Neopětovaná láska
19. 02. 2010 / autor: Columbo / kategorie: Hororové povídky
*(povídka současně vyšla na herním portálu Gamepark, pod mým jiným nickem - Reiben.)
Jeho hbité konečky prstů dopadali na tlačítka klávesnice obdivuhodnou rychlostí. Spolu s tykajícími hodinami vytvářeli jediný zvuk v jinak utichlém domě. On seděl na červeném kolečkovém křesle a jeho tvář osvětlovala bílá záře monitoru.
Kurzorem myši najel na nápis "vzkazy", vedle kterého stálo "1 nový." Jedním pohybem ukazováčku, otevřel složku a četl.
"ahoj pavle tady denisa. musim ti něco říéct dlouho jsem tood dalovala. no víš já sem se dotebe zamilovala nevěděla sem jak ti to říct."
Jakmile dočetl poslední řádek, již v hlavě přemítal, co by odepsal. "Ty jedna tlustá krávo, aspoň se nejdřív nauč psát a potom mi něco piš. Chodit stebou nebudu ani kdyby mi zaplatili zlatejma cihlama zdobenejma diamty.
Ne, ne, to je na ní moc drsný", pomyslel si. "Co takhle : Ahoj Deniso, doufám že se na mně nebudeš zlobit, ale už někoho mám a navíc mě nijak nepřitahuješ. Přeju ti hodně štěstí v dalších vztazích. S pozdravem Pavel."
Druhá verze se mu docela zalíbila, sice nebyla tak upřímná a pravdivá jako ta první, ale aspoň se Denisa nenaštve a snad to i při své malé inteligenci pochopí. "Jo, to by šlo, napíšu ji tohle," řekl nahlas, aniž by si to uvědomil.
Položil ruce na klávesnici a během několika málo vteřin sepsal svůj předem vymýšlený text. Ani jednou se přitom nepodíval na ruce, ani jednou nezastavil. Ostatně není divu, v práci nic jiného nedělal. Jako kancelářská krysa tráví celý den u počítače. Pak přijde domů a většinou koná to samé. Dnešní večer není jiný.
Klikl na nápis "odeslat" a do horního vyhledávače naťukal svou nejoblíbenější webovou stránku vůbec - www.facebook.com.
Zadal heslo a přihlásil se. Do svého současného statusu napsal : "Dneska to nestálo za nic, aspoň že jsem konečně doma. Za chvilku si půjdu něco poslechnout na mp3 a pak spát. Zítra je sobota, takže dřív jak v 11 mě tu neuvidíte. Dobrou."
Jak slíbil, tak i udělal. Vypnul počítač a po tmě šel do kuchyně, neviděl nic, jen obrysy nábytku a dopadající světlo pouliční lampy na svém linoleum. Měl žízeň. Otevřel lednici a vzal zní poloprázdnou krabici s mlékem. Zanedlouho již jeho ústa vyplňovala slastná chuť plnotučné dobroty.
Vrátil se zpátky do pokoje, ulehl na svou měkkou zdravotní madraci a teplou peřinou se přikryl až po ramena. Sluchátka si strčil do uší a pustil svou oblíbenou hudbu. Chvíli měl zavřené oči a vnímal jen hluboký hlas zpěváka znějícího v své hlavě, na nic přitom nemyslel. Pak nastoupil jeho oblíbený interpret, Bob Marley. Ten Pavla ukolébal lepé než sebelepší pohádka od sebelepšího vypravěče. Usnul a spal tvrdým spánkem.
Zdál se mu nádherný sen. Byl oblečený do drahého smokingu a v puse měl kubánský doutník té nejvyšší kvality. Seděl v nějakém luxusním kasínu a hrál poker. U stolu byl i jeho nerudný šéf. Pavlovi přišly karty - 2,4 v srdcích. Obvykle by to zahodil, ale jeho šestý smysl mu napověděl, aby dal all-in. To také udělal. Všichni složili, až na jeho šéfa. Otočili se karty, starý muž měl jasně lepší kombinací ESO & K mimo barvu. Přisel flop - ESO, K, J. Přesto, že jeho soupeř měl již dva páry, Pavel byl naprosto klidný. Eso i král byly v srdcích. Stačí ještě jendno srdce a bere všechno. Nadešel turn, karová osmička. Pavel znejistil, ztratil naději, byl zoufalý. Vždyť šanci na výhru měl pouhých 19%. Dýler zahlásil "River" a současně otáčel kartu.
Pavel se najednou probral, vzbudil ho nějaký rachot u vstupních dveří. Sedl si a sluchátka vyndal z uší. Zaposlouchal se, jestli to uslyší znovu, ale nic než tikot hodin neslyšel. Zase si lehl a pořád přemýšlel, jestli ta poslední karta byla srdcová. Chtěl se vrátit do svého krásného snu a obrat svého šéfa o ten pohádkový balík peněz. Věděl, že to nejde. Věděl, že se už nikdy nedozví, jestli by vyhrál.
Zase usnul, ale nic se mu nezdálo. Opět ho probudil nějaký rachot uvnitř jeho domu. Už neváhal ani sekundu, vstal z postele a sebral kus uraženého tága opřeného o kus zdi v rohu místnosti. Získal ho při jedné hospodské rvačce, které se zúčastnil. Původně ho tam chtěl nechat, ale řekl si, že jako suvenýr si ho vezme. Třeba se jednoho dne bude hodit. A měl pravdu, pravě teď se mu hodí. "To mě chce určitě nejakej sráč vykrást. Jen počkej ja ti dám ty hajzle", řekl si pro sebe a uražené tágo uchopil obouruč jako středověký těžkooděnec. Pomalu otevřel dveře a vyšel na chodbu spojující po levé straně kuchyň a po pravé obyvák. U vstupních dveří uviděl obrys mohutné postavy. V té tmě jí však neviděl do tváře.
"Ty jeden hajzle, udělám ti z rypáku rizoto", zařval svým hlubokým hlasem na podivnou osobu stojící u dveří, ale obrys se ani nepohnul.
"Pavle, ty jsi mi napsal, že te nepřitahuju, je to pravda?", ozval se ženský hlas ze tmy. Všechno mu najednou dosebe krásně zapadlo jako dětská skládačka. "Ta pošahaná kráva si přečetla můj vzkaz a ted mě přišla znásilnit nebo hůř, zabít !", pomyslel si.
"Deniso, jsi to ty ?"
"Ano Pavle, jsem to já"
"Co tady ksakru děláš, jak si se sem dostala?"
"Jako první jsem se ptala já, tak mi odpověz", přistoupila blíž a světlo pouliční lampy ozářilo její baculatou tvář.
"Ano je to pravda, nepřitahuješ mě, ale nevykládej si to špatně, si krásná dívka, ale já mám jiný vkus, tak promiň.", řekl nejistým hlasem.
"Ty mi lžeš Pavle, ty si nemyslíš, že jsem krásná. Poznám to na tobě, tak nelžl !"
Její odpověď ho zaskočila, nejraději by jí řekl, že je ta nejhnusnější kráva, kterou za svůj život poznal, ale strach mu to nedovolil.
"Jak chceš Deniso, nelíbíš se mi. Stačí ? A teď snad můžeš konečně odejít."
"Špatná odpověď', řekla a z kapsy vytáhla velký porcovací nuž na maso. Jeho stříbrnou čepel ozářilo světlo lampy.
"No doprdele", zamlumlal si pro sebe a tágo stiskl ještě pevněji.
Ta hora tuku se rozhýbala nebývalou rychlostí a běžela přímo vstříc Pavlovi. Před sebou držela porcovací nuž a řvala bojovný pokřik : "Uáááááááááá".
Pavel si nakročil pravou nohou a plnou silou máchl směrem před sebe. Tágo narazilo do Denisini lebky a všude se rozstříkla krev. Pár kapek přistalo i na Pavlovu tvář...Byla teplá.
Čeho si ale Pavel nevšiml, bylo že 100 kilogramů tuku právě padá jeho směrem. Již nestihl uskočit, mohutná postava Denisi ho zavalila. Ucítil neskutečný náraz bolesti. Podíval se dolů a uviděl napůl zabořený nůž do své hrudi. Z rány mu srčela krev a špinila jeho bílý koberec, na který spadl. Nebyl schopný slova, nebyl schopný pohybu. Jen tam tak ležel a pomalu z něj prchal život.
Konec

), ale omlouvám se Pavlovi...povídka "až tak moc tě nežeru" není tvým dílem

ale dost už offtopicu, platí co jsem o povídce napsal
a kam radíš svoje poviedky?, "ale nechci bejt hnusnej"
si schizofrenik? vždy, keď dostaneš chuť kritizovať, prečítaj si svoj počin "Piko zabíjí" a hryzni sa do jazyka... pardon za offtopic, k poviedke sa vyjadrím neskôr