RSS
Vyhledávání
Náhodné články
Nové komentáře
Babadook (2013) - trailer Morgan, zobrazit » Evidence (2012) Defender110, zobrazit » Evidence (2012) Defender110, zobrazit » Skinwalker Ranch (2013) Defender110, zobrazit » Signalman, The (1976) Defender110, zobrazit » Erufen rito (2004) Solo, zobrazit »
Čekající články
Vile (2011)

Další dávka nudného mučení. ...

 
Haunter (2013)

Vincenzo Natali představuje dům, ze kterého není úniku....

 
True Blood (V. série)

Z pravé krve začíná vyprchávat osobní přitažlivost. ...

 
seznam čekajících (3)
Statistiky

Nebeská brána

29. 02. 2012 / autor: Roblord / kategorie: Hororové povídky

Tato povídka vyzní velice malebně, ba až dětsky naivně. Avšak celou dobu v ní číhá příšera...
tisknout článek

"Ucítili jsme chladnou ruku na zádech"
- Kalman Braun, dvojče v Osvětimi

 

Čokoláda – páni!, celičký obdélník tabulek čokolády. Jednu z těch tabulek si Danka odlomila, strčila do pusy a zbytek té lahůdky podala Jakobovi, který se před tím posadil na pryčně a hladově zíral na Dančiny ruce. Schovala si obal, neboť na něm byl namalovaný krásný obrázek: velký dům vedle potůčku, který se vinul zelenou loukou až k lesu pod skalnatým pohořím. Danka si představovala, že v tom domě na obrázku na ní čeká táta s mámou, Chaja, strýc Andrzej s tetou Reginou a Yuta s Mordechajem. Máma určitě uvařila holiškes. Najedí se a všichni společně pak půjdou podél potůčku do lesa. Budou zpívat Čiri biri bom a po cestě pozorovat ryby – v lese pak veverky jak lezou po stromech.

Tu čokoládu s krásným obrázkem jí dal ten hodný pán v bílých rukavicích s legrační mezerou mezi zuby. Anděl – tak mu někteří říkali; jedni si šeptali, že je zlý, ale na Danku se vždy usmíval a hladil jí po vlasech. Ženy, které tu poznala, si o něm vyprávěly, že je tuze hezký: ďábel s tváří cheruba, tak o něm mluvily.

Když s mámou a sestřičkou Chajou přijely v dřevěném vagónu s paní Weisovou, s panem učitelem Fröhlichem, se strýčkem Andrzejem, tetou Reginou a ostatními, kteří s nimi teď žili za vysokou cihlovou zdí, máma se někam ztratila. Danka s Chajou zůstaly úplně sami, poněvadž ani strýček s tetou se neukázali. Naštěstí se jich ujal Anděl. Ihned, jakmile je spatřil, usmál se na ně, sklonil se a pravil velice něžně, avšak německy: „Ale to se podívejme, kohopak to tu máme? Dvě krásné princezny. Pojďte,“ ukazoval rukou v bílé rukavici, „pojďte, pojďte.“

Podaly mu ruce.

Začal si pohvizdovat nějakou melodii, kterou Danka neznala.

Odvedl obě sestry pryč – daleko od těch ošklivých vagónů (v nichž se nedalo dýchat a v nichž se do jednoho vědra vylučovalo a z druhého pilo). Zavedl je do dřevěného baráku, ve kterém neštípal do očí ten protivný černý kouř - mastný a smradlavý. Tady pak bydlely s ostatními dvojčaty, dokud se nepřestěhovaly do nemocnice, kde jim paní doktorka změřila hlavu, uši a dokonce i nos. Anděl měl dvojčata moc rád. Dával jim dobroty, hladil je po vlasech, smál se s nimi, přinášel jim překrásné šaty a mašle do vlasů: „Tak to má strýček Pepi rád.“ V baráku chodil v německé uniformě pod bílým lékařským pláštěm. Ven si plášť neoblékal. Pověděl Dance a Chaje, že jsou moc nemocná děvčátka (jüdische Kinder), proto jsou ostatně také tady v nemocnici, ale on je vyléčí, protože je lékař - ausgezeichneten Arzt. Dostávaly od něho kouzelné injekce – ne do ruky nebo do zadku, jako se injekce obyčejně dávají, nýbrž do očí. „Aby kouzlo mohlo působit,“ říkával Anděl německy, dávaje jim moc dobré mátové bonbóny: „To abyste nekašlaly, meine schönen Mädchen. Zdraví především.“ Chajiny panenky změnily barvu z čokoládové na nebesky modrou. Plakala, že nic nevidí, ale Danka věřila, že tehdy, až kouzelné injekce zapůsobí, její sestřička spatří anděly.

O andělech jí řekl Jakob z Lodže. Tu čokoládu si určitě zasloužil. Jakob Dance pošeptal do ucha, že ví, kde je maminka. „Je v nebi s anděly,“ vysvětlil jí mírně a s pohlazením. Řekl tu větu nahlas. V tu ránu po něm skočil pan Elsner, který po tátově smrti nosil mámě kytice ze svého květinářství. Máma vždycky upekla lekach s mandlemi a společně pak muzicírovali v salonu – máma na klavír, pan Elsner na housle – ještě doma ve starém bytě ve Varšavě, ze kterého se museli odstěhovat za vysokou cihlovou zeď. Pan Elsner bil Jakoba pěstmi, plakal a křičel: „Ty lháři! Co té holce motáš hlavu s nebem a anděly? Žádné nebe není, slyšíš! Copak to může být ještě zjevnější? Ha? Sára Bernsteinová odešla komínem. To je jediná cesta odsud. Komínem. Je mrtvá. Mrtvá, slyšíš!“

Mrtvá, opakovala si Danka. Mrtvá? Znamená to, že je opravdu s anděly? Odešla do nebe komínem? V tom černém kouři? Kdyby jen věděla, kde je sestřička Chaja. Její kouzelné modré oči by mohly vidět mámu. Jenže Chaja se ztratila. Nejspíš jí doktor - Anděl - odvedl do nebe za maminkou. Teď se na ní možná obě – maminka i sestřička – zlobí, že se opozdila a toulá se tady. Maminka bude nejspíš tuze hubovat.

(Maminko! Chajo! Nehněvejte se na mě, prosím. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, kudy se do nebe chodí.)

Teď už to Danka věděla, znala to tajemství. Pár lidí jí ukázalo cestu.

Zamířila přímo k nebeské bráně. Levou botičkou nabrala vodu ze špinavé louže. Chvíli se dívala na obrázek od čokolády. Za jejími zády se v pravidelných intervalech ozývaly výstřely z pistole a žuchnutí po dopadu bezvládných těl. Bylo slyšet křik: Pohyb, pohyb! Čelem ke zdi! Padám, padám!“ I dnes z čtverhranných komínů, postavených z červených cihel, stoupal k šedivému nebi mastný, černý kouř, páchnoucí spáleným masem a sežehnutými vlasy; mezi hromosvody vystřelovaly jazyky plamenů. I dnes padal z nebe na Březinku šedý popel. I dnes na kolejích skřípala kovová kola dřevěných vagónů, na které štěkali psi. Hrál tu orchestr hudebníků v pruhovaných mundůrech a lidé sestupovali po schodech do sprch: „Rychle, rychle, ať vám nevystydne kafe!“ Danka nic z toho nevnímala. Krůček za krůčkem byla blíž mamince, sestřičce a andělům. Jakmile se její prsty sevřely v pěstičku kolem bzučícího ostnatého drátu, nebeská brána se otevřela.


(Obrázky: Vlastní foto z koncentračního tábora Osvětim)

Komentáře

Komentáře můžou vkládat pouze registrovaní a přihlášení uživatelé
Povídka je krátká, neboť jsem jí napsal do literární soutěže, omezené počtem znaků. Na omezení jsem si stěžoval a byl ze soutěže vykopnut.
10. 09. 2013, 19:49:51, Roblord
Pro mě jeden z největších hororů na tomto vebu. Sice bych ocenil kapánek delší provedení, ale na druhou stranu jsem rád, že to končí tak brzy. Pro mě osobně velmi emotivní, mráz nahánějící příběh, na kterém je nejděsivější to,že jsi nebyl daleko od skutečnosti...
15. 03. 2012, 20:04:20, Pavel
Je jasné, že vzhledem k volbě téma nelze čekat nic originálního, o to více jsem se popásl na způsobu, jakým píšeš. Celé to působí nenuceně a dobře se to čte. Snad bych čekal, že to bude trochu delší a bude se to více zabývat vnitřním světem malé Danky v kontextu s hrůzami tam venku. Každopádně se mi tvoje povídka velmi líbila
02. 03. 2012, 08:50:23, dejv
Trošku Fuksovské. Docela se mi to líbilo, akorát mi vadí ten úvodní citát, díky němuž je všechno jasné hned od začátku.
29. 02. 2012, 14:48:59, see-sawandrew