Neobyčejný příběh jednoho kluka, 1. část


''Z rozmlácénýho kostela,
v krabici s kusem mýdla,
přiiinesl sem si anděla,
polámáli mu křídla.

Dívál se na mě oddaně,
já měl sem trochu trému
ták vtiskl sem mu do dlaně
lahvičku od parfému''.

Notoval si chvíli chvíli Petr písničku, co slyšel v rádiu. Pak si ovšem přestal ''zpívat'' a přemýšlel. ''No jasně, andělé. Stejně neexistujou. Kdyby jo, neválel by se tenhle svět v takovejch hovnech. Nemusel bych se zuby nehty držet na podělaným gymplu, abych neskončil jako chudej dělník, co kope v zimě silnice a aspoň ta Lenka by se mnou chodila.Nebo taky Verunka s tima krásnejma blond vlasama a kozama jak balónky. Jak se jí vždycky houpou… a ta prdelka v těsných džínách…'' Pak už se jeho myšlenky začaly přeskupovat do trochu jiných sfér, které si tedy dovolím opomenout. Zanedlouho si Petr sbalil věci a vyrazil na trénink, aby nepřišel pozdě, což se stejně nepodařilo.

''Zas deš pozdě, jestli se bude tohle dál opakovat, tak můžeš přestat rovnou chodit!'' Rozeřval se trenér. ''Kdyby alespoň nekřičel takhle přede všema…'' pomyslel si Petr. ''Autobus měl spoždění, nemůžu ta to'', zalhal, ale to mu trenér samozřejmě nevěřil. Co mu měl říct? Že si ''leštil trubku'' nad jeho dcerou Verunkou? Nakonec ho trenér poslal převléct a začali první zápas. Naschvál mu přidělil Hynka, největšího bouchače, takže z tohohle boxu odcházel Petr zas úplně zničený.

Když přišel domů, na lednici visel vzkaz, ať si ohřeje párky s kaší ze včera, umyje nádobí a jde brzo spát. ''Super, máma zas flámuje'' zajásal, pustil hudbu naplno a vzal z lednice pivo. Na nádobí přirozeně zapomněl, ale to už je bohužel smutným údělem špinavého nádobí svěřeného do rukou Petra Rozmetala.

Spát brzy samozřejmě taky nešel, čili ráno zaspal a třídní profesor si dělal legraci na jeho účet. ''Tak co, který hospody si zas vymetal, Rozmetale?'' Celá třída se mohla popukat smíchy, jenom Petrovi to nepřišlo vůbec vtipné. Nenáviděl svoje přijmění, neoriginální jméno a vůbec, svojí rodinu (respektive jenom matku, otce vůbec neznal, sourozence neměl) a svoje okolí. Přátel měl taky jenom zlomek a z toho zlomku ho ještě půlka jenom pomlouvala za zády a bavila se s nim jen když něco potřebovala. Láska žádná, holka žádná, sex jenom s Ančou Dlaňovkou, prostě úplně pitomá puberta. Jeho jediný vztah, který za něco stál byl s Terezou, ta ho alespoň nechala sáhnout na bobra, ale po dvou měsících stejně začala chodit s Lukášem z vedlejšího paneláku.

Vlastně má jenom jednoho opravdu pravého přítele, který ho byl schopen vyslechnout a vždy se pokusil mu pomoci. Znali se z tréninku. Jmenoval se Vašek a stářím byli oba chlapci nastejno, ale Vašek žil celkově lepší život, tedy podle Petra. Ve škole mu to šlo mnohem lépe, mohl mít holku, jakou si zamanul a sem tam dohodil nějakou i Péťovi, ale ten holky prostě nepřitahoval, jak si často říkával. Žil s obouma rodičema ve velkém domě a to i s psem, kterého si Petr vždy tolik přál, ale jelikož oni bydlí jen v bytě, nemůžou si ho dovolit. Občas si říkával, proč se s nim Vašek vůbec baví. Kluk, ze kterého neustále vyzařuje optimismus a štěstí se kamarádí s ním, který postrádá co se vůbec dá postrádat a má zevření takového menšího loosera. Nicméně byl za takového kamaráda rád, protože se pak necítil tolik osamocený.

Jednou se opět vydal Petr na trénink. Snažil se poslední dobou chodit včas a vycházelo mu to, ale tentokrát se opět nějak zasekl doma. Když přišel, trenér nad tím jen mávl rukou, dokonce mu ani nepřiřadil žádného nejméně o metrák těžšího soupeře. Jelikož se schylovalo ke konci podzimu, venku bylo sychravo s větrem oznamujícím začátek zimy, pohltila okolní svět také tma, i když táhlo teprve na pátou.

Po zápase za ním přišel trenér. ''Máš chvíli čas?'' tázal se. ''Jo, nikam nespěchám,'' odvětil popravdě Petr. ''Tak fajn, potřeboval bych takovou službičku.'' Chvíli se odmlčel, podíval se na Petra a spustil: ''Jak bych to řek… no prostě starej údržbář Doška spadl někde ze štaflí a ten ničema si zlomil nohu a jak sis asi všim, ve sprchách se ňák posrala žárovka, neni kdo by to opravil a venku je brzo tma, takže je to celkem horký… a protože ty furt chodíš pozdě, tak sem myslel, že bys tu zůstal dýl, opravil to a kouknul se, jestli je to jenom žárovkou, nebo ňákým špatným vedením, dám ti náhradní žárovku, k tomu baterku, nářadí a dostaneš i klíče, kerý pak dáš vrátnýmu, řeknu mu to. Mohla by to bejt taková kompenzace za to že furt chodíš pozdě, víš? Já na tohle čas nemám.'' Petr chvilku mlčel, ale pak to přijal. Bylo mu jasné, že kdyby ještě parkrát nepřišel včas, dozvěděla by se to máma a asi by se jí jeho pozdní příchody zrovna nelíbily a tohle mu ani nemůže zabrat moc času.

''Ten starej vobejda říkal, že nejdřív musim vypnout elekriku, to bude někde dole.'' Uvažoval v duchu Petr a po chvíli se vydal k hlavnímu vedení. Přemýšlel o tom, jak rád může být, že jako malý dělával tohle vždycky s dědou, protože jinak by vlastně vůbec nevěděl ani jak vypnout v domě elektřinu. Po chvíli přišel do přízemí, odemkl dvířka s nápisem ''Hlavní jistič'' a zaradoval se. Vypnul tedy elektriku, zapnul si baterku a vydal se ke sprchám.

''Ty vole, je to tady docela děsivý. Kdybych věřil na ňákýnadpřirozeno, asi bych se posral.'' Vyřknul nahlas a byla to pravda. V té naprosté tmě se vtíravé a pravidelné kapání vody ze sprch rozhléhalo jako něčí kroky a stíny nabíraly podobu těch nejhorších představ. Kanál uprostřed místnosti působil jako černá díra, která má schopnost pohltit všechno, na co by si vzpomněla, staré a oprýskané zdi také nedodaly místnosti zrovna tu nejpůsobivější atmosféru a nejhůře působil asi vchod do vedlejší místnosti, kde byla úplná tma. Dlaždičky byly mokré a Petrovi se zdály slizké. Ale i přes tohle všechno se pustil do práce. Přisunul si židli z vedlejší místnosti, našteloval baterku tak, aby svítila ze správného úhlu, vyndal z obalu náhradní žárovku, raději zavřel a zamknul dveře, přeci jen se trochu bál a hurá do práce.

Zase začal přemítat o holkách ze školy a jistých částech jejich těl, na chvíli ztratil pozornost a to se mu stalo osudným. Špatně došlápl na okraj židle, která se převrhla. Petr spadl dolů a hlavou narazil do kachliček tak silně,až ztratil vědomí. To se samozřejmě občas stává, náhoda je blbec, ale větší překvapení pro Petra bylo, když se probral. Neležel totiž na mokré, slizké zemi, ale na své mikině, rovně na zádech a s rukama podél těla. Samozřejmě si uvědomil, že takhle se asi nepadá. Ale to nebylo to nejdivnější. Nejzajímavější nebylo ani to, že se probral ležíc na své mikině, kterou měl předtím na sobě. Nejvíc mu naháněla strach otevřená okna i dveře, obojí přitom zavíral, dveře i zamykal a klíč nechal v zámku, tak jak by se sem mohl někdo dostat? Otevřít okna, svlíknout Petrovi mikinu a uložit ho na ni do víceméně stabilizované polohy? Dokonce ani hlava ho nebolela, což by asi měla, vždyť si dal takovou ránu, že by to bylo na otřes mozku. Pomalu vstal, rozhlížel se a opravdu, nezůstal tam sám. Viděl postavu, ženu, nebo spíš ještě dívku. Chtěl na ní promluvit, ale ona hned zmizela. Verunka, dcera trenéra,to být nemohla, a která jiná holka by sem měla přístup? Navíc ona má blonďáté vlasy, tohle byla ryšavka. Víc nepostřehl.

Vyděsil se, rychle došrouboval žárovku a jen doufal, že chyba není v ničem jiném než v žárovce předchozí. Židli v mžiku hodil někam do rohu vedlejší místnosti a rychle vyběhl z budovy. Vrazil zrovna do hlídače, který obcházel objekt. To je další věc. Jak by se sem mohl někdo dostat přes hlídače?

''Co tady ještě pohledáváš?!'' Rozzlobeně spustil hlídač, což vyrušilo Petra z jeho myšlenek. ''Já… já se omlouvám, pan Vrchlabský mě požádal,abych mu s něčím pomohl.'' Vykoktal ze sebe Petr. ''No jen aby,'' odvětil nevrle hlídač. Petr už chtěl jít, ale pak se zamyslel. ''Pane neviděl jste sem jít nějakou holku?''

''Ale prosim tě, co by tady chtěla ženská a ještě k tomu v týhle nekřesťanský době? Víš vůbec, kolik je hodin?''

''Nevadí, děkuju vám.'' Přišel k vrátnýmu, dal mu klíče a pádil vyděšeně domů.

Když se vrátil, máma zase nebyla doma, ale to nepředstavuje žádnou velkou novinku. Hodil tašku někam do kouta s myšlekami ''pápá v pondělí'', začínal totiž víkend. Udělal si čínskou polívku a když jedl, přemýšlel, co bude celý víkend dělat. ''Moh bych zavolat Vaškovi a hrát WoWko, ale on má teď tu svojí Hanku, takže to asi rovnou padá. Co takhle vyrazit s Martinem? Sice se chová jak debil, ale ten vždycky něco najde a pak se od něj klidně můžu odpojit. Nebo ten vlasáč z bytu nademnou, jak se jenom menuje…'' Chvíli Petr ještě přemýšlel o svých budoucích zážitcích, ale pak se jeho myšlenky přesunuly k docela jinému incidentu. A to k tomu dnešnímu. Opět se zadumal nad tím, jak je to vlastně možné. Nebo nemožné? ''Dyť ty dveře sem určitě zavíral a zamykal…a okna taky, táhlo tam jak na Sibiři. A vůbec, co tam kdo chtěl? Kdyby tam přišel nějakej kluk tak prosim, třeba by něco zapomněl, ale holka? Ještě když tam žádná nechodí. Navíc byla hezká, až moc na to, aby boxovala. Ty, co do sebe mlátí většinou vypadaj jak bezzubý flundry. A ani sebevětší krása neotevře dveře zamčený zevnitř a s klíčem v zámku. A oknem? Dou otevřít jenom větračky. Sakra! Mám to někomu říct? Vaškovi? Mámě určitě ne a nikdo jinej mi to neuvěří, byl by z toho akorát trapas. No, ještě o tom budu muset hodně přemejšlet.'' Ukončil svoje úvahy, dopil skleničku mattonky a šel do pokoje.

Když přišel do svýho ''chlívku'' (jak nazýval Petr svůj pokoj), zasedl k počítači, přihlásil se na Facebook, zapnul WoW a už chtěl začít hrát, když se ozvalo, tiché, téměř neznatelné ''ahoj''. Znělo to až podezřele sladce, na to Petr ze školy zvyklý rozhodně nebyl. Ani Verunka by se s ním nemohla srovnávat s že ta už má nějakej hlásek. A co by ta dělala u Petra v pokoji? Zamrazilo ho. Bál se otočit, ztuhnul, v krku měl knedlík a srdce se mu div nerozkočilo. Nakonec se přeci jen otočil a nevěřil svým očím. Na jeho posteli sedělo to děvče, které viděl dnes a nejspíš mu zachránilo život. Lekl se a začal ze sebe náhle chrlit svůj tok myšlenek: ''Kdo si a co tu děláš? Poslali tě Dan s Jeninem, aby sis ze mě dělala prdel? Nemysli si, já už se znova nenachytám, s tou Andreou mi to stačilo, do teďka se mi všichni smějou. A jak si se sem vůbec dostala? A byla si to ty v těch sprchách dneska?''

Dívka se na něj zadívala a zeptala se: ''Jak bych z tebe mohla udělat část lidského těla?''

' 'Co?!'' Zarazil se Petr.

''No, vždyť je to úplně nereálné, pár triků sice umím, ale proměňovat lidi ve věci jsem se ještě neučila a i kdyby jo, proč bych z tebe měla dělat zrovna hýždě?''.

To už se Petr pomalu vzpamatoval a zvážněl. ''Tak kdo si?''

''Já sem anděl,'' dostalo se mu odpovědi.

''A proč tu seš?'' bylo další otázkou.

''Přišla jsem, abych ti zachránila život, ale ty jsi mě viděl a já se teď nemůžu vrátit''

''Kam vrátit?''

''Domů,'' odvrátila hlavu a sklopila oči.

''Jasně, tak teď tu o Karkulce, holčičko…Poslal tě ten Jenin s píčusem Danem, nebo vlezle roznášíš reklamy lidem až do baráku?''

''Co je to píčus?''

''Nedělej si ze mě srandu, prosim tě.'' Začínal být Petr už poněkud nervozní, ale kdo by nebyl, s cizí holkou v domě, která o sobě tvrdí, že je anděl.

''Ale já vážně jsem. Ne sice žádný Gabriel, jenom anděl třetího řádu, ale jsem a jsem a jsem!'' podotkla ta zrzka poněkud namíchnutě.

''Fajn no, a kde máš teda křídla, ty anděli?''

''Hlupáčku, myslíš, že bych mohla chodit mezi lidmi a vesele si mávat křídly?''

''No, ale andělé je maj, ne?'' podivil se Petr.

''To ano, ale jenom když jsou šťastní.''

''A ty nejsi šťastná?''

''Ne, nemůžu totiž domů, když jsi mě tu viděl. Myslím, že už nikdy nebudu šťastná.''

Pokračování příště.

Sdílejte článek

42 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Pavel 10 prosince 2011 v 18:49

    Pánové, přestaňte se už kočkovat. Můj názor je ten, že návod k napsání povídky ocení jen ten, kdo má v úmyslu sesmolit pár knížek a bere psaní vážně. Ale pro člověka, který bere psaní jako zálibu a své články publikuje jen na horror, je prakticky k hovnu:-) A taky si myslím, že nejlepší návod je číst, číst a zase číst a psát, psát a zase psát.

  2. ondrej 10 prosince 2011 v 18:26

    Dovolím si s vámi nesouhlasit. Příručky k tvůrčímu psaní považuji za velice pozitivní pro ty, kteří se o psaní zajímají a chtějí hledat cesty jak se zlepšovat. Já se k nim tedy hlásím. Pomáhají pisatelům najít pevnou půdu pod nohama, aby posléze na těchto radách mohli dále stavět a budovat – jít svou vlastní cestou. Takovýchto knih jsem přečetl již značné množství a mohu tedy ze zkušenosti říct, že cest k napsání kvalitního díla je bezpočet. Sám jsem si to ověřil. Poeovské propagování umění říká (a já se s ním ztotožňuji), že stačí jen znát postupy a vše pak jde samo. Talent v psaní nemusí znamenat nic. To snaha je to hlavní a pokud ji jedinec má a baví ho to, „talent“ se objeví sám od sebe.

    P.S. Nez

  3. ondrej 10 prosince 2011 v 18:26

    Dovolím si s vámi nesouhlasit. Příručky k tvůrčímu psaní považuji za velice pozitivní pro ty, kteří se o psaní zajímají a chtějí hledat cesty jak se zlepšovat. Já se k nim tedy hlásím. Pomáhají pisatelům najít pevnou půdu pod nohama, aby posléze na těchto radách mohli dále stavět a budovat – jít svou vlastní cestou. Takovýchto knih jsem přečetl již značné množství a mohu tedy ze zkušenosti říct, že cest k napsání kvalitního díla je bezpočet. Sám jsem si to ověřil. Poeovské propagování umění říká (a já se s ním ztotožňuji), že stačí jen znát postupy a vše pak jde samo. Talent v psaní nemusí znamenat nic. To snaha je to hlavní a pokud ji jedinec má a baví ho to, „talent“ se objeví sám od sebe.

    P.S. Nez

  4. Allegor 10 prosince 2011 v 18:07

    Co znamená zkratka DC?:)
    Povídku o vraždící rusovlásce bych si přečetl rád, už jen s ohledem na své rusovlasé kamarádky:)

    S příručkou tvůrčího psaní to bylo dobře trefeno. Takové příručky pomáhají lidem, kteří psát neumí, aby se dostali aspoň na průměr. Průměrný pisálek s trochou nepříliš rozvinutého talentu příručku nevyužije, protože když bude svůj talent rozvíjet, vzdělávat se, aby měl o čem psát, zkoušet si povídky a koncepty atd., časem se dopracuje na úroveň, na kterou už příručka nemá za cíl nikoho dovést.

  5. see-sawandrew 10 prosince 2011 v 17:31

    Myslím, že se problematika "jednoduchosti" zavedla trochu jinam. Míra faktografie, respektive košatost obsahu je individuální věc, ale řeč byla hlavně o způsobu podání takového obsahu. Ve svém psaní rozhodně nebudu čtenáře krmit explicitou, aby nemusel myslet – a tedy nemám rád ani když něco takového čtu. Vůbec ohled na inteligenčně slabší jedince v psaní považuji za trestuhodný ústupek (a náznakovost neznamená "něco, co pochopí až extrémně inteligentní člověk"). Jinak příručky pro psaní jsou v podstatě k ničemu, protože trocha načtenosti (zvyšuje cit pro jazyk), trpělivosti a empirie pro autorský růst stačí. Kdo potřebuje příručku tvůrčího psaní, ve skutečnosti ani nemá na to psát opravdu dobře.

  6. Pavel 10 prosince 2011 v 14:50

    Allegor: Snad někdy hodím… Musím ji lehce poupravit a nejdřív najít:-)
    Jinak teď, když už jsem naznačil, o čem je příběh, asi už to nebude mít to pravé kouzlo. Uvidíme. Jinak v brzké době sem hodím takovou jednohubku. Snad se budu líbit, i když mám takový dojem, že jsem poněkud nepochopený autor:-) Ale pal to drak:-)

    PS: Pokud by jsi měl někdy cestu kolem DC, určitě se stav. Představím ti jednu čokoládovou krásku s nigerským akcentem a na zrzky zapomeneš. Tomu ver bracho:-)

  7. ondrej 9 prosince 2011 v 21:22

    Faktografie není na škodu pokud jí není v příběhu příliš. Je to jako u popisu, musíme najít zlatou střední cestu. Příliš podrobností začne čtenáře nudit, protože držíme zkrátka jeho fantazii. A příliš málo informací zase způsobí, že se začne v příběhu ztrácet. Osobně jsem měl s přílišnou faktografií problém kupříkladu u Tolkiena, ale to je můj osobní boj. Jinak souhlasím s tebou a sám to i tak beru, že příručky jsou cestou, jak se zlepšovat, ale jak být skutečně dobrý záleží na snaze každého z nás. Geniálních je jen pár vyvolených.

  8. Allegor 9 prosince 2011 v 20:08

    Jde o to, pro koho píšeš. Příručky pro tvůrčí psaní většinou radí, jak něco napsat a úplně to nepokazit, o tom, jak napsat něco nadstandartně kvalitního, žádné příručky nejsou. Proč? Protože taková věc se nedá teoreticky nastudovat.
    Stejně tak příručky pro tvůrčí psaní radí, jak psát pro typizovaného čtenáře, tzn. všemožně "zprůměrovaného" zástupce euroamerické populace. Bude-li někdo psát výhradně pro filozofy nebo kunsthistoriky, nejspíš nebude platit, že v "jednoduchosti je síla", bude-li psát sci-fi, které si má vychutnat čtenář zběhlý v moderních technologií, asi nebude platit, že moc faktografie škodí.
    Tak jsem to myslel.

  9. ondrej 9 prosince 2011 v 19:17

    Pokud někoho baví psát dlouhé věty, musí je tedy umět podat. V tomto příběhu se to nepodařilo. Proto radím krátké věty. Až dotyčná autorka bude zkušenější, práce na dlouhých větách jí už takové problémy dělat nebude.

    Nikdy jsem netvrdil, že na horror.cz chodí hlupáci. Avšak nejedna příručka pro tvůrčí psaní radí, že v přiměřené jednoduchosti je síla. Tyto slova rozhodně nejsou výplodem mé fantazie. 😉

  10. Allegor 9 prosince 2011 v 19:04

    Já zase chápu, že někoho nudí psát jen v krátkých větách a jako pro děcka. A nikdo, kdo si nebude různé způsoby práce s jazykem zkoušet, se je nenaučí (možná až na pár géniů, kterým to jde samo a o kterých nevím, jestli vůbec existují).
    Počítám, že na tento server nechodí hlupáci, kteří nepochopí složitější kompozici nebo vyjadřování se v náznacích.

  11. ondrej 9 prosince 2011 v 18:37

    Allegor: Ano, román s vyššími uměleckými cíli od zkušeného spisovatele si dlouhé věty může dovolit, protože takový autor svůj příběh již dokáže do nejmenších detailů koordinovat, ale ne začínající autor/ autorka. Co se týče servírování příběhu jako pro malé dítě, nesmysl to není, ba naopak! Na webu s vyššími intelektuálními ambicemi bych tuto větu vůbec nepřipojoval, ale tady jsme na horror.cz, kde není kladen důraz na fanoušky s IQ +130, proto zde hraje roli ona jednoduchost. O správnosti této volby jsem se přesvědčil při uveřejnění svých dřívějších povídek (Tajemství klisny El nebo Toaleta).

  12. Allegor 9 prosince 2011 v 13:20

    Ono to neplatí ani tak, že krátké věty jsou nutnost. V "béčkové" literatuře asi ano, ale když si přečtete moderní román s vyššími "uměleckými" cíli, třeba do Umberta Eca, tak tam se najde klidně souvětí na čtvrt stránky a působí to dobře.
    Dalším nesmyslem je, že by se čtenáři mělo vše servírovat "jako dítěti." Je-li čtenář na intelektuální úrovni toho dítěte, bude to vyžadovat, náročnějšího čtenáře ale takový autorský přístup neskonale irituje, tedy většinou.
    Autorka není (zatím) žádná paní spisovatelka, ale zato je krásná.

  13. ondrej 8 prosince 2011 v 20:47

    Díky see-sawandrew 😉 těch cest k napsání kvalitního dramatického díla je samozřejmě víc. Tyhle Tvé dodatky ale určitě vezmu v potaz při psaní své bakalářské práce. Avšak s tou stručnou explicitou u vysokoškolských prací by s tebou několik našich profesorů nesouhlasilo. 🙂

    Co se ich a er-formy týče, to s tebou 100% souhlasím, jen jsem se v komentáři vyjadřoval k tomu, jak na mě působil příběh bloody-mary. 😉

  14. see-sawandrew 8 prosince 2011 v 14:48

    Bloody-Mary: Ondřejovu kritiku určitě ber jako užitečnou a zejména ohledně odstavců a kompozice se jeho radami řiď.

    Já si, Ondřeji, ale dovolím s některými poznámkami nesouhlasit: "A ke čtenáři musíš přistupovat jako k dítěti. Servírovat mu příběh tak jednoduše, jak to jen jde, neboť tohle není žádná odborná, vysokoškolská práce, ale dramatický příběh pro široké publikum." – s doporučením krátkých vět nemám problém, ale proč by měl autor všechno čtenáři servírovat jako děcku? Jasná a stručná explicita je naopak nutná u vysokoškolských prací, ale nikoli v beletrii. Náznakovost je mnohdy mnohem více výřečná, podněcuje čtenářovu fantazii a autor v žádném případě nemá povinnost mu všechno naservírovat, nakrájet a ještě i posolit. Když to udělá, pasuje se do role řemeslníka bez jakéhokoliv autorského odkazu. Chápu, že jsi to vztahoval k začínajícím autorům, ale stejně považuji za vhodné tohle tvrzení trochu upravit. Pokud se autor naučí psát čtivě, může si s narací dělat co chce. (byť uznávám, že "opomíjení" není autorský záměr, ale jasná chyba).

    "Další věc, která v mé maličkosti vyvolávala otázky bylo, jestli jsi původně spíše nezamýšlela příběh vyprávět ich-formou, neboť hlavní postava má často u tebe tendenci říkat své vnitřní motivy, po kterých je následná er-forma spíše na škodu." – v tomto případě možná, ale obecně to není pravda. Er-forma je z mé mnohaleté pisatelské i čtenářské praxe prostě vhodnější než ich-forma, protože právě na ní se autoři naučí zdravý odstup a teprve potom se mohou s postavou identifikovat a přiblížit ji čtenáři. Čtenář nutně nepotřebuje ichformu, a kombinace er-formy a vnitřních prožitků je v dnešní beletrii naprosto běžná a používám ji také já.

    Souhlasím tedy s technickou kritikou, tu ohledně vypravování jsem si dovolil doplnit svým komentářem. Hodně zdaru.

  15. ondrej 8 prosince 2011 v 12:14

    Neobyčejný příběh jednoho kluka část 1. je… nudný. Autorka bude mít určitě z následujících vět chuť mě rozcupovat na kusy, možná ve mně spatří samotného satana, ale vložila svou povídku na horror.cz a musela takové komentáře očekávat.

    Samotný koncept není špatný. Kluk, který se seznámí se svým andělem je námět, který jde rozhodně poutavě zpracovat více způsoby. Dokonce i vnější charakteristika postav je zajímavá. Tady už ale výčet kladů pomalu končí. Cíl máš vytyčený, ale způsob metod k jeho dosažení jsi nevybrala nejšťastněji. První chyba která mi znesnadňovala orientaci jsou samotné odstavce a věty. Odstavce by měly vypadat přesně tak, jak to máš v samotném závěru povídky. To znamená jedna myšlenka, jeden odstavec. Jedna postava, jeden odstavec. Více myšlenek v jednom odstavci způsobuje chaos, ve kterém se dá pak těžko orientovat. A ke čtenáři musíš přistupovat jako k dítěti. Servírovat mu příběh tak jednoduše, jak to jen jde, neboť tohle není žádná odborná, vysokoškolská práce, ale dramatický příběh pro široké publikum. S tím souvisí i krátké věty. Ty jsou pro čtenáře mnohem srozumitelnější, než dlouhá souvětí, po jejichž dočtení zapomene často na to, co bylo na počátku. Další věc, která v mé maličkosti vyvolávala otázky bylo, jestli jsi původně spíše nezamýšlela příběh vyprávět ich-formou, neboť hlavní postava má často u tebe tendenci říkat své vnitřní motivy, po kterých je následná er-forma spíše na škodu.

    Co mě na samém začátku velice pobavilo, a co bych rád ještě zmínil byl následující text:
    Pak už se jeho myšlenky začaly přeskupovat do trochu jiných sfér, které si tedy dovolím opomenout.

    V mnoha knihách pro autory dramatických útvarů je „opomíjení“ důkazem buď toho, že si buď neví rady s tím, jak by čtenáři danou myšlenku podali, nebo se vyprávění (v horším případě) snaží pouze zkrátit. Ty jako autor máš totiž přímou povinnost informovat o všem, i když to není pro centrální příběh důležité. Vždy to totiž řekne něco k dané postavě, ať už k jejím vnějším či vnitřním motivům.

    Poslední věc, kterou ještě chci zmínit je odtažitost od hlavní postavy. Jako bych se na ní díval z příliš velké dálky (možná to byl ale záměr). Nedokázal jsem se s ní ztotožnit. Když si skoro rozrazila hlavu, necítil jsem strach, bolest, nic. Nevyvolávala ve mně emoce ani svým kolikrát šokujícím komentářem na okolí kolem. Na tento bod by chtělo víc přitlačit na pilu.

    To jsou asi nejdůležitější body, které mi kazily prožitek z tvé umělecké tvorby. Samozřejmě bych pár dalších věcí našel (zbytečné používání příslovce, opakování slov a pár chyb), ale ty jsou oproti výše zmíněným negativům podřadné.

    Nechápej mou kritiku jako motiv pro to přestat psát. To rozhodně ne. Kdybych si myslel, abys s tímto sekla, nepsal bych tak obsáhlý komentář. Já věřím, že ty na to máš a rozhodně jsi schopná se zlepšit. Přeji ti hodně štěstí a nad případným druhým dílem hůl hned rozhodně nezlomím. 😉

    Hodně štěstí v další tvorbě!

  16. Zuzy 5 prosince 2011 v 19:41

    Bloody-mary: Z tvého článku ještě nebylo tak docela jisté, že se nejedná o horor, protože není kompletní a je zveřejněn na stránce horror.cz takže jsem se domnívala, že to s hororem může mít něco společného.. Navíc nevím jak magická bytost s tímhle žánrem souvisí ale budiž.. v tom případě beru svůj komentář "rádoby horor" zpět… A ano byla to pochvala 🙂

  17. bloody-mary 3 prosince 2011 v 22:51

      on se vždycky najde někdo, kdo to má  rád    (Mě jsou zase k smíchu tito lidé :)) Stačilo mi vidět upoutávky na film a číst o knize, abych si dala dohromady, že (jak říkáš) můj šálek čaje to rozhodně není. Nicméně dobře, máš to ráda, neberu Ti to 😉  Další věc ovšem je, že si vyprošuji, aby jsi MÉ příběhy srovnávala s příběhy někoho úplně Jiného a dále také aby jsi to nenazývala ”rádoby hororem”, jelikož to jako horor psáno vůbec nebylo 🙂 (čekala jsem, že to všem dojde…). Důvod, proč jsem tuto tvorbu vkládala sem spočívá v nadpřirozené bytosti (což je tedy anděl, na tom se, předpokládám, shodneme :).   

    Každopádně, budu zvědava na Tvůj komentář k dalšímu dílu, doufám, že ho stihnu co nevidět.  Za pochvalu – mám-li to tak brát – děkuji.

  18. Zuzy 2 prosince 2011 v 21:21

     Bloody-mary: Jsi docela k smíchu, dokážeš zpochybnit něčí tvorbu, bez toho aniž by jsi ji zhlédla,či četla. Já osobně jsem přečetla všechny díly Twilight ságy a troufám si říct, že je to mnohem napínavější a poutavější příběh než nějaký rádoby horor s anděly. Stmívání je dobrá kniha jen hloupé pubertačky jí dělají špatnou reklamu… Možná upíři, nejsou tvůj šálek čaje, a to ti nikdo nemůže mít za zlé, ale prohlašovat něco za blbost bez toho aniž by si o tom něco věděla je prachsprostě ubohé…. 

    Nicméně nebudu zesměšnovat tvou tvorbu.. Na tvůj věk byl příběh čtivý, sice malinko nudný svým obsahem, ale věřím že další díl tomu dodá “šmrnc”… Tvůj styl psaní mi připomíná spíše mužský ale to je na něm to zajímavé.. jen tak dál 

  19. Pavel 15 listopadu 2011 v 21:25

    Neměl jsem v úmyslu, parodovat nebo jinak zesměšňovat tvojí práci, ale jsem už prostě takovej. Ze všeho si rád dělám srandu:-) A lidi, kteří mě neznají, to nemusí pochopit:-) To ale není tvoje chyba, takže se neomlouvej. I když musím uznat, že na anděla jsi dosti impulzivní:-))) Ale to je dobře, že se jen tak nedáš.

  20. bloody-mary 15 listopadu 2011 v 18:34

     Pavel:  tak sem četla něco podobného 🙂 mimochodem za a) Stmívání jsem nikdy neviděla a nikdy neuvidim, pokud k tomu nebude velmi pádný důvod, čili nebudu trapně napodobovat již tak trapný příběh

    za b) vzdálenou pravdu máš asi do věty ”kdo z nás by si to nechtěl rozdat s andělem” dál to popisuješ jako absolutní sračku, ke které bych se nerada snížila 🙂 a za c) žádná podělaná ”láska jak trám” v tom ani figurovat nebude 😀

    a pro Skyppera: já umím udělat úchylárnu snad ze všeho 😀

  21. Pavel 15 listopadu 2011 v 15:37

    Bloody-mary: Dobře, ale jsi tý holce fakticky podobná. I vyzáží. Přesně takhle jsem si jí představoval:-)

    PS:  Ten příběh jsi číst nemohla. Ještě jsem ho nikde nepublikoval:-)

    Skypper: Jak by se tohle mohlo zamotat? Jednoduše. Ten chlapec stále hledá dívku, která by ho připravila o počestnost. A protože na Veroniku, dceru trenéra prostě nemá, tak využije příležitosti, rozdat si to s tou andělskou dívčinou. Kdo z nás by nechtěl souložit s andělem? Bude to láska jako trám ala sága Stmívání, jen upírského hezounka nahradí slaďoučká andělka a nevinnou puberťačku, nadrženej puberťák. Ona se nakonec rozhodne, že si nechá na plastické chirurgii odstranit křídla, aby splnynula z davem a protože sebudou velmi milovat, zůstane tady dole navždy. Konec.

  22. Skypper 15 listopadu 2011 v 09:04

    Tak a je to venku…spousta keců a skutek utek – to jsem celej já 🙂
    Ale tak abychom nebyli úplně OT, tak jsem si přečetl povídku – nemam moc v lásce témata, která se točí kolem děcek sužovaných životem a anděly taky moc ne…povídka je ale celkem pěkně napsaná, což je velké plus, a i příběh se začal ke konci zajímavě zamotávat, i když pak mi to pokazilo to odhalení, že dívka je anděl, co se nemůže vrátit na nebe.
    Ale fakt by mě celkem zajímalo, jak úchylně by se tohle mohlo ještě zamotat …

  23. bloody-mary 14 listopadu 2011 v 21:28

    Tedy abych to objasnila, milence nepárám, nerozsekávám (ne doslovně, rozumíme :D), nemučím, nestahuji z kůže, nepropichuji, nekastruji, nejím a ani jinak je netrýzním – až na nějaký škrábanec a kousanec  Dále žaluji na Skyppera: nic neposlal! 😀 navíc, zatím mi za téměř 2 roky mé existence zde nepřišel jediný (ne)milý vzkaz, smutný to úděl jedné ryšavky 

    PS.: myslím, že ten příběh jsem četla 

  24. Pavel 13 listopadu 2011 v 16:45

    Tak to já mám opačný problém… zrzavým dívkám se vyhýbám velikánským obloukem. Kdysi jsem sesmoli jednu povídku o brutální, psychicky labilní dívce, která ráda mučí své milence…Shodou okolností, to byla taky zrzka a to dost zákeřná a bezcitná…při psaní jsem dokonce znechutil sám sebe:-))) A od té doby, když potkám zrzavou dívku, okamžitě si vybavím tu dívku, kterou vytvořila má vlastní fantazie:-) a radši hodím zpátečku…

  25. Pavel 11 listopadu 2011 v 21:11

    Takže krvavá Mary, Tohle je neskutečně ne(zajímavá) pohádka???

    Nějak se nemůžu rozhodnout, jestli dát palec nahorů nebo dolů. Ono by to katastrofálně dopadnout nemuselo. Počkám si na pokračovaní. Jsem docela zvědavej, jak se budou oba hrdinové vyvíjet. Jejich dialog je fakticky roztomilej a tak nějak jsem si při něm vzpomněl na pohádku Ať žijí duchové:-) Javor, vezmeš mi tašku, atd… počkám si na všechny díly a pak sem hodím konečný verdikt. Snad je stihneš napsat, když jsi tak zaneprázdněná   

Nový komentář