Neviditelný


Ve městě Vartmerk bylo veselo. Lidé slavili,neboť byl svátek vzkříšení. Toto město bylo něčím jiné. Okolo celého města byly hradby a do města vedla pouze jediná brána, ale hlavní věc byla studna. Její průměr byl tři metry a hluboká byla deset metrů. Na dně studny nebyla žádná voda. Studna se zdála být prázdná, ve skutečnosti v ní žili neviditelní tvorové. Lidé jim říkali duchové. Přesto, že tito tvorové nebyli vidět, vydávali skřeky a jedli jídlo, které jim lidé házeli, když se šli ke studni podívat. Celé město mělo studnu jako atrakci. I díky ní se sjížděli do města cizinci, kteří chtěli tuto zajímavost spatřit.

***

Ve vesnici nedaleko města, žila jedna mladá rodina. Petr, jeho žena Alena a jejich dvě děti, osmiletá Anežka a šestiletý Vašek.

Jedno ráno řekla u společné snídaně Anežka „ půjdeme se podívat ke studni na duchy“.

Petr se zamračil. „Proč tam chceš jít“ .

„Chtěla bych jim hodit jablko“ usmála se Anežka.

V tu chvíli se ozval malý Vašek „ Já nikam nepůjdu, chci zůstat doma“.

Na to Anežka řekla, že je strašpytel. Matka rozhodla, že se zůstane doma a nikam se nepůjde.   

Po snídani odešel Petr do lesa na dříví, byl totiž truhlář. Zapřáhl své dva koně a vyjel. Jeho žena doma poklízela a děti si venku hrály. V poledne si Petr sedl na pařez a pustil se do jídla, které mu dala s sebou jeho žena. Při jídle si vzpomněl na ranní debatu o studni. Zamrazilo ho. Kolovaly i zvěsti, že do studny spadlo pár lidí a ty potom už nikdo nespatřil. Při té myšlence sám sebe ujistil, že ke studni se svoji rodinou nikdy nepůjde. Když přijel k večeru domů, všichni ho vítali.

Druhý den ráno vstal Petr časně a šel zpracovat dřevo, které včera přivezl. Šel tiše, aby rodinu nevzbudil. Asi za hodinu k němu přiběhla jeho žena. Měla slzy v očích a celá se třásla.

„Co se děje“ zeptal se Petr.

„Anežka je pryč“.

Petr okamžitě vyběhl z dílny a prohledal celý dům. Malý Vašík na něho tiše hleděl a po chvíli řekl „Tati já vím, kde je Anežka“. Petr se podíval na synka „Mluv“. Vašík začal povídat. Včera, když jsme si hrály venku, Anežka říkala, že se půjde večer na ty tvory ze studny podívat. Otec se lekl a hned si domyslel, co se jí může stát. Chvíli na to přiběhla Petrova žena, že chybí tři jablka z mísy. Petr vyrazil jako splašený k městu.

Za třicet minut byl ve městě, prošel městskou branou a běžel ke studni. Okolo studně bylo veselo. Bylo zde plno lidí, kteří se bavili tím, že házeli do studny jídlo. Prodral se ke studni a podíval se dovnitř. Viděl jen jídlo, které pomalu mizelo. Anežku neviděl. Rozhodl se vypravit ke starostovi a vše mu říci o své dceři. Tak se i stalo. Starosta mu to ale rozmlouval, že se jeho dcera nemusela ani do města dostat. Petr si trval na svém. Starosta rozhodl, že se zeptají stráže jestli neviděli nějakou holčičku. Stráž v tu dobu měla volno, proto Petr se starostou museli jít za ním. Strážce nalezli v krčmě u stolu. Spal.

„Vzbuď se“ křikl na něho starosta. Chlap jako hora se lekl a spadl ze židle na zem. Starosta se zeptal „Nepustil jsi nějaké malé děvče večer branou do města“?

„Nepustil pane starosto“.

„Nepustil“ řekl starosta Petrovi, nemohu vám pomoci. Kolohnát si znovu sedl a položil hlavu na stůl. Petr a starosta vyšli z krčmy. Starosta nechal Petra před krčmou a sám spěchal zařizovat si svoje věci. Proto se Petr rozhodl vrátit domů v naději , že jeho dcera již také vrátila.

Vyšel z města a vracel se zpět lesem k domovu. Měl pocit, že ho někdo sleduje. Otočil se a uviděl starce.

„Počkejte pane“ vykřikl stařec.

Petr se zastavil a pravil „ co chceš“?

„Slyšel jsem co vám říkali v krčmě. Starosta s tím strážcem vám lhali, jedno děvčátko večer skutečně přišlo. Strážce ji odvedl do města.“

Popsal Petrovi holčičku. Petr pocítil úzkost, neboť si uvědomil, že popis odpovídá přesně jeho dceři.

„Musím zpět do města“.

„Ne, nesmíte pane, zabili by vás, ale já vám pomohu. Večer se sejdeme na stejném místě. Nikomu nic neříkejte, ani své ženě.“

Petr se rozloučil se starcem a vydal se k domovu. I přes věrohodné starcovo vyprávění doufal, že dcerku nalezne doma. Jak se blížil ke svému domovu, spatřil svou ženu, která jak viděla, že muž přichází sám, rozbrečela se. Objali se. Muž ženě o starci nic neřekl.

Večer, když jeho žena usnula, se vypravil za starcem. Došel na místo, kde se se starcem setkal poprvé. Nikdo tam zatím nebyl.

Za malou chvíli přišel stařec a začal vypravovat příběh, který se stal. „Před lety šel můj  jediný syn do  města pro lékaře. Mé ženě nebylo dobře. Krátce po synově odchodu však žena zemřela. Čekal jsem na syna až se vrátí z města. Syn se ale nevracel ani druhého dne. Rozhodl jsem se jít sám do města, nikdo ho neviděl. Vrátil jsem se zpět, pochoval ženu a doufal jsem, že se syn objeví. Ani po měsíci se syn neukázal. Vypravil jsem se jednat sám, našel jsem si úkryt před městskou branou a pozoroval. Dlouhé dva měsíce se nic nedělo. Až jednoho večera, šla starší žena do města. Nejspíš to byla nějaká žebračka. Došla ke strážci a ten ji chytil za ruku, ona se mu snažila vytrhnout, ale neměla šanci. Omráčil ji ranou do obličeje a stařena omdlela. Strážce ji odvlekl za brány do města. Nevěřil jsem vlastním očím. To samé jsem ještě viděl u pěti tuláků, tří žebraček a jedné malé holčičky, vaší dcery. Pátral jsem ještě usilovněji a zjistil jsem, co se s těmi lidmi děje. Jednou jsem sledoval strážce a …“

V tu chvíli zapraskalo roští. Petra a starce obklíčili vojáci z města. Mezi vojáky uviděli také starostu.

„Tak tě konečně máme, ty liško mazaná“ prohodil starosta ke starci. „Svažte je oba“ obrátil se k vojákům. Petr se chtěl bránit. Dostal ale ránu klackem do hlavy a upadl do bezvědomí.

Probudila ho bolest hlavy a na obličeji cítil krev. Ležel v malé zatuchlé místnosti, ruce a nohy měl svázány provazy. Dovtípil se, že se nalézá v městském vězení. Stěny byly zčernalé, ale i přesto na nich byla vidět zaschlá krev. Z námahou se posadil, opřel se o špinavou zeď a hleděl tupě před sebe. Asi za hodinu zarachotily klíče ve dveřích a vstoupil stráž. Když viděl, že člověk je vzhůru, usmál se a prohodil

„To bude mít starosta radost“. Petr na to nic neříkal a stráž mezitím odešel. Za malou chvíli se dveře opět otevřely a v nich se objevil starosta se stráží.

„Zabiju tě a pomstím svou dceru“ křikl Petr ke starostovi.

Starosta se usmál „setkáš se svoji dcerou.“

Nyní starosta promluvil ke stráži „ dejte mu dvě hodiny času, potom ho připravte stejně jako všechny ostatní“. Starosta  se strážcem  odešli.

Za dvě hodiny přišel strážce a ještě tři lidé. Petr ty osoby poznal. Byl to kat a jeho dva pacholci. Petr začal nadávat. Jeden z pacholků k němu okamžitě přiskočil a zacpal mu ústa dřevěnou hruškou. Pacholci vedli Petra do druhé místnosti, kde byla mučírna.

Strážce promluvil ke katovi „nejprve mu usekněte pravou ruku a potom vyřízněte jazyk“.

Petr hrůzou vytřeštil oči. Jeden z pacholků chytl jeho ruku a přidržel ji u  špalku. Vzdor byl marný. Kat vzal meč a sekl. Ruka se oddělila od těla. Z pahýlu začala tryskat krev. Petr omdléval, ale druhý pacholek ho stále poléval studenou vodou. Mezi tím vzal kat rozžhavené železo a vypálil mu pahýl, aby nevykrvácel. Kdyby neměl Petr v ústech dřevěnou hrušku, byl by slyšet nelidský křik.

„Nyní jazyk“ křikl strážce. Petr se ani nebránil, protože již neměl sil. Pacholek mu uvolnil ústa a Petr se zmohl na jediné slovo „proč“? Oba pacholci se mu smáli, ale kat je napomenul. Kat vzal kleště a povytáhl jazyk, vytáhl nůž a vyřízl Petrovi jazyk. Byla to ještě větší bolest než před chvílí. Kat vzal rychle tyč a zbytek jazyka mu upálil. V tu chvíli Petr bolestí omdlel.

Probudily ho kopance do břicha.

„Už nekopej, už se probouzí.“ Petr poznal známí hlas, starosta. Vedle starosty byli ještě dva lidé. Jeden z nich byl stráž a druhý neznámý muž. Starosta začal sám od sebe mluvit k Petrovi „náš učenec Hek dokázal senzaci, vymyslel lektvar, který když člověk vypije, stane se neviditelným, stal jsi se jedním z těch šťastných.“ Hek vytáhl lahvičku s nápojem z kapsy kabátu a podal ji strážci. Strážce obsah lahvičky nalil násilím Petrovi do úst. Petr cítil, že se něco děje s jeho tělem. Nejprve neviděl nohy, potom celé tělo. Byl to zvláštní pocit.

„Hoďte ho do studny“ křikl starosta. Strážce Petra vlekl a přehodil ho do studně. Petr padal.

Spadl tvrdě a poranil si nohu. Kolem sebe viděl otevřený prostor. Ve skutečnosti cítil, jak po něm natahují lidé ruce. Po hmatu napočítal asi pět lidí. Mezi těmito lidmi bylo i jedno hubené děvčátko. Chytil ho za ruku a i děvčátko se svého chráněnce drželo. Rozednívalo se, Petr hladil po tváři své děvčátko. Ráno chodili lidé ke studni a házely jídlo. Petr musel brát za dva. Cítil, že už přestává být člověkem.

Sdílejte článek

Nový komentář