Navždy spolu


Znaven a vyčerpán se posadil a zíral do tmy, která jej obklopovala. Celou tu dlouhou chvíli, co zde přetrvával, nemohl myslet na žádnou jinou věc, než na svoji dceru. V hlavě si promítal poslední okamžiky, které s ní prožil. Okamžiky na které do smrti nezapomene. A smrt byla blízko. Blíž než si sám dovedl představit. Všude kolem, číhala trpělivě na svoji šanci polapit jej a dovést tam, kde se právě nyní nacházela jeho mrtvá dcera, kterou tolik miloval. Cítil žal a bezradnost. Nemohl se těch pocitů zbavit. Byly tak silné, že otupovaly i jeho strach a napětí. Věděl, že jednou se bude těm stvůrám muset postavit. Těm stvůrám, které číhají tam venku v již potemnělých ulicích mrtvého města Raccoon City. Nemrtví zombie. Ony zabily jeho dceru a s ní i celé město. Nevěděl, odkud se ty kreatury vzaly. Prostě jsou tady a zabíjejí. Zamořili téměř celé město a kdoví kam se ještě dostali. Třeba je poslední přeživší v tomto městě. Doufal že to není pravda. Stále se uklidňoval domněnkou, že brzy přijde pomoc, policie, armáda, kdokoliv kdo by jej vysvobodil… Ale jak čas plynul, přestával doufat v dobré. Naděje, ve kterou tolik věřil, se rozplynula v temných uličkách beznaděje.

Pomalu se položil na záda a zavřel oči plné slz. Bolela jej hlava z neustálého přemýšlení. Třásl se strachem. Pomalu se jeho mysl uklidňovala a usínala. Ovšem do jeho spánku se tiše vkradl hrčivý zvuk. Dario Rosso otevřel oči a první, co spatřil, byla tma. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval a na všechno si vzpomněl. Když procitl, začal litovat toho, že se vůbec vzbudil. Když se vzbudíte a ujistíte, že všude kolem jsou nemrtví lidé a k tomu hodně hladoví, nebudete mít moc dobrou náladu. Nikdy na takové věci nevěřil, vždy jimi pohrdal a vysmíval se jim. Ale teď nevěděl, čemu má věřit.

Znovu se chystal zahmouřit oči, ale v tom mu zabránil znovu ten rachot, který jej vytrhl ze spánku. Ihned pochopil, že se děje něco špatného. Nechtěl ani pomyslet, že se ty věci dostali jsem do garáže. Rázem ucítil pichlavou bolest v levé ruce. Každý nádech doprovázela ostrá bolest u srdce. Začínal mít opravdu strach. Cítil jak se mu třesou rty a chvějí ruce. Srdce pod návalem adrenalinu začalo tlouci, cítil jej až v krku. S napjetím ležel a poslouchal. Rachot utichl. Nyní mu dělalo společnost bezejmenné ticho. Pomyslel si, že to klidně mohly být krysy. Když uslyšel šoupavé kroky na podlaze a nevýrazné mručení, pochopil, že tohle krysy nebudou. To nejhorší, co se mohlo stát, se stalo. Dostali se dovnitř a to znamená jen jedno, Dario se musí pokusit dostat ven. Na tuhle myšlenku by doposud ani nepomyslel, ale musí pryč. Jestli nechce skončit stejně jako jeho dcera, tak musí bojovat. Vstal a přistoupil k vratům od nákladní kabiny, ve které se doposud skrýval. Věděl, že čím déle bude otálet, tím spíš jej ty věci najdou. Ale něco mu bránilo vyjít ven, strach z toho, co uzří, až vyjde. Pohlédne tváří tvář smrti. Nepřipouštěl si myšlenky ,,co kdyby“. Zhluboka se nadechnul a s vypjetím všech sil otevřel vrata. Do nákladní kabiny vtrhlo světlo, které Daria na chvíli úplně oslepilo. Jeho oči si těžce zvykaly po několikahodinovém setrvávání ve tmě. Když už aspoň trochu uviděl před sebe, seskočil z kabiny a rozhlédl se po okolí. Uviděl dveře vedoucí z garáže. Teď už na nic nečekal a vydal se k nim. Když tak učinil, hned věděl, že to nebude tak snadné. Nedaleko od nich se potáceli tři postavy v zakrvácených šatech otočené zády k němu. Dario nechtěl ty zrůdy jakoukoliv zbrklostí nalákat na sebe. Opatrně aniž by tropil nějaký hluk dokráčel ke dveřím. Po cestě se snažil ani nedýchat. Teď ale přijde ta těžší část. Ihned popadl kliku a cvaknul s ní. Zrezivělé dveře se se skřípěním otevřely. Nenasytní zombie reagovaly okamžitou pozorností k místu hluku. Dario se jen na chvilku otočil. Viděl jak se vydávají houpavými kroky směrem k němu. Proto na nic nečekal a vyšuměl z garáže a jako slušně vychovaný občan za sebou zavřel dveře, i když v tomhle případě slušnost nebyla na místě, ale spíše neukojitelný strach. Hlasitě vydechoval, aby zklidnil srdce. Určitě by nebylo vhodné, aby zrovna teď při svém útěku dostal infarkt, který by nedostal v tomhle životě poprvé. Jo… doktor mu říkal, aby začal držet dietu a nekouřil víc cigaret, než je zdrávo, ale copak lidská bezstarostnost. Nikdo si neuvědomí blížící hrozbu, dokud ji na vlastní kůži neucítí.

Dario se rozhlédl. Nacházel se právě v úzké uličce mezi dvěma domy. Na konci uličky stály další dveře. Jestli si dobře pamatuje, tak za nimi už měli být ulice. Vydal se tedy k nim. Kulhavým krokem mířil kupředu a hleděl do země. Snažil se nepanikařit a zachovat si chladnou hlavu. Když uvážil, že je blízko dveří, zrak opět spočinul před něj. Avšak to co zřel mu málem vyrazilo dech. Hleděl tupě před sebe a nemohl uvěřit svým očím. Přede dveřmi stála postava v bílém plášti, po kterém stékala krev. V mrtvolném obličeji se usmály nažloutlé zuby. V levé ruce postava svírala zapálenou cigaretu, ze které popotáhla. Ovšem kouř nevyletěl z úst, ale z rozervaného hrudníku, ve kterém ještě stále vysely shnilé plíce.

Máš chuť? Vsadím se že máš…a velikou…

Ozvalo se z úst té věci. Dario vytřeštil oči. Ihned si vzpomněl na doktora Edgara Somrfielda, který jej léčil. Ta postava se mu hodně podobala. I po smrti vypadal stále tak, jako když žil.

,,Edgare?“ vykoktal Dario Rosso, div údivem napadl na kolena.

Paměť ti jak vidím ještě slouží docela dobře…

,,Co to sakra… kde ses tu vzal?“ vyhrkl zmateně Dario.

To je vynikající otázka… Postava v plášti zamířila přímo k němu, A odpověď na ni najdeš přímo tady… a cigaretu tipla do kaštanové kštice nebohého Daria.

,,Ne!“ vykřikl Dario a ohnal se hbitě rukou. Avšak naprázdno. Nikdo tu už nestál. Potom si ještě pro jistotu prohrábl vlasy, ale žádný nedopalek v nich nenašel. Hlavou mu projelo několik otázek. Co se to sakra stalo! Nakonec uvážil, že to všechno se mu jen zdálo. Přelud vyvolaný hladinou adrenalinu v krvi nebo snad nedostatkem nikotinu… Opravdu měl chuť dát si cigaretu, ale teď v této situaci neměl chuť vykrádat trafiky nebo jiné obchody. Nejradši by odtud  hned vypadl. Dopotácel se ke dveřím a snažil se rychle zapomenout na to, co se před chvílí událo. Otevřel dveře. Konečně se dostal do ulic. Po zemi se válely potrhané zbytky novin Today Live a jiné věci. Vydal se kolem převržených popelnic, jejichž vnitřek zdobily prohnilé věci, na kterých si pochutnávaly páchnoucí krysy. Ovšem mezi kopu harampádí leželo i něco, co si svou podobou vynucovalo Dariovu pozornost. Nehybná těla lidí ležící v krvi. Jejich obličeje byly zohavené a ohlodané. Nic hrozivějšího Dario ještě nikdy neviděl. Tohle město se ponořilo do temnoty. To co se dneska probudilo do dalšího dne, se naprosto proměnilo v katastrofu s blížícím se večerem. Nezbývá mu nic jiného, než mezi těmi těly prokličkovat. Vydal se tedy na cestu. Nemohl z těl spustit oči. Co kdyby se jeden z NICH skrýval mezi těmito mrtvými a nenápadně se na něj vrhnul a dal si jej k pozdní večeři. Avšak po chvíli strnul na místě, když uviděl tělo policisty, kterému zela v pochvě u pasu pistole. Jestli chce Dario tuhle noc přežít, tak mu nesmí chybět zbraň. Opatrně se pro ni sehnul a vylovil ji z pochvy. Přitom stále pozoroval nehybné tělo policisty. Pistoli pevně sevřel v ruce. Zkontroloval zásobník. Ještě několik patron v něm zbývalo. Vrátil jej zpět a natáhnul zbraň. Dario neměl se zbraněmi moc zkušeností, a tak i tahle věc mu nedodala moc sebevědomí. Rychle prokličkoval mezi těly a doběhl na parkoviště u nemocnice. Zprvu jej napadlo, že by se mohl v nemocnici schovat, ale ihned od toho upustil. Prostě usoudil, že to není zase tak dobrý nápad. Těch stvůr tam mohlo být hordy. Trklo jej, že by mohl vyzkoušet jedno z těch málo aut, které vypadaly ještě funkčně a potom prostě z Raccoon City odjet.

Právě se mu naskytla příležitost, jak si vyzkoušet své střelecké dovednosti. Mezi vraky aut kličkoval ploužící se nešťastlík, který se stal chodící mrtvolou. Zbraní namířil a vystřelil. Kulka provrtala hrudník té kreatury. Ta se na chvíli zapotácela a pokračovala po cestě jakoby nic. Dario přistoupil blíže a vyzkoušel své štěstí ještě jednou. Tento projektil tentokrát našel cíl v hlavě. Nemrtvý se skácel s žuchnutím k zemi.

,,Trefa.“ Řekl Dario a vydal e znovu vyhlížet pojízdná auta. Štěstí se na něj usmálo brzy. Jedno z takových stálo na konci parkoviště u výjezdu. Doklopýtal k němu a zkusil otevřít dveře.

Nějaký nešťastlík si zapomenul při odchodu zamknout auto… pomyslel si Dario s úsměvem…

Nebo ten jež si zapomněl auto zamknout, je ještě uvnitř…ozval se Edgarův hlas v Dariově hlavě, který zapříčinil, že úsměv jež před chvílí hrál na jeho tváři, rázem pominul a změnil se ve výraz bezradnosti. Edgar nemohl být skutečný, je to jen přelud trýznící jeho mysl. Když Dariův doktor ještě žil, patřil do skupiny lidí podobající se otravnému hmyzu. Pokaždé, když jej navštívil, neodpustil si ani ten nejmenší náznak ironie. Edgar překypoval tupým humorem, kterým krmil každého pacienta, který se v jeho ordinaci kdy objevil. Jak je vidět, nechybí mu ani po smrti.

Dario opatrně vklouznul do auta. Neopomněl se ostražitě podívat na zadní sedadlo, jestli tam někde nečíhá nějaká z těch bestií. Nikde nikdo. Žádný podezřelý smrad tlející mrtvoly, žádný hluk. Pistoli si zastrčil za pas a zavřel dveře. Nyní už zbývalo najít klíče, které se mimochodem nemusely nacházet zde, ale mohla ho vlastnit jedna z těch povalujících se těl mezi ulicemi. Naštěstí k jeho povzdychnutí klíčky od auta našel v přihrádce od spolujezdce. Dario tušil, že osud je mu nakloněn přízně a bylo by dosti trestuhodné nevyužít tuto příležitost. Naděje, která se mu tolik vzdálila, viděl už jako samozřejmost. V hloubi srdce věděl, že přežije tuhle hroznou noc.

Nastartoval auto hned napoprvé a roztřesenými dlaněmi uchopil volant. Teď už rychle pryč z tohoto prokletého města. Sešlápl plyn. Auto se pomalu s chrčením v motoru rozjelo. Snažil se co nejdříve vymotat z parkoviště a potom už zbývalo jen prokličkovat pryč z města. Právě myslel na to, že by si konečně zapálil. Určitě by ho to uklidnilo a tolik by se mu netřásly ruce.

Přejížděl kolem kostela, který byl obklopený těmi monstry. Snažil se jim co nejvíce vyhýbat. Dario ani nevěděl, kolik je hodin. Když se podíval na oblohu, uviděl jen nekonečnou nicotu. Záře Měsíce a hvězd zůstaly zakryty pod bouřkovými mraky. Samo město působilo nepříjemným dojmem. Domy, obchody, prostě všechno se proměnilo k nepoznání. Brzy se snesla hustá mlha. Světla auta vypověděla svoji službu a vše se ponořilo do temnoty. Ve vzduchu byl cítit kyselý pach vytvářený hnilobnými těly. Dario netušil, jak daleko mohl ujet. Benzín došel a auto se stalo nepoužitelným prostředkem k úniku. Proto se vydal dál po cestě pěšky neprostupnou mlhou. Cesta se zdála nekonečná. Mohl chodit celou dobu stále dokola, aniž by o tom věděl. Vyčerpaný s neustálého chození pohlédl za sebe. Z mlhy se vyvalily zombie  přímo k němu. Nevěděl kolik jich tam zrovna bylo, nespočet, ale viděl, že jejich oči jsou hladové. Jako vyšinuty začal střílet před sebe v domnění, že je odrazí, ale do posledního výstřelu nebylo znát žádného účinku. Tak tedy utíkal daleko od té skupiny chodících zombie. Už sotva přemýšlel nad tím, co vlastně dělá. Cítil jak mu strach dokonale zatemnil mysl. Vběhl do uličky mezi domy a brzy zjistil, že učinil osudovou chybu. Ulička nikam nevedla. Byla slepá. Nestály tu dokonce ani žádné dveře. Štěstí které se jej doposud drželo, ho opustilo. Za ním se začaly ozývat šoupavé zvuky. Instinktivně se otočil a pohlédl do tváře smrti. Už neměl jak utéci. Stál v uličce z jedné strany zatarasenou zdí a z té druhé se rojili zombie. Nechtěl skončit jako potrava těch věcí. Napadlo jej, že by mohl kolem nich prokličkovat, ale moc velká šance, že by to dokázal, nebyla. Mezi tou houští stvůr najednou zřel známou tvář.

,,Lucio!“ vyhrkl rázem a překvapením se mu podlomili kolena a spadnul na zem.

Potom rychle vstal a znovu se zadíval před sebe. Tohle není sen. Viděl svoji dceru, kterou ztratil. Ovšem tohle nebyla jeho dcera, teda alespoň ne taková, jakou znal. Nyní patřila k těm, kteří ji zabili. Ale Dario zmatený a vyčerpaný už nerozeznával souvislosti. Jeho psychika se rázem zhroutila, což zapříčinilo, že nevěnoval pozornost ničemu jinému, než své dceři.

Dario se pousmál. Ucítil její ledové dlaně na svém krku. Z jeho úst se jen linul nesrozumitelný pískot, který se rázem změnil v bolestný křik. Horda hladových kreatur jej povalilo na zem a vyškubávaly z něj maso. Kdoví jestli Dario hodně trpěl. Dnešní noc ve kterou doufal, se pro něj změnila v noční můru. Avšak bůh (jestli teda nějaký je), jež mu tuto cestu připravil, dokázal i této prokleté duši jako je Dario, splnit jeho poslední přání. Navždy zůstane se svojí dcerou. Navždy budou spolu…

Sdílejte článek

11 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Pavel 11 srpna 2009 v 20:33

    Strašák: Že jsi to ty, tak já se pokusím sepsat rozsáhlejší dílo na tohle téma, aby jsi byl konečně spokojenej. pokud by jsi měl zájem klidně tam můžu napsat i věnování…to záleží na domluvě. Jinak extra pro tebe kolego, prozradím část příběhu, velkou roli tam bude představovat Rubikova kostka

  2. Profilový obrázek
    Falinn 11 srpna 2009 v 14:55

    Tak nejprve k samotnému příběhu… Chybí mi tam trošku víc nějaké akce, jinak je to zpracované celkem slušně.  Myslím, že máš bohatou slovní zásobu, jen ji umět lépe využít. Občas jsem narazila na nějaké slovní spojení, které mi moc dobře nesedělo a nebo bylo zvláštní. Docela mě to při čtení rušilo. Určitě by nebylo na škodu hodně číst. Jinak téma zombie mam celkem v oblibě, takže jsem si početla ráda.

  3. Profilový obrázek
    see-sawandrew 11 srpna 2009 v 14:41

     Dobře napsané, čtivé, celkově slušné, ale, hergot, asi v povídce prostě potřebuju originalitu (i když chápu že zombie téma není nevyčerpatelné). Tento RE hadr, umocněný tím, že název města prostě zřejmě MUSEL být Racoon City, řadím spíše k tvým horším dílům, sry Izáku 🙂

  4. Profilový obrázek
    Akul 10 srpna 2009 v 23:23

    Tak….tak povidka nebyla spatna a prekvapilo me zasazeni deje do prostredo Resident evila. Na zacatku jsem myslel, ze popises nejakou udalost z filmu, kterou by ten tvuj chlapik mohl videt, ALE nastesti se tomu tak nestalo a za to jsem rad. Nevim jak ostatnim, ale me tam chybelo trochu vic akce. Jsou tam orece zombie, tak proc neprisat nejaky masakr. 🙂 Jinak nic proti, ale konec byl uz celkem jasny od zacatku. 
    Ale ja mam zombie rad, tak bych ti dal asi 6-7/10.

  5. Profilový obrázek
    Sheldon 10 srpna 2009 v 09:48

    Pěkná povídka jako variace na známé téma. Jediné co mě při čtení rušilo je naštěstí nepříliš častá kombinace zastaralých slov, které jsou často i gramaticky špatně s hovorovou češtinou v jedné větě. Pro čtení je důležitá i forma, zvolit jí na začátku a držet se jí až do konce. Jinak máš bohatou slovní zásobu a čtení bylo velice příjemným zážitkem      

Nový komentář