I.

Richard seděl na skalnatém výběžku a pozoroval město pod sebou. Tedy spíše než pozoroval řekněme že hleděl tím směrem. Popravdě hleděl skrz město, někam do hloubky svých myšlenek, ve kterých se nevyznal. A ani se vyznat nesnažil. Někde hluboko tušil, že by se měl bát faktu, proč už druhý den nevyšlo slunce ( a ani nezapadlo), proč je svět zahalen v podivném pološeru, proč necítí hlad ani žízeň, když už třetí den nepil a nejedl. Proč všude tam, kde žili, nebo snad stále ještě žijí lidé stoupá k nebi dým z nikým nehašených požárů, proč se svět během několika málo dní tak změnil. Jistě, v podstatě příčinu znal-byla to ta Nemoc. Nemoc, která zastihla tenhle bezstarostný svět zcela nepřipravený. Jen jeden pocit byl však silnější než duté prázdno jeho myšlenek. Byl to strach. Strach z toho, co neznal a co bylo přitom všudypřítomné. Tolik věcí se změnilo…

V jediném momentu ho zcela pohltilo nutkání skočit dolů. Nedalo by to žádnou práci. Jen se prostě naklonit dopředu a nechat gravitaci dělat svou práci. Ale v momentě si to Otřásl se hrůzou z jediné myšlenky, která tu vyvstala jako mohyla-věděl, že po dopadu by možná nic neskončilo. Spíše naopak. Mráz, který ho přeběhl s těmito úvahami jej přinutil vstát. Musí jít. Někam. Musí něco dělat a prostě nechat osudu volnou ruku působnosti, protože on už nemá sílu cokoliv rozplétat. Je tak unavený. TAK unavený….

Cesta vedoucí ze skalního ostrohu se stáčela dolů k městu pozvolnými oblouky, které byly občas zpestřeny lavičkou a odpadkovým košem, kolem nějž se povalovaly obaly od čokoládových sušenek a plastové láhve od pití. Bylo úplné bezvětří a dalo by se říct že dusno, i když Richard nebyl sto říct, jestli je teplo či zima. Husí kůže, jež mu občas naskočila byla spíše dílem zvuků, které zaslechl někde ve stínech kolem. Zvuků, jejichž původ neznal a ze všeho nejvíc si přál, aby jej nikdy nepoznal. Nepotkal nikoho už třetí den. Tedy…nepotkal člověka již třetí den od chvíle, kdy se probral za volantem svého auta na parkovišti hypermarketu na městské periferii. Nevěděl odkud přijel, co měl kupovat, kam se má vrátit,jak dlouho tu stojí a proč ksakru není na parkovišti žádné jiné auto! Proč obchodňák doutná štiplavým kouřem a proč není nikde ani živáčka, kterého by se zeptal co je za válku a kdo ji vede a proti komu a jaký je aktuální vývoj, protože tohle bylo vysvětlení, které přijal za fakt, jakmile si letmo začal uvědomovat sám sebe. Jenže později, v průběhu času a díky tomu co viděl a poznával, jak bloudil bez cíle sem a tam mu docházelo, že žádná válka není a když, tak ne taková, jakou jsme znali. A tak doputoval až na skalní výčnělek, kde si sedl a zůstal sedět celý den a noc (i když ani jedno z toho nenastalo).

Nemoc. Bylo to tak srandovní, že se Richard i přes svou podivnou agónii pousmál. Nevěřili by jste, že ta nejhorší metla lidstva byla obyčejná rýma! Tedy on si pamatoval jen to, že se projevovala jako rýma. Z mlžného oparu myšlenek mu občas pamětí prolétly novinové titulky a hedlajny zpravodajských relací: „Svět chytil rýmu“ , „Ruce před ústa“ nebo „Komu neteče do bot-tomu teče z nosu“. Lidi vždycky přeháněli nicotné a podceňovali nebezpečné. A tak až ve chvíli, kdy díky několikahodinovým záchvatům kýchání lidem začaly praskat plíce a srdeční chlopně, kdy slzení v očích přešlo v krvácení a proudy hnisu, až když jim díky tlaku stále se tvořícího hlenu v dutinách popraskaly ušní bubínky a krváceli z uší a nosu jim došlo, že tohle rýma není. A když, tak ne z tohoto světa.„A já jsem se nenakazil. Proč?“ Richard tak usuzoval, z toho faktu, že zatím drží obstojně pohromadě.

Nemá žádné příznaky.

Richard se kromě té všeobjímající otupělosti vlastně cítil dobře!

Richard si pomyslel něco o velkém štěstí…

Richard se velice mýlil….

II.

Ačkoliv se snažil vnutit sám sobě pocit, že nejde nikam konkrétně, že jen tak bloumá v očekávání „čehokoliv“ , podvědomě dobře věděl, kam ho jeho vratké kroky vedou. Jde do města. Do města, které bylo jeho domovem (tedy nejspíš), do města, které teď bylo domovem běsů. Richard dobře věděl, čeho se bojí. Zahlédl je už první den své pouti. (A věděl, že to oni vydávají ty zvuky) Vlastně nevěděl co viděl, ale měl zcela jasno v tom, co mu to připomínalo. Zahlédl je nakukovat z šerých průjezdů domů, z oken (snad) opuštěných bytů, postávali mezi popelnicemi, nebo se v nich přehrabovali. Byli to lidé. Zcela určitě…Museli to být lidé! Jenže Richardovi připomněli scény z béčkových hororů o oživlých mrtvolách.

Pohybovali se velmi pomalu. Ale ne jak zombies se srandovně nataženýma rukama před sebou. Tihle chodili spíše opatrně, jako by se báli, že se při prudším pohybu rozsypou. Nebyli mrtví-to rozhodně ne. To co z nich stihl zahlédnout svědčilo jen o tom, že jsou zřejmě velmi nemocní. Co Richard nemohl vědět, ale co mu bylo souzeno brzy zjistit byl fakt, že tihle lidé už nejsou ani nemocní. Či spíše, nemoc se v nich uhnízdila, stala se jejich součástí. Jejich problém byla, strašlivá slabost. Nedokázali takřka nic udržet v rukou, nebo něčím manipulovat. Ale bohužel stále zůstávali naživu a proto museli jíst. Málo, ale přece. Zpočátku to šlo. Všude bylo spousta jídla po těch co zemřeli, nebo odešli. Jenže brzy se všechno jídlo zkazilo, neboť velíny elektráren zůstaly prázdné. Rozvodné sítě zkolabovaly a požáry dokonaly dílo zkázy. A začalo být zle. Tihle tvorové nebyli schopni si cokoliv ulovit a tak zůstal jediný zdroj potravy. Po skupinkách (tak,jak jim pomalu docházela vážnost situace a jak horší byl všudypřítomný hlad) se začali trousit kolem nemocnic, ústavů a pečovatelských domů. Všude tam, kde mohla být ještě čerstvá, avšak slábnoucí a umírající potrava, neschopná se bránit. A pak…pak se z nich stali mrchožrouti.

Richard se zastavil před budovou fakultní nemocnice. Kdyby čas běžel jako dřív, bylo by asi tak půl sedmé večer, ale nic nebylo jako dřív..Rozhlížel se a těžce oddychoval. Kolem bylo ticho jako v hrobě. Před vchodem stála sanitka, jejíž majáček se stále ještě otáčel dokola, jen místo sirény znělo basové praskání skomírající baterie. Za volantem seděl muž. Byl mrtvý. Již několik dní. Měl nafouklý obličej, bělmo zalité krví a z uší mu vysely zaschlé provázky zelenožluté tekutiny. Richard zjistil, že zírá na řidičovu paži visící z okénka. Ohlodanou na kost. Těžko říct, jak dlouho tam stál, než si všiml, že už není sám. Byli tři a stáli asi dva metry za ním. Otočil se a to co uviděl ho zastihlo zcela nepřipraveného. Dva muži a žena. Jejich kůže, bílá jako voskový papír jim plandala po vystupujících kostech. Zcela jasně rozeznával jednotlivé žilky v obličeji. Kolem očí měli rudé kruhy a bělma očí popraskaná a zakrvácená. Byli více či méně pokryti hleny, které občas vykašlávali, nebo jim jen tak stékaly na oděv. Jejich oči měly bezedně prosebný výraz. Richard i přes odpor, jaký v něm ta individua budila, pocítil lítost.

„Můžu vám nějak pomoct?“ – chtěl se zeptat, jenže z hrdla se mu vydralo jen chrčivé:

„Póóó…..móóóó?“

Žena, která stála nejblíž náhle vyvalila oči a vztáhla k Richardovy obě ruce. A v těch rukou držela dítě. Ale z dítěte zbývala jen hlava a nožičky spojené tenkou vrstvou kůže. Zbytek byl vykousaný. Žena třeštila oči, klopýtla směrem k Richardovy. Ten v odporu a bezmezné hrůze ucouvl. Žena rozšklebila ústa a jen co jí z ní odtekl hnis, vydala to nejděsivější zavytí zoufalství a hrůzy, jaké kdy Richard slyšel. Zmocnila se ho panika. Otočil se a v zmateném reji nemotorných pohybů klopýtal pryč. Žena ještě jednou zachroptěla, klesla na kolena a mrtvolka jí vypadla z rukou. Její jak balóny zduřelé mandle praskly a skrze papírově tenkou kůži na krku se jí vyvalil proud sražené krve a hnisu. Žena s plesknutím padla obličejem na dlažbu ulice. Ti dva ji sledovali pohledem plným žalu. Letmo pohlédli za prchajícím Richardem a pak se dali do jídla…

III.

Uběhlo několik dní. Jenže jak poznat kolik? Richard už neznal rozdíl mezi dnem a nocí. Ukrýval se, třásl se v koutech opuštěných domů, zavíral se do páchnoucích skříní plných zatuchlého šatstva, aby byl v bezpečí před nimi. Vídal je všude kolem. Bloudili a naříkali, hledali potravu,kterou by mohli pozřít, ale zvířecích i lidských zdechlin rychle ubývalo. I mezi nimi samými docházelo k úmrtí už jen zcela výjimečně. Nebyli schopni udržet v rukou nic těžšího než suchou větev, natož jmi někoho zabít. Nebyli schopni nic dostihnout, protože se vlekly jako stíny smrti, která nepřicházela. Hlad je stravoval a zaléval nesnesitelným utrpením, ale milosrdný konec ne a ne přijít, protože tak, jak se jejich metabolizmus zpomalil , stejně prodloužil i případné čekání na smrt hladem. Richard se o nich snažil často přemýšlet (tedy pokud byl chvílemi ještě přemýšlení schopen). Zcela jistě to byli živí lide, zřejmě v další fázi té divné nemoci. A zcela jistě se jejich existence stala jedním velkým utrpením. Ti co onemocněli a Nemoci podlehli už někde hnili, nebo byli sežráni těmi co bloudili ve stínech. Oni jsou zřejmě tím jediným zbytkem lidstva,jež má

přežít. A tak se jich Richard pomalu přestával bát a stále častěji se přistihl, že je pozoruje. A pak..jednoho dne se stalo něco, co jej přimělo aby jim vyšel vstříc.Richard dostal hlad….

Musel poměrně dlouho přemýšlet, než zjistil o jaký pocit vlastně jde. Na jídlo už pomalu zapomněl a přijímat potravu mu připadlo tak vzdálené. Přestože v tom nejhlubším sklepení svých běsů mu bylo jasné, že nejíst takřka dva týdny není normální-jenže co bylo v tomhle světě nočních můr normální. Ve chvíli, kdy dostal hlad se ho zmocnil mrazivý pocit beznaděje a chaosu…proboha CO bude jíst-kde najít jídlo? Následující den či dva prohledával prázdné byty a zapáchající obchody, kde hnily zbytky zboží. Snažil se dostat do nafouklých konzerv, ale všeobjímající rozklad mu nedal takřka žádnou šanci. Hlad v podstatě nikde neukojil. Při své pouti za něčím k snědku ale zjistil další zásadní věc. Kromě něj a „těch venku“ tu ještě zbyli lidé. Ti staří známí lidé z časů před Nemocí, kteří se ovšem schovávali po bytech stejně jako on. Byli ostražití a nejspíš nakažení chorobou, čekající na konec, ale stále ještě žijící planou nadějí. A měli jídlo. Zcela jistě měli zásoby jídla, díky kterým stále ještě přežívali. Richard se je několikrát snažil oslovit, ale buďto se před ním schovali, nebo přímo zaútočili. Richard se necítil jako jeden z nich-už dávno ne. A tak jim začal říkat oni, stejně jako těm venku, ale tohle „oni“ vyslovoval s jasným přízvukem nenávisti jak jeho hlad rostl. A s ním rostla i hráz mezi tím co byl dřív a tím co je teď. Už zapomněl své jméno. Nepotřeboval ho. Žil z pocitem, že přišel na svět vtom autě na opuštěném parkovišti. To co bylo před tím si nepamatoval a hlavně po tom přestal pátrat. Nepotřeboval to. Měl hlad. A vzpomínky hlad neukojí.

Ten den seděl v koutě chodby základní školy v centru města. Mezi povalujícími se papíry a střepy z rozbitých oken. Ruce zaťaté v pěst a chvěl se vzteky. Měl hlad. Strašný hlad! Tu mu pohled padl na zasklenou skříňku visící na zdi chodby. Za sklem byla hasičská sekyra. Nápis na skle hlásal“

„V případě nouze rozbij sklo“

Richard se k ní postavil a ve skle poprvé spatřil svou tvář. V podstatě něco podobného čekal. Věděl, že už nepatří do toho starého světa. Z jeho hlavy zmizely všechny vlasy. Popelavá pokožka byla přetažena přes lebku z níž vystupovaly dvě bulvy očí. Stejných, jako mívaly leklé ryby na hladině rybníka v parném létě, kdy byla voda pokrytá zeleným svinstvem, díky kterému se dole vše živé zadusilo. Očí, které sice viděly, ale den i noc se v nich stíral do nepřetržitého soumraku, který už neměl nikdy skončit. Richard na přízrak ve skle zařval. Pak ještě jednou a svou křečovitě zaťatou pěstí roztříštil sklo. Sevřel sekeru do obou dlaní a pocítil obrovskou úlevu. Už není sám…

IV.

Vyšel na ulici a sekeru postavil vedle sebe na zem. Bloumající stvoření si jej ihned všimla. Naříkající smečka se líně ploužila k němu a zůstala stát v uctivém odstupu. Hleděli na sebe snad desítky minut. Richard se snažil přemýšlet. Pokoušel se zjistit co má dělat s tím bezmocným davem. Odvrátil se od nich a udělal pár kroků opačným směrem. Jejich sténání zesílilo. Všichni udělali pár překotných kroků za ním. Zjistil, že jejich zoufalé pohledy se upírají na sekeru v jeho ruce. Richard ji pevně sevřel v obou dlaních a pozvedl jako dřevorubec chystající se k první ráně. Z hrdel nebožáků se ozvalo souhlasné mručení. Skoro jako jásot. Pár z nich se zahledělo směrem ke skupince domků, kde se Richard nedávno snažil kontaktovat pár „normálních“ lidí, které tam našel. Pochopil okamžitě.

Dostat se do domu pro něj nebyl problém. Pár úderů sekerou a dveře povolily. Dovnitř šel sám. Skupinka za ním dobře věděla, že proti sice nemocnému, ale ještě stále živému člověku by neměli šanci. Jediným úderem by je mohl zabít. Richard vešel do první místnosti hned za předsíní. V tmavém koutě, v prostorném křesle seděla starší žena. Vyvalenýma očima sledovala jak se k ní přibližuje. Z nosu i uší ji crčela krev a v jedné ruce svírala ampuli s antibiotiky, které byly k ničemu. Zemřela dřív, než k ní přišel. Pár odvážlivců vniklo dovnitř a stáhly mrtvolu z křesla na koberec. Richard pokračoval dál. Pomalu stoupal po schodech do patra. Náhle se z protějších dveří vyřítila další žena. Snad třicetiletá. S výkřikem hrůzy proběhla kolem něj. Snažila se prosmýknout do ložnice, snad se chtěla dostat k oknu a zachránit se skokem na ulici. Richard se instinktivně ohnal po jejím stínu. A trefil přesně. Sekera se zaťala zezadu do krku. Její tělo se chvíli třáslo v křeči a pak na ní zůstalo bezvládně viset. Richard pustil sekeru i tělo na zem. Než dopadlo, narazilo na noční stolek s fotografií. Byl na ní muž a žena na břehu moře. Ta žena, která teď ležela na podlaze s rozseklou lebkou se krásně usmívala. Na rámečku stálo:

„Sylva & Richard, Saint Tropez 2006“. Richard se vrátil domů….

Fotky ze svatební cesty už v tomhle světě neměly význam. Brzy z nich nezbude nic, stejně jako z lidí na nich zachycených. Richard se konečně po dlouhých dnech dosyta najedl, stejně jako skupinka, kterou teď vedl. Když se pak postavil nad rozcupované zbytky těla své manželky, vyhlédl z okna na věčným soumrakem zahalené město. Poprvé hleděl do budoucna s nadějí. Ano, už ví co bude dál. Musejí přežít. Oni brzy zesílí…určitě. Zatím se spokojíme s těmi co ještě přežívají v troskách starého světa. A pak? Pak už jistě budeme zase schopni lovit zvěř. Nepožírat sami sebe. A kdyby ne? Richard věděl, že je tak či tak ze všech nejsilnější. Vypáčil sekeru ze zbytků Sylvie a otřel z topůrka chomáč vlasů. Pevně ji sevřel do rukou a na tváři se mu objevil úsměv.