Není sen jako sen


Byl krásný vlahý večer. Ve vzduchu jsem cítil vůni květin a slyšel jsem šum listí. Pomalu jsem se chystal do postele. Dnes jsem toho měl až moc. Od rána mě čekala jedna honička za druhou.

Pomalu zavírám oči. Cítím, jak se mě pomalu zmocňuje spánek. Na chvíli se mi zdá sen, pak však slyším bouchání na dveře. Otráveně se vrátím do reality a podívám se na budík, který stojí na nočním stolku. Je něco po jedné hodině. Kdo to může sakra být v tak pozdním čase? Rozespale se připloužím ke dveřím.

V kukátku vidím Vaška, mého přítele od střední. Otevřu a aniž bych se zmohl na jediné slovo, už je v mém domě.

„Máš auto?“ vyhrkne na mne.

„Jo proč?“

„Není čas cokoli vysvětlovat. Obleč se a vezmi si klíče od auta. A hlavně se na nic neptej.“

Nevěděl jsem, co se děje a ani jsem to nechtěl vědět. O chvíli později jsme seděli v autě a jeli na Masarykovo náměstí. Uprostřed toho náměstí stáli dva bouchači. Jakmile nás uviděli, vystoupili ze stínu a zamířili k nám s taškou. Nebyla to ani tak taška jako cestovní torna. Ale její rozměry mě ani nezajímaly. Spíše mě zajímal obsah toho zavazadla. Uvnitř se to všemožně kroutilo.

„Otevři kufr!“ Přikázal jeden z těch vazounů. Udělal jsem, co mi řekli, protože mi připadalo nebezpečné jim odporovat. Pak nasedli a řekli kam mají namířeno. Po celou dobu nikdo nepromluvil. V autě panovala napjatá situace. Připomínalo mi to scénu jako z nějakého filmu, kde mafiáni jeli autem civilisty, který se bál, ať mu neustřelí hlavu.

Na auto začalo pomalu kapat. Mírný déšť se po chvíli přeměnil na pěkný slejvák. Stěrače měly co dělat, abych vůbec viděl na cestu.

„Už tu budeme.“ Řekl Vašek těm dvěma vzadu. Zastavili jsme u velkého baráku. Asi slouží jako venkovské sídlo, jsem si pomyslel.

„Pojď s námi.“

Poslechl jsem. Kolikrát mi matka říkala, abych se nevrhal do ničeho, co vypadá nebezpečně. Zase jsem ji neposlechl. Možná toho teď budu litovat.

Ve vnitřku bylo teplo a útulno. Přijímací místnost byla zahalena do šera. Čekal jsem, že půjdeme do velkého sálu po mé pravici,ale mýlil jsem se. Zamířili jsme do sklepení. Tady nebylo takové teplo jako nahoře. Uprostřed cesty jsme se zastavili. Bouchači a Vašek šli do dveří. Chtěl jsem je následovat, ale Vašek mě zadržel.

„Počkej tady. Za chvíli jsem zpět.“ A opravdu vyšel za chvilku, ale ne jak si ho pamatuji. Na sobě měl černý saténový hábit. Na krku se mu pohupovala pěticípá hvězda. Vše by bylo v pořádku, ale tahle byla obráceně. V Satanově poloze.

Mlčky jsem následoval Vaška. Vše jsem u chápal. Tedy skoro. Jediné co mi nešlo do hlavy byl obsah cestovní brašny.

Vešli jsme do velikého kamenného sálu. V místnosti bylo nejméně přes třicet lidí. Všichni byli oděni jako Vašek. Uprostřed davu byl stupínek a na něm stál asi jejich vůdce. V rukou držel nůž a knihu. Vypadala jako bible, až na to že měla na sobě napsáno Satanova Bible. Byl to jako obrázek z hororu.

„A nyní bratři obětujeme hříšnou duši. Je mezi vámi někdo, kdo to chce zkusit?“

Ani nevím jak, ale ruka mi vystřelila jako střela. Všichni se na mne dívali.

„Pojď ke mně bratře!“ Vyzval mě ten na stupínku. „Kde máš roucho?“

„Nemám. Nejsem jeden z vás.“

„A chceš býti jeden z nás?“

„Ano.“

„Pak tohle ber jako přijetí mezi nás. Přiveďte ji!“ Přikázal někomu ve tmě. Po chvíli se ze my vynořili ti dva vazouni z náměstí. Mezi sebou drželi mladou dívku. Připadala mi povědomá. Jistě ta holka je prostitutka. Vždycky jsem ji potkával při cestě do práce. Měla krásné tělo, což jsem si na ní ihned všiml, protože byla nahá. Její ňadra se pohupovala, jak s ní ti chlapi třásli. V její tváři se zračila hrůza smíšená se strachem.

„Položte ji tady“ řekl neúprosně představený. Hromotlukové připoutali šlapku na kamenný stůl. Ležela přede mnou v celé své kráse.

„Než ji podřežeš hrdlo musíš mít na krku tohle.“ Podal mi Satanovu hvězdu. „Tímto všechny tvé skutky bude Satan brát na vědomí a po čase se tvá duše setká se Satanem osobně. A teď se dej do práce.“

Neváhal jsem ani chvíli. Nůž švihl vzduchem a zabodl se do těla ženy. Zaječela bolestí. V očích měla slzy a po břichu se valila krev. Cítil jsem, jak mi pod rukama praskají tkáně. Teklo z ní tolik krve. Mé tělo bylo celé rudé její krví. Její řev byl nesnesitelný. Ječela jako pominutá a já jí to neměl za zlé. Já bych taky křičel. Pak se stalo cosi neočekávaného Její ruka se vyprostila z pout a vystřelila k mému krku. Prsty mi uchopily ohryzek takovou silou, až jsem se začal dusit.

V tu chvíli jsem se probral. Byl to jen sen, pomyslel jsem si. Podíval jsem se na budík spal jsem jen pět minut. Ale i tak to byl horor. Byl jsem celý zpocený. Šel jsem do koupelny se trochu umýt. Když jsem rozsvítil, naskytla se mi podívaná, na kterou nezapomenu do smrti. Na sobě jsem měl spousty krve a na krku se mi houpala Satanova hvězda.

Ale vždyť jsem se nehnul z postele, nebo snad jo?

Sdílejte článek

Nový komentář