Mučivých pár vteřin. Postavil se a sáhl pro pistoli – zbytečně. Ve dveřích stála Vibeke Klemetsenová.

Grutle nevěděl, jestli se před duchy kleká. Raději se pokřižoval a udělal krok zpátky. Ustoupil by ještě víc, kdyby mu v tom bývala nebránila zeď. Nakonec se posadil zpátky na postel. Vibeke se tvářila smutně.

„Nevím, co říct.“

Skončil chvíli ticha. Jeho hlas zněl jemu samému tupě, jako by plicím spadl řetěz. „Je mi to tak líto.“ Věděl, že mluví strašně trapně a pateticky, nějak mu ale vyschlo v krku. Nenapadlo ho nic smysluplného.

Uchopil pistoly za hlaveň a odevzdaným gestem ji nabídl Vibeke.

„Skončete to. Je to vaše právo. Možná, že vás vysvobodí, když mě vezmete do pekla. Ve spoustě mýtů za sebe hříšník musí někoho odevzdat podsvětí. Četl jsem, že u Sumerů…“

Zavrtěla hlavou. Tvářila se úplně klidně. V obličeji nehnula ani brvou. Jen zavrtěla hlavou a blonďaté vlasy jí spadly do čela.

„Běž si kam chceš.“ Zněla – jako zimní královna. „Nejdřív ale přede mnou roztrháš ten papír. Uděláš z něj čtyři menší a jeden po druhým ty kousky sníš. To bude čin, kterým se dostanu z pekla. Pak si můžeš odjet třeba do Stavangeru.“

Grutle to vůbec nechápal. „Já…já se omlouvám.“ Koktal. „Vím, že omluva nestačí, ale přesto – chci, abyste věděla, jak moc mě to mrzí. Do konce života si budu vyčítat, že jste umřela mojí vinou. Chci jít do pekla místo vás. Nebo za nás tři. I za Arneho. Půjdu tam sám za všechny.“

Kdyby existovala pyrokineze, Grutle by už určitě hořel. Pohled, který na něj Vibeke vrhla, totiž neměl daleko k tomu, aby zapálil kůži pod svetrem.

„Ten papír.“ Zopakovala jako vraždící stroj. „Sežer ten papír.“ A zaklonila hlavu. Zdálo se, že se nechává hypnotizovat světlem žárovky. Grutle neochotnými trhanými pohyby přeložil papír na půl, pak ještě na půl a škubl. Když si cpal do chřtánu druhý útržek, Vibeke se poprvé usmála.

„Víš, pro co se vyplatí trpět?“ Zeptala se spíš sama sebe. „Pro možnost pomsty. Pomsta je jak panák neskutečně silnýho rumu. Je to něco – za co se vyplatí modlit se k ďáblu a vyškemrat si propustku z pekla. Jenom pro tu chvíli. Kdybys věděl, jak to bylo ponižující! Ne moje umírání. Zdechla jsem rychle. Myslím to, co jsi dělal potom. Ty tvoje nářky. Tvoje sebeobviňování. Připravil jsi mě o poslední kousek důstojnosti, který mi v pekle zbýval. Udělal jsi ze mě barbie, který urazili hlavičku.“ Teď – pojdi.“

Když Grutle polkl poslední kousek papíru, trochu se zakuckal. Zkusil se postavit, nesnesitelně ho ale píchalo v zádech. Dávil se. Šíje mu ztuhla jako kus ledové sochy.

Vibeke bez mrknutí oka otočila a zamířila chodbou k hlavnímu vchodu. Její bývalí kolegové ji míleji, nikdo si jí ale nevšímal. Možná, že ji vůbec neviděli.

„Nashle v pekle.“ Utrousila, když se ohlížela přes rameno. „Než vyjde slunce.“

Sdílejte článek

Nový komentář