Vzduch páchl zatuchlinou, neidentifikovatelnou špínou a ze zdí stoupalo téměř až mokré horko. Neskutečně veliké hromady nikdy nepraného šatstva, neumytého nádobí, velice starého, ztrouchnivělého nábytku, zkaženého jídla, zaschlých exkrementů a jiných plesnivých a nevalně se tvářících věcí se válely v prostředku tohoto pokoje a k opravovaným stěnám se nedalo přes ně skoro téměř dostat. Přesto u jedné, až na cihly osekané zdi stál dlouhovlasý, šlachovitý muž v bílých montérkách a zdánlivě netečně ji nahazoval čerstvě namíchanou omítkou. Stál v tom pokoji, pískal si tiše melodii známé metalové písně a nevšímal si té hory čpícího nepořádku, která se mu doslova opírala o záda. Nevšímal si toho nashromážděného smetiště za sebou, což ovšem neznamenalo ,že by o něm nevěděl. Zedník moc dobře cítil tu horu, která vypadala, že na něj každičkým okamžikem spadne… že ho pohltí. Věděl o té špíně a nebylo mu z ní moc dobře. Vlastně mu z ní bylo vážně zle. Špatně. Prostě se snažil ten nevídaný nepořádek pokud možno nevnímat.

„Je to jen práce Vojto,“ pomyslel si a zesílil své pískání, aby přišel na jiné myšlenky.

„Jen hodně nepříjemná práce…“

Vojta měl svoji práci rád. Nedělal ji, že by snad musel. Ano, živilo ho to, práce přinášela obživu pro něj, jeho ženu i  téměř dospělého syna. Tahle práce pro něj ale znamenala i něco jiného. Dokázal se při té činnosti uvolnit. Dokázal zapomenout. Rád pracoval. Rád dřel. Dělal práci, kterou nikdo jiný nechtěl, která jiným byla odporná. Jemu taková práce ale nevadila. Viděl mnohem horší věci, než-li od švábů a krys zamořené domy, propadlé jímky nebo opuštěné, plísní zapáchající pokoje, které dlouhé roky sloužily jako skladiště nepotřebných věcí. Při své práci Vojta prostě „vypnul“ a jeho myšlenky odpluly do míst, kde ho Nikdo a Nic nenazývalo „Lovcem“.

„Lovec… Lovec přízraků… Lovec bestií… Démonů…“

Bylo to dávno, kdy ulovil poslední přízrak. Tak dávno, že Vojta už téměř zapomněl. Tenkrát přišel o svět, který jeho činům dával smysl. Tenkrát osvobodil veškeré žití od Hrozby. V ten čas ulovil Ji. Tu nejhorší stvůru ze všech. Ji, Paní přízraků… Matku všech démonů. Vojtu to stálo mnoho sil. Vlastně si nebyl jistý, jestli o své síly „Lovce“ tím činem nepřišel úplně. Ale stálo to za to. Ano stálo. Rád napravoval věci. Rád uklízel špínu. Rád dával životu řád.

„Nejsou mříže, které by mě zadržely…“ to mu tenkrát řekla a on neměl důvod Jí nevěřit.

„Nejsou zdi, které bych neprolomila…“ zbavil se Jí. Vrhl Ji v nicotu. Uvěznil Ji. Přesto pak dlouhý čas žil v nejistotě.

Ohnul se k tmavé, z pevné gumy vyrobené vaničce a nabral si zednickou lžicí na dřevěný hobl mazlavou, vápnem prosycenou kaši. Myšlenky na minulost byly zaplašeny. Narovnal se a chystal se špičkou lžíce mrštit už asi miliontou dávku malty dobře nacvičeným pohybem před sebe na obnaženou stěnu. Zmrzl vprostřed pohybu a mastná kaše neopustila plech zednického nářadí, tedy alespoň ne tím správným směrem. Z vápna, vody a jemného písku namíchaný bochan se ze lžíce svezl a neškodně, s tichým mlasknutím ukončil svůj pád na parketové, kdysi bezpochyby čisté a naleštěné podlaze. Muž si té pro zedníka politováníhodné nehody nevšímal. Hleděl na červené, vodou zvlhčené cihly před sebou. Říct ovšem, že na opravovanou stěnu jen „hleděl“, by nebylo správné a ani pravdivé. Vojta doslova zíral na zeď v neskutečném a nevěřícím údivu.

„Co… co to je?“

Zdálo se, že omítku postrádající stěna před ním se jakoby rozvlnila. Snad stoleté spáry mezi kvalitně vypálenými cihlami v jednom rázu popraskaly a  krvavě rudé cihly se rozestoupily. Počáteční nevěřící údiv i jistá odvážná zvědavost dlouhovlasého muže se rychle změnily v bázeň a strach.

„Co to je???“ zopakoval, přestože odpověď na tu otázku moc dobře znal.

Ani si neuvědomil, jak rychle od stěny odskočil. Rudá barva cihel se zformovala a prasklina ve spárách se slila na krátký okamžik v jednu dlouhou štěrbinu. Štěrbinu, která pukla. Ve zdi se objevila temná a  hluboká prohlubeň. Zedník narazil zády na hromadu nevábného harampádí za sebou a ta poddajná hora smetiště ho skoro mazlivě objala. Ze starého, vlhkého nepořádku se zdvihl žlutavý, mokrý mrak plísně, který muž nedobrovolně vdechl. Vojtovi se v ten ráz obrátil žaludek. Stalo se to, co se mu stávalo jen velice zřídka. Zvratky z něj vytryskly v jediném mocném proudu a dopadly na bělobu jeho zatím neposkvrněného pracovního odění. Nezdálo se však, že by svou nevolnost vnímal. Jen dál vyděšeně zíral na tu prohlubeň, která se před ním ve stěně zhmotnila.

„Zdrhej!“ ovládl ho naléhavý hlas kdesi vnitru.

„Kurva dělej… ZDRHEJ!“

Poslechl. Pokusil se rychle vymanit ze čpících spárů smetiště vyskočit a utéct. Jeho jindy silné nohy ho však zklamaly. Přestože se chodidla snažila nalézt oporu někde ve dřevu parket, něco nahnědle žlutého jim v tom zabránilo.

„Sakra.“

Podrážky pevných bod zrádně uklouzly po zedníkových zvratcích a Vojta se opět bezmocně sesunul do té smradlavé hory, která ho přivítala snad s ještě mnohem větší radostí. Teď už vyděšený Vojtův pohled sklouzl opět k té rozpínající se štěrbině ve stěně. Díra ve zdi byla dvojnásobná než před tím a tak nějak bližší. Cosi až stříbřitě bělostného se zalesklo v té hluboké temnotě, která se před ním otvírala a on pochopil, že to jsou zuby. Zíral na ty odporné, dlouhé a bezpochyby velice ostré věci s  neskrývanou, narůstající hrůzou smíchanou s odporem.

„ZDRHEJ!!!“

Uvědomil si, jak moc mu tluče srdce. Pádilo jak splašené a on nedokázal zastavit zběsile pulzující tepnu na krku. Dechu se mu nedostávalo a jeho plíce marně žadonily o dávku životodárného kyslíku. Žaludek se znovu bouřil a  nebýt toho, že už svůj obsah vypudil před chvilkou, jistojistě by zedníka opět smáčel nakyslou kaší, která se ještě před pár hodinami tvářila jako docela chutný oběd. Začalo ho nepříjemně pálit na mandlích, a oči se mu zalily štiplavými slzami.

„Diriel?“

Vojta nechtěl uvěřit tomu, co se děje, ale tam někde uvnitř,… tam hluboko to chápal.

„Nejsou zdi, které bych neprolomila…“

Vrátila se? Poznání tajemství jenž nesl, mu snad navrátilo sílu. Panika, která ho ovládla, byla zapomenuta a odstraněna. Strach se prozatím někam uklidil a schoval. Prozatím.

„Vrátila se.“

Zuby ozbrojená trhlina ve stěně se proměnila v hladovou a po krvi lačnící tlamu. Roztáhla se do šířky a smradlavé temno prostoupilo místností. Ta cihelná ústa se na okamžik zavřela. Pokojem se ozvalo mlasknutí tak hlasité, že sebou Vojta škubl. Už se nebál. Teď věděl. Už znal hrozbu.

„Proč mě nenecháš na pokoji?“

Ústa se opět rozevřela a zdálo se, že ten hluboký chřtán pohltil celou místnost. Hromada nepořádku se sotva znatelně pohnula. Vojta se otočil na břicho a snažil se opět postavit na nohy. Jakoby v té hnijící špíně plaval. Hrabal rukama i nohama a nepřestal, dokud nestál až na samotném vrcholu toho zapáchajícího kopce. Celý pokoj, všechny jeho pobořené zdi se pohnuly.

„Mělo to skončit… Sakra mělo to tenkrát skončit…“

Vojta vždy tušil… Vždy věděl, že to nikdy neskončí. Přesto doufat v konec těch hrůz ho naplňovalo nadějí. Planou, jak vidno.

Ozubená morda byla zase rozšklebená. Ostré tesáky mířily k němu a jakoby se natahovaly. Vojta se rozhlédl. Stál, nebo spíš klečel na hromadě bůhví čeho, hlavou se téměř dotýkal mastného stropu a neměl kam uskočit. Vlastně neměl ani chuť někam uskakovat.

„Proč taky…?“

Strach který odplul, vystřídal stupňující se hněv. Na místo zedníka stál na plesnivé hromadě odpadků Lovec. Muž plný síly a sebedůvěry. Ten, který loví přízraky. Bojovník. Proměna byla náhlá a téměř nečekaná. Ale byl to opravdu On?

Hladová tlama se rozevřela ještě mnohem víc. Hrozící tesáky se zaleskly. Střet démona s Lovcem byl nevyhnutelný.

„Jdi pryč, já tě tady nechci!“ Vojta ta slova nepronesl nahlas, jen si je pomyslel, a přesto cítil, že obluda skrytá ve stěnách sotva znatelně zaváhala.

„Jdi pryč!“

„Myslíš, že máš dost síly Lovče?“ hlas tak jemný a mazlivý prolétl jedovatou atmosférou místnosti tak lehce, že to Vojtu překvapilo. Prvotní pocit moci se někam hluboko schoval. Strach se opět chopil žezla.

„Myslíš, že ti jí zůstalo dost?“

Vojta zaváhal. Jeho tělo se třáslo. Odvaha zbaběle vycouvala. To bylo špatné znamení. Počátek konce. Přesto pozvedl ruce před sebe a sevřel je v  pěst. Jinou zbraň už neměl.

„Tvoje moc je pryč Lovče…“ ten výsměšný hlas staršího, roztřeseného muže klečícího v pokrčené a nedůstojné poloze na ohromné hoře nevalně čpících zbytků bůh ví čeho zasáhl. Strach se proměnil v čirou hrůzu.

„Jsem Diriel, Paní přízraků a ty mě dnes nedokážeš zastavit.“

Vojta to zkusil. Musel to zkusit. Věděl, že ten výsměšný hlas má pravdu. Veškerou svoji silu nechal tam… Tam v minulosti. V minulosti, která se vrací teď, kdy ji nejméně čekal. Sevřel své pěsti mnohem pevněji, až cítil, jak se mu vlastní nehty zarývají do dlaní. Třeba v něm trochu síly zbylo. Třes těla nezmizel. Bál se.

„Běž pryč!!!“ po moci Lovce ani památky.

Z rozdávené mordy vyšlehlo něco silného, vlhkého a poddajně pevného. Bylo to dlouhé a svalnaté. Vojta nestihl ani zareagovat. Lovec v něm ho opustil. Ten mokrý hnus ho nabral přímo do hrudi. Něco horkého ho obestoupilo. Palčivá vlhkost ho téměř paralyzovala. Zedníkovo tělo se nadneslo a s neuvěřitelnou silou se doslova nalepilo ke stropu. Vojta hekl bolestí, když s hrůzou slyšel výmluvný zvuk vlastních, praskajících kostí. Hrdlo se mu zalilo sladkostí krve.

„Moje krev…“ uvědomil si.

Ta věc ho pořád drtila a tlačila k mastnotě stropu. Ten jazyk ho nepřestával svírat. Ochutnávat. Nebylo obrany. Nebylo sil.

„Jsi starý Lovče,“ rozkošný hlas se ozval přímo z té cihelné tlamy.

Bolestí i strachem odzbrojený Vojta se podíval přímo do toho chřtánu. Stála tam. Ona. Nadpozemsky krásná. Nebezpečná. Voňavá. Jako osamocený, bělostný květ lilie v pusté a poničené zahradě. Jako světélko spásy v  tmavé nicotě…

„Dostala tě Vojto. Nedívej se k ní!“ rozkázal sám sobě – marně.

Stála tam a vesele mu mávala.

„Hodně starý…“ poslala mu vzdušný polibek zadostiučinění, který ho poranil mnohem víc než ten vražedný jazyk.

„Již nejsi soupeř Lovče… Je nový, silnější než-li jsi byl kdy ty. Už mi nesmíš stát v cestě.“

Pak zmizela stejně tak náhle jako se objevila. Slintající hmota, která drtila jeho tělo se stáhla. Démonická tlama se s výsměšným řevem zavřela. Zle poraněný muž se odpoutal od stropu a jeho tělo sebou pláclo do smetiště pod sebou. Místnost se stáhla a uzavřela. Žádná okna. Žádné dveře. Nic. Pokoj se stal celou. Lovec přízraků byl poražen, bolestí spoután a uvězněn.

„To je konec,“ pomyslel si Vojta během krátkého okamžiku, kdy dokázal přestat myslet na pulzující, pálivé rány jenž utržil.

„Konec?“

Vojta odplul v myšlenkách ke svým blízkým. K Terezce, ke své lásce, pro níž přestal být Lovcem. Kvůli které by ve svém žití obětoval vše.

„Sbohem Terezko…“

K Petříkovi, synkovi, kterého tolik miloval. Chlapci, jenž po Vojtovi tolik podědil…

„Petřík?… Ten nový Lovec? Je to možný?“

Vojta se i přes vtíravou a až neskutečně velikou bolest posadil. Jeho rozdrcené tělo krvácelo tak silně, že bylo s podivem, že uvězněný muž ještě žije. Proč ještě žije?

„Petřík je Lovec.“

Kruté poznání. Strach Vojtu ovládl. Nebyl to ale strach z démonů. Byl to strach o toho mladého hocha. Strach o syna. Chlapce, který nebyl připraven. Který ještě nemohl chápat. Teď konečně se z poraněného zedníka stal bojovník.

„Snad není pozdě.“

Vojta vstal. Šlo to lehce. Vlastně až moc.

„Petřík mě potřebuje!“

Lovec byl zas plný vzteku. Hněv ho ovládl a strach v něm byl konečně zapuzen. Síla Lovce povznesla.

„Nejsou takové zdi, jenž by Lovec neprolomil.“

Vězení tmavého pokoje se otřáslo.

„DIRIEL!!!“

Temnotou cely se nesl silný hlas rozzuřené bestie.

Hněv a strach společně se vztekem stvořily nebezpečné monstrum.

Rudé cihly stěn začaly praskat.

Zloba prosákla ven.

Konec?