Něco

Šel mezi věžáky. Šel kolem tramvajové zastávky, ale vůz ve stanici nechal bez povšimnutí, jako by jej snad ani neviděl. Jako by on neviděl tu tramvaj, stejně jako cestující neviděli jeho. Ale nebylo to tak. On viděl lidi. Muže spěchající do práce, muže jedoucí z práce, matku s malým chlapcem v náručí, milence, kteří se k sobě tiskli, jako by mezi sebou chtěli zachovat poslední kousky tepla na Zemi, a kteří se vzápětí rozejdou, aby si našli někoho jiného. Aby dali někomu dalšímu svůj život, aby svoje bytí bytí prožívali tak, jak se má.

A všechno tohle viděl za jakousi mlžnou stěnou, která ho oddělovala od zbytku světa. Naučil se jí nenávidět. Byla s ním pořád, všudypřítomná jako smrt, která nás potká když si uvědomíme, že ještě nehceme jít, že pořád máme co dát sami cobě, že stále ještě můžeme brát . Nenáviděl klec, ve které spal, jedl, skrz niž se díval kolem. Chtěl se dotknout květin, ale místo křehkých barevných plátků prohřátých sluncem ucítil jenom chlad, plíseň a úzkost... dotýkal se stromů, a pod tou mlhou, vycházející z něj samotného, cítil jejich drsnou kůži, ne živou, ale chřadnoucí, a pod ní vysychající mízu plnou jedu, která neproudila, ale jen se líně valila s časem a okamžik za okamžikem se její tok zpomaloval.

Nevěděl, proč, zprvu si to ani neuvědomil, ale v okénku odjíždějící soupravy něco zahlédl. Na okamžik se zarazil, ale to kouzlo bylo pryč, zmizelo s oknem, které patřilo k tramvaji stejně, jako milenci v ní ještě pořád patřili k sobě. A pak ho najednou přepadl úzkostný pocit. To něco- co to proboha bylo, bylo to živé? Mělo to tvář? NE. Nemělo to žádné hmatatelné rysy, dokonce to nemělo nic, podle čeho by se to dalo poznat. Díval se za tramvají, která mu zmizela v dáli, a tentokrát opravdu nevnímal lidi, kteří se dívali na něj. A pak šel dál, k lesu, prázdný, a přece plný, sám, a přece s někým, šel cestou, a přece skrz vodu, která ho dusila. A to něco bylo pořád s ním. Nejprve si myslel, že už to nikdy neucítí, ten pocit, který ho objak při pohledu do tramvajového okénka, ale s každým krokem, který ho vedl hlouběji do temnot reznoucích buků a do temnot jeho vlastní mysli, si stále jasněji uvědomoval, že Něco neodešlo, jenom na pár okamžiků poodstoupilo, snad aby mu dalo čas vydechnout pro další souboj, snad aby ho potom mohlo chytit pevněji.

A objímalo ho to. Sahalo mu to po kotnících a on náhle věděl, že je to za ním. Ale nemohl nic udělat, nebo snad mohl, ale nebyl dost silný. A tak ucítil dotek Něčeho na svém kotníku. Byl lehký, ale přesto bolel víc, než zlomená kost drtící se o železo, a naháněl tolik strachu, že nemohl dýchat.

Zaječel. Zaječel tak, že jeho smrtelný děs musel být slyšet i na oběžné dráze Měsíce, který na obloze pomalu střídal Slunce, a přinášel soumrak. Vytrhl Něčemu svoji nohu a dal se na zběsilý úprk. Děs, děs, děs. Tohle jediné slovo měl v hlavě. Tohle slovo mu bušilo v mozkovně tisíci kladivy, tohle slovo mu znecitlivělo žaludek i údy, takže měl dojem, že stojí na místě, že jeho nohy se míhají ve vzduchu nad běžícím pásem.

Slyčel svůj vlastní řev a nevěděl, že patří jemu, a slyšel kameny, které pod jeho kroky sténaly, otírajíc se o hlínu. A cítil Něco, které se na něj dívalo z okna tramvaje, jak to za ním chvátá. Věděl, že se to nemusí namáhat. Bylo si to jisté, že ho dostihle, hrálo si to. PROČ? zakřičel, snad nahlas, snad pouze ve svém mozku. Proč mi dáváš čas? A utíkal, jeho nohy se míhaly zoufale pomalu, běžel a stál, a chtěl běžet a nemohl.

A potom upadl, padl vysílením, které necítil, padl na kolena a obličej a ještě se stačil obrátit, aby viděl, jak po něm sahá Nic a Něco. V němém úžasu cítil, jak se ho to zmocňuje, slyšel sám sebe jak tiše řve zmoženými hlasivkami, které nevydaly hlásku. A jeho ústa ztuhla v němém výkřiku, a oči se skelně poulily k Měsíci, který to všecko lhostějně sledoval.