Nejsou


-Pani Lázničková!
-Pani Lázničková!

 

-Jo, dobrý, dobrý, poďte sem, co já dnes dopoledne tu měla, představte si, pani. Tady zhora jak vede ta cesta kolem osmičky, jak je vchod pro učitele, tady, však když se otočíte, je to vidět i odsáď. Tak tam vedle toho vchodu, vidíte ty zrezlé vrata, Mirek by to měl natřít nebo s tím něco udělat, ale to on kdepak, pani, furt jen chlastá, včera se tu taky motal, starý Malota už ho prý řeší, ale víte, jak to je, stejnak s ním nic nebude, co si na něm kdo veme, a práci si udělá, ne hned, ale co je na škole potřeba, židličky svařit, lavice ošmirglovat a takové, když to děcka rozmlátí, stejně s tema dětma ale, pani, to je čím dál drzejší, nepozdraví, oprsklé to je, nevím, jak to všechno bude. No ale tak jak jsou ty zrezlé vrata tam nahoře vedle cesty, tam je kotelna, a vidíte ten betonový plac před ní? Tak tam vozí uhlí, Mirek to pak přehazuje dovnitř. No ale teď tam nic není a představte si, co jsem tu měla dopoledne. Paní učitelku Seluckou znáte, že? Taková malá, moc příjemná, děcka ji mají rády, češtinářka a ještě přírodopis a ten tělocvik vyučuje, náš Ladin ji má na tělocvik, moc příjemná paní, tato učitelka Selucká. Dvě děcka má, šikovní chlapci velice, ten starší, ten už chodí do školy a malý, ten má asi tři roky nebo tak, tak tu byli všeci třé na procházku a ten malý na kočárku a velký, takový už raubíř, tam vyběhl nahoru nad kotelnu, vidíte tam? To je parkoviště, tam má Malota auto, když teda jede autem, no ale dneska to bylo prázdné a ten starší synek paní Selucké tam vyběhl a tak se jako posadil na to zábradlí tam nahoře a zádama se opřel o tu vrchní šprušli jakože. A malý hned že on taky a capkal nahoru a paní učitelka Selucká stála dole s kočárkem před sebou a malý nahoře taky šup na to zábradlí za bráškou a že se taky opře zádama, jenže on je chudák maličký, tak se opřel vlastně do prázdna, překulil se, kotoul vzad, že, a letěl. No, co vám mám povídat, jak to může být, pani, vysoko? No dobré tři metry a dole ten beton, a malý padal přímo po hlavě, no já se už křižovala, že to nemůže přežít ten capart, to bylo jasné jak slunko. Mně vám to přišlo, že padá strašně jako že pomalu, i když to teda muselo trvat pár vteřin, pani, ale to bylo jako když můj hledí na hokej, tak víte, jak zpomalujou ty góly, takhle vpravo nahoře v rohu televize bliká to R, nevím, proč to tam bliká, přeci opakování začíná na o, ne na er, chlapi jsou střelení, ale že? No a ten malý Selucký teda letěl hlavou dolů s rozcapenýma ručičkama nožičkama a paní učitelka Selucká, to vám bylo jak blesk. Jak kočka, když skočí. Přes kočárek, jakoby tím skokem plavmo, a když už už jsem si myslela, že bude ten maličký po smrti, že se tam rozbije na tom betonu, ona vám sebou škrábla na zem, na břicho a tak jela po tom betonu pod toho malého, jak padal, a chytila ho teda jako když do ruk. No a pak všici třé brečeli a z paní učitelky tekla krev, no jak jela po tom betoně těma předloktíma, že, tak si samosebou na nich sedřela kůži, no cákalo to z ní hrozně, pani, aji odsáď z okna jsem viděla, jak je tam plno cákanců od krve, na tom betoně a všady. A ona teď toho maličkého na rukách, starší synek pobíhal u ní a držel se jí a plakal, ta krev všady, a běhali po barákách, jako aby jim někdo pomohl a jí teda ošetřil, ale nikde se nemohli dozvonit, až nakonec až támhle nahoře u cesty, jak bydlí staří Tomkovi, ti byli doma a otevřeli, paní Selucké ty sedřené ruce omotali nějakým obvazem a děcka se taky pak už zklidnily. No a pak se vraceli zase tady, kolem našeho cestou důle, a jeli i s kočárkem kolem Pánkového dom, oni bydlí na konci Nových Barchovic, na tom novém sídlišti. Já bych nemohla teda bydlet v takových králíkárnách, namačkaní tam, cizí lidi na sobě, tam ani ti sousedské nějaké vztahy podle mne nějak nemůžou vzniknout, nikdo se ani pořádně nezná s druhým, všeci navzájem lhostejní, no však to znáte, pani. My tady na starém máme přeci jen k sobě tak nějak blíž, třeba zrovna dnes ti staří Tomkovi, jak hned pomohli té paní učitelce, to na nějakém sídlišti, tam by se na zraněnou ženskou každý tak akorát vykašlal, tak, pani. Tady ty staré Barchovice, tady u nás jsou ti lidi opravdu takoví nějak solidární, jak se říká, pani Lázničková, viďte, že?

 

/Staré Barchovice, jaro 1977/

 

 

1

1986

 

– Fakt tam je, Honza Kameník to říkal.

– To by tam nenechali jen tak ležet. Nenechali.

– Fakt, kopají tam od pondělí a všechno to přijde pryč, celý hřbitov půjde přestěhovat.

– Jasně přestěhovat. Jak by to asi stěhovali, ty mrtvé lidi a kostry, co tam jsou zakopané, to by se jim popletlo, kdo kde ležel, kostru nepoznáš, čí je, vole.

Kája vyprskl, ale zamrazilo ho. Tak nějak divně. Vevnitř v kulatém bříšku.

   Kája Mladý byl vlastně celý tak trošku kulatý. A když seděl na kašně u staré školy a nohy mu visely dolů, buď ven, nad ochozené kočičí hlavy, jimiž bylo okolí jehlanovité stavbičky docela přesně a poctivě vydlážděno, nebo dovnitř, do chladného vnitřku kašny, plného starodávného listí a ještě starodávnějších nedopalků, zdál se Kája kulatý úplně dokonale. Vypadal jako notně vypasená malpa z pořadu Království divočiny, ale to mu Péťa nikdy neříkal, i když si to myslel. Kamarádům se dá říct spousta věcí, ale některé jim zase nikdy říct nesmíte, pokud chcete, aby vašimi kamarády zůstali.

   A Péťa měl pocit, že Kája kamarád je, a že by to tak mělo zůstat, proto se o vypasené malpě nikdy nezmínil, snad až později, když už byli oba trochu starší, ale to už jejich kamarádství pomalu vyhasínalo, takže to nebylo ani tak kruté, spíš legrační. Navíc za pár let Kája Mladý přeměnil na svém těle tuk ve svaly a vypasené opici se podobal snad už jen v obličeji, zatímco Péťa byl až do nástupu na vojenskou službu šíleně hubený, pak nehezky tlustý, pak něco mezi tím, což bylo nejhorší, a až když překročil třicítku, ustálil se někde v zemi kompromisu a na hubených šlašitých nožkách nesl vršek těla oplácaný nepříliš foremnými špagáty masa a hroudami tuku.

   Teď ale Kája byl naducánek a Péťa střízlík a jejich kamarádství se ještě nikam nestačilo přenést. Navíc tu byla ta věc s Kájovou sestřenicí Katkou. Katka se příjmením jmenovala Janků, což Péťovi toho dne, kdy se to dozvěděl, na pár chvil zamotalo hlavu, protože se domníval, že by se měla spíš jmenovat Mladá, stejně jako Kája. Důvodem měla být podle Péti především skutečnost, že Mladí i Janků bydleli v jednom velkém domě, který stál přímo naproti staré školy a vlastně pár kroků od kašny, na níž teď kluci seděli. A v té samé kašně se Katka Janků před několika dny před zraky Péti, Honzy Kameníka a Toma Nováka svlékla. Péťa Selucký se ten den vracel domů se skelným pohledem a nechápal, co si počít s tím, že je na Katku na jednu stranu rozzlobený, protože měl pocit, že stahovat si kalhoty před kluky v kašně je něco, co se nedělá, na druhou stranu zvláštním způsobem rozradostněný, což mu přišlo taky tak nějak nesprávné, i když nevěděl proč. Nakonec se rozhodl, že to nechá být, ostatně minulý rok jeho a Honzu Kameníka nalákaly do kašny tři starší holky a pokusily se jim stáhnout kalhoty.  V případě Péti šlo ovšem o vytahané, velmi pohodlné tepláky po bratrovi, takže zatímco Honzovy rifle s látkovým opaskem a přezkou se znakem Pionýrské organizace se nehnuly ani o píď, z dolní poloviny Péti Seluckého stáhly rozhihňané dívky vlastně všechno.

   Péťa se tedy po dlouhém přemítání rozhodl, že ať už se Katka Janků v kašně svlékla z jakéhokoli důvodu, jemu se to líbilo, a rodiče snad ani nepoznají, že je trochu jiný, než včera.

   Druhý den stál Kája u školy se zasmušilým výrazem.

– Ahoj, vole.

– Ahoj, Mladý.

– Ty brďo, slyšel jsi včera, jak si odcházel domů, ten vřískot?

– Jo, takové jako pištění, tak to jsem slyšel, proč?

– No, ty vole, normálně Kateřina, no já jsem utíkal napřed k baráku a zabouchl jsem jí před nosem dveře a víš, jak tam máme takové to mléčné sklo?

– Ona se o něj praštila?

– Ne é, ona prorazila ty vole to sklo rukou a zůstala jí tam ta ruka trčet skrz, ale vůbec nebyla pořezaná, fakt, koukal jsem na to z druhé strany dveří. Jenže pak se asi lekla a cukla s tou rukou zpátky skrz ty střepy…

Péťovi Seluckému se obrátil žaludek a rychle si zacpal uši. Hlavou mu prolétaly obrázky toho, co mu Kája právě popsal, mnohem morbidnější a barevnější, než byla skutečnost. Zuby z mléčného skla a do nich se zařezávající cukající předloktí Katky Janků. A samozřejmě krev. Plno krve. Krev, ze které se Péťovi dělalo odjakživa šoufl. Někdy ne, když jí bylo málo, někdy ne, když jí bylo zase tak moc, že se Péťa snažil nebrat to vážně, jako třeba filmech, ale stejně ho to nakonec porazilo, protože byl samozřejmě zbabělý se podívat. Mozek mu pak všechno naservíroval ještě desetkrát horší, zvedal se mu kufr, podlamovaly nohy a jenom trpce záviděl těm, co se můžou dívat na jakoukoli krvárnu a nic jim to nedělá.

   Teď to sice nějak skousl a dokázal jít s Kájou Mladým do šatny, ale celý vyučovací den ho děsila prázdná židle, kde měla sedět Katka, a večer se z děsu vyklubala lítost a hrůzný pocit provinění, že ji vlastně viděl nahou a ona za to byla zřejmě nějakou vyšší mocí potrestána.

   Péťa si ale naštěstí, už jako velmi malý, zvykl na spoustu věcí raději vůbec nemyslet. Krev, smrt a strašidla. Strašidla se z této trojice vymykala, protože podle všech platných dospěláckých pravidel nic takového neexistovalo, i když Péťa byl v hloubi duše přesvědčený, že ta jeho strašidla jsou skutečná. Později se k té obludné trojici připojil ještě sex, ale ten měl nyní ještě chvíli čas, než vystrčil svou podivnou hlavu do Péťova vědomí. Teď tu byla ta věc s Katkou.

   Ta věc s Katkou spojila Péťu Seluckého a Káju Mladého ještě trochu víc, aniž by si to vlastně uvědomili. A tak teď seděli na kašně, která svému účelu už dávno nesloužila, a ti dva si ji ani jinak nepamatovali, zírali z bezpečné vzdálenosti do útrob polorozpadlého domu duchů – Staré školy, a probírali případ likvidace hřbitova naproti Barchovické sokolovny.

– Můžou si je nějak označit, ne?

– Blbost, já myslím, že se to prostě vybagruje a naháže do pytlů a převeze po staré Barchovické na ten hřbitov za sídlištěm, ten co je vlastně kousek od našeho.

– Ty vole, tatrovkami povezou kosti a mrtvoly ještě s masem na nich.

– Tam už nejsou s masem, jenom kostry.

Péťovi přeběhla z toho, co právě řekl, ledová ruka po zádech.

– To je jedno, ale právě Honza Kameník říkal, že byl v té kapli, co je uprostřed, že tam vlezli ještě s klukama nějakýma a že je tam úplně rozsekaná dřevěná podlaha, parkety jako na osmičce v tělocvičně, akorát na prostředku velká hluboká jáma a v ní ji viděl a že tam nemáme prý ani chodit.

Honza Kameník byl to, čemu maminky tehdy říkaly „neplechář“ a tatínci „sígr“. Měl několikero riflí, rozsáhlou sbírku v Anglii vyrobených modelů aut a od rodičů povolení jezdit ve svých třinácti letech na staré Jawě Mustang. Na zimním lyžařském výcviku přišel na dětský maškarní ples převlečený za piráta a Péťa se mohl propadnout, protože jeho se maminka, paní učitelka Selucká, rozhodla navléknout do sedmitečných papírových krovek a tmavomodrého roláčku – masky berušky, zatímco Honza udivoval děvčata tužkou na obočí vytvořenými umělými jizvami na svalnatých lýtkách. Kameníkovi byly jedna z prvních rodin v Barchovicích, která si pořídila barevný televizor. Kluci Honzu obdivovali, nenáviděli, podlézali mu a taky ho pomlouvali. Podle nepodložených zpráv měl taky pohlavní styk se staršíma holkama, což mu na auře temného rebela Barchovické osmé školy ještě přidávalo.

   Ale to, co tvrdil Kájovi, který to teď sedě na kašně tlumočil Péťovi, připadalo hubené berušce, která nemohla na lyžařském karnevalu svou muší zadnicí rozsednout nafukovací balónek, přece jen trochu přitažené za vlasy.

-Jáma, naplněná mrtvými, ne kostrami, ale ještě potaženými masem, jako mají sedmáci v učebnici, jo?

– Jo, je jich tam prý plno, leží ve vrstvách na sobě. Honza tam jen nahlédl a tam ji viděl, nahoře prý tak dva metry od něj trčela z těch mrtvol kostlivá hlava a zírala na Honzu a měla otevřenou hubu, jako by křičela. A prý i zbytky očí. Pak už to prý nevydržel a zdrhl úplně pryč ze hřbitova a zastavil se až u Mikešového baráku.

– Myslím, že kecá, nepustili by je tam. Někdo to musí hlídat, ne?

– Co já vím. Správce už je dědek a furt spí. Ten nemá kdy něco hlídat, ten by tam mohl ležet s nima. A prý se ti mrtví, když svítí slunko, i sami pohybují. Jak do nich pere to slunko a je teplo, furt se v nich odehrávají různé ty pochody a třeba se nafukují a i prdí.

– Vole!

Péťa se zachichotal a večer se maličko projasnil. Věděl však, že domů se mu půjde těžko, navíc se začínalo smrákat a ochlazovat. Cestou také samozřejmě kolem skoro zrušeného hřbitova musí projít, i když může jít po protější straně cesty, kolem zaplivané hospody náležící Sokolovně, kde se občas motal nějaký ten opilec, ale pořád lepší ten, než blízkost těch věcí z Honzovy jámy v polorozpadlé kapli uprostřed hřbitova.

   Hospody na Sokolovně se Péťa začal bát až mnohem později, asi v sedmnácti, kdy před ní nakopal nějaký opilý pětadvacátník jeho skoro nevidomého kamaráda Radomíra Vojtu mezi půlky zadku, pak si všechny postavil do latě, Radomíra, i Péťu a Káju Mladého, jen Míšu Nálepkovou nechal být, ta stála opodál a nevěděla, co dělat, jestli jen pištět nebo pištět a utíkat. No a Péťa Selucký, ten nejvyzáblejší hubeňour z Nového Přejova – Barchovic, který si už jen tou svojí nemocniční hubeností říkal o krutý bolestivý výprask, to tomu rozjetému pětadvacetiletému opilci rozmluvil. Péťa tehdy vlastně spíš myslel na Míšu Nálepkovou, aby jí ten chlapík nechtěl udělat něco horšího, než ostatním. A když pak bylo po všem a všichni rychlým krokem kráčeli k domovu a Radomír Vojta si třel zadek, čekal Péťa něco, co bychom mohli nazvat „letmý uznalý pohled Míši Nálepkové“, případně poděkování formou horkého polibku na vyzáblou adolescentní skráň a třeba také zašeptání:

– Byl jsi dobrý, Petře.

K ničemu takovému ovšem nedošlo, ani k polibku ani k zašeptání, protože Míša snad nejspíš lehounce naivně čekala, že se její chlapci do násilníka pustí pěstmi a v náležitě drsné, rychlé a zřejmě také patřičně krvavé bitce zvítězí.

   Teď byla Míša Nálepková ale budoucnost a před Péťou ležela silnice z kočičích hlav, táhnoucí se kolem kostela dolů a pak po rovině mezi domky na Staškově ulici, vpravo Sokolovna, a vlevo hřbitov, který dnes s Kájou s nohama v kašně tak pečlivě probrali.

   Než se s červenobílou školní aktovkou na zádech doplahočil k obchůdku se zeleninou na křižovatce, byla skoro tma. Stál na chodníku po straně rozbité cesty, po níž tehdy ještě nejezdilo mnoho aut, jen jednou za pár minut tudy probrblala nějaká ta stodvacítka naplněná rodinkou s tatínkem řidičem. Málokterá žena v době, kdy bylo Péťovi Seluckému dvanáct, řídila automobil. Popravdě bylo poměrně hodně těch, které řidičský průkaz vlastnily, ale volant a vládu nad vozem přenechávaly svým mužům.

   Teď se tedy Péťa zhluboka nadechl a vykročil levou nohou po širokých rozpukaných kachlích chodníku mezi nízké řadové domky napravo a o něco vyšší a výše stojící baráčky za cestou po levé ruce. Citelně se ochladilo a kolem žárovek lamp přišroubovaných na několika málo domech se tvořily obvyklé záhadné mlžné kruhy. Šlapal asi pět minut, když se domky na levé straně vytratily a za nimi se otevřel volný prostor, jak se na starou dlážděnou silnici napojila nově položená asfaltka vedoucí nahoru do kopce až ke čtvrti majetnějších obyvatelů Barchovic, vilkami zaplněné Zámezí. A po pravé straně se ze tmy vyloupl špinavý neforemný hranol budovy Sokolovny i s typickým hučením hospody a jak Péťa postupoval po roztřískaném chodníku dál, šikmo vlevo přes cestu už bylo lze rozeznat v mlhách kamenný hřbitovní plot. Péťa se zastavil a chvíli hleděl, jak nad starým hřbitovem, který se město rozhodlo zlikvidovat, leží jako obrovský chomáč rozcupované vaty řídký opar.      

 Vlastně není vůbec strašidelný, spíš smutný. Smutný, že se živí lidé rozhodli zrušit místo, kde leželi ti mrtví.  Lidé, které tam pohřbili, teď jakoby přišli o bydlení. Jako když vyhoří barák nebo tak něco. A měli tam pomníček i vojáci z druhé světové. Takže smutné a ne strašidelné. Myslím, že bát se vlastně není čeho, ani proč, vole.

Péťa Selucký hupsl na silnici a zamířil k velké ojíněné hřbitovní bráně, přistoupil k ní a nahlédl do tmy. Kaple stála nějakých padesát metrů od vchodu a vypadala naprosto nevzrušivě, jen jako nějaká odrbaná chata. Na náhrobcích kolem se odráželo světlo lamp ze Sokolovny. Chlapec u brány ještě chvíli civěl do útrob hřbitova, pak se pomalu odlepil od mříže, otočil se na podpatku a vykročil teď už jasně osvětlenou ulicí k domovu. Tam, kde se Staškova ulice měnila na Táborskou, už si Péťa vykračoval naprosto klidně, nějakých pět minut kolem panelových domů, minutku mezi malými stromky přes trávník, nikdo na něho určitě ani nezačne ječet z okna, že po trávníčku šlape, je už přece tma.

   Pak vystoupal po šikmém novějším chodníku do lehounkého kopce, přešel kolem parkoviště, kde stálo i auto jeho otce, boty mu zadrnčely na kovovém škrabadle, nadhodil si kabelu na zádech a s vítězným ušklíbnutím, po němž ovšem následoval i malinko úlevný úsměv, stanul před čtyřpatrovou kostkou, kde bydlel.

Celou dobu nebylo zjevně proč se čehokoli bát. Jak malý kluk, opravdu. Brácha by se teda jen zašklebil a zakroutil hlavou. Brácha je se strašidlama vyrovnaný, chodí na gympl a naprosto s přehledem snese pohled na jakkoli hnusnou krvárnu. Myslím, že má i holku, a možná spolu už i něco dělali.

Péťovi zatím holky nic moc neříkaly, jen mu připadaly tak nějak zvláštně vzrušující. A rozhodně ho přitahovaly, i když se mu zdálo, podle toho, co slyšel doma, že by vlastně neměly. Moc tomu nerozumněl. Jako bytosti, na které je zakázáno sahat. Péťa měl párkrát i chuť si sáhnout, ale doposud s tím statečně bojoval, především protože měl pocit, že by tím zklamal mámu s tátou. Každopádně by to asi měl zkusit bez ohledu na to, co říkají nebo jak se chovají, třeba to na něm nepůjde poznat. Ale na něco takového, oklamat v tak vážné věci své rodiče, na to neměl dost odvahy. Občas se skoro bál, jestli dokáže na nějakou dívku vůbec KDY sáhnout.

    Jak tak nad tím přemýšlel, zničehonic si vzpomněl, jak kalhoty Katky Janků opouštějí ta místa, kde by normálně měly být, a polilo ho náhlé horko a na tváři se mu usadil přihlouple zasněný výraz. Pak si ale okamžitě vybavil její ruku v bílém obvazu a bodla ho lítost, vzápětí vystřídaná obdivem a pak ještě tím zvláštním pocitem, kterému nerozuměl. Jako by se mu srdce trochu pohnulo v hrudníku. Nebylo to nepříjemné.

Je strašně drsná, sice má paprču na hadry, ale ve škole se tvářila úplně normálně, jakoby se nic nestalo.

Péťu napadlo, že by se mu hrozně líbilo vedle Katky sedět a pomáhat jí s psaním a ukládáním učebnic do aktovky, když má teď tu bílou ruku. Jako bitevní kočka Pitipačka se skleněnou botičkou na přední tlapce.

   Jenže vedle Katky sedí hnusná uhrovatá Monča Pánková, jedna z těch, na které by nesáhl ani za nic, a tak je to ona, kdo bitevní kočce, co se svlíká v kašně, pomáhá, když je zraněná.

   Stále ještě stál u domovních dveří a cítil lehkou beznadějnou zlost.

Do prčic a hoviš. Serepes. Hovno. Hovno…

Nadávky pronášené v duchu ho vrátily do lepší nálady. Sice Katce Janků neukládá věci do tašky a nezapisuje jí poznámky, což by mezi námi možná stejně ani nestíhal, protože Péťa nepsal nijak rychle, ale zato se docela slušně vypořádal se strašáky ze hřbitova, které si nechal nasadit do mozku těmi dvěma zbabělými blbečky, jmenovitě Kájou Mladým a Honzou Kameníkem.

   Natáhl ruku a hliníkové madélko velikých celoprosklených domovních dveří jej zastudilo v dlani. Znovu se pousmál.

Hlava trčící z hromady těl v temnotě se zachvěla. Na povrchu lebky začaly zbytky masa sklovatět a blednout, jakoby mrzly a stahovaly se do sebe, hlava teď vypadala jako mléčná žárovka, mléčná jako sklo ve dveřích, o které se kdysi dávno někdo pořezal. Nebo to nebylo dávno? Nebylo to TEĎ?

   Znovu se zachvěla a těla mrtvých po stranách jámy napravo a nalevo od žárovkové hlavy se začala pohybovat, přepadávat jedno přes druhé, lámat se a kutálet s dutými zvuky a občasným odporným krknutím, jak se něco zespodu tlačilo na povrch. Z jámy vyrazily dvě vyschlé mléčné vyzáblé ruce a dlouhými tápavými prsty uchopily okraj zničených parket na podlaze kaple. Hlava se soukala vzhůru, až vyhlédla z jámy do měsíčního světla, které sem pronikalo dírou ve stropě. Vypadala teď nejvíc jako lebka bez spodní čelisti pokrytá nějakou zanícenou hmotou, podobnou syrovému rybímu masu. Za pažemi a žárovkou se z koberce mrtvol vysoukal fragment žeber a s odporným zapraštěním, doprovázeným dalším kutálením a dusotem těl, se z díry v podlaze vysoukal veliký třaslavý zvrásněný vak, který za sebou ta věc z jámy táhla jako nestvůrný svatý Mikuláš svůj měch plný dárků.

Péťa na chvilku zůstal přikrčený a úplně ztuhlý strachy, jako když plesknete botou andulce o klec.

   Viděl všechno. Viděl uvnitř ve své hlavě, jak se ta šílená věc v kapli vyhrabala zpod nálevu mrtvol, vzpomněl si přitom, jak jeho dědeček z Jezérek jednou vytahoval kukuřici ze sklenice plné nakládaných okurek, bylo to děsivě podobné tomu, co se před chvílí stalo necelý kilometr odtud na starém hřbitově, který už zřejmě přestal být tím, čím býval.

   Pak viděl, jak se ten tvor sune mezi náhrobky, vlastně se neplazil, nadnášel se několik centimetrů nad zemí a jeho zváštní dlouhé prsty šepotavě ohmatávaly hlínu, trávu a kameny blíž a blíž plotu, až se jedna sinalá paže zachytila mříže na bráně hřbitova.

   A najednou ta věc uháněla Staškovou ulicí, tiše a děsivě rychle, vznášejíc se nad chodníkem, po kterém před pár minutami Péťa procházel se školní brašnou na zádech a měl pocit, že všechno je úplně, ale úplně v pořádku.

  Teď stál a v duchu viděl, jak se obrovitý šourku podobný vrásčitý vak lepivě otírá o okna domků, za nimiž se tu a tam rozplakalo dítě, lebka bez čelisti se kymácí pod lampami a dlouhé prsty ohmatávají kapoty zaparkovaných aut.

   Bylo to už hrozivě blízko, Staškova ulice se před mléčnou plazivou stvůrou změnila v Táborskou a Péťa Selucký konečně pochopil, že to je ta věc, které o vlásek unikl, když spadl do máminých rozbitých natažených rukou tehdy dávno u školní kotelny vedle vchodu pro učitele. Tak dávno, že mu to jeho máma, paní učitelka Selucká musela povykládat, protože sám si pamatoval jen takové střípky a úlomky, byl strašně malý a to si člověk mnoho zapamatovat nedokáže. Navíc pokud jsou to věci, jako tahle.

    Kdo by si chtěl pamatovat hnusné bíle mléčné šátravé ruce s hlavou žárovkou a obrovským hnusným smrdutým vakem, ve které ten tvor určitě neschovával dárečky, ale spíše to, co nashromáždil a nasbíral, když se někde někomu stalo něco zlého.

   Tehdy dávno, když Péťa absolvoval svůj velký let hlavou napřed, naštěstí studený dotek těch sinalých dlouhých mrtvých paží nepocítil, protože to byly ruce jeho mámy, které ho zachytily, plné krve, která z nich pak padala na beton. Nepamatoval si z té události vlastně nic.

Máma toho sběrače už jednou přečůrala, a víš možná proč, vole? Protože i když se ona i táta tváří, že o některých věcech slušní lidé nemluví a vlastně je ani nedělají, tak stejně chtěla, abys mohl třeba někdy opravdu Katce Janků pomáhat psát, když má rozřezanou ruku a ukládat jí věci do aktovky, nebo třeba i něco víc, to hezké, to co holky a kluci můžou dělat, něco, o čem máš strach i jenom přemýšlet, ale láká tě to jako obrovský zářivý magnet, něco, co je plné života, daleko od nějakého mrtvého humusného strašáka z tvojí hlavy, tak tady, ty vole, nestůj, nestůj, nestůj a dekuj se!

Žárovka se vynořila zpoza rohu panelového domu hned za tenkýma rukama a pak už sběrač uháněl mezi malými stromky po trávníku. Potichu, ale příšerně rychle, jako jedoucí auto, možná i rychleji, zrůda vlekla své odporné tělo, podobné mrtvým bledým rybám pod hladinou otráveného rybníka, šikmým chodníčkem nahoru, vrásčitý pytel na dárečky se za ní vlnil a ve světle lamp bylo teď jasně vidět, že je tvořený ze dvou obludných chvějivých polokoulí. Už jen pár metrů ke skleněným dveřím kostky, velikým jako výkladní skříň.

   V okamžiku, kdy Péťa vyběhl po schodech na odpočívadlo, otevřely se vchodové dveře. Chapec se naklonil ze schodů dolů a nahlédl do haly.

   Sběrač visel nad kamennou podlahou ve vstupní aule domu a pomalinku a neslyšně se sunul ke schodům, na nichž před chvílí stály Péťovy nohy. Dlouhé pařáty omakávaly zábradlí a žárovka se opile kymácela ze strany na stranu.

   Péťa už na nic nečekal, vletěl do bytu a s hroznou ránou přirazil dveře stvůře před nosem, pokud tedy nějaký nos vůbec měla. Zhroutil se na podlahu a přerývaně dýchal. Na pár hrozných vteřin se mu zdálo, jakoby na dveřích z druhé strany chvíli šelestily mrtvé starodávné prsty, ale znělo to neskutečně, čím dál z větší a větší dálky, jako by se stvoření stahovalo tam, kam patřilo, ať už to bylo kdekoli.

   Po minutě už nebylo slyšet vůbec nic.

   Neodvážil se podívat kukátkem ve dveřích, bál se, že by v tom kulatém průzoru z bezpečí teplého bytu spatřil pár centimetrů nad rohožkou a pár centimetrů od svého vlastního oka strnule plout ve vzduchu tu příšernou kluzkou žárovku bez spodní čelisti, ruce s poničeným hrudním košem a ten šílený mikulášský žok.

   Strávil tak několik minut, oči zavřené, zuby zaťaté a snažil se přesvědčit sám sebe, že se všechno odehrálo jen v jeho hlavě.

   A samozřejmě že odehrálo. Povolil zuby a po chvíli se ztěžka postavil. Samozřejmě že to bylo jen v jeho hlavě.

   Péťa Selucký se líp než kdo jiný musel umět vypořádat se strašidly, prostě proto, že jich měl neustále plnou hlavu, neustále ho napadaly nové a ještě děsivější, příšery ho strašily i ve spánku i při vědomí, takže mu vlastně ani nic jiného nezbývalo. Ale někdy to opravdu moc snadné nebylo.

   Sebral ze země brašnu a chodbou kolem kuchyňské linky potichounku prošel dál do bytu.

   V kuchyni se svítilo a za stolem seděla máma, paní učitelka Selucká, čeština, přírodopis, tělocvik, a četla si nějakou knížku.

– Petříčku, nemohl bys, prosím tě, těmi dveřmi práskat o něco míň?

– Ano, mami.

Péťa se posadil naproti ní a začal si vytahovat věci z aktovky.

   Napadlo ho, že by mohl mámě říct, že právě před několika okamžiky, stejně jako kdysi ona, přečůral sběrače, ale u Seluckých byla mimo jiné zakázána i veškerá silná slova, a tak raději mlčel. Najednou mu přišlo na mysl, že by do své mámy nikdy neřekl, že by byla schopná dělat s tátou ony věci, které si v hlavě spojoval pod jediné, v rodině Seluckých přísně zakázané slovo, sex. Péťa si díky jedné příšerné knížce pro děti, s názvem „Mé zázračné já“, slovo sex a věci, které označovalo, bohužel nikdy nespojoval s tím, jak lidé přicházejí na svět.

   Když máma po chvíli vzhlédla od četby a usmála se na něj, věděl, že to, co se mu dnes stalo, jí nikdy, za žádných okolností nebude schopen vyprávět.

   Především se strašně bál, že by prolomila onu zvláštní neopravdovost, jejíž přítomnost v jejich rodině nechápal, ale která zjevně sloužila nějaké dobré věci. Že by prostě jeho máma tuhle slupku užitečného pokrytectví překonala a naprosto upřímně mu řekla, že ona tu příšeru tehdy na betoně u kotelny, kde školník přehazuje uhlí, taky viděla. A to nechtěl. Strašidla samozřejmě NEJSOU.

   I když byl naprosto přesvědčený, že tomu tak není a spousta lidí, hlavně těch malých, ale koneckonců i těch velkých, o tom ví. Choval se však vždy tak, jak se od něj očekávalo, že se bude chovat. Navíc mu to vlastně vyhovovalo a chránilo to jeho zdravý rozum, protože pokud by mu jeho skrývané přesvědčení o existenci všech těch hrůz, které musel snášet, skutečně potvrdil někdo z vážného a rozumného světa dospělých, v němž bylo podle Péťových představ už všechno jasné, vyřešené a přesně dané, zbláznil by se. Houklo by mu, zmagořil by, odjel do Kromclu. Ostatně dnes mu do toho také moc nechybělo.

Do prčic a hoviš. Serepes. Hovno, hovno…

A protože Péťa, jak už jsme říkali, dokázal na spoustu věcí přestat myslet, udělal to i teď.

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář