Nenávist


Ráno vstal z postele, ve které právě strávil noc se svojí mladou milenkou. Manželka ho opustila už dávno kvůli jeho pracovnímu nasazení a utekla mu s jedním učitelem. Dal jí požehnání a poměrně slušné vyrovnání. Měli spolu jediné dítě, tedy měli…Pořád ho mají. Jmenuje se Anastacia a bydlí v jedné luxusní chatě na samotě nedaleko Londýna. On tam s ní trávil ze začátku dost času, ale když mu začala dělat nenávistné naschvály vrátil se do řízení své výnosné reklamní agentury a rozhodl se najmout jí ošetřovatelku. Anastacia, ale byla na první dvě velice zlá a tak jí musí sehnat novou. Dnes s ní bude mít pohovor u sebe ve firmě přesně v jedenáct, protože má ještě pracovní oběd s jedním režisérem.

Eva se probudila a všimla si, že Robert sedí na kraji postele a přemýšlí. Poslední dobou to dělal příliš často. Bylo vidět, že ho něco velmi trápí.

,,Jsi v pořádku , Bobe?"

,,Ne, Evo… Mám strach. Dneska má přijít ta nová pečovatelka a bojím se, že s ní Anne zase vyběhne, že jí bude dělat ty naschvály a že jí bude nenávidět, jako každýho."

,,Musíš být trpělivý. Chce to čas."

Natáhla ruku a dotkla se ho. Robert si svojí rukou její našel a stiskl.

,,Děkuju."

Ani se na ní nepodíval a odešel. Eva tam zůstala ležet. Sama v přepychu, tak jak si to vždycky přála se zralým bohatým mužem, který má poslední dobou problémy s erekcí a je plný starostí. Rozhodla se, že půjde nakupovat a zavolá nějaké kamarádce. A večer by mohli jít s Robertem do kina a mohla by něco uvařit. Ano, přesně tak to udělá.

Robert vešel do firmy a hned ho zastavila jeho sekretářka.

,,Roberte, máte pastu na kravatě."

,,Do prdele. Díky, Sally. Vezmu si v kanceláři jinou."

,,Volala vám slečna Richardsová. Možná se chvíli zpozdí, ale maximálně jen o pár minut."

,,Dobře. To je oukej."

Robert seděl v křesle a nervy měl napnuté k prasknutí. Neměl náladu vůbec o ničem přemýšlet a pak přišla slečna Richardsová. Byla oblečená v bílém přiléhavém triku s černými ornamenty a ve strečových černých kalhotách, takže si nemohl nevšimnout její úžasné postavy.

,,Dobrý den."

,,Dobrý den, slečno Richardsová."

,,Omlouvám se za zpoždění."

,,Neomlouvejte se. Jste tu včas a děkuju za vzkaz, to mám rád. Sekretářka mi vše vyřídila. Máte smysl pro zodpovědnost."

,,Jinak bych tuhle práci nemohla dělat."

,,Máte výborná doporučení. Proč chcete zrovna tuto práci?"

,,Chtěla jsem odejít z nemocnice. Tečka."

,,Chápu vás. Na druhou stranu, musím vás informovat o mé dceři."

,,To je v pořádku. Mám o ní vše, co potřebuji vědět. Ošetřovatelství se za poslední dobu dost změnilo."

,,Ano, jistě. Máte prestižní školu a jistě jste teoreticky velmi vzdělaná. To je v pořádku. Musím vám říct něco osobního a to je velmi důležité."

,,Já znám…"

,,Počkejte. Poslouchejte."

,,Dobře."

,,Moje dcera je zdravotně postižená od té naší nešťastné dopravní nehody. Byl jsem řidičem našeho vozu. Člověk, který nehodu způsobil a nepřežil ji, byl její dlouholetý přítel. Napálil to do nás v plné rychlosti. Pitva prokázala, že byl pod vlivem jistých prášků. Jmenoval se Harrison a byl velice blízký nejen mé dceři a teď vám řeknu něco, čemu ona nevěří. Byl blízký i mě. Miloval jsem ho jako syna a přál bych si, aby se stal i jejím manželem…Promiňte, musím se něčeho napít."

Robert vstal a nalil si minerálku.

,,Mohu vám nabídnout něco k pití? Mám tady nějaké limonády, ale i džusy."

,,Džus, děkuji."

,,Jaký?"

,,Na tom nezáleží."

Robert jí nalil a díval si, jak se mu třese ruka.

,,Tady."

,,Děkuju."

,,Tady ta firma patří mně. Nabídl jsem Harrymu, že tady může pracovat. Dostal lukrativní post a velmi slušné peníze. Nebyl tady z protekce. Harry byl vynikající člověk a velmi kvalitní zaměstnanec. Tadyta branže je ale nesmírně náročná. Máme klienty z mamutích firem, kteří sice platí nekřesťanské peníze, ale jejich požadavky na dodržení termínů jsou nekompromisní. A ne každý to unese. Sám jsem ze začátku bral různé léky, takže vím o čem mluvím. Teď toho lituji, protože se to podepsalo na mém srdci a musím brát zase další pilulky a chodit často ke kardiologovi, ale to je daň za náš úspěch. Harry si procházel tím, čím já zamlada. Anne to pochopitelně nesla velice těžce, protože se změnil. Už to nebyl ten milý a zábavný společník. Byl to drsný obchodník s ostrými lokty s pekelně velkejma kruhama pod očima a šedinama na skráních. Ale já vím, že takovej byl vždycky. Žádnej frajírek, prostě dříč…stejně jako já…Anne mě nenávidí. Dávno mě proklela."

,,To mě mrzí."

,,Bude nenávidět i vás. Jste další nesnesitelná mrcha, kterou za ní pošle její sobeckej svinskej fotr, aby se jí zbavil. Předchozím dvoum ošetřovatelkám vyváděla neuvěřitelné věci. Schválně močila a kálela v posteli jen aby měli víc práce. Ohledně jejích hygienických návyků při menstruaci ani radši nebudu mluvit. Byl za ní psycholog. Za celou dobu mu neřekla ani slovo. Komunikuje pomocí vzkazů na takovém zvláštním bloku. Je naprosto mimo. Ale je to moje dcera a já jí miluju, takže nepřichází v úvahu, aby šla do ústavu a pokud do toho nechcete jít, tak vás naprosto chápu a poděkuju vám za čas."

,,Je to moje práce, pane. Já do toho jdu."

,,Dobře."

,,Budete dostávat plat na váš účet. Kdybyste měla jakékoliv finanční potíže nebo si chtěla půjčit peníze tak u mě. Kašlete na banky, mám peněz jako sraček."

,,Budu si to pamatovat."

,,Jste krásně oblečená a vypadáte skvěle."

,,Děkuju."

,,Ale takhle za ní nechoďte, protože její první vzkaz v jejím bloku by byl něco jako fotrova k***o, táhni do pr****."

,,Fajn. Já se vám ozvu."

,,Klíče a další věci máte u Sally, to je moje sekretářka."

,,Jo."

,,Máte auto?"

,,Ano."

,,Jaké?"

,,Mám hondu."

,,Terénní?"

,,Ne."

,,Řekněte si o služebáka u Sally, mám tam volnýho jeepa."

,,Nikdy jsem takhle velké auto neřídila."

,,To půjde samo uvidíte. Tam kam jedete je ta čtyřkolka nutná. Věřte mi."

Zavřela za sebou dveře a odešla. Vyřídila formality se Sally, která na ní byla velice hodná a vše jí vysvětlila. Byla trochu překvapená z jednání svého nového šéfa, ale po pravdě nikdy nepracovala pro někoho, kdo by byl tak moc bohatý a tak na takovéto jednání ani nemohla být připravená. Na jednu stranu byla šťastná, že má práci. Na druhou byla skeptická a snad i trochu vyděšená. Už za čtyřiadvacet hodin bylo jasné, že má důvod k obavám. 

Auto i přes zapnutý terénní režim klouzalo po silnici, která byla pokrytá hnědým bahnem, které se sem dostalo z okolního pole. Počasí bylo deštivé a tak byla Monika opravdu ráda za tento vůz. Jela ještě dva kilometry a pak zastavila před místem, kde měla začít trávit svůj nadcházející nejbližší život.

Vystoupila z auta a proklela svoje naprosto nevhodné boty.

,,Zasrané boty."

Vyndala si kufr a pospíchala, co nejrychleji to šlo pod střechu. Odemkla si a vstoupila do sešeřelého prostředí. V tu chvíli jí napadlo, co tam vlastně dělá.

,,Haló!"

Věděla, že jí Ana neodpoví, protože ona s nikým nekomunikuje už hezkou řádku měsíců. Vyrazila směrem k jejímu pokoji. Zaklepala a pak otevřela.

Anastacia ležela na posteli. Byla oblečená v černém saténovém pyžamu. Její bílá pleť byla posetá pigmenty a její světle modré oči jen zářily. Nejvíce jí však zaujaly její dlouhé rusé vlasy. Podívala se na její nohy. Měla dlouhé nehty a na rukou měla přímo nešlechtěné drápy.

,,Ahoj, Anastacio. Jmenuji se Monika Richardsová a jsem tvoje ošetřovatelka. Myslím, že bychom mohli být přáteli, protože tady budeme žít spolu."

Anastacia uchopila do ruky tužku a napsala do svého pověstného bloku první zprávu.

Tak na to zapomeň.

,,Tomu říkám uvítání."

Anastacia se otočí na opačnou stranu než stojí Monika.

,,Fajn. Jdu si vybalit. Přijdu za chvíli."

Monika vyšla ven a na tváři se jí objevily slzy. Bylo jí, ale jasné, že před ní plakat nemůže, protože to by znamenalo prohru a tu ona v žádném případě nechce.

Anastacia ležela na posteli a pohrávala si s vlasy. Na tváři měla malý úsměv a občas jen tak mhouřila jedním okem.

Monika vešla do svého pokoje a vybalila si. Pokoj byl útulný a tak si vcelku neměla na co stěžovat. Její nová práce byla velmi slušně placená a z etického hlediska ne až tak úplně nezávadná. Tím, že se nechala najmout dala vlastně najevo, že je ochotná udělat pro peníze víc než by vlastně jako ošetřovatelka měla, ale u prominentů se to bere trochu jinak. Lékaři i pečovatelky jsou zde trochu shovívavější, neboť mají vždy poměrně solidní finanční motivaci.

Vyndala si nůžky na manikúru a pilník a rozhodla se, že Anastacii trochu uleví od dlouhých nehtů a navíc je to příliš nebezpečná zbraň.

,,Ahoj, Ane."

Anastacia se otočila a podívala se na ní nenávistným pohledem.

,,Přišla jsem ti ostříhat nehty."

Anastacia si instinktivně dala ruce tak, aby na ně Monika nemohla.

,,Tohle na mě neplatí."

Dívka v posteli se otočila směrem k oknu.

,,Víš, co se stane, když ti ty nehty neupravím? Zarostou ti a poznáš pravou bolest. Na nohou už k tomu daleko nechybí a já ti slibuju, že až tu budeš skučet bolestí, tak mě ani nenapadne ti pomoct, protože si za to budeš moc sama."

Anastacia se ještě chvíli dívala z okna a pak jí nabídla ruku, ale ani se přitom na ní nepodívala.

,,Dobře. Nemusíš se mnou komunikovat. Můj přítel to taky nedělal. Radši chodil za jinou řešit svoje věčný problémy."

Začala jí stříhat její zažloutlé nehty a pociťovala přitom radost, že vyhrála svou první bitvu.

,,Připravím ti večeři. Máš na něco chuť?"

Anastacia se pořád dívala ven z okna.

,,Dobře. Něco udělám. Slyšela jsem, že máš ráda saláty."

Monica pochopila, že Anastacia s ní pro dnešek komunikaci jednoduše skončila. Šla do kuchyně a nalila si sklenici vína. Tu do sebe obrátila a pak si dala raději, ještě jednu. Ocitla se daleko od civilizace s šílenou ženou, která sice předstírá, že je nemohoucí, ale dost dobře to taky může hrát. Krom toho, ještě úplně nepochopila do jaké míry svojí nepříčetnost jenom hraje, neboť z chování o kterém si přečetla v jejím spise bylo, že je docela při smyslech, když může vymýšlet na své ošetřovatele trýznící zkoušky.

Monica připravila lehké jídlo a šla do jejího pokoje. Už bylo zhasnuto a všude byla tma. Monica pocítila strach, že tam v té tmě někde bude a číhá tam s nějakou zbraní. Pak se ale trochu rozkoukala a uviděla, že sedí na posteli a dívá se na opačnou stranu než stála.

,,Jsi v pořádku?"

Anastacia nic neříkala. Monica položila jídlo na stolek a šla k ní. Pak uslyšela tlumené vzlykání. Sedla si vedle Anastacii na postel. Plakala. Monica jí obejmula a začala hladit po vlasech. Najednou jí bylo špatně. Vždyť ta dívka je otřesená ze ztráty pravděpodobně jí nejbližšího člověka.

,,To bude dobrý."

Seděly tam takhle ještě asi půl hodiny. Anastacia se pak od ní odvrátila a zalezla do postele.

,,Musíš jíst, Anastacio."

Odpovědí jí bylo ticho. Monica odešla.

Druhý den se situace nezlepšila. Anastacia sice spolykala prášky, ale Monice bylo jasné, že i to je předstírané. Byl čas přistoupit k radikálnímu kroku. Monica se podívala do svého kufru a vytáhla kurty. Nebylo zbytí. Musí udělat za co je placená. Takhle jí to přece učili ve škole. Není čas na soucit. Už jí ho věnovala dost.

Monica přišla za Anastaciou jako obvykle. Podala jí prášky a stála nad ní. V kapse měla připravenou injekční stříkačku se sedativy. Odstranila plastový kryt z jehly a pak jí zezadu bodla jehlu do ramene. Anastaciou projela vlna bolesti a vztekle se otočila.

,,Tohle by zamávalo i s koněm."

Anastacia usnula.

Monica si pohrávala s jejím bezvládným tělem. Upravila postel tak, aby vypadalo jako lůžko na oddělení pro neklidné pacienty na psychiatrii.    

Připravila jí kaši. Ta se dá do ní snadno nacpat. Anastacia se probrala.

,,Dobře mě poslouchej. Budeš jíst. I kdybych ti to do pusy měla narvat pod tlakem. Budu ti dávat lžíce s kaší a ty jí budeš polykat."

Dala jí lžíci do pusy a Anastacia jí okamžitě vyplivla, začala při tom vydávat dost nechutné hrdelní zvuky. Pak začala slintat a vystrkovala na ní jazyk.

,,Myslíš si, že jsi vtipná? Když to nebudeš polykat dostaneš kapačku, ale jíst budeš."

Anastacia se začala smát. Monica odešla a dala jí kapačku. Anastacia začala opět brečet.

,,Nemám soucit. Děláš si to sama."

Monica jí přišla za tři hodiny zkontrolovat. Na rukou měla otlaky od kurtů a na tváři zaschlé slzy. Pak Monica odešla.

Monica už tři dny s nikým nemluvila. Anastacia jí začínala dovádět k šílenství. Rozmazlenej fracek, kterej se zblázní, když jí její frajer zfetovanej málem zabije. Taková absurdita. Měla by být ráda, že si s tím feťákem nezkazila život. Začala pít trochu více než je obvyklé. Vlastně ještě nevystřízlivěla. Myslela si, že sem půjde na delší dobu, ale že se tý holce stav zlepší a ona se vrátí k životu, který s nenávistí opustila.

Po dalších třech dnech musela s intravenózní výživou skončit. Nebylo to už možné. Anastacia vypadala tak zuboženě, že by se už stejně na žádný odpor nezmohla. Uvolnila jí z kurtů.

,,Nedělala jsem to ráda, ale sama dobře víš, že si mi nedala jinou možnost. Už toho nechej. Odvedu tě ke stolu a najíme se spolu. Začneme znovu."

Monica Anastaciu zvedala, ale ta předváděla něco, co dělá opilec ve fázi největšího stavu svojí opice. Vůbec se nehýbala. Monica vůbec nepochopila, že Anastacia je už pár dní mrtvá.

,,Přestaň už s tím divadlem. Copak si neuvědomuješ, že je to hrozný? Vždyť strašně smrdíš. Musím tě umejt."

Monica za sebou dívku táhla.

,,Vážně to přeháníš, strašně to přeháníš."

 

O čtrnáct dní později

Robert přijel na návštěvu. Vezl s sebou dvě kytice. Když přijel na příjezdovou cestu, tak ho Monica už zdálky vítala.

,,To jsem ráda, že vás vidím, Roberte."

Robert z ní cítil alkohol. Políbila ho a s viditelným dojetím přebírala květinu.

,,Jak se má Ane?"

,,Jsou s ní starosti. Myslím, že se to horší. Vůbec nekomunikuje."

Robert zaklepal na dveře Ane a už zdálky cítil nepříjemný zápach. Když dveře otevřel, byl v šoku. V posteli ležela rozkládající se mrtvola jeho dcery.

,,Je to strašný. Vůbec nedodržuje hygienu a teď se jí dělá ta strašná vyrážka. Potřebovala by na kožní."

Robert se na ní zděšeně podíval.

,,To by potřebovala. Nechtěla by jste trochu volna?"

,,To bych moc ráda. Už tady z toho začínám šílet."

Sdílejte článek

Nový komentář