Jelita na stehnech zbylá po tvrdých ranách otcova řemenu Kida pálila jako čert. S malým batohem na zádech se belhal zarostlou planinou, přičemž měl namířeno do lesa. Zvyšoval tím svou šanci na to, že jej tyran nevystopuje. Byl horký zářijový den. Kid měl na hlavě posazený ohryzaný slamák a jeho vlasy se leskly potem. Cítil nakyslý puch svého podpaždí.

                Za opaskem Kida tlačila dýka. Byl připraven na možný útok tyrana i na nebezpečí číhající v lese, především od hladových šelem nebo degénů. Ti vzešli z incestní lásky několika rodin. Obyvatelstvo města tyto degény vyhnalo a jejich rodiče popravilo jako nežádoucí živly. Někteří se uchytili coby pomocní dělníci na farmách. Ti, co takové štěstí neměli, našli útočiště v hustých lesích, kde zakládali osady, žili v dírách v zemi a plodili další zrůdičky. Kid už degény viděl a později pochopíte, proč na ně zcela jistě nebude moci nikdy zapomenout.

                Kid se potřeboval dostat do města. Janis, chlapcova matka, ležela v nemocnici. Tyran se opět činil.

                Na okraji lesa Kid zastavil. Sedl na zem a opřel si bradu. Dýchal pomalu, zhluboka. Cítil nepříjemné mrazení a měl dojem, jakoby něco přicházelo. Cosi hrozivého, s čím se jen tak lehce nevypořádá. Položil se na záda do měkkého mechu a pozoroval nad sebou paprsky slunce, jež prosvítaly korunami stromů.

                Otec vlastnil palírnu a vyrobenou kořalku pak vyvážel do města, kde ji prodával. Nic moc to nevynášelo. Chlast byl sice ze švestek, ale chutnal po ropuchách, což si nikdo nedokázal rozumně vysvětlit. Nicméně nějaké zlaťáky z toho byly. Největší sláva farmy dávno pominula a rodina teď dřela bídu.

                Když měl Kid desáté narozeniny, tyran do něho nalil půl lahve domácí samohonky. On sám nasával jako duha. Ortel smrti nad ním bůh vynesl už hodně dávno. Jenže tyran v sobě nic božského neměl. Opile se klátil a padal, aby nakonec syna zbil, protože ten si pozvracel postel.

                Výprasky a nadávky v rodině nepředstavovaly nic neobvyklého. Svůj díl dostávali jak Janis, tak Kid. Ruce toho šíleného člověka neměly chvilku klidu. Buď bušily do chlapce, svíraly hrdlo láhve nebo drtily ženu. S až zarážející pravidelností se ji pokoušel znásilňovat. Zarážející proto, že byl už několik let zcela impotentní díky hektolitrům vypitého alkoholu, přičemž by s jeho nádobíčkem nehlo ani stádo volů.

                Kid často přemýšlel, kde se bere nenávist, jež sužuje tyrana. Chlapcova otce a nenáviděného nepřítele. Největší strach mu nenaháněly ani tak tvrdé výprasky, jako spíš pomyšlení, že bude jednou jako on. S tím se nemohl smířit. Trpěl kvůli otci. Ten špinavý, břichatý pobuda schopný na sebe upozornit pouze křikem či řemenem. Kid často přemýšlel o vraždě. Přesněji o otcovraždě. Když seděl přivázaný ke sloupu, bez šatů a stejně tak Janis vedle něj, oba poslouchaje tyranovo chrápání z vedlejší místnosti, vskutku nedokázal myslet na nic jiného. Kdykoliv se mu však naskytla ona příležitost, nedokázal ji využít. Měl strach z neúspěchu a následky takového zmařeného pokusu by byly vážně nedozírné. Jistý si tím, že by otec zabil jeho i Janis, se Kid pokaždé rozplakal nad svou bezmocí a zbabělostí. Roli však hrálo především to, že k tyranovi patřil. Nedokázal prolít krev vlastního otce. Na druhou stranu věděl, že tyran by ani na chvíli nezaváhal. V duchu viděl jeho brunátný ksicht, jak se nad ním sklání a šeptá, než mu zasadí poslední ránu.

„Brzo bude po všem, ty můj malej bastarde,“ šeptal by. „Brzo bude po všem.“ A zažloutlý špičák, deroucí si cestu tlustým pyskem by byl to poslední, co Kid spatří.

                Při společných chvílích, které nedobrovolně trávili pospolu, přivázaní ke sloupu měli mnoho času na rozhovory.

„Mami,“ řekl tiše Kid.

„Hm,“ pípla Janis.

„Proč neutečeme?“

„A kam asi, ty blázínku. Co bysme dělali. Venku umřeme.“

„Půjdem do města.“

„Chceš snad, abych tam skončila jako nějaká šlapka? Myslíš, že mně někde zaměstnají? Vždyť já nic neumím. Celej život jsem na týhle hnusný farmě. Naši mně tvýmu fotrovi vyměnily za krávu a bejčka. Bylo mi dvanáct. Znám jen farmu, nic jinýho. Ve městě jsem byla jen jednou. Je to tam nebezpečný, věř mi. Není o co stát.“

„A tady snad je o co stát?“

„Máme co jíst a nic nás neohrožuje.“

„Děláš si srandu? Nás, že nic neohrožuje?“

„S ním přežijem,“ špitla Janis.

„Věříš tomu?“ Kid snad ani nechtěl znát odpověď a taky se jí nedočkal. Místo toho začala Janis tiše vzlykat. Sklonila hlavu a její dlouhé vlasy zakryly ustaranou tvář plnou modřin a drobná poškrábaná ňadra.

„Byli na tebe rodiče hodní?“

„Vždycky jsem si myslela,“ řekla po krátkém přemýšlení. „Že sou to dobrý lidi. Byla jsem s nima-i šťastná, opravdu šťastná. Nikdy by mě nenapadlo, že udělají něco takovýho. Co si o tom myslíš ty?“

                Kid mlčel. Neměl na to co říct.

„Copak dobrý rodiče vymění svoje dítě za pitomý dvě krávy?“ otočila tázavě tvář k chlapci. Kid sklopil oči. Byl tak pohublý, že si viděl žebra pod tenkou vrstvou kůže. Mohl je bez problému spočítat. Jedno žebro, druhé žebro, třetí žebro…

„A máš nějaké sourozence?“

„Nikdy jsem žádný neměla. Co já vím, možná si pak ještě děcko pořídili. Je mi to fuk.“

„Chceš je ještě někdy vidět?“ Janis  zavrtěla hlavou. Ta věc se pro ni stala uzavřenou.

„Proč jsi od něj neutekla?“ Čtvrté žebro, páté žebro, šesté žebro…

„Byla jsem malá holka, Kide. Ještě mladší než ty. Patřila jsem mu. Žila jsem tu s ním tři roky a pak jsi přišel ty.“

„Lituješ toho, že tu jsem.“

„Jak tě vůbec může tohle napadnout, miláčku? Dávno bych to skončila, kdybys tu nebyl. Mám tě radši než vlastní život!“

„A jeho máš ráda?“

„Jednu chvíli jsem k němu opravdu něco cítila. Totiž, něco jinýho než teď. Ale to už je dávno. Moc dávno.“ Sedmé žebro, osmé žebro, deváté žebro…

„Co k němu cítíš teď?“ nechápal.

„Vděk,“ řekla pevně.

„Cože?“

„Ano. Jsem mu vděčná, že nás po všech těch letech ještě nezabil.“

„A co pan Karel, milovala jsi ho?“

                Tentokrát se Janis rozplakala naplno. Slzy jí padaly z očí jako prach z puklých hvězd. Nic přitom nedbala na tyranovo přísné domovní nařízení. Nařízení klidu po dobu vládcova spánku. Chlapec nechtěl vidět matku takhle trpět. Nikdy si nezvykl. Bolest se těžko přijímá. Postel ve vedlejším pokoji zavrzala. Chlapec uslyšel zlověstné bručení tyranovo, a jak sňal z háku řemen. Dunivé zvuky kroků se k nim přibližovaly. Otec vstal očividně levou nohou. Desáté žebro, jedenácté žebro, dvanácté žebro…

                Před několika lety farma prosperovala. Tyran vlastnil menší stádo krav, dva koníky, slepice, kohouta a samozřejmě palírnu. Pěstoval kukuřici, fazole, mák a svůj alkoholismus, samozřejmě. S lítostí proto musel najmout pomocníka. Kid byl příliš malý, aby se mohl zapojit do práce a Janis nestíhala.

Pan Karel byl černoch, přibližně stejně starý jako Janis. Měl husté kudrnaté vlasy a protáhlý obličej ostrých rysů, ze kterého byly na dálku vidět pouze oči nebo zuby, když se smál. Byl vysoký a svalnatý. Tyran mu dovolil postavit si stan kus od farmy. Mohl si chodit ke studni pro vodu, ale kadiboudu navštěvovat nesměl.

„Nebudu srát do stejný díry s negrem,“ vrčel tyran. Kid se tomu zasmál a položil otci otázku: „Tati, ploč je ten pán tak čelnej?“ Tyran dal chlapci toto vysvětlení: „Lidi jako von vzešli z hoven nás bílých a sou tu proto, aby nám sloužili. Když odmítnou poslušnost, zbičuješ je. Když odmítnou podruhý, čeká je provaz. Smrdí po těch hovnech a množej se jak kobylky. Chápeš, ty můj malej bastardku?“

„Jo, tati, chápu,“ hihňal se.

„To sem rád. Teď za nim doběhni a řekni mu, že je čas zahnat krávy do ohrady. Tak šupej!“ Chlapec doběhl k panu Karlovi, stoupl si před něj a zapištěl: „Hej, negže! Je čas zahnat klávy do ohlady. Dělej, negže. Slyšíš? Dělej!“

„Občas mě i napadne, že by ten bastard mohl bejt můj,“ prohodil tyran k Janis nesoucí v košíku čerstvě snesená vejce.

„A čí by asi měl bejt?“ zasyčela.

„Ty bys na sebe nechala vlízt i prase, děvko! Švihej do baráku dělat večeři, než tě něčím přetáhnu! Mazej!“

„Dělej, negže, na klávy!“

                Se starostí obrátila Janis pozornost k malému Kidovi. Jedno prase už na sebe skutečně vlézt nechala. To právě odcházelo do palírny.

                Kid cupital vedle pana Karla. Jeho dlouhým dospěláckým krokům téměř nestačil. Každou chvíli zakopl o nějaký trs trávy, nebo vyčnívající kámen. Po jednom takovém klopýtnutí si rozbil koleno. Krátký okamžik nevěřícně zíral na krvácející ránu, načež začal vřeštět. Rukama svíral zraněné místo. Černoch došel k chlapci a přidřepl naproti němu. Svými mohutnými tlapami odtáhl Kidovy drobné dlaně, aby mohl bolístku řádně prozkoumat. Chlapec dostal strach a snažil se pana Karla nakopnout.

„Nech mně negže, pusť!“

„Chci ti pomoct prcku.“

„Nezabíjej mě, plosím!“

„Dej pokoj a přestaň sebou házet!“ okřikl chlapce. Kid se trochu uklidnil, nicméně konání pana Karla dál sledoval s nedůvěrou.

„Nic to nejni, prcku. Nemusíš vřískat.“

„Já neumžu?“

„Na tohle určitě ne,“ zasmál se černoch. „Utíkej domu a řekni svojí matce, ať ti to vyčistí a zaváže. Však vona bude vědět,“ mávl rukou. Pan Karel chlapce pustil a vstal. Vydal se dělat svou práci.

„Nikam nejdu, negže!“ prskal Kid. „Musím tě hlídat!“ Pan Karel zastavil a pomalu se k chlapci otočil. Ten opatrně couvl před jeho tvrdým pohledem. Muž se svezl k zemi na všechny čtyři, čímž zaujal pozici vlka. Kid netušil, zda jej pouze klame zrak, nebo je to, co se před ním právě odehrává skutečné. Skrz Karlovu černou, potem lesklou kůží, vyjížděly trsy dlouhých černých chlupů, špičatých a silných jako jehly. Už tak napjaté bicepsy ještě více zmohutněly. Obličej se mu protáhl do zrůdného ozubeného válce. Oči po stranách hlavy byly mléčně bílé. Pan Karel Kida několikrát oběhl a očichal jej. Poté (chlapec vůbec nepostřehl, že by si tvor rozepl poklopec) zvedl nohu a Kida počural. Chlapec stál neschopen slova ani pohybu. Pan Karel přiblížil tlamu na pár centimetrů od Kidovy tváře a krátce avšak zlověstně zavrčel. Kid začal před bestií ustupovat. Zpočátku pomalu. Když ale vytušil bezpečnou vzdálenost, otočil se a pelášil jako o život. O tomto zážitku se nikdy nikomu nezmínil.

                Navštívil Janis ve snu. Stál nahý u její postele a díval se na ni velkýma zářícíma očima, jež byly podobné úplňku. Obdivovala jeho svalnaté černé tělo. Bylo nádherné. Ne jako tyranovo. Pravda, tyran měl sice pracky silné jako býčí stehna, nicméně jeho tělo bylo poněkud rozkydlé. Chuchvalce chlupů mu neuspořádaně rašily na ramenech, pupku, na prsou, měl jimi pokrytý zadek a dokonce i kolena. A to třesoucí se břicho, pokaždé, když se rozkašlal, plné sádla a sraček. Oproti němu byl pan Karel bůh. Krásný černý bůh. Ve snu vstala z postele a přivinula se k němu. Objal ji a políbil na rty. Jak k sobě Janis tiskl, pomalu ji do sebe vstřebával. V jeho hrudi zmizel ženě obličej, dále v něm ztratila ňadra a bříško. Její paže mu vrostly do zad. Tak zůstali. Jako podivná siamská dvojčata.

„Jsi moje,“ zašeptal.

                V ten okamžik procitla, vzrušená, jako nikdy předtím. Vedle ní spal tyran. V těch časech ještě svou ženu ani syna nepřivazoval nahé ke sloupu. S pohledem upřeným z okna na úplňkový měsíc zavřela oči, aby se mohla znovu ocitnout v jeho těle.

                Ukrytý za hustým křovím Kid napjatě pozoroval drobnou sedící postavu u rybníka. Šlo o dítě, pravděpodobně chlapce asi v Kidově věku. Děcko si pro sebe cosi hučelo a línými pohyby uplácávalo hroudu z bahna. Bláto bylo příliš vlhké, takže nechtělo držet pohromadě, nebo alespoň ne v tom tvaru o jaký se dítě pokoušelo. Na holé nohy mu kapala špinavá voda a mazlavé hrudky. Drželo si teď podivný blátivý útvar před očima, přičemž do něho prstem druhé ruky zajelo a vyšťouraný slizký obsah si vložilo do úst. Kid nepochyboval. Ze své skrýše sledoval jednoho z degénů. Rozhodl se k němu co nejtišeji přiblížit. Pro jistotu zvedl ze země klacek, kdyby náhodou při jeho odhalení děcko příliš zdivočelo. Zvážil situaci a zjistil, že nejlepší bude degéna obejít a dostat se mu za záda. Našlapoval s rozvahou. Vždy nejprve prozkoumal terén, zda mu v cestě neleží nějaká suchá větvička. Nemohl si dovolit být prozrazen jejím případným zapraskáním. Mohl by třeba udělat taťkovi radost a degéna ulovit. Klacek v jeho rukách byl podobný oštěpu. Kdyby se mu tak podařilo degénovi propíchnout klackem hrdlo! Kid pak odtáhne kořist domů a položí ji taťkovi k nohám. Bude mít radost. Degéni (žijící divoce bez bílého koženého obojku) jsou škodní. Jakmile někdo degéna potká, odstraní ho nebo naopak. Tyran by degéna naložil na vůz a odvezl jej do města. Tam pak rada tělo zváží, přeměří a určí cenu. Starosta zaloví v městské kase a vyskládá před tyrana peníze, na které má podle zákona za službu společnosti právo.

                Kid stál pár metrů od dítěte, když otočilo hlavu. Mělo podivně zduřelé čelo. Levé víčko mu viselo přes oko a z kachních pysků ukápla blátivá slina. Bahno mělo dítě všude kolem úst. Degének ukázal prstem na Kida, cosi překotně zablekotal a uhryzl další sousto ze své hroudy. Žvýkal a upíral na Kida tupý pohled.

„Ahoj,“ řekl Kid. Najednou mu bylo trapně. Cítil hanbu a zlost. Zlost na sebe. Proč by měl zabíjet dítě, jakým je i on sám. Nic mu od něj nehrozilo. Ví vůbec, co znamená zabít? Čím je smrt? Kid věděl. Se smrtí člověka se sice ještě nesetkal, nicméně viděl zvířata odcházet. Nic hezkého to není. Velmi nerad se zúčastňoval těchto poprav. Ano, poprav. Kdyby to slovo Kid znal, jistě by jej použil.

                Zvedl klacek do úrovně očí, rozpřáhl se a hodil ho do rybníku.  Klacek zajel pod hladinu, aby se ve vteřině opět vynořil a poklidně klimbal na vlnkách.

„Máš nějaké jméno?“ Degének zkřivil ústa do zvláštního šklebu, který měl zřejmě znamenat úsměv, načež Kidovi nabídl hroudu. Divoce kýval hlavou a ukazoval na Kidova ústa.

„Ne, já nemám hlad,“ odmítl degénovu pohostinnost. Dítě na okamžik posmutnělo, než opět zarylo křivé zuby do bláta. Kid se rozhodl, že zkusí z bláta uplácat dům.

                A tak to odpoledne existovali. Kid a malý degén. Vyprávěl dítěti kdo je, co dělá, o svých rodičích a životě na farmě.

„Máme celkem deset klav. Mamka mě učí počítat. Jedna kláva, dluhá kláva, četí kláva. Hele! Je deset klav a či se ztlatí. Kolik klav zbyde? No?“

„Huh… ééépf…“ řekl degén.

„Deset klav a či se ztlatí.“ Nenechával se odradit.

„Úúúha!“

„Pšece sedum! Sedum klav,“ Kid mu pro jistotu ještě ukázal číslo na prstech. Děcko už ztláskalo druhou hroudu a i kdyby jich bylo třeba pět, tak co na tom.

„Ty asi neumíš mluvit, co?“

„Hééépf!“ Děcko kýchlo a prsklo Kidovi špínu do obličeje.

„Fuj!“ Na chvíli zalitoval, že zahodil svůj oštěp, ale pak nad tím mávl rukou a rozchechtal se. I degén se o něco takového pokusil.

                Potom kousek od sebe zaslechli jakési štrachání a z křoví vylezl statný, hrozivě vypadající degénkův příbuzný. Byl úplně nahý. Po těle mu vyrůstaly odporné nádory velikosti jablek. Některé z nich byly otevřené, takže v nich šla zahlédnout krvavá, pulsující, rosolovitá hmota. Koukal na Kida a v obří pracce svíral kámen, kterým se bezpochyby chystal rozdrtit chlapcovu lebku. Skrze zanícené otvory ve tváři mu prorůstalo několik zčernalých zubů. Dítě začalo tleskat a okem vesele putovalo z Kida na monstrum a z monstra na Kida. Žvatlalo nějaké nesmysly, zatímco Kid vstal ze země. Degén k němu bleskurychle přiskočil, chytil jej za paži a zvedl kámen. Kid nekřičel. Ani se nebránil. Byl v dokonalém šoku. Zato dítě radostně ječelo a i degén se smál na celé kolo. Jaký se mu to jen podařil skvostný, šťavnatý úlovek.

                Zčistajasna se ozval ohlušující zvířecí řev. Degén sebou trhnul a rozhlédl se po příčině toho zvuku. Vykulil oči a pustil kámen. Pustil i Kida. Chlapec padl na zem a hbitě se štrachal co nejdál od zrůdy, nespouštěje z ní přitom zrak. Zády však narazil na cosi tvrdého. Zvedl hlavu. Nad ním se tyčila postava pana Karla. Ten pozoroval degéna. Degén zvedl ruce nad hlavu. Vzdával se. Něco poznal. Ten řev vlka. Měl strach v očích. Z bujného porostu mezi nohama mu proudem vytryskla moč.  Sehnul se pro dítě, pevně jej přitiskl k nádorům a chvatně s ním zmizel v houštinách.

                Pan Karel popadl Kida za ruce a postavil ho na nohy.

„Ještě máš strach?“

„Ne,“ šeptl Kid, načež propukl v pláč. Pan Karel mu setřel slzy rukávem. Potom vzal Kida za ruku a odvedl ho domů.

                Tyran ležel na Janis a svým zvadlým pohlavím jí lechtal vagínu. Nevěděla, co má zadržovat dřív, jestli slzy či smích. Především čekala, až sleze a dá pokoj. Bolestivě jí mačkal ňadra a funěl jak při posledním tažení. Měla od něj poslintaný obličej a pokousané rameno. Když zjistil, že mu to opět nevyjde, odvalil se a vstal.

„Ty hnusná, frigidní děvko,“ utrousil zadýchaně.

„Jsi jen unavenej, to bude zas dobrý.“ Dala si záležet, aby v tónu jakým to řekla, zazněla alespoň špetka ironie. Aby už mu konečně došlo, jak je ubohý.

„Jasně, že jsem unavenej. Kde je ten blbej negr? Jestli okamžitě nezačne něco dělat, sešlehám mu záda bičem!“ Slovo negr používal vskutku hojně. Ne však před panem Karlem. Z toho muže měl respekt.

„Ten negr včera zachránil tvýho syna. Kdyby nepřišel včas, vzali by si ho degéni.“

„Co? Proč mi to říkáš až teď?“

„Spal si. Namol jako vždycky.“

„Drž hubu!“ okřikl ženu. „Ty zrůdy už mi lezou krkem. Jednou nás všechny pozabíjí. Proč s nima milice něco neudělá?“ Janis  vzdychla. Posadila se na posteli a začala se oblékat. Tyran stál vedle stále nahý.

„Kdoví, kde všude maj svoje skrýše,“ řekla.

„Spálil bych je. Všechny!“ Leda ve snu, napadlo Janis. Vyvarovala se pohledu na Tyranův malý, nezajímavý úd. Naprosté nic. Většinou si to dělala prsty. Nebo mrkví. Věděla jak na to. Nebyla hloupá ani frigidní. Orgasmy, které si přivolávala, ji doslova ničily. Toužila to zažít s ním. S mužem, který ji navštěvoval ve snech.

                Tyran věděl o jednom z degénských doupat. Jenže měl strach tam jít a spálit je. Co kdyby ho dostali? Takový konec jej děsil.

„A proč byl negr s bastardem. Můžeš mi to vysvětlit?“

„Odešel sám. Pan Karel ho našel, když už bylo skoro pozdě,“ řekla tiše.

„Co tam dělal sám?!“ zuřil tyran. „Kdes byla ty?“

„Já prostě nezvládám hlídat Kida a přitom bejt celej den zapřažená jako mezek, chápeš?“

„Máš tu negra!“

„Asi se šel po Kidovi podívat. Já nevím, nic mi neřekl.“

„Promluvíš s negrem a zmrzačím tě, děvko,“ řekl tyran. „Myslim to vážně. K bastardovi už se nepřiblíží, rozumíš?“ Janis přikývla.

„A jestli jo, uříznu ti kozy.“

                Kid se leknutím probral. Posadil se na suchém jehličí a nahmatal dýku. Rozhlédl se. Byl sám. Jak dlouho jsem asi spal? Podle místa, kde teď setrvávalo slunce, to odhadl na tři hodiny. Za chvíli se začne stmívat. Zvažoval, zda vstoupí do lesa, nebo najde vhodný úkryt na planině. Dnes už les v žádném případě neprojde. Jenže co je horší? Nebezpečí v lese, či tyran za jeho zády? Zemřel by tak jako tak.  V lese se však může ukrýt ve větvích stromů. Bude to jistější než na zemi. Neklidně se zadíval do houstnoucí temnoty mezi stromy. Pak do ní vkročil.

                Poprvé si ji vzal v prasečím chlívku. Janis právě plnila koryta žrádlem a čuníci se po něm lačně vrhaly. Bylo trochu děsivé, s jakou chutí zvířata žrala. Pan Karel k ní potichu přistoupil zezadu a chytil ženu za boky. Překvapená tou nečekanou návštěvou trochu vyjekla a nadskočila.

„Neboj se,“ zašeptal jí do ucha.

„To jsi ty?“ hlesla. Natočila k němu hlavu. Chtěla mu vidět do tváře.

„Ne,“ řekl. „Zůstaň, jak jsi.“ Poslechla. Od prasat je dělila kamenná zídka sahající Janis do úrovně prsou. Ozývalo se hlasité mlaskání a spokojené chrochtání. Pan Karel Janis rozepnul opasek a stáhl jí kalhoty ke kotníkům. Neměla žádné spodní prádlo. Naslinil si prst a podráždil jí díru. Janis slabě zasténala. Pan Karel se naklonil, aby ji políbil na šíji. Potom do ní vniknul. Brutálně a neurvale. Teď Janis vykřikla. Šukal tvrdě. Bez zbytečných něžností a kompromisů. Pleskavé zvuky na chvíli vyrušily jedno z prasat. Stříhlo ušima a vzhlédlo nahoru, kde vidělo tvář ženy, rudou horkem a zkřivenou bolestí i rozkoší. Akt netrval dlouho. Skončil tak, jak začal. Náhle a neočekávaně. Když cítil, že to na něj jde, rychle z ní vyjel a svou šťávou potřísnil její bílá stehna.

„Až usne, přijď do mýho stanu,“ řekl. Nestačila mu nic odpovědět a byl pryč. To ovšem nevadilo. Stejně se chystala říct ano. Jeho obsah ženě stékal ze stehna k lýtku. Sperma rychle vychladlo. Utřela to hrstí slámy ze země. Natáhla si kalhoty a opřela se o zeď, s přáním brzkého večera. Pak opustí tyrana a navštíví svého černého prince.

                Po činnosti, kterou strávili dobrou půlhodinu, zapálil pan Karel ve stanu svíčku. Lehl na záda a Janis si položila hlavu na jeho hruď. Hladila jej po vypracovaném břiše, poslouchala srdce, jež mu uvnitř zběsile tlouklo a spokojeně předla. Usmívala se. Vyčerpaná. Šťastná.

„Bylo to nádherný,“ mňoukla.

„Hm.“

                O stan bubnovaly kapky deště. Foukal vítr.

„Odkud vlastně jsi?“ zeptala se.

„Z města.“

„To vím. Přivezl tě odtud. Pracoval jsi na jatkách, že?“

Pan Karel cosi nesrozumitelně zamumlal.

„Říkals něco?“

„Ano. Na jatkách.“

„Bavilo tě to?“

„Ne. Myslim, že nikoho nebaví dělat to, do čeho je nucenej.“

„Víš, myslela jsem spíš, odkud pocházíš. Kde jsi strávil dětství a tak. Co tvůj otec a matka?“ Pan Karel se neklidně zavrtěl.

„Není pro mě dobrý o tom mluvit. Opravdu. Snad ti to někdy řeknu. Až bude víc času a na jiným místě.“

„Máme přece spoustu času.“

„Ne, nemáme.“

„Jak to myslíš?“

„Nech to bejt.“

„Dobrá,“ souhlasila po kratší odmlce. „Nebudeme si dnešní noc kazit zbytečnostma. Co říkáš?“

„Jsem stejnýho názoru.“

                Leželi tiše. Naslouchali dešti, což panu Karlovi vyhovovalo. Nicméně, Janis byla žena.

„Myslím, že tě miluju.“ Na to neměl co říct. Právě ukojil svou touhu a takové řeči mu přišly trochu mimo. Býval by byl radši, kdyby mu přinesla něco k jídlu. Zavíraly se mu oči. Chtěl jí říct, aby odešla, ale zároveň mu její přítomnost dělala dobře. Byl si vědom velkého nebezpečí, kterému se vystavují. On to pokaždé nedokáže, ba naopak. Zdálo se mu, jako by svou schopnost ztrácel. Tyran je psychopat, to věděl. A má zbraň.

                Janis mu sjela rukou mezi nohy. Stiskla jej. Hladila tu krásu, dokud se nezačala zvětšovat a plnit její dlaň. Krása najednou ztuhla jako kámen. Trčela vysoko a nadzvedávala pokrývku. Žena líbala mužovo břicho. Rty putovala dolů, následujíc svou dlaň. Objala jej ústy a bičovala jazykem. Cítila, jak mu v něm škube. Opřel se o lokty. Natáhl paži a mezi palec a ukazovák stiskl její naběhlou bradavku. Hnětl ji. Chytil Janis za vlasy a přirážel do jejích úst. Vydávala zdušené, dávivé zvuky. Zrychloval. Zavřel oči. Ještě chvíli makal a pak to přišlo. Tmu ozářila světla. Červená, žlutá, zelená. Ucítila horkost na jazyku a patře. Bylo to tady. Mazlavá tekutina jí naplnila ústa. Hrdlo měla po jeho tvrdých výpadech v jednom ohni. Slyšel polknutí. Přijala vše. Spokojeně se usmál. Vyštrachala se k němu zpátky nahoru. Podíval se jí do tváře. Dýchla mu na obličej a on ucítil svoje sperma. Na okamžik měl chuť dát jí facku. Místo toho k sobě ženu raději přivinul, pohladil po vlasech a políbil na čelo.

                Janis se musela vrátit za tyranem. Musela opustit svého muže, kterým teď pro ni byl pan Karel.

                Tyran rozdal před svým odjezdem povely. Jel do města prodat kořalku. Pan Karel mu ji pomáhal nakládat na valník. Deset pětilitrových kanystrů. Jedovaté výpary byly cítit po celé farmě. Pan Karel nakrčil nos. Nechápal, jak někdo může kupovat a pít tuhle břečku. Zkusil si dotyčného představit. Plešatá oválná hlava, tmavé škvírky místo očí, nos rudý jako rajče, surová ústa s tenkými rty, bachraté břicho tekoucí mu přes opasek. Ať dělal, co chtěl, vždycky mu před očima vyvstal tyranův obraz.

                Z domu vyšla Janis.

„Je to kurva,“ šeptl tyran. Pan Karel se nemohl dočkat jeho odjezdu. Až si ji vezme a ponoří se do ní. Ochutná její rty, sleze pahorky mladých kopců. V duchu slyšel hlasité steny po každém svém prudkém vpádu.

„Dneska zabiješ ty dvě krůty, jo?“ Pan Karel přikývl.

„Ženská je pak připraví.“ Naložili poslední kanystr.

„Minule jsem zahlíd ve městě jednu moc pěknou negerku,“ zašklebil se tyran. „Kouknu po ní. Kdyžtak ji hodím do pytle a přivezu. Můžete po nocích šoustat! Dovolil bych to. Ovšem fakany ne. Museli bysme je utopit jako koťata, co ty nato?“ mrkal tyran. Pan Karel nic neříkal.

„Tak můžeš jít. Zbytek si udělám sám.“ Karel odešel.

„Janis!“ zavřeštěl tyran, až sebou koně trhli. „Naklusej.“ Chytil ženu za paži a přiblížil pysky k jejímu uchu. „Dneska budeš s negrem spolupracovat. Zabijete krůty,“ řekl významně.

„To se teda divim, že něco takovýho dovolíš.“

„Je to jen pro dnešek, chápeš? Rozumíš, co ti říkám?“

„Jo.“

„Tak padej,“ pustil ji. „Já jedu. A dávej bacha na kluka.“

                Vylezl na vůz, práskl bičem a pod kopyty koní se jen zaprášilo. Uháněli do města. Tyran seděl na kozlíku, v jedné ruce třímal otěže, v druhé bič. Hlava mu mezi rameny poskakovala.

                Janis doběhla pana Karla. Pověsila se mu kolem krku a dlouze jej políbila. „Pozor,“ řekl. „Může nás sledovat.“

„Toho už teď zajímaj jenom prachy. Sere na nás.“

                Usmál se a olízl ženě tvář. Znenadání před nimi stál Kid.

„Co děláte?“ zajímalo ho.

„Máme se rádi,“ vysvětlila mu Janis. „Zůstane to mezi náma, jasný?“

„A co když to žeknu tátovi?“

„Pak si s tebou promluvím já, příteli,“ řekl pan Karel. Kid se přikrčil. „Pšísahám.“ Na důkaz spojil ukazováček a prostředník. „Pšísahám, že to nežeknu.“ A bylo to. Pan Karel zajisté věděl, jak na děti.

„Teď tu chvíli vydrž Kide,“ řekla chlapci. „Nikam nechoď. Buď hodnej a čekej na nás. Kdybys viděl přijíždět tátu, zapískej.“ Kid dychtivě přikývl. Pak se odebrala s panem Karlem do chlívku. Kid na ně koukal. Cestou tam se tiše chichotali a černoch štípal Janis do zadnice. Ona se vždycky otočila a plácla ho přes dlaň. Nehněvala se však. Kidovi naopak připadalo, že se jí to líbí. Zmizeli za dveřmi chléva. Nazlobený Kid sebral ze země šutr a mrsknul jím jejich směrem. Pak doskákal ke dveřím a přitiskl na ně ucho. Bylo to jak vražda, tolik u toho nadělali rámusu.

„Zabijeme ho,“ navrhla poté, co si utřela potřísněný obličej. Pan Karel se ještě tuhý nasoukal do kalhot a utáhl opasek.

„Ne,“ řekl.

„Proč ne?“

„Někdo na to přijde. Počkej, nic neříkej. Určitě by na to někdo přišel. Zlinčujou nás a Kid skončí v sirotčinci. To chceš? Negr jako já nemá šanci. Vždycky budu podezřelej.“

„Když náhodou někdo přijede a začne se po tom kokotovi shánět, vždycky jim můžem něco nakecat. Třeba, že umřel!“ Pan Karel přemýšlel. Nebylo by špatné takhle přijít k majetku. Vše co potřebuje má přímo před nosem. Může se o ty dva postarat. Janis je krásná. A pokud jde o Kida, když se mu budou věnovat, může z něho vyrůst dobrý člověk. Ne jako tyran. Jen musí všechno perfektně zamaskovat.

 „Tak co?“ naléhala.

„Provedem to zejtra večer.“ Janis pískla radostí. Vyskočila aby objala svého milence. „Proč až zítra? Uděláme to dneska.“

„Ne, věř mi. Zejtra.“

„Dobře.“ Oči jí zářily štěstím. Není nad to, naplánovat vraždu manžela. A hlavně ji uskutečnit. Vlastně ani nebyli manželé. Nebyli nic. Jen dvě hroudy masa, které nenáviděly jeden druhého.

„Dneska za mnou nechoď. Zůstaň s ním.“

„Nevím, jestli to vydržím,“ zakňourala a čapla muže za rozkrok.

„Musíš. Večer všechno naplánuju. Neboj se.“

„S tebou nikdy.“

„Tak pojď.“ Dali si ještě jedno číslo.

                Krůty sotva lezly, jak byly vykrmené. Tyran jim dopřával. Pan Karel pracoval u stromu. Vybral větev, asi dva metry nad zemí, k ní přivázal provaz s železným hákem na jednom konci a plivl na čepel dlouhého nože. Čepel se nebezpečně blýskla. Dvě krůty se vrávoravě potácely kolem pana Karla a se zájmem ho pozorovaly. Kid seděl opodál na pařezu, fňukal a utíral si slzy.

„Neplač,“ utěšovala chlapce Janis. „Víš, že to musí bejt.“

„Nemusí,“ protestoval. „Ploč je chce zabít?“

„To protože přišel jejich čas. Táta je vykrmoval pro nás, abychom je mohli sníst a pochutnali si na nich.“

„Já je jíst nebudu, fuj!“

                Janis přešla k panu Karlovi.

„Co je mu?“

„Je smutnej, že musej umřít,“ vysvětlila a ukázala na dva přerostlé ptáky.

„Dal jim nějaký jména?“

„Jo. Támhle ta je Ponožka a ta druhá Bílá Sova.“

„Je blbý, když jim dává jména,“ zabručel pan Karel.

„Tak mu to vysvětli.“

„Nejsem jeho rodič.“

„Ale brzo budeš.“

                Pan Karel si prohlédl nůž. Zabije jím tyrana. Podřízne ho jako tyhle dvě mrchy.

„Pomoz mi,“ řekl a pohnul se k Ponožce a Bílé Sově.

„Co mám dělat?“

„Povalím tu jednu na bok a svážu jí nohy. Musíš ji držet, kdyby náhodou chtěla bojovat.“

„Von to dělá jinak, vždycky…“

„Je mi jedno jak to dělá. Pojď.“

                Popadl krůtu do svých ohromných pracek. Zmateně zacukala hlavou a vydala pár krůtích slov. Povalil ji na bok a Janis ji přidržela na zemi. Pan Karel vzal kus provazu a pevně jím svázal krůtě pařáty. Kid tiše vzlykal. Černoch zabral, zvedl ptáka a pověsil jej za provaz na připravený hák.

„Odvedu Bílou Sovu, aby na to nemusela koukat,“ řekla Janis.

„Odveď radši toho kluka, proboha.“

                Když se Janis, Kid a Ponožka vzdálili, postavil se před krůtu. Visela hlavou dolů s roztaženými křídly, takže připomínala obrácený kříž. Pan Karel nevyčkával. Nasadil si rukavice, chytl ptáka za krk a řezal.

„Pojď si to zkusit,“ navrhl Janis. Ponožka zaujala místo po Bílé Sově. Vystrašeně pozorovala svět, který se najednou obrátil vzhůru nohama, a vyhlížela svou družku. Ta ležela v trávě. Její hlavu chroupalo prase. Kid, téměř na pokraji nervového zhroucení odešel do domu, kde hořce plakal schovaný pod dekou.

„Já to asi nezvládnu,“ obávala se Janis.

„Pojď, nebuď zbabělá.“

                Žena přistoupila a pan Karel jí podal nůž. Krev z čepele utřel do listí. Janis nůž potěžkala.

„Jak se to vlastně dělá. Já jsem zatím zabíjela jen slepice nebo králíky. Funguje to stejně?“

„Zabíjíš slepice a králíky a bojíš se, že nezvládneš krůtu. Děláš si srandu?“

„Buď zticha, jdu na to.“

                Sevřela Ponožce krk.

„Musíš řezat,“ radil pan Karel. „Dlouhý tahy. Má tvrdou kůži, tak přitlač. Až začne cákat krev, uskoč. Jinak budeš pocákaná. Až zdechne, uřízneš jí hlavu.“

                Janis přiložila čepel nože, zhluboka se nadechla a začala zběsile řezat.

„Dlouhý tahy,“ povzbuzoval pan Karel. „Dlouhý tahy!“

                Zpočátku to moc nešlo a Janis muže podezírala, že má tupý nůž. Pak to přišlo. Pár jakoby nerozhodných kapek vystřídaly dlouhé stříkance krve. Ponožka sebou náhle zaškubala a začala divoce mávat křídly. Janis dostala jedním z nich pohlavek.

„Uskoč, jdi od ní!“ Janis odskočila, přičemž máchla nožem, takže málem připravila pana Karla o oko.

„Radši mi to dej,“ řekl a nůž jí vyškubl.

                Janis ptáka fascinovaně pozorovala. Točil se kolem dokola a křídly mlátil vzduch. Létal na místě. Trvalo to jen chvilku. Pomalu se zklidňoval, až se přestal hýbat docela.

                Cosi Janis tížilo v dlani. Koukla tam, aby zjistila, že drží Ponožčinu hlavu potřísněnou krví.

„Koukám, žes to vzala najednou,“ smál se černoch.

I přes tu krev si všimla jejích otevřených očí. Možná stále vyhlížela svou družku.

                Nevydržel dlouho dívat se na ztrápeného chlapce. Došel tedy do stanu pro kytaru a sedl vedle něho na pařez. Kid pana Karla ignoroval. Vždyť mu zabil Ponožku i Bílou Sovu. Černoch pohladil struny. Dřevo se rozeznělo temnými tóny pro Kida neznámé hudby. Pan Karel spustil svým hlubokým, dunivým hlasem blues, které stvořilo tuto zem. Kid k němu zvedl uslzené oči. Z nosu mu visel sopel. Natáhnul a sopel zmizel. Rukávem si setřel slzy a zaujatě poslouchal. Pan Karel hrál teď svou vlastní píseň.

Jsem jen negr

Co bloudí světem

A občas položí holku

Co zrovna kvete

Jsem člověk

Vzešlej z kamenů

Táty, mámy

A žhavejch plamenů

                Když skončil, Kid nadšeně tleskal, což pana Karla povzbudilo, takže přešel k další písni. Živelnému, rychlému blues. Hudba woodoo a rozprášených kostí. Přišla Janis s občerstvením. Píseň ji okamžitě chytla. Položila tác s jídlem a pitím do trávy a divoce zaškubala boky. Točila se dokola a rukama nad hlavou tleskala do rytmu. Kid se smál. Na krůty zapomněl. Vyskočil na nohy a jal se poskakovat kolem matky. Tahal ji za sukni a drápal se jí kolem krku. Pan Karel neustále zrychloval, přičemž vyřvával slova tak, jak mu zrovna přicházela na mysl. Janis Kida popadla. Svalili se v objetí na zem. Tváře u sebe. Až teď si mohl pan Karel pořádně všimnout rodinné podoby. Viděl svou budoucí manželku a syna.

                Brzo ráno ji probudil tyranův řev. V předtuše nejhoršího vyskočila z postele a přeběhla k oknu. Táhl za sebou bezvládné Karlovo tělo. Zaútočil na muže, když ten spal. Tyran křičel, a co chvíli se zastavil, aby mátohu nakopnul těžkou botou. Janis se vyřítila z domu jen v noční košili a běžela k nim.

„Co to děláš? Co je mu?“

„Drž se dál, děvko!“ utrhl se na ni tyran. „Moc dobře vim jak to s váma je. Až vyřídim negra, přijdeš na řadu ty!“

                Janis skočila tyranovi na záda.

„Pusť ho, nic neudělal. Nech ho na pokoji!“

                Pustil Karlovu paži a setřásl ji ze sebe.

„Kurvo!“

                Upadla na zem. Popadl ji za vlasy a udeřil pěstí do obličeje.

„Líbilo se ti to s nim? Jak to do tebe strkal? Svině!“ Následoval kopanec pod žebra. Pan Karel se překulil na záda. Sténal bolestí. Obličej měl zle pohmožděný, většinu zubů vyražených. Na látce kalhot mu v rozkroku rostla temná krvavá skvrna, to jak mu tyran rozdupal penis a varlata.

„Jen se dívej, ty krávo! Má je našrot!“ zaječel a zaryl se mu podpatkem mezi nohy. Pan Karel znovu ztratil vědomí.

„Nic neudělal,“ plakala Janis. „Prosím tě nech ho, prosím!“

„Že nic neudělal?“ zuřil tyran. „Budeš lhát? Ty mi budeš lhát?! Půjdeš proti slovu vlastního syna?“ Vždyť nám přísahal! Zjištění chlapcovi zrady bylo pro ženu bolestivější, než jakýkoliv tyranův pozdější výprask.

„Támhle stojí,“ ukazoval směrem k domu. Janis se ohlédla. Kid stál u dveří, brečel a strachy si čůral pod nohy. Tyran pro něj došel, popadl ho za vlasy a přitáhl k ženě. Kid vřeštěl a škrábal muže do zápěstí. Ten mu jednu vrazil.

„Pověz tý čubce,“ mluvil na Kida. „Co jsi řekl mně. Okamžitě.“

                Chlapec se třásl po celém těle. Tvář měl rudou po úderu.

„Mačkali se k sobě v chlívku,“ brebentil k smrti vystrašený. „S panem Kallem.“

„S tim špinavým negrem?“ ukázal tyran na muže v bezvědomí.

„J-j-jo,“ koktal Kid.

„Řekni to, ty bastarde!“

„Máma se mačkala s tim špinavým neglem v chlívku.“

                Tyran odhodil syna stranou. Janis plakala. Přála si, aby to byl všechno jen zlý sen. Aby byl celý její život pouhá noční můra, ze kterého se právě teď vzbudí, jako úplně jiný člověk na úplně jiném místě.

                Tyran jí přimáčkl hlavu do vlhké hlíny.

„Říká pravdu?“

„…“

„Tak kurva říká pravdu?!“

„Ano,“ vzlykala.  Pustil ji. „Ano, říká pravdu. Prosím tě, nech Kida bejt, on za nic nemůže. Neubližuj mu prosím.“ Klečela před ním a objímala mu kolena.

„Klukovi se nic nestane. Měl velký štěstí, že se mi přiznal.“

„A co uděláš s náma?“

„Uvidíš.“

                Odtáhl Janis do chléva. Přivázal ji za ruce k jednomu z trámů. Prasata zběsile kvičela a chrochtala.

„Co chceš dělat?“

                Za malý moment přitáhl i pana Karla. Byl stále mimo sebe, na pokraji smrti.

„Teď se rozluč se svým miláčkem,“ zavrčel tyran.

                Žena pohlédla do Karlovi zbité tváře.

„Prosím, nech ho.“

„Papa, dehťáku,“ rozloučil se tyran se svým bývalým pomocníkem a hodil jej přes ohradu k hladovým prasatům. Janis propukla ve strašlivý řev. Zmítala se na provazech a snažila se dostat k panu Karlovi, z něhož prasata odtrhávala kusy masa. Viděla, jak mu v jedné z tlam mizí obličej. Zakusovaly se mu do břicha, rvaly z něj vnitřnosti a trhaly ho doslova na cucky.

„Jen žerte prasata,“ povzbuzoval je tyran. Otočil se k Janis. „Na podzim budeš mít něco ze svýho negra na talíři.“

                O pár hodin později zaslechla svého syna.

„Mami, jsi tam?“

„Ano, Kide. Kde je táta?“

                Byla stále přivázaná. Usnula zavěšená na provazech. Ty se jí bolestivě zařezávaly do zápěstí.

„Šel někam s puškou,“ pískl Kid. „Maminko, já se bojím.“

„To bude dobrý, miláčku,“ chlácholila chlapce. „Musíš jít sem za mnou a rozvázat mě. Rychle.“

                Klika se pohnula.

„Nejde to otevžít, mami.“

                Ten hajzl, pomyslela si Janis. Zamknul mě tu.

„Co mám dělat, mami?“

„Nech to bejt, Kide. Nech to bejt.“

                Probudily ji hlasy. Poznala ten tyranův, ale další už ne. Venku bylo několik lidí. Rychle se blížili k chlévu.

„Tati…“ zaslechla Kidův hlas.

„Jdi do baráku,“ houkl na něj tyran.

„Tati…“

„Okamžitě, smrade!“

                Slyšela vzdalující se cupitání Kidových bosých chodidel. Těm dalším hlasům nerozuměla. Nikdy nic podobného neslyšela. Zvenku zarachotil klíč v zámku a dveře se otevřely. Při pohledu na ně Janis vykřikla. Stálo jich tam šest. Odporná, bizarní stvoření. Prohlíželi si ji svýma hladovýma očima.

„Návštěva,“ halekal tyran. „Přivedl jsem ti návštěvu, lásko moje. Takový vocasy jsi ještě nezažila a na tenhle tanec do smrti nezapomeneš.“

                Tyran poodstoupil ode dveří, aby degénům uvolnil prostor.

„Ne,“ jančila Janis. „To nesmíš, počkej. Počkej!“

„Vemte si ji přátelé, už se na vás moc těší,“ pobízel je tyran a oni vešli. Obstoupili ji se svými ztopořenými údy. Masírovali si je a slintali u toho blahem. Hýkali radostí jako rozdováděné děti.

„Zastav je, prosím. Udělám, co budeš chtít, ale nedovol jim, aby se mě dotkli.“

„Ale vždyť tobě se to líbí. Máš tu šest čilých nabíječů…“

„Prosím!“

                Tyran si přehodil pušku přes rameno a pomalu zavřel dveře. Nic nedbal na ženiny prosby a nářky. Zamkl je tam. Když odcházel, křičela.

                To dítě, co se narodilo o pár měsíců později, bylo bílé. Bílé a mrtvé. U porodu asistovala bába z města. Tyran ukázal dítě napřed Janis a potom Kidovi. Chlapci nepřipomínalo nic, co do té doby viděl. Dobře, že je mrtvé, pomyslela si bába, zabalila jej do uzlíku a zakopala v mokřinách kus od farmy.

                Kráčel temným lesem. Když vzhlédl k obloze, byl tam měsíc. Vždycky se na chvilku objevil mezi korunami stromů. V ruce svíral dýku, připraven na případný útok.

                Nevěděl přesně, jak dlouho jde, když tu chatrč spatřil. Stála na mýtině mezi stromy, obehnaná plotem ze shnilých plaňkových prken. V té tmě mu alespoň shnilé přišly. V okně se svítilo. Kid měl velkou žízeň a kručelo mu v břiše. Věděl, jakou možná dělá chybu, ale rozhodl se zaklepat na dveře a poprosit lidi v domě o něco potravy. Zastrčil dýku za opasek a rukojeť zakryl cípem košile. Ubráním se, říkal si v duchu. Věřil však, že mu žádné nebezpečí nehrozí. Došel ke dveřím, zhluboka se nadechl, zvedl ruku a zaklepal. Pozorně naslouchal, zda neuslyší blížící se kroky či nějaké hlasy. Minutku počkal a zaklepal znovu, tentokrát silněji.

„Dále,“ ozvalo se z domu. Kid poznal ženský hlas. Starý, ale zvučný. Vzal za kliku, otevřel dveře a opatrně vstoupil do malé místnosti, osvětlené mihotavými plamínky několika svíček, rozmístěnými kolem pokoje. Dům stál na hlíně a uprostřed pokoje byla jáma, v níž hořel oheň. Nad ohněm stál velký kastrol, v němž cosi pobublávalo. Kidovi to vonělo jako dobré jídlo. Až potom si všiml obyvatelky domu. Byla jí obrovská, statná černoška. Seděla v proutěném křesle. Kolem zápěstí se jí obtáčely mohutné stříbrné náramky. Na hlavě měla zelený šátek, zpod něhož visely dlouhé tenké copánky.

„Zdravím tě, mladý muži,“ řekla a ukázala řadu silných, bílých zubů.

„Dobrý večer,“ pozdravil Kid. Její vskutku široký úsměv na něj velmi zapůsobil, a proto jí ho oplatil.

„Copak tě ke mně přivádí?“

„Moc se omlouvám, paní, ale jdu do města. Vybral jsem si cestu lesem a náhodou narazil na váš dům.“

„Zdejší lesy jsou v noci velmi nebezpečný. Pročpak nejdeš po silnici?“

                Kid jí nechtěl vykládat, proč si zvolil raději les. Viděl tu ženu poprvé v životě. Vůbec ji neznal. Zkoušel odhadnout její věk. Mohlo jí být čtyřicet, ale klidně i šedesát.

„Jakpak se jmenuješ, mladíku?“

„Jsem Kid, paní… paní…“

„Matka.“

„Cože?“

„Říkej mi matko.“

„Ale to nejde,“ bránil se Kid.

„Pročpak ne?“

„No, protože já už jednu matku mám. Nebylo by správný říkat vám matko.“

                Žena se na chlapce pozorně zadívala. Bylo to tak intenzivní, že musel uhnout očima. Usmála se.

„Jsi roztomilej,“ řekla. „Vážně roztomilej chlapec. Tak nech mě být tvou maminkou, alespoň na dnešní večer.“

                Kid mlčel. Napadlo ho, že to možná nebyl nejlepší nápad vejít do tohohle domu.

„Tak co ty na to?“ Pořád se usmívala.

                Měl hlad a to rozhodlo. Před ním se vařila nějaká polévka. Voněla a Kidovi se sbíhaly sliny.

„Tak dobře,“ souhlasil.

„Tak se mi to líbí, Kide. Posaď se u mne. Za chvíli bude hotová večeře.“

                Chlapec dřepl na tvrdou hlínu. Žena si ho se stále více rostoucím zájmem prohlížela. Její úsměv nepolevoval. Potom vstala, její šperky zacinkaly, došla k vědru s vodou, nalila jí po okraj dřevěnou misku a donesla vodu chlapci. Ten poděkoval a uhasil žízeň.

„Není vám tu smutno?“ prolomil chlapec mlčení, jež mu začínalo být nepříjemné.

„Vždyť tu mám tebe, synáčku,“ připomněla mu žena.

„Myslím, když tu zrovna nejsem.“

„Můj kluk odešel hodně dávno,“ povzdychla si. „Odešel pracovat do města. I ty jdeš do města. I ty odejdeš.“

„Hm.“ Rozhlédl se kolem sebe. „Máte to tu moc hezký.“

„Žiju sama a nepotrpím si na přepych.“

„Tak jsem to nemyslel…“

„Já vím, že ne, chlapče. Jsi moc hodnej synáček.“

                Polévku mu nalila do stejné misky, z jaké pil vodu. S chutí se do ní pustil. Byla dobrá a sytá. Plavaly v ní houby, které nepoznával. Pozorovala ho se stále stejně vřelým úsměvem.

                Když dojedl, neubránil se dlouhému říhnutí.

„Promiňte. Omlouvám se.“

„Neomlouvej se. Je vidět, že ti chutnalo.“

„Ano, byla to moc dobrá polívka. Mohl bych si přidat?“

                Na okamžik trochu zvážněla.

„To raději ne, synáčku.“ Potom se jí obličej opět rozjasnil.

                Po nějaké chvíli začal Kid zívat. Nohy i ruce mu ztěžkly. Šly na něj jakési mrákoty. Takový stav dosud nepoznal. Najednou zjistil, že se také usmívá a to hodně. Zčistajasna se rozchechtal. Přestal, bylo mu to trapné. Pak se ovšem dostavil nový výbuch smíchu. Smál se na celé kolo. Vše kolem viděl v těch nejjasnějších barvách. Celá místnost se zakulatila, pak zas zešpičatěla a znovu zakulatila. Připadal si jako v ráji.

„Co to je?“ Pozoroval svou dlaň. Prsty se mu nemožně protáhly. Obrátil ruku a sledoval, jak mu pod kůží tančí žíly a různě se svíjí. Žena spokojeně pokývala hlavou. Připadalo mu, jako by jeho obličej už nebyl na svém místě, jako by klouzal po hladké lebce. Hlavou mu vířily miliony myšlenek najednou, přišel si vševědoucí, moudrý. Ve vteřině znal celičký vesmír a všechno dávalo smysl.

„Jak je ti?“ zeptala se žena.

„Nádherně. Ach bože, taková krása,“ žasl a rozhlížel se okolo sebe po věcech, které mohl vidět pouze on.

Ty houby rostou ze mě, z mojí vulvy. Přesně to slyšel. Nebyl si jistý, zda slova zazněla jen v jeho hlavě, či je žena pronesla nahlas. Když se po ní ohlédl, stále seděla na svém místě. Křeslo s ní však levitovalo asi metr nad zemí. Škubalo sebou ve vzduchu, létalo z místa na místo, ke stropu a hned zas dolů. Jsou z mojí vulvy, chlapče. Přistup, synáčku.

                Ležel na zádech. Místnost měnila barvy a dýchala. Slyšel to vydechování, viděl, jak se kroutí. Vstávej. Sedl si a podíval se na ženu. Pořád se vznášela nad zemí. Ukazovala na tlustou matraci. Nepamatoval si, že by tu předtím nějaká byla. Vstaň a lehni si sem. Učinil tak. Vrávoravě došel k matraci a položil se na ni. Ruce složil na prsa a zavřel oči, podobný nebožtíkovi. Za zavřenými víčky spatřoval tváře. Tyranův obličej se přeléval v Karlův. Z něj vystoupila tvář Janis, která vzápětí stekla kamsi dozadu, do jeho hlavy.

                Otevřel oči. Žena stála nad ním, zcela nahá, až na své šperky, náramky a náhrdelníky. Stála tam, rozkročená nad chlapcovým tělem. Fascinovaně hleděl na hustý černý porost mezi jejími masitými stehny, jenž z poloviny zakrývalo obrovské břicho. Nad tím visela mohutná těžká ňadra. Zíral na vztyčené bradavky a temně fialové dvorce kolem nich. Hlasitě se rozesmál. Nešlo tomu zabránit. Svíjel se na matraci a nechal ženu, aby jej pomalu vysvlékla ze šatů. Poklekla vedle něho. Přejížděla mu dlaněmi po těle. Líbilo se mu to, byl vzrušený. Uchopila jeho penis, shýbla se a vzala ho do úst. Kid zakníkal. Dotkl se špeku na jejím boku a stiskl jej. Cítil, jak v těch ústech roste. Viděl hlavu ženy rytmicky se pohybovat nahoru a dolů. Když byl dostatečně tvrdý, přestala Kida kouřit a rozkročmo na něj nasedla. Začala kroužit boky. Pomalu.

„Řekni, kam jdeš, chlapče.“ Kid se neovládal. Teď jí patřil.

„Musím do nemocnice… tam ve městě… za svou matkou.“

„Co se stalo tvojí mamince?“ Zajížděl do ní. Bylo to teplé a slizké.

„Paní, my šoustáme, že ano?“

„Tiše, chlapečku. Teď se ptám já. Co se stalo tvojí matce, odpověz!“

„Zbil jí… ten hajzl. Nebylo to poprvý… odvezl ji pak… moc krvácela… nehejbala se.“

„Vidím to, ano. Jsi přivázanej, musíš se dívat.“

„Nenávidím ho, chci ho zabít!“ Natáhl ruku a zmáčkl ženě ňadro.

„Co se stalo s vlkem? Řekni mi to.“

„S jakým vlkem?“

„Před lety k vám přišel. Ztratila jsem s ním spojení. Vzpomeň si.“ Kidovi se vybavil obraz pana Karla tehdy, když se změnil v to stvoření.

„Ták,“ řekla žena. „Vzpomínej dál. Co se dělo?“ Viděl Janis a pana Karla v chlévě. Potom šílícího tyrana. Táhl pana Karla. Ten byl polomrtvý a Janis opodál.

„Zabil mýho vlka. Můj syn odešel, aby našel smrt na farmě. Šukal bílou ženskou, aby byl sežranej prasatama!“ Žena přitvrdila. Její zadek mu pleskal o nohy. Před očima se mu houpala nalitá ňadra.

Ata-ata

Sándry

Ó-he

„Prosím,“ úpěl Kid, kterému se to přestávalo líbit. „Pusťte mě, já už musím jít, opravdu!“

Ata-ata

Sándry

Ó-he

                Zmítal s sebou. Pokoušel se dostat zpod ní, ale nešlo to. Pevně ho sevřela stehny a přitlačila k matraci. Nemohl s ní hnout.

„Pusť, ty špinavá negerko,“ sténal. Jejich myšlenky, stejně jako těla, se spojily.

                Z díry v zemi vylezl první. Protáhl své zrůdné tělo. Trhnul hlavou, aby si prohlédl žlutý měsíc. Za ním se sápali další. Zprohýbaní, různě znetvoření, šílení. Řvali do tmy, drásali kůru stromů, tančili kolem nich.

Ata-ata

Sándry

Ó-he

                Z hlavy jí teď trčely nebezpečně zahnuté rohy. Tvář měla pokrytou lesklým slizem, který v dlouhých nudlích odkapával na Kidův hrudník. Byl zděšený. S hrůzou sledoval proměnu. Z úst se stala obrovská jáma, jež jí téměř přeťala hlavu. Viděl několik řad křivých, ale ostrých tesáků. Oči se jí odporně nafoukly, žluté,(bez čárky) jako měsíc nad hlavami degénů.

                Pustili se temným lesem. Pištěli a řvali. Předháněli se, strkali do sebe. Běželi za kořistí. Byla blízko, nic netušila.

Ata-ata

Sándry

Ó-he

                Tyran se v posteli zavrtěl, stále naprosto odrovnaný kořalkou. Nemohl slyšet kvílení, nesoucí se čím dál blíž k farmě.

                Kůže jí popraskala. Z ran prýštila krev. Po těle se ženě tvořilo množství bublin, nafukovaly se a praskaly. Kid byl celý olepený páchnoucím hnisem. Pořád ho šukala. Hrůzná hmota, stěží se podobající té ženě, kterou ještě před chvílí byla.

Ata-ata

Sándry

Ó-he

Jejich bosá chodidla…

Ata-ata

Sándry

Ó-he

                … dupala po zemi. Houf degénů blížících se k farmě. Zaslepeni zlobou. Žádný z nich netušil, kde se v nich vzala, ani po tom nepátrali. Nepřipouštěli si ji. Byla teď jejich součástí.

Ata-ata

Sándry

Ó-he

                Vyrazili dveře a vtrhli do domu…

Ata-ata

Sándry

Ó-he

                Pan Karel bezvládně ležící v seně a exkrementech hladových prasat, která se po něm vrhají a trhají ho na cucky. Pak, o pár let později, zbitá Janis. Tyran ji nakládá na vůz. Práskne bičem. Spoutaný Kid. Zakusuje se do provazů.

Ata-ata

Sándry

Ó-he

                Tyran otevírá oči právě v okamžiku, kdy se na něho vrhá stádo rozběsněných degénů. Zakryjí tyrana svými ohyzdnými těly. Shodí muže na zem. Tlučou do něj.

Ata-ata

Sándry

Ó-he

                Kid zaboří prsty do bláta před sebou. Místnost se otřásá děsivým hromobitím.

                Degén běží do kouta. Klekne. Drží tyranovu utrženou ruku. S chutí se zakusuje. Podlaha je plná krve. Degéni se přehrabují v tyranových útrobách. Něco vyletí do vzduchu. Zaleskne se to a s plesknutím to dopadne na zem. Degén se po střevu vrhne jako hladová kočka či prase.

                Kid hlasitě zasténá. Plní to svým semenem. Z hmoty se opět stává žena. Napne své tělo. Všechno se na ní třese. Svalí se na záda. Zaduní to.

                Kid si obléká kalhoty a košily. Žena leží nehybně na podlaze. Oheň stále hoří. Vezme za kliku. Vyřítí se do temné noci. Prchá, aniž by tušil kudy. Je dezorientovaný, vyděšený. Lepkavá hmota, kterou je pokrytý, na něm stydne a zasychá. Jak běží, najednou mu připadá, že jeho kmitající nohy opustily pevnou půdu a on teď letí střemhlav mezi stromy. Rozráží větve a vzduch před sebou. Tam je světlo. Stále rovně!

Dodatek:

                Ptal se lidí ve městě, kudy do nemocnice. Podezíravě si chlapce prohlíželi. Byl špinavý, oblečený do cárů šatů. U obočí měl tmavý strup zaschlé krve. Otáčeli se k němu zády, odháněli ho od sebe, a ač většina z nich byla banda žebráků, vrahů a násilníků, báli se toho podivného chlapce. Jakoby nad ním visela jakási neviditelná hrozba. Byl poznamenán. Ne však pouze předešlou nocí, nýbrž celým svým předchozím životem.

                Dlouho bloudil ulicemi toho smrdutého města, než se celý unavený a hladový posadil na obrubník a bezradně složil hlavu do dlaní. Neměl tušení, jak dlouho tam takhle seděl. Zničehonic vedle sebe uslyšel pleskání. Rychle se to přibližovalo. Podíval se tím směrem. Asi metr od něj stál muž. Stál na rukách, jelikož mu chyběly nohy. Měl velkou hlavu, šikmé oči a ústa bez rtů, což způsobovalo poněkud děsivý škleb.

„Hledáš společnost, chlapče?“

„Ani ne,“ řekl Kid. Nemohl z muže spustit zrak. „Hledám nemocnici. Nevíte, kde bych ji našel?“

„Samozřejmě. Pojď za mnou.“

                Ležela na lůžku s obvázanou hlavou a rukou. Dýchala těžce. Měla několik zlámaných žeber a otřes mozku. Spala. Vedle Kida stál mladý doktor.

„Bude v pořádku?“

„To nevím.“

„Jak to?“

„Zřejmě utrpěla těžký šok. Má nepravidelný puls. Za celou dobu, co je u nás, nic nesnědla. Veškerou tekutinu okamžitě vyzvrací. Pokud bude takhle pokračovat, nedávám jí moc šancí. Promiň.“

                Kid nic neřekl. Doktor ho objal kolem ramen. Usmál se na něj.

„Chceš teď být s maminkou sám?“

„Jo… to bych chtěl,“ přisvědčil.

„Dobře, kdybys cokoliv potřeboval, obrať se na mě, ano?“

                Kid přikývl. Doktor vyšel ze dveří. Nechal je o samotě. Kid si přisunul židli k jejímu lůžku. Naklonil se a vzal ji za ruku. Po chvíli otevřela oči. Byly hnědé, stejně jako Kidovy a na těch pár okamžiků existovaly jen pro sebe.