K městu se blížili jezdci. Byl to strážce, kterého starosta poslal pro lovce. Povedlo se mu jich sehnat pět. Za chvíli dorazili k městu a seskočili z koní.

„A sakra, městská brána je zavřená a není nikdo, kdo by nám ji otevřel“ řekl strážce.

„To nechte na mě“ řekl jeden z lovců a začal přelézat deseti metrovou zeď. Za chvíli se otevřela brána. Zbylí lovci a strážce vešli dovnitř. Strážce zavřel bránu. „Musíme najít starostu, pak se uvidí co bude dál“ řekl strážce. Skupina se vydala ke starostovu domu.

***

Už ho přešel hněv z útěku člověka. Dostávalo se mu opět pocitu hladu. Vzal jedno z těl a začal jíst. Za pár okamžiků byl nasycen. Tvor si říhl.

***

„Celé město je úplně pusté, řekl strážce“. Došli ke studni, o které jim říkal.

„Třeba to sežralo všechny lidi“ zasmál se jeden z lovců. Strážce se zamračil, vůbec se mu nelíbila myšlenka, že by to sežralo celé město. Rychle tu myšlenku zahnal.

„Musíme jít do starostova domu, snad tam starosta bude.“

Když tam došli, starostu sice našli ležet na posteli, ale byl mrtev.

„Ta šelma ho dostala“ zařval strážce.

„Ne“ řekl nejstarší z lovců. „Vidíte ten pruh okolo krku, buďto se oběsil, nebo byl oběšen.“ „K čertu“ zaklel strážce. „Můžete jít, váš plátce je mrtev.“

„Ne, tuto práci doděláme, dostali jsem zaplacena a my držíme slovo.“

„Dobře jak chcete, ale já se odsud klidím. Mám ženu a tři malé děti a pokud by se se mnou něco stalo, nevím, kdo by se o ně postaral.“

„Táhni zbabělče“ křikl nejstarší lovec. „Stejně bys nám nebyl k ničemu.“ Strážce vyšel z domu.

„My ostatní se tu do rána vyspíme a ráno budeme pátrat, co se tu děje. Jeden z nás bude na hlídce a pokud se něco bude dít, vzbudí ostatní. Beru si první hlídku a vy ostatní spěte.“ Lovci ulehli a ihned usnuli.

„Prej zbabělec“ proklínal strážce lovce. „Tolik co jsem zažil já, nemaj ani tušení. Co by tomu řekla moje žena, kdyby se se mnou něco stalo.“

Něco zarachotilo. Strážce se zastavil. ¨

„Lovče jsi to ty?“ Nic se neozvalo.

„Sakra už začínám bláznit, musím odsud co nejrychleji vypadnout.“ Strážce zrychlil krok Uslyšel za sebou chůzi. Nezastavil se ani se neohlížel a  začal co nejrychleji utíkat.

„Proč je ta proklatá brána tak daleko.“ Cítil, že ho to dohání. Rychle vytáhl dýku za pasem a otočil se. Nic tam nebylo, jen naprosté ticho.

„Sakra, já se tady snad poseru strachy.“ Najednou dostal ránu kamenem do hlavy, padl k zemi. Krev mu proudila z hlavy, byl omráčen natolik, aby se mohl bránit. Dostal další ránu do hlavy a další a další a další….

Ráno byli lovci již vzhůru.

„Hele, něco jsem našel ve starostově spíži“ řekl jeden. Hodil před kamarádi uzené maso, chléb a víno.

„Žádné víno“ křikl nejstarší lovec. „Musíme být střízliví. Budeme pít pouze vodu.“ Poté, co se lovci posilnili, vyšli před dům. Nejprve se vydali ke studni.

„Do háje, tam někdo leží.“ Všichni se rozeběhli tím směrem.

„To je ten, co nás sem zavedl, někdo mu vymlátil mozek z hlavy. Mějte se na pozoru, musíme prohledat celé město, tu bestii najdeme.“

***

Oči se mu zavíraly. Přes noc nic nenaspal. Pomalu se pohyboval po třech. Občas se opřel o pahýl. Došel k jabloni. Položil se do stínu a usnul.

***

O dva dny později.

„Našel jsem tělo.“

„Jaké tělo?“

„Nějaký muž.“

„Je mrtvý?“

„Ne žije.“

„Zaveď nás k němu.“

Lovec zavedl ostatní k tělu. Nejstarší z lovců se naklonil nad tělem „spí vzbuďte ho.“ Jeden z lovců došel pro vodu a tělo polil. Vašek sebou škubl.

„Vzchopil se“ zasmál se jeden z lovců.

„Kdo jste?“

„Nejsi zrovna v pozici, abys nám mohl klást otázky.“

„Kdo seš ty“ zeptal se nejstarší lovec.

„Jsem velitel městských stráží a jsem jediný kdo to přežil. Bylo nás okolo deseti a neviditelný nás všechny zmasakroval. My jsme ho měli ulovit, ale stala se z nás kořist.“

„Kdo to je neviditelný?“

„Je to člověk.“

„Jaký člověk?“ Vašek pověděl lovcům to co věděl. Když dokončil vyprávění, nejstarší z lovců mu podal ruku, aby mu pomohl vstát. I přes veškeré snahy to nešlo.

„Co máš s nohama?“

„Neviditelný mě shodil ze střechy a při pádu jsem si musel poškodit páteř. Je ze mne mrzák.“ „Pomozte mu na židli“ křikl nejstarší lovec. Vzali Vaška a posadili ho na židli.

„Nyní ti odpovím na tvoji otázku, kdo jsme. Jsme lovci najatí z Prahy. Najal nás strážce, kterého poslal starosta. Já se jmenuji Kašpar Hédl a jsem nejlepší bojovník z Prahy. Ten jednooký se jmenuje Sebastián a umí zacházet s ohněm. Jednooký se zasmál. Vašek si všiml, že mu chybí polovina zubů. Ten vedle jednookého je Crosad, je to Polák, dokáže ale věci nemožné. Umí běhat po střechách a přelézat vysoké hradby. Vedle Crosada je Zak, je to nejlepší střelec, dokáže trefit jablko na vzdálenost pětset metrů. A ten poslední a nejmladší je Štefan Hédl. To je můj syn.“ Vašek si všiml, že všichni jsou ozbrojeni meči a Zak má ještě kuši a na zádech toulec s šípy.

„Dejte mi napít“ řekl Vašek. Kašpar mu hodil láhev s vodou.

„Počkáš tady, za dva dny se vrátíme a odvedeme tě odsud.“

„Ne, budu lovit s vámi.“ Sebastián se začal smát. Kašpar se na něj přísně podíval. „No co“ řekl Sebastián. „Tak bude chodit po rukách“.

„Nebudu chodit po rukách“ řekl Vašek. „Sežeňte mi koně.“

„Dobře“ řekl Kašpar. „Sebastiáne dojdi pro koně.“ Sebastián jen zakroutil hlavou a rozkaz splnil. Za chvíli se vrátil s koněm. Vaška posadili na koně.

„Musíte mi ještě přivázat provazy nohy s koněm, třmeny nohy neudrží.“

„Ono to funguje“ zasmál se Kašpar. „Ale nemá zbraň.“ Zak vzal svůj meč a podal ho Vaškovi.

„Stačí mě má kuše, stejně s mečem moc neumím.“ Vašek si vzal meč. Celá skupina vyrazila.

***

Pozoroval je. Mysl mu říkala, že tihle jsou jiní, lepší. Ještě chvíli počká. Je to přece jeho hra.

***

„Kde začneme hledat“ zeptal se Štefan otce.

„Půjdeme od jihu a uvidíme.“ „Ne“, řekl rozhodně Vašek, „musíme ho nejdříve zviditelnit.“ „Nesmíme udělat stejnou chybu jako předtím.“

„Jak to chceš udělat“ zeptal se Kašpar.

„Musíme sehnat barvu a polít ho, abychom měli alespoň ponětí, kde právě je.“

„Kde tady seženeme barvu.“

„V domě barvíře Schmitha.“

„Vypadá to jako dobrý plán, jdeme tedy pro barvu“ řekl Kašpar.

Došli k domu barvíře, lovci vešli dovnitř a Vašek zůstal sedět venku přivázaný na koni.

„Kde jsou tady barvy“ rozčiloval se Sebastian.

„Bude je mít asi ve sklepě,“ řekl Kašpar, „běž se tam podívat.“

Sebastian se vzal louči a šel. Ze sklepa vykřikl „jakou mám vzít barvu?“

„Vezmi bílou, aby byla vidět i v noci.“

Když měli barvu vyšli ven.

„Máme barvu a co teď“ zeptal se Kašpar.

„Teď nalíčíme past“ řekl sebejistě Vašek. „Tvor rád útočí když je člověk osamocen, proto jeden z vás zůstane venku a bude dělat, že spí. Ostatní ho budou sledovat z úkrytu. Okolo návnady dáme do kruhu pěti metrů tyčky, které spojíme provázky. Návnada vezme rychle kbelík s barvou a  tam, kde provázek praskne, barvu nalije. Až ostatní spatří tvora, vyběhnou z úkrytu a pokusí se ho zneškodnit. To je celý plán.“

„Je to dobrý plán,“ řekl Kašpar„, já budu dělat návnadu.“

„Ne otče,“ křikl Štefan„, nech jít mne, ať dokážu, že jsem hoden být stejně dobrým lovcem, jako je můj otec.“

„Jak tedy chceš můj synu, ale buď opatrný.“

„Kdy začneme“ zeptal se Kašpar Vaška.

„Zrána, nyní se půjdeme trochu prospat.“ Celá skupina se vydala do jednoho z domů. Sebastian šel první na hlídku, ostatní šli spát.

Byla tmavá noc. Sebastian už byl unaven z hlídání a proto šel vzbudit dalšího, aby ho vystřídal. Vzbudil Crosada, tomu se moc nechtělo, ale nakonec vstal. Crosad si nejdříve zašel do spíže pro něco do huby. Tam našel chleba a sádlo, k tomu si vzal vědro s vodou a šel si sednout před dům na lavičku. Pomalu začal jíst chleba a z misky vyškrabával prsty sádlo. Když dojedl zapil to vodou. I přes to, že byl Crosad dobrý lovec a dokázal přelézt městskou hradbu, podlehl únavě a za chvíli na lavičce usnul.

***

Dobře viděl, že člověk usnul. Ucítil svoji šanci. Dravec seskočil ze stromu a přiblížil se k spícímu. Spící měl vedle sebe položen meč a za pasem měl dýku. Tvor vzal dýku a prořízl Crosadovi krk. Crosad byl v mžiku mrtev. Naplněn slastí vstoupil do domu, kde spali ostatní. Sevřel dýku a chtěl je všechny podřezat. Rozmyslel si to. Ještě nechtěl ukončit hru. Vyšel před dům. Uviděl nedopité vědro s vodou a napil se. Ještě než odešel, rozřezal Crosadovo tělo na šest částí. Nyní se šel vyspat, aby byl připraven na zítřejší hru.

***

První se probudil Štefan. Zatím nechtěl nikoho budit, vydal se před dům. To co uviděl mu málem vyrazilo dech. Na zemi ležel rozřezaný Crosad. Štefan utíkal vzbudit zbytek skupiny. Kašpar ,Sebastian a Zak vyběhli před dům.

„A sakra“ řekl Kašpar. „Štefane, Zaku, dojděte dovnitř pro Vaška a přiveďte ho ven.“ Za chvíli vynesli Vaška a posadili ho na lavičku.

„Co si o tom myslíš, zeptal se Kašpar.“

„Nevím.“

„Já si myslím, že jsme v  „ ozval se Sebastian. Nestačil ale svou větu dokončit, Kašpar ho okřikl.

„Proč nás ale nezabil všechny jako Crosada, měl příležitost.“

„Hraje si s náma. Je to hra na kočku a myš. Obě strany si myslí, že každá je kočka.“

„Co tedy navrhuješ“ zeptal se Kašpar.

„Musíme pokračovat podle plánu. Nejdůležitější je ho zviditelnit.“

„Za hodinu začneme“ řekl Kašpar.

Po snídani posadili lovci Vaška na koně. Znovu mu přivázali nohy provazy. Vašek určil místo pasti. Byla to temná ulička na jejímž konci byl starý dům.

„Tady nalíčíme past“ řekl Vašek.

„To je nesmysl, vždyť Štefan nebude mít kam utéct, namítl Kašpar.“

„To je omyl,“ usmál se Vašek, „proleze tímto otvorem do domu.“ „Až poleje tvora barvou, vy se spustíte po provaze ze střechy a já přijedu na koni z druhé strany.“

„A co potom budu dělat já?“ zeptal se Štefan.

„Ty počkáš ve sklepě domu.“

„Proč, chci vám pomoct.“

„Ne, nevystavím svého syna smrtícímu nebezpečí.“

„Snad ten plán vyjde,“ prohodil Sebastian, „nerad bych tady zhebnul.“

Plán byl připraven. Sebastian s Kašparem vylezli na střechu, Zak vešel do domu a byl připraven střílet z okna kuší. Vašek odjel na koni do nedaleké konírny, ze které mohl oknem vše pozorovat. Štefan dal tři metry před sebe tyče a propojil je provazy. Ulehl a dělal, že spí. Vedle sebe měl připraven kýbl s barvou.

***

Tvor hledal svou kořist. Všiml si, jak člověk spí před domem. Rozběhl se. Najednou se deset metrů před Štefanem zastavil. Zarazila ho ta snadnost. I přes to vyrazil ke spícímu člověku. Pod nohama ucítil slabé prasknutí.

***

Štefan viděl prasknout provázek, v mžiku vyskočil, popadl kýbl s barvou a vylil ji do míst, kde praskl provázek. Před ním se objevila shrbená útržkovitá část postavy. Chtěl utéct okýnkem do sklepa domu, ale jak uviděl svoji šanci, vytáhl dýku za pasem a rozběhl se k tvorovi. Bodl. Tvor zavyl.

„Dostal jsem ho.“

„Uteč“ křičel zoufale Kašpar.

Tvor všimnouc si spouštějících lidí, přiskočil ke Štefanovi a zlomil mu vaz. Štefan padl k zemi mrtev. „ Ne“ křičel Kašpar. „Zabuju tě.“ Tvor se otočil a rozběhl se pryč. Ucítil bolest v zádech, Zak ho trefil šípem. Naproti tvorovi vyjel Vašek. Tvor se mu dokázal ale včas vyhnout a Vašek pouze mečem promáchl nad tvorovou hlavou. Tvorovi se podařilo ze smrtící pastí utéct.

Všichni se sešli kolem Štefana. Kašpar se sklonil nad synem.

„Můj synu, proč jsi neposlechl a neutekl pod dům, já tě pomstím.“

„Ukázal, že je veliký lovec“ řekl Vašek.

Otec zavřel synovi víčka.

„Vrátím se abych tě pohřbil, teď ale pošlu do pekel tu bestii.“

***

Utíkal jak nejrychleji to šlo. Bolest v břiše a v zádech ho ničila. Doběhl do nějakého domu, upadl. Docházelo mu, že ztrácí převahu a hlavně svoji výhodu – byl již vidět. V domě se před ním objevilo zrcadlo. Viděl před sebou skvrnu. Ze zad si vytrhl šíp a pomalu si rozetřel barvu po obličeji a vrchní části těla. Po dvaceti letech dostávalo tělo opět svoji podobu. Zíral na sebe. Ne ještě není konec hry. Vstal a strhl z věšáku kabát s kápí. Oblékl si kabát a přehodil si kápí přes hlavu. Vyrazil dokončit hru.

***

Kašpar běžel jako šílený.

„Počkej, zavolal na něho Zak, musíme se držet pohromadě.“

On ho ale nevnímal. Běžel pomstít smrt, smrt svého jediného syna. Za chvíli se ztratil zbytku skupiny. Před ním se objevila postava. Vlastně to nebyla postava, bylo to půl těla s kabátem a kápí přehozenou přes hlavu.

„Tady jsi“ Kašpar vytáhl meč a rozběhl se k tvorovi. Tvor ale čekal útok a uskočil. Do ruky popadl železnou tyč, která byla na zemi a odrážel Kašparovy útoky. Nedokázal odolávat dlouho. Kašpar mu vyrazil z ruky tyč a chystal se zasadit smrtelnou ránu. Tu ale přiběhl Zak a všiml si, že Kašpar bojuje s tvorem. Vystřelil na tvora. Tvor si všiml své příležitosti a dřív než Kašpar sekl, strčil do Kašpara a ten padl přímo do rány. Šíp mu vlétl do srdce. Tvor vida přibíhat přesilu, utekl.

„Já ho zabil, zabil jsem Kašpara.“ „K čertu“ klel Zak. Sebastian doběhl po chvíli.

„Kde je Vašek“ ptal se Zak.

„Nevím, nejsem jeho máma.“

Vašek přijel na koni „kůň má něco s nohou, nemůže běžet naplno.“ Všiml si mrtvého Kašpara „jak to, že má šíp v těle.“

„Není to moje chyba, tvor ho strčil do rány“ odsekl Zak.

„Oba je pohřbíme“ rozhodl Vašek.

Sebastian se rozlítil a křikl „teď tady jako velíš ty, mrzák, kterej už nebude v životě chodit.“

„Nikdo tady nevelí“ zařval Zak. „Pouze navrhl, že je pohřbíme a já jsem pro. Pohřbíme i  Crosada.“

„Kéž by nepřelez tu hradbu, řekl Sebastian.“ Sebastian se Zakem naložili Kašpara za Vaška na koně a vydali se pro další mrtvá těla – Štefana a Crosada.

Byl večer. Pohřbili je za nejbližším domem. Vrazili do země tři kříže. Nikomu se nechtělo spát. O půlnoci řekl Sebastian, že se jde vyspat. Vašek a Zak seděli u stolu a mlčeli. Nejednou Zak začal mluvit.

„Viděl jsem do obličeje toho tvora. Protřel si obličej a horní část těla.“

„Vypadal jako člověk“ ptal se Vašek.

„Vypadal jako člověk, kterého znám.“

„Jako kdo“ naléhal Vašek.

„Jako ty.“

Vaškovi se zatočila hlava. Pomalu mu začínalo něco docházet.

„To není možný.“

„Co není možný“ ptal se Zak.

„Je to můj otec. Oni mi vzali otce.“

****

Seděl pod jabloní. Neměl sílu na noční hru. Byl unaven, bolely ho rány. Chtěl spát ale nemohl. Bolest mu to nedovolovala. Přemýšlel. Uvědomoval si, že je podobný lidem. Že by byl člověk? „To ne, on není ten bezcitný tvor.“ Dostával žízeň. Utrhl si ze stromu jablka, spořádal jich dvacet. Konečně ustal pocit žízně. Opřel se o strom a odpočíval.

***

„Dneska ho musíme dostat“ řekl při snídani Vašek. „Už brzo se začnou vracet do města lidi.“

„Zabiješ ho i když je to tvůj otec“ zeptal se Zak.

„Jakej otec“ ptal se Sebastian. Zak mu to vysvětlil. Sebastianův přitroublý výraz dával jasně najevo, co si o tom myslí.

„Už to není můj otec, o otce jsem přišel před dvaceti lety. Ta zrůda, kterou z něho udělali, už není on. Dnes každý budeme lovit sám. Už není potřeba, abychom byli ve skupině. Už je vidět. Dnes mě naposledy vysadíte na koně.“

Vysadili Vaška na koně a přivázali mu nohy s jeho tělem, každý se vydal jiným směrem.

Zak šel rozvážně. V pravé ruce nesl kuši. V paměti měl ještě smrt Kašpara, kterou částečně zavinil on. Přál si, aby tvora našel první. To se mu také vyplnilo. Uviděl stejnou postavu jako tu, co včera zabila Kašpara. Nabil kuši. Tvor byl od něho asi třicet metrů.

„Tak pojď“ křikl Zak. Tvor vzal do ruky kámen a rozběhl se na Zaka. Zak zamířil a vystřelil. Tvorovi šíp prolétl těsně kolem hlavy. Ten ale běžel dál k Zakovi. Nabil podruhé a vystřelil. Tentokrát tvora šíp trefil přímo do hrudi, ale stále ho to nezastavilo jenom trochu zpomalilo. Chtěl nabít třetí šíp, ale už to nestihl. Tvor k němu přiskočil a vší silou ho praštil kamenem do hlavy. Do všech stran vystříkla krev.

Bylo pozdě odpoledne. Už se začínalo ztmívat. Sebastian narazil na Vaška.

„Tak co, viděl jsi tvora.“

„Ne neviděl“ odpověděl Vašek.

„Já taky ne.“

„Zítra se budou do města vracet lidi.“

„Co mě je po lidech. Tak je tady všechny zabije.“

„To nedopustím.“

„Co s tím chceš dělat, když jsme ho nedokázali dostat za sedm dní.“

„Podpálíme to.“

„Co, ty to chceš podpálit. Nejseš blázen, vždyť tady zařvem.“

„Ne, já to podpálím, ty můžeš jít.“

„Seš magor, chceš přijít o život.“

„Už jsem stejně mrzák.“

„Jak chceš je to tvůj život.“

„Půjdu s tebou k městské bráně a zavřu ji za tebou, aby náhodou odsud neutekl.“

Jezdec a lovec se vydali k bráně.

„Určitě to chceš udělat“ ptal se znovu Sebastian. Byli asi padesát metrů od brány, když najednou Sebastianovi k nohám přilítla hlava.

„To je Zak. Nechce nás nechat odejít.“

Ze tmy se vynořila postava. Vašek ji spatřil a uviděl ten obličej. Už nebylo pochyb, byl to otec. Otec měl v ruce kuši. Šíp svištěl vzduchem a trefil Sebastiana. Ten padl, umíral. Ještě stačil říct poslední slova Vaškovi.

„Zapal to.“ Jezdec začal ujíždět k ohništi. Otec se rozběhl za ním. Jezdec na koni byl ale rychlejší. Dojel k ohništi, kde byly narovnány pochodně. Jednu vytrhl a začal podpalovat domy. Doufal, že jich podpálí co nejvíce. Věděl, že chytne celé město. Stihl jich podpálit pět. Přiběhl otec, Vašek si ho všiml. Tvor vytrhl ze země u ohniště pochodeň a rozběhl se k jezdci. Kůň se vzepjal a svalil se s jezdcem k zemi. Vašek ucítil bolest, kůň nevstával, měl zlomenou nohu. Ležel s přivázaným jezdcem. Chvíli bylo ticho. Za chvíli se nad Vaškem skláněla postava. Vašek řekl „otče.“ Otec vzal pochodeň a praštil Vaška do hlavy.

***

Jeho hra byla skončena. Dostal posledního člověka. Pomalu ho začaly obklopovat plameny. Celé město bylo v ohni, nebylo kam utéct. Naposledy se rozběhl a skočil do plamenů.