Našeptávač


 

 

 

Hlas

           

Něco se stalo. Muselo se něco stát, ale zatím si nemůžu vzpomenout. Vybavují se mi jenom záblesky nějakých neurčitých vzpomínek. Ale jakých a na co? Vždyť ani nevím, jestli to, na co si vzpomínám, se stalo včera, nebo před týdnem? Všechno je to tak stejné a šedivé. Všechny ty dny a týdny splývají v jeden neurčitý obraz, až mě z toho děsivě mrazí! Poslední dobou jsem o tom hodně přemýšlel. Možná, že jsem nechtěl, aby můj život takhle dopadl. Ale nikdy jsem v sobě nenašel tu sílu, neměl jsem ani ambice jít někam dopředu, hnát se výš a výš, vždycky jsem se spokojil jenom s tím málem, co jsem měl. Ani ve škole, ani v práci… Ano, byl jsem ta nudná šedá myš. Ovce, co se připojí k davu a nechá se vést, třeba i  do propasti. Vyhovovalo mi to a zatím to vyhovuje i všem mým kamarádům, co mám. Z práce domů, večer se podívat na film v televizi, nebo zajít na pivo, zasmát se, popovídat si a dozvědět se, co je nového. Někdy vyrazit na víkend k někomu na chalupu a tak, pořád dokola. Asi proto mi všechny ty dny splývají. Co se to jen s námi stalo? Co se to se mnou stalo? A bylo to opravdu včera, nebo před týdnem? Nevím.

Kde to vlastně jsem? Někde ležím, asi na posteli, ale je strašně tvrdá. Nemůže být moje, protože doma nic tak tvrdého, na čem by se dalo ležet, nemám. Nádech a výdech, chladný vzduch se mi postupně dostává do celého těla a ven pak odchází jako neviditelná pára, tak nějak nás to učili ve škole… Začíná tady být docela zima! Ruce a nohy mám úplně ledové. Musím najít něco, čím bych se přikryl a aspoň na chvíli se zahřál. Něco tady snad musí být? Ne, nic kolem mě není. Možná bych se měl podívat, ale nechci. Ne, že bych se snad bál otevřít oči, abych se dozvěděl, kde to jsem, ale myslím, že je to ten stav, kdy ještě spím a zároveň už pomalu začínám vnímat okolí. To, co teď prožívám, se mi už několikrát přihodilo. Mozek pracuje a připravuje mě na úplné procitnutí, ale zatím jsem pořád v nějakém divném polospánku. Dřív než se úplně probudím, pokusím se vzpomenout si, co se vlastně stalo? Ale co když je to jen další z těch prapodivných snů, co se mi poslední dobou tak často zdávají? Někdy si připadám, že už jsem vzhůru a dělám věci, které jsou naprosto přirozené a v reálném životě běžné. A ani nevím, jak dlouho to trvá, ale pak se najednou probudím. Chvíli váhám a přemýšlím, kde to jsem a co jsem dělal? Dlouho mi trvá, než si uvědomím, že to naštěstí byl jen sen a já jsem jenom doma. Ty sny vypadají tak reálně, že mě z toho vždycky zamrazí a u snídaně o nich dlouho přemýšlím, ale pak se vzpomínky záhadně vytratí a já se už věnuju něčemu jinému. Ani nevím jak to funguje, ale večer, než usnu a ještě se chvíli převaluju na posteli, vytuším, že se mi zase bude zdát něco divného. A pokaždé si z těch snů zapamatuju jen ty reálné konce. Nikdy nevím, proč to vždycky skončí tak divně, tak jako v běžném životě? To, co se děje na začátku a uprostřed si ale nikdy nezapamatuju, takže to vlastně nemůžu ani nikam zařadit. Chtěl jsem už o tom s někým mluvit, ale nakonec jsem si to radši rozmyslel. Nechci, aby se mi smáli, nechci, aby si mysleli, že jsem snad blázen. Někdy, jen tak, řeknu kamarádům, že se mi zdálo to a to a pak už to víc nerozebírám. Beztak by mě asi nikdo nevnímal, každý se poslední dobou stará jen sám o sebe. A Janě…? Janě jsem o tom taky ještě neřekl. Určitě by si pomyslela, že chodí s nějakým šílencem. Taky jsem se snažil najít něco na internetu, ale neměl jsem štěstí. Jednou jsem se podíval do časopisů, které si kupuje moje máma, ale tam píšou jen blbosti, kterým stejně nevěřím. „Nejlepší rady pro ženy" …a muže, ale hlavně pro ženy. Tak to mě vždycky rozesměje, když narazím na strašně dlouhý článek, podle kterého bych měl spát tak a tak a jíst jen to a to, abych pak měl co nejkrásnější spaní… Uf, tady je ale zima… Tohle až budu zase někomu vyprávět! Ale komu bych to vyprávěl, vždyť není ani co? Někde spím a zdá se mi zase ten divný sen. Měl bych spíš navštívit doktora, nejlépe psychologa, aby mi poradil… Ale ne, radši ne, už vím, jak by to asi dopadlo. Žijte zdravě, nekuřte, nepijte, vyvarujte se stresu a tady vám napíšu recept na bylinky. Tak z toho už jsem vyrostl. A  máma by mě zase hnala ke kartářce. A ta by mi tvrdila další nesmysly. Už zase přemýšlím nad něčím úplně jiným a ne nad tím, nad čím bych měl. Co se to teda včera stalo? Musím se hodně soustředit.

Vidím jen tváře v zakouřené místnosti. Znám je? Ano, znám je všechny. Vím, kde jsem. Už si vzpomínám, včera jsem byl s kamarády v hospodě a byla tam i Jana. Něco jsem jí vyprávěl, nevím co, ale poslouchala mě… Včera? Jak vím, že to bylo včera? Kolik je teď vlastně hodin? Nikde tady neslyším to monotónní tik, tak, pořád dokola, je tady hodně zvláštní ticho, ale co… Muselo to být včera, byl jsem v práci až do desíti do večera. Jednou za čtrnáct dnů v pátek mám dlouhou směnu a pak volný víkend. Ta práce mě zas tolik nebaví, ale je dobře placená. Kolikrát jsem už přemýšlel nad tím, že si začnu hledat něco nového, ale jsem líný, asi od přírody, a taky dost pohodlný, nerad utíkám ze zaběhnutých kolejí… Je to tak, do hospody jsem přijel až někdy v jedenáct. Přijel jsem autem, zaparkoval ho a šel za nimi do salónku. Počkat, proč jsem přijel autem? Někam jsem pak ještě jel? Ne, ne, rozhodl jsem se, že auto nechám venku. A druhý den si ho na parkovišti vyzvednu?  Ne, už vím, měl jsem pak odvézt Janu domů. Proto jsem si dal jen jedno malé pivo.

Konečně začínám všechno vidět trochu reálněji. Před chvílí to byla ještě jen mlha, ale teď už jsem přímo tam. Sedíme všichni u stolu a bavíme se. Asi o blbostech, jako vždycky. Moc mě to nebaví, jsem dost unavený a těším se domů, do postele. Naštěstí to Jana na mě vidí, chvíli si ještě povídá s Katkou, usmívá se na mě, podává mi bundu a odcházíme pryč.  

„Hej."

To jsem byl já? Asi ano. Ano, byl to můj hlas, ale zněl, jako bych na sebe mluvil odněkud zdálky. Jakoby ten můj hlas byl v jiné místnosti. Ne, teď ne, musím se soustředit na to, co se možná včera stalo a  neposlouchat věci kolem. Ještě pořád asi spím, nebo si to alespoň myslím a to, co jsem teď slyšel, byl jen nějaký divný výplod mé vzdálené fantazie. Dobře, tak dál, co se stalo pak? Kde jsou ty ztracené obrazy? Vracejí se, už je zase vidím.

Jana odchází platit za nás oba a já se loučím. Jdu za ní. Otevírám dveře a  vycházíme ven, všude kolem je čerstvě napadaný sníh, nikde žádné stopy, nikdo tady neprošel, všichni jsou radši v teple, baví se s přáteli, nebo v rodinném kruhu sledují filmy v televizi. Mrzne a fouká nepříjemně chladný vítr. Pomalu přicházíme k autu. Držím jí pevně za ruku, nevím proč, ale pořád podklouzává. Každý její krok vypadá, jakoby chodila po  ledě. Ale ne, to už si jen vymýšlím, normálně jsme došli k autu… Moje stará škodovka, je to už sice vrak, ale pořád ještě jezdí. Kupoval jsem jí od kamaráda, už ani nevím kdy, ale je to dávno. Tenkrát byla ještě dobrá, ale nestaral jsem se o ni a dopadla tak, jak dopadla. Nastupujeme do auta, uvnitř je strašná zima, pomalu strkám klíčky do zapalování… Jana bydlí až za městem, takže v tom čerstvém sněhu musím jet opatrně… Ne, počkat, nikam jsme nejeli, auto v tom mrazu nešlo nastartovat. Na co jsem se jí zeptal? Navrhl jsem, že půjdeme pěšky, ale nakonec jsme se oba dohodli, že se vrátíme zpátky do hospody. Ještě jsem dodal, že jestli chce, může přespat u mě. Myslím, že souhlasila.

„Hej."

Co je? Je to pořád můj hlas? Ano je, poznám ho. Zase jsem ho slyšel odněkud zdálky. Jsem tady sám, nebo je tu někdo se mnou? Ne, není a můj hlas ještě poznám a taky neznám nikoho, kdo by ho byl schopný napodobit. Proč ho, ale slyším tak strašně daleko? Jako bych teď prožíval jeden sen a zároveň někde jinde prožíval nějaký jiný sen, proto zní jakoby z jiné místnosti. Ale proč sám sebe přerušuju? Chci si přece vzpomenout…! Nakonec se stejně nejspíš probudím u sebe doma a vedle mě bude Jana, nebo nám už bude připravovat snídani, protože když u mě spí, vždycky připravuje snídani, pak se jde osprchovat, oblékne se a poprosí mě, jestli bych jí neodvezl domů. Rodiče už nemá, zemřeli při  autonehodě, proto si taky nikdy neudělala řidičák a nikdy si ho ani dělat nechce, bojí se. Zůstala sama, má už jenom starou nemocnou babičku. Myslím, že je jí kolem devadesáti, má rakovinu a trpí stařeckou demencí, už si skoro nic nepamatuje, někdy nepoznává ani Janu, říká jí Růženko. Myslí si, že Jana je její sestra.

„Hej, ty."

Ne, kdepak, nevnímám, neslyším se! Nebudu… A hlavně nechci poslouchat odněkud zdálky můj druhý hlas. Stejně se akorát jenom přerušuju a  nedovolím si soustředit se na důležitější věci. Pro mě je teď prioritou, abych si vzpomenul, abych znovu viděl ty obrazy událostí, co se staly.

            Jana… Zeptal jsem se jí, jestli nechce přespat u mě a souhlasila, řekla mi, že si ještě zavolá, ať jdu zatím za ostatníma do hospody, že tam hned přijde. Už se to vrací, zase to vidím… Otevírám dveře a pomalu přicházím k baru. Něco říkám Fandovi. Co to jen bylo? Něco jako, že se nikam nejede, že auto stávkuje, ať mi přinese jedno pivo do salónku a Jana, že si dá dvojku bílého vína. Scházím po schodech dolů, ale zastavuju se, celou hospodou zní … „Sympathy For The Devil", vybavuju si tu písničku, mám ji rád, asi proto tam ještě chvíli stojím a poslouchám. Jako bych jí teď slyšel… Přicházím do salónku a se všema se znovu zdravím, Jarda se na mě udiveně dívá, vyprávím mu, co se stalo, s úsměvem ve tváři chápe tu strašnou situaci a jakoby smutně všem oznamuje, že jsme se vrátili a  budeme všichni pít až do rána. Nevím proč, ale byl jsem i trochu rád, že auto stávkovalo, únava mě už stejně přešla a v tom sněhu by se mi asi špatně jelo a ani jsem na řízení neměl náladu. Chtěl jsem si znovu se všema popovídat, dozvědět se, co se za ten týden u každého stalo… Už zase slyším tu písničku… Teď ani nevím, co mi, kdo vyprávěl? Petra mi říkala něco o horách, ale nejsem si zcela jistý.

„Hej ty, poslouchej."

Už zase? Co to je? Chci se už konečně probudit, něco tady začíná divně hučet, jako nějaká siréna. Nepříjemný zvuk. Nedá se to nějak vypnout?  Radši se převalím na bok, třeba to přestane. Ta postel je ale tvrdá, že bych se včera hodně opil a usnul doma na zemi? Ale proč bych v té zimě otevíral okno? Večer mohlo být venku tak mínus sedm stupňů. A kde skončila Jana? Kdyby šla se mnou, určitě by mě nasměrovala do postele. Znám jí, postarala by se o mě.

„Hej ty, poslouchej mě."

Jak se asi můžu poslouchat, když mi něco hučí v uších. Radši mi prozraď, jak se to dá vypnout? Nedokážu se teď nějak soustředit, ale musím si vzpomenout… Tak, konečně už ležím na boku… No, to není zas taková výhra. Je mi zle, je mi strašně zle, něco se ve mně vaří. Srdce mi buší, do pusy se mi valí sliny a dělá se mi na zvracení. Tohle nebyl dobrý nápad, musím se rychle vrátit na záda, tam mi bylo dobře, nebo aspoň líp, než teď. Začínám se potit, ale ne z tepla, to tady vůbec není, je to z toho, jak mi je špatně a taky začínám mít strach. Něco se děje, nerozumím tomu… Dá to námahu lehnout si zpátky na záda. Ale povedlo se. Konečně se začínám trochu uklidňovat… Vypnuli to. Ta siréna už není slyšet.

Dobře, usnul jsem tedy doma na zemi a Jana otevřela okno, aby nemusela vdechovat ty alkoholové výpary, které jsou ze mě, a to určitě ještě teď cítit. Ale mohla mě taky alespoň přikrýt, nebo na mě hodit nějakou deku, když už otevřela to okno. Tohle mi k ní moc nesedí, vždycky se stará. A  to nejen o svoji starou babičku, ale o všechny. Má už takovou povahu, je to taková moje Matka Tereza… Co se stalo pak? Seděli jsme v salónku, povídali si a popíjeli. Nic neobvyklého. V kolik jsme odcházeli? Poslední vzpomínky mám na ten salónek… Už zase slyším „Sympathy For The Devil", jako bych zase scházel po schodech dolů.

„Hej, poslouchej mě! Na něco jsem přišel."

Co je? Tohle už ale není můj hlas, někdo na mě opravdu mluví. Kde jsi? Jsi tu se mnou? Tak co? Ale vždyť ještě spím. Ano, ještě pořád spím. Co je tohle za strašný sen? Asi na chvíli přestanu přemýšlet a pokusím se poslouchat ten hlas. Třeba jsem to nakonec přeci jenom já. Nějaké moje vnitřní já, které mi napoví, co se to tady děje… Už asi úplně blázním, spím a ležím na něčem tvrdém, je mi zima a povídám si sám se sebou. Potřebuji nějak vypnout, nesoustředit se vůbec na nic a nic neposlouchat, třeba nakonec tvrdě usnu a až se probudím, zjistím, že jsem opravdu doma.

            Je ticho, nic se neděje, nikdo na mě teď nemluví. A ani nic neslyším… Ale ne, už je to tu zas, to divné hučení, ta divná siréna. Je daleko hlasitější než před tím. Jak se to dá jen vypnout? Pokusím se znovu soustředit na to, co se stalo… Dobře, jsem zpátky v salónku, všichni jsou tak veselí a povídají si. Jana je tady taky, kdy přišla? Šel jsem přeci před ní a objednával jí víno. Jak to, že je tady dřív než já? Přichází František a jen tak prohodí, že bude za chvíli zavírat a ať si naposledy objednáme. Dal jsem si ještě jedno pivo. Co se dělo potom? Zaplatili jsme a oblékli se. Zdržel jsem se ještě na baru, řekl jsem Janě, ať na mě venku chvíli počká, nebo ať mi dá vědět, kam odcházejí. Chvíli jsem tam stál a povídal si s Fandovou dcerou, znám jí ještě za základní školy, pak jsem se rozloučil a šel ven, ale venku nikdo nebyl. Jak dlouho jsem mohl být uvnitř? A co bylo potom? Už si nějak nemůžu vzpomenout.

„Ten ve druhém pokoji je blázen."

Co? Kdo je blázen? A v jakém druhém pokoji? Kdo to ke mně mluví? Vypněte ten zvuk, musím se soustředit, musím si vzpomenout, co se stalo. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? Ten zvuk je nesnesitelný. Nechcete náhodou už tu sirénu vypnout? Chce mi snad někdo dočista vymýt mozek? Ale já se nedám, budu myslet na něco úplně jiného. Jo, včera to byla sranda, když Jarda řekl ten vtip, no, jak to jen bylo? Sakra, vypněte tu zatracenou sirénu. Vypněte ten zvuk. Je to k zbláznění! Nedá se to vydržet!

            Už je zase ticho! Teď už konečně nic neslyším. Co se to děje? Najednou to přestalo. Buď jsem úplně ohluchl, nebo to opravdu někdo vypnul. To jsem zvědav, kdy to všechno zase začne? Dobře, otevřel jsem dveře a vyšel ven. Všude byl sníh a foukal vítr. Na cestě k zastávce nikdo nebyl, takže všichni museli jít za roh do toho divného non-stopu. Ale to už zase jen hádám, nevím, co se stalo? Nevím, kam jsem šel? Poslední vzpomínky jsou na to, jak se rozhlížím a na prázdné ulici hledám svoje kamarády. A Janu. Nikde nikdo není. Jen ten mrazivý vítr a poletující sníh. Ticho a tma. Stejné ticho, které bylo o Vánocích, když jsme šli s Janou po půlnoční mši domů. Vzpomínám si ještě na toho faráře, co jí sloužil, bylo to pěkné. Vybavují se mi sice jen útržky z té mše, jen některé pasáže, ale vzpomínám si… A teď si nedokážu ani vybavit, co se stalo, když jsem stál na ulici? Děsí mě to. Nic nevědět a nedokázat si vzpomenout. Kam zmizely všechny ty vzpomínky?

„Vím to, než ses probudil, říkal mi divné věci, něco o Bohu a tak. Ale já blázen nejsem."

Už toho mám dost, kdo jsi? Co se to tu děje? Cítím nějaké divné mrazení, srdce mi rychle buší, zase někdo pustil tu sirénu! Dejte to pryč! Vypněte to, prosím! Potím se, rychle dýchám, zase mi je zle. Něco tady bliká. Nad hlavou mi něco bliká. Slyším to, i přes zavřené oči to vidím, nechci je otevřít. Nechci vědět, kde jsem. Bojím se, mám strach. Tak kdo jsi? Kde to jsem? Musím si rychle vzpomenout. Nechci být za vola, který se někde probudí a neví, kde je a co se stalo.

 

Místnost

 

            „Teď mlčí, radši nic neříká. Asi čeká, jestli něco neřekneš. A pak to začne. Bude Tě chtít zmanipulovat proti mně, je to blázen. Před chvílí, než ses probral, na mě křičel. Nevěř mu ani slovo."

Slyším ho, slyším ho jasně a zřetelně, doopravdy na mě někdo mluví, tak to se mi nezdálo. Konečně jsem už vzhůru. Mám strach. Mám strach otevřít oči, nechám je ještě pro jistotu chvíli zavřené. Pomalu na mě přichází panika, ale nesmím se jí poddat, musím si udržet čistou mysl… Doma určitě nejsem, už ten divný zápach, co je tady cítit. Co mi to jen připomíná? Nevím, možná desinfekci. A nade mnou je určitě nějaká zářivka. Slyším ji stejně, jako před chvílí, jak divně bliká a já přece doma žádnou nemám. Kdybych ji měl, rozhodně by fungovala, nenechal bych ji rozbitou, koupil bych novou. To jí nemohl někdo opravit? To tady nemají žádného údržbáře? A už vůbec neležím na zemi a ani na podlaze, i  když je to strašně tvrdé a bolí mě z toho záda. Jsem nějak moc vysoko, ležím minimálně metr nad zemí, asi na nějaké chladné kamenné desce, nebo na stole, protože se nemůžu rukou dotknout země. Že bych byl někde v nemocnici? Ale, co tady dělám, co se stalo? Je tady opravdu chladno. Ach ne, už zase, zase ta siréna. Už jí zase slyším, ale naštěstí není tak nahlas… Vypněte ji! Vypněte ten nekonečný tón! Ozývá se z hodně velké dálky… Musím si dodat odvahy a otevřít oči, abych zjistil, kde jsem? Ne, raději ne, ještě chvíli počkám, opravdu mám velký strach. Co když se mi něco stalo? Nějaká nehoda a teď si nemůžu vzpomenout. Třeba jsem byl v komatu, nebo něco takového. Jak dlouho už tu ležím? Co se to jen stalo? Zkusím se zeptat toho, co na mě mluvil, třeba bude mít nějaké bližší informace a poví mi, jak dlouho už tady jsem.

Tak jo, pomalu se protáhnu a otevřu oči, abych zjistil, kde to vlastně jsem. Ta síla nevědomí, co mě svírá a ještě víc stupňuje strach z neznáma, které je tady všude kolem. Čeho se asi tak bojím nejvíc? Bál jsem se samoty, než jsem poznal Janu a taky se bojím stáří. Bojím se umírání, bojím se toho, až budu v bolestech čekat na poslední vydechnutí. A smrti? Ne, z té strach nemám, tu jsem ještě neviděl a  nepoznal, vlastně nikdo jí během života nepoznal. A ti, co už jsou mrtví, o ní stejně nikomu nic neřeknou. Samotu jsem už poznal a možná je to i dobře, protože už vím, jaké to je. Rozhodně to není nic příjemného a stáří potkávám na ulici denně a taky se ho bojím. Mám strach z toho, že mě jednou nečekaně dostihne a já dopadnu jako Janina babička. Nebudu si nic pamatovat, budu v křesle sledovat televizi a tiše čekat na úplný konec… Ztratil jsem nějak pojem o čase. Co když jsem v opravdu v nemocnici? Asi ležím na pokoji a jsem nadopovaný prášky. Třeba mi, po  nějaké nehodě, kterou si nepamatuju, museli amputovat končetinu. Říká se, že když Vám uříznou nohu, tak jí pak stále ještě cítíte a protože to strašně svědí, chcete se poškrábat na tom místě, kde už nic není. Ale já zatím cítím všechny končetiny… Zase to přeháním, chci nějak potlačit ten strach, než konečně otevřu oči. Nesmím se bát. Ano, teď otevřu oči.

Raz, dva, tři… Místnost. Zatím vidím jen strop s tou rozbitou zářivkou, která pořád tak nepříjemně bliká. Nemýlil jsem se. Bílý, čtvercový strop, asi tak sedm krát sedm metrů, musím si sednout, abych viděl i  zbytek… Fajn, povedlo se. Co ruce a nohy? Uf, všechno je tam, kde má být, nic mi nechybí. Ale, co to mám na sobě? Vypadá to, jako prostěradlo. Bílé prostěradlo, kterému akorát vystřihli uprostřed otvor, aby mi ho mohli navléknout přes hlavu. Dobrá, tak jak to tady vypadá? Bílá, celá místnost je bílá, všechno je to tady… jenom bílé…, podlaha, stěny, všechno. Nikde není ani žádný nábytek, nebo okno, jen dveře a  bílá kamenná deska, asi na čtyřech nohách připevněných k podlaze, na které teď sedím… Všechno je to tady jenom bílé. Na nic si nevzpomínám. Proč, co se stalo? Asi se opravdu budu muset zeptat toho, co je nejspíš za tou zdí. Odkud to na mě mluvil? Ležel jsem nohama ke dveřím a jeho hlas jsem slyšel zprava? Ano bylo to zprava. Radši slezu z té desky.

„Hej, Ty tam, nevíš, kde to jsme…? A jak dlouho už jsem tady?"

            Na to, jaká je tady zima, tak ta podlaha není zas tak moc studená. Kde to jenom jsem? V blázinci? Tam přece mívají na stěnách polstrování, alespoň jsem to viděl ve filmech, ale tady žádné není. Nemocniční pokoj to taky není. A kdyby byl, tak by musel být asi někde ve sklepení. Ale to už je jen moje fantazie. Doopravdy se bojím, nevím, kde jsem a nahání mi to tu strach. Třeba mi pod kůži voperovali, nějaký čip a teď čekají, jak budu reagovat. Radši se prohlédnu… Ne, naštěstí nemám nikde žádnou jizvu, ani zranění, takže nehodu jsem neměl. Jak mě sem jen dostali? Někdo mi musel dát něco do pití? Ano, proto si nic nepamatuju. Toho, co na mě mluvil, se musím zeptat ještě jednou. Nebo že bych zkusil druhou zeď? Ne, z té strany jsem nic neslyšel a kdo ví, třeba tam ani žádný druhý pokoj není.

„Haló, je tam někdo?"

Celou dobu na mě mluví a teď nic? No jasně, dělá, že tam není. Asi budu muset jít blíž a zabušit na něj, třeba se mi konečně ozve.

„Haló. Ty, co jsi na mě mluvil, kde to jsme?"

Co se to tu jenom děje? Záchod tady taky není. Co budu dělat, až to na mě přijde? A co ty dveře? Vypadá to, že se otevírají směrem ven z místnosti, což může být do budoucna výhoda. Panty jsou na druhé straně. A nemají kliku, jen kouli. Zkusím jí… Ne, kdepak, nejde to, nemůžu s ní ani hnout. Možná, když do nich budu bušit, třeba mě někdo uslyší… Někdo, kdo je tam venku. Nějaký zřízenec. A pak přijde… Na toho, co je vedle se asi spolehnout nemůžu, mluví jen, když se mu chce.

„Haló. Je tam někdo? Pusťte mě ven!"

Kdyby na těch dveřích byl alespoň nějaký otvor, nějaká díra, kterou by se podávalo jídlo. Ale, tady nic není. Ne, musím zůstat v klidu, nesmím propadnout panice, pak bych byl v koncích a na to určitě čekají. Ano, čekají na to, až se úplně zhroutím a přestanu se ovládat, pak najednou ty dveře otevřou. Vejdou dva mohutní chlápci a odnesou mě ve svěrací kazajce někam pryč. Nesmím se tomu všemu poddat. Jen klid, pravidelně dýchat, tak je to správně, nádech a výdech, pěkně pomalu. Na co bych měl teď myslet? Na něco pěkného, tak jo. Janu jsem potkal před třemi roky.

A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé."

„Cože? Kdo tam je?"

Někdo je za dveřmi.

Tu jsem viděl, jak se z moře vynořila dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách; na těch rozích deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha."

„Kdo je tam? Co to říkáš?"

„Cha, chááá, hele, já Ti říkal, že je blázen, běž k němu. Zabouchej mu na zeď a řekni mu, ať si Ty svoje bláboly strčí někam."

„Kdo je tam? Co jste zač?"

            Sakra, co je to za magory? Začíná se mi zase dělat špatně. Co ta siréna, proč jsem se jich na ní nezeptal? Musím si na chvíli sednout. Ale kam? Na zemi se mi sedět nechce. Vrátím se zpátky na tu desku, na které jsem se probudil… Tak jo, jsem tady, vyhoupnu se nahoru. Jsem nervózní, ale musím zůstat v klidu, alespoň, že tu nejsem sám, to už vím. Jsme tady minimálně tři. Ten za tou zdí, co promluvil jako první, se jeví celkem normálně, ale co když právě on je blázen a ten druhý je jen pouhý… Co? Co je pouhý? O čem, že to mluvil? Něco o Bohu, ano končilo to Bohem. Nevím, co říkal před tím, bylo to tak rychlé. Počkat, ten první přece říkal, ať tomu druhému zabuším na zeď! Ale já ho slyšel mluvit za dveřmi. Takže tady musejí být tři místnosti a ty dveře, co jsou u mě, musí vést k tomu druhému. Možná, že za těmi dveřmi, ani žádná chodba není a je tam jen místnost, která má tři východy, z toho dva vedou do místností, kde jsem já a ten, co na mě mluvil jako první… Ne, špatně, proč by mi říkal, ať mu zabuším na zeď? Mezi tím prvním a tím druhým, nejsou žádné dveře, je tam určitě jen zeď… Neslyším jejich kroky, ani od jednoho. Že by stáli na jednom místě? Každý na své pozici? Ano, jeden určitě u zdi a druhý u dveří. Nejspíš to jsou blázni oba.

            Co jsem to slyšel, když jsem ještě spal a myslel, že to k sobě mluvím já? Slyšel jsem toho prvního, jak mi říká, že ten ve druhém pokoji je blázen. Dobře, je to tak, nespletl jsem se, jsou tady tři místnosti, dvě menší, ve kterých jsme já a ten, co mluví normálně a jedna větší, kde je ten náboženský fanatik. A moje dveře vedou do místnosti, ve které je ten fanatik. Ale kam vedou dveře toho normálního, pokud tam vůbec nějaké má? Co je tohle za divné uspořádání místností? Kdo to navrhoval? Je tady vůbec nějaká chodba, která by mě odsud vyvedla někam ven…? Už je mi lépe, žaludek mě tolik nesvírá a hlava mě už taky nebolí. Zdá se mi to, nebo se tady nějak oteplilo?

„Hej, Ty. Za tou zdí. Jsou tam u Tebe nějaké dveře? A nevíš, kam vedou?"

            Ticho, zase to nekonečné ticho, které trvá tak dlouho. Už ani ta siréna není slyšet. Všude, kde jsem byl, bylo slyšet alespoň něco, ale tady není slyšet vůbec nic, žádné kroky, ani za dveřmi, ani za zdí, jako by tam nikdy, nikdo nebyl. Jen ta zářivka pořád bliká… Bliká, ale nevydává žádný zvuk. Je to k zbláznění. Jsem snad tady úplně sám, sám v prázdnotě? A proč mi neodpovídají? Když se jich na něco zeptám, tak mi neodpoví. Ani jeden. Už je to minimálně pět minut, co jsem se toho za zdí na něco zeptal. A on mě zatím jen varuje před tím, který je za dveřmi a předčítá pasáže z Bible. Proč? Nestojím o přednášku z teologie. Chci přeci jen vědět, kde to jsem a jak jsem se sem dostal? Jaký má tohle všechno smysl? Co kdybych zkusil ty dveře vyrazit? Jsou přece jenom dřevěné, tak by to snad neměl být tak velký problém. Sílu na to ještě mám. Musím se jen pořádně rozeběhnout a pak se je vší silou pokusit vyrazit. Slezu zpátky na zem… Jo, to půjde. Tak odkud? Asi někde uprostřed místnosti. Tady, u té desky, kde jsem se probudil, to by mohlo stačit… Uf, raz, dva, tři.

„Ani se o to nepokoušej, ty dveře nevyrazíš. Zkoušeli to všichni, co tu byli před tebou."

„Co? Jak víš, co jsem chtěl udělat?"

„Ta šelma, kterou jsem viděl, byla jako levhart, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví. A drak jí dal svou sílu i trůn i  velikou moc."

„Už zase? Slyšíš ho? Neruš nás, když si povídáme. Už konečně sklapni, stejně Tě nikdo neposlouchá! Vidíš, já Ti říkal, že je to blázen."

„Jedna z jejích hlav vypadala jako smrtelně raněná, ale ta rána se zahojila. A  celá země v obdivu šla za tou šelmou; klekali před drakem, protože dal té šelmě svou moc, a klekali také před šelmou a volali: Kdo se může rovnat té dravé šelmě, kdo se odváží s ní bojovat?"

„Cha, cháá, cháá."

„Hele, co to tady se mnou oba hrajete za divnou hru? Když se Tě na něco zeptám, tak mi neodpovíš, a jak jsi věděl, co jsem chtěl udělat?"

            Mlčí, oba zase mlčí. Kašlu na ně, kašlu na toho pánbíčkáře i na toho za zdí, prostě se proti těm dveřím rozeběhnu a zkusím je vyrazit. Třeba mi lhal, třeba chce, abych tady zůstal s ním a poslouchal ho. Ty jeho kecy o  tom, že on blázen není. Oba to jsou jen lháři. Lháři a nic víc… Tak jo, chce to jen dát největší sílu do toho nárazu, pak by měly povolit. Když to nepůjde na poprvé a nebude to moc bolet, rozeběhnu se ještě jednou a  pak klidně i po třetí, dokud ty zatracený dveře nevyrazím. To by bylo, abych se odsud nedostal. Znovu. Tam, kde jsem se probudil, pěkně od středu místnosti. Jen se nebát, musím nabrat všechnu sílu, pořádný nádech a výdech a teď.

„Ááá, kurva. To bolí. Do prdele."

„Já Ti to říkal, ale Ty ne, musel jsi mít vlastní rozum. Ty dveře nejdou otevřít. Ty dveře se otevřou samy."

            „Kdo má uši, slyš! Kdo má jít do zajetí, půjde do zajetí! Kdo má zemřít mečem, musí mečem zemřít."

„Slyšíš ho? Slyšíš ho, vola? Musíš pro mě něco udělat!"

„V tom jsem viděl jinou šelmu, jak vyvstala ze země."

Ááá, to je bolest. Jenom doufám, že jsem si nevykloubil rameno. Úplně mě to odmrštilo. Tak metr od těch dveří, sotva se teď hnu. Takovou bolest jsem naposledy cítil, když jsem si narazil žebra, ale to jsem se nemohl ani pohnout, ani se zasmát, jak to bolelo. Musím se nějak postavit na nohy… Co to říkal? Že ty dveře se otevřou samy? A proč mi to neřekl dřív? Ještě něco říkal, ale to už zase mluvil ten pánbíčkář za dveřmi. Už vím, něco o tom, že pro něj musím něco udělat, že mu musím s něčím pomoci. Tak to vypadá, že se mnou začal konečně komunikovat. Ale že mu to trvalo. Sice to jsou oba blázni, ale pokud ta služba, kterou po mě chce, znamená cestu ven, zeptám se ho. Asi tady bude déle než já a už ví, jak to tady chodí.

„Ty dveře se za chvíli otevřou. Otevírají se každou hodinu."

Hodinu? To už jsem hodinu vzhůru? Vůbec mi to nepřijde, myslel jsem, že uběhlo maximálně dvacet minut. Jak dlouho už jsem tady?

„Za chvíli uslyšíš sirénu."

„Co?"

„Bude trvat tak pět minut. Pak uslyšíš krátké cvaknutí, to znamená, že zámek je otevřený. Teď mě dobře poslouchej. Jakmile otevřeš dveře, musíš se, co nejrychleji rozeběhnout na toho pánbíčkáře, co je vedle, bude se bránit, ale ty ho musíš zabít. Jen tak se dostaneme ven."

„To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest."

„Cože? Zabít ho? Proč?"

„Nezabiješ! Nenaslouchej slovům zla. On je samotné převtělení ďábla. Jen Tvá svobodná vůle Ti otevře cestu z vězení. Nenech se ovlivnit samotným…"

„Musíš to udělat, je to jediná šance. Nesmíme jí propásnout. Věř mi, jakmile to uděláš…"

            Siréna… Nelhal, co teď? Nejspíš nic, musím čekat. Musím počkat těch pět minut. Ale co potom? Přece nemůžu jen tak někoho zabít, i kdyby to znamenalo cestu ven. Cestu domů. Vždyť ani nevím, kde to jsem? Ne, to ne, nejsem žádný vrah. Nebudu součástí té hrůzy, co se děje všude kolem mě. Nejsem ničí loutka, mám svůj rozum… Zabiješ ho. Co je to za absurdní plán? Jak můžu vědět, že smrt někoho znamená cestu ven? Ne, tohle neudělám! Všichni máme nějakou budoucnost a tu bych měl najednou někomu vzít? Ne, nedokázal bych to, nedokázal bych někoho zabít… Co to je? Nad čím tady přemýšlím? Jeden blázen po mě chce, abych zabil druhého blázna. To snad ne! Udělám to jinak, až dozní siréna… Jenom pět minut. Tak jo, co bude nejjednodušší? Vrazím do místnosti a rozhlédnu se, pak přiběhnu k tomu pánbíčkáři a vrazím mu pěstí. Pokusím se ho uspat. Musím mu dát, co největší ránu, aby omdlel, a já pak poběžím k těm jeho dveřím. Na toho druhého kašlu, zabíjet se dnes nebude.

            Ale, co když už tam ten pánbíčkář bude čekat a bude mi chtít udělat to samé? Co když nemá být obětí on, ale já? Kdo z nás dvou je ve výhodě? Musím vymyslet něco jiného… Druhá varianta bude, že až dozní siréna a až cvakne zámek, pootevřu dveře a budu chvíli čekat. Čekat a poslouchat. Když nic neuslyším, bude to pro mě znamení, abych vtrhl do místnosti… A  on už na mě bude čekat. Z bláta do louže, to taky není dobrý nápad. Moc času mi nezbývá, siréna brzy dozní. Tak, co mám udělat? Co je pro mě nejvýhodnější? Vtrhnu do místnosti a rozhlédnu se, pak se uvidí… Siréna už pomalu doznívá. Jsem nervózní, bojím se. Jak asi vypadá? Pěstí ještě umím někomu dát a snad i nějakému hromotlukovi. Když se rychle proti němu rozeběhnu, možná se lekne, pak už to pro mě bude hračka… Konečně je ticho. Teď cvakne zámek. Dveře se otevírají naštěstí k němu, tak to je pro mě výhoda. Ne, jen nepřemýšlet. V klidu, nádech a výdech, jak mě to učila Jana, když jsem byl nervózní před zkouškou. A znovu, nádech a  výdech… Tak co je, kdy se ty dveře otevřou? Netrvá to už nějak dlouho?

„Hej, kdy se ty dveře otevřou?"

 

Chodba

 

            Nic se neděje, je tu už snad dvacet minut, co dozněla ta siréna a pořád se nic neděje. Žádné cvaknutí jsem zatím neslyšel a ta koule na dveřích se nechce ani hnout. Co teď asi budu dělat? Proč mi jenom lhal, proč chtěl, abych někoho zabil? A do toho všeho ta blikající zářivka. Už mě začíná hodně rozčilovat. To neustálé blik a blik, pořád dokola ve stejném rytmu.

„Hej, proč se nic neděje? Kdy se ty zatracený dveře otevřou?"

Připadám si, jak v nějakém špatně napsaném hororu. Pořád jsem ještě nepřišel na to, jak jsem se sem dostal a hlavně, proč jsem tady? Co je tohle za zvrhlý vládní experiment? Nic přece nemám, ani peníze, ani moc. Mám jen byt a blbou práci, kterou přestávám mít rád. A pak mě jednou zavřou a  ani nevím kam? Je to prostě nějaká místnost, kde je všechno úplně bílé, nikde ani stopa po jiné barvě, jen ta bílá, která mi leze tak strašně na nervy. A k tomu všemu na mě mluví nějaký blázen z další místnosti, který chce, abych zabil druhého blázna, který mi skrz ty, pořád zamčené, dveře, přednáší z Bible. Tak kde to vlastně jsem?

„Hej, kdy se už konečně ty dveře otevřou?"

Už zase začínám být nervózní, dlaně se mi potí, padá na mě zvláštní úzkost a hlavně vztek. Nejradši bych něco rozbil. Kdybych tak mohl ty dveře? Ale ty nejdou. V tom měl ten magor pravdu. No co, tak si do nich alespoň pořádně kopnu.

„Haló, tak bude se už konečně něco dít?"

Jano, kde jsi? Nejsi v tom snad taky zapletená, nebo jo? Kolik ti zaplatili? Tak co? To bylo keců, jak mě máš ráda a pak mě jen tak prodáš… Ach jo. Už začínám taky bláznit. Nakonec skončím, jako ty dva. Co je tohle za divný stav? Chce se mi brečet… Ne, potřebuji něco rozbít a to hned teď. Kde je nějaký cíl? Jasně ta zářivka, ta mě už pěkně dlouho provokuje. Možná, že když vylezu na tu desku a vyskočím, tak jí určitě trefím. Vší silou do ní praštím a pak se rozbije. Spadne na zem a…  A já tady budu po tmě. Ale co, teď už mi to je jedno. Třeba někdo zjistí, že jsem tady po tmě a přijde sem za mnou.

„Tak kdy se ty zatracený dveře otevřou?"

 Už to mám, až uslyším, že se otevírají, vystartuju po něm. Povalím ho a  uteču. Je mi jedno, kam poběžím, hlavně, že už tady nebudu. Někde tady přece musí být nějaký východ. Jak jinak by mě sem dostali? Tam venku mě nejspíš něčím uspali, zdrogovali a pak mě sem přinesli, jsou to zrůdy, všichni jsou to bezcitný, hnusný zrůdy, který se teď baví. Sedí v nějakém salónku a sledují mě na velké obrazovce, popíjejí whisky, kouří doutníky a baví se. Baví se tím, jak já tady trpím. Chcete zábavu? Tak se dívejte, protože pak už nic neuvidíte… Jak vysoko asi jsem? Asi tak půl metru nad zemí a ta zářivka je nalevo od dveří, odhadem asi tak tři metry do výšky. Když se mi to povede a budu po tmě, budu muset jít doprava… Teď musím vyskočit, co nejvýš to půjde, abych na tu zářivku dosáhl. A pak budu hodně opatrný, jestli si nechci ublížit, až dopadnu na zem… Pěkně do kolen, jako když jsme byli na základce a skákali do písku… Teď.

„Áááá."

Jo, povedlo se, to byla rána, sice jsem po tmě, ale tu zářivku jsem shodil. Pěkně se roztříštila o podlahu. Slyšel jsem to. I ten dopad na zem, ten byl na jedničku. Teď si musím dávat pozor, všude tady je sklo, nechci přece šlápnout na nějaký velký střep… Co když mě, ale nikdo nesledoval? Žádných kamer jsem si nevšiml, ani na stropě, ani ve zdech. Ledaže by byly v té zářivce.

„Haló, tak co? Už jsem po tmě! To mě už nechcete vidět? Co po mě ještě chcete?"

Jestli se teď nic nestane, tak to moc dobrý nápad taky nebyl. Radši tady u zdi ještě chvíli zůstanu. Snad nejsem až moc daleko od dveří. No tak, na co čekám? Půjdu opatrně a zády opřený, dokud je rukou nenahmatám… Ta tma je tak dokonalá, nikde není ani škvírka, kterou by sem proudilo světlo.

            Cvaknutí? Slyšel jsem dobře? Ano, rychle ke dveřím, kde jsou? Tady… Jo, konečně, už se jich dotýkám. Kde je ta koule? Vždyť tady ještě před chvílí byla. Mám ji. Teď opatrně, třeba tam na mě jeden z těch dvou bláznů čeká. Třeba celou dobu jen hráli svojí naučenou roli. Třeba mi oba chtějí nakonec něco udělat. Je to hra, ale já se napálit nenechám, nebudu hrát podle jejich pravidel, mám vlastní. Tak jo, pomalu, ale jistě. Už vidím nějaké zelené světlo. Slabé zelené světlo. Něco tam za těmi dveřmi je. Ještě, že se neotevírají směrem ke mně. Pomalu se před ně postavím a pak tam rychle vtrhnu. Nedostanou šanci mi něco udělat. Teď se nesmím bát. Pěkně vyklapat ruce a pořádně se soustředit, až vyběhnu, musím se rychle zorientovat. Z té tmy to bude pro oči zprvu šok, ale naštěstí ta zelená není tak jasná. Alespoň doufám. Jdu na to. Ještě hlasitě zakřičím, jako ve filmu, aby se hned na začátku oba lekli. Jo, teď.

„Áááááá."

            Chodba? Žádná další místnost? Kde jsou ty dva? Co to tady se mnou oba hráli za hru? Ani tady nejsou tady žádné dveře od dalších místností. Jsem uprostřed dlouhé chodby. Napravo, ani nalevo nejsou vidět konce. Je tam tma, na obou koncích je jen černá a nekonečná tma… Takže, musím se rozhodnout, kudy půjdu? Všude to vypadá stejně. Co kdybych zkusil jít nejdříve doleva? Uvidím, jaké to tam je a pak se vrátím a zkusím to napravo. Stejně je to jako prašť nebo uhoď, na obou koncích není nic vidět. Kam se ty dva blázni najednou ztratili?

„Haló, pánové, kde jste? Už jsem venku. Jsem na chodbě."

Nic? Žádná odezva? Musejí přeci někde být. Určitě se oba schovali do té tmy.

„ Je tady vůbec někdo?"

Že by se mi to všechno jen zdálo, že by tady vůbec nikdo nebyl? Ne, to přeci ne, blázen nejsem, slyšel jsem je oba. Oba ke mně mluvili. Nebo ne?

Tak počkat, ta místnost byla celá bílá, tady je to zase všechno zelené. Ale proč? Mají ty barvy snad něco znamenat? Bílá je přeci znakem nevinnosti, čistoty a co já vím, čeho všeho? A o zelené se říká, že je to barva klidu a naděje. No, ale já tedy moc v klidu nejsem… Ne, je to jenom bílá a zelená. Co ta místnost? Vezmu si alespoň kousek střepu z té zářivky, jen tak na obranu. Kde je ta klika? Ta zelená barva je hodně matoucí, vypadá to, jakoby tady ani žádné dveře nebyly. Tady jsou. Cože, zamknuto? Kdy je stihly zamknout? A proč jsem nic neslyšel? Byly přeci celou dobu otevřené dokořán. Otočil jsem se jen doprava a pak doleva, nebyla to ani minuta. Vyběhl jsem na chodbu a slyšel, jak narazily o  zeď. Byla to celkem rána a nevrátili se. Já je nezavíral, tím jsem si jistý.

„Haló, kudy mám jít? Kde je nějaký východ?"

Co mám dělat? Zase na mě padá ta zvláštní úzkost a úplná beznaděj. Mám strach, hrdlo se mi svírá. Chci už pryč, chci jít ven.

„Tys ho nechtěl zabít, věděl to."

Cože? Támhle je, nalevo, v té tmě.

„Věděl, že ho nezabiješ, utekl dřív, než ses rozhodl vyjít z místnosti. Teď se odsuď, už nikdy nedostaneme."

„Lhal jsi mi. Nikde tady žádná místnost není. Oba jste mi lhali, celou dobu jste byli vedle sebe na chodbě, mohl jsi ho klidně zabít sám, jdu za tebou."

Jak je možné, že jsem ho slyšel za zdí a ne za dveřmi? Ta chodba je přece rovná. Je jenom rovná a dveře, kde jsem byl, vedly na chodbu, na úplně jinou stranu, než odkud jsem slyšel jeho hlas. Musí tady někde být ještě nějaká další místnost. Skrytá, ze které mě pozorují.

„A zlé, zhoubné vředy padly na lidi označené znamením dravé šelmy a klekající před jejím obrazem."

Co? Ten je zas napravo.

„Na nic nečekej, běž za ním, zabij ho!"

„On je ta šelma, neposlouchej ho. Jestli budeš následovat hlas toho falešného proroka a lháře, nikdy se ven nedostaneš."

 „Ne, nechte mě už oba být. Nebudu nikoho zabíjet. Chci jenom pryč."

            Kudy teď? Napravo, nebo nalevo? Tu skrytou místnost asi nenajdu. Mají to se mnou pěkně rozehraný. Zkusím je nějak převézt. Nejdřív poběžím doprava, aby to vypadalo, jako že se chci zbavit toho pánbíčkáře. Ten druhý mě bude určitě pobízet, a když poběží za mnou, bude to pro mě znamení, že východ je u toho pánbíčkáře. Když za mnou nepoběží a bude čekat, co udělám, je východ u něj. Jasně, rychle se otočím a poběžím proti němu. Nebudu nikoho zabíjet. Nejsem stroj, který udělá všechno, co se mu poručí. Mám vlastní rozum a rozhodnu se sám za sebe. Ne, nebudu poslouchat toho blázna. Nebudu hrát tu jejich hru. Ano, poběžím proti němu, vyhnu se mu, vlastně se vyhnu oběma, na jednom konci přece musí být východ, ta chodba nemůže být nekonečná.

„Dobře udělám to, poběž za mnou, ať to vidíš."

Musím do toho dát, co nejvíc. Poběžím rychle a až budu v polovině, ohlédnu se, abych zjistil, jestli taky běží za mnou. Teď nesmím na nic myslet, musím se jen soustředit na běh, na chodbu a no to, co je přede mnou. Hlavně na to, kdo je přede mnou. Zatím ještě nikoho nevidím, ale brzy budu blízko.

„Běž. Utíkej za ním a zabij ho. Pak se oba dostaneme ven."

„Ukaž se mi!"

Pořád jen lže, nevěřím mu ani slovo. Lhal mi už od začátku. Od prvního slova, které mi řekl. Proč ho nezabil sám? Na co čekal? Měl snad strach? Ano měl, tu špinavou práci chce nechat na mně. Ale já chci taky pryč a  nebudu kvůli tomu nikoho zabíjet. Jak dlouho byli na téhle chodbě spolu? Jak dlouho čekali, až se probudím? Proč ho nezabil sám? Kdyby chtěl tak moc pryč, mohl to udělat už dávno a ne čekat na mně. No, jen počkej, ještě nevíš, co mám v plánu? To budeš koukat. To budeš hodně překvapený.

            Běžím, už minimálně dvě minuty běžím. A ta chodba se zdá nekonečná, všude je jenom ta zelená, zelené světlo a k tomu černému konci se nemůžu vůbec přiblížit. Proč je tak dlouhá? Nejsem přece žádný sportovec, tohle tempo už dlouho nevydržím, musím trochu zvolnit. Za chvíli se ohlédnu, jestli běží za mnou… Co je to tam vepředu? Tam, přede mnou? Co to je? Už i  špatně vidím, nic tam přece není. Jen černá, nekonečná tma. Už nemůžu, musím zastavit… Tak co, je za mnou? Ne, není, jen ta chodba, která snad nikde nekončí. Spíš to vypadá, že jsem se ani nepohnul z místa, chybí tady jen ty dveře od místnosti, moment… Támhle, támhle je něco vidět. Co to jen je? Není to zase nějaký klam? Ne, je to bílé, jakoby se to vznášelo. Vidím to rozmazaně… Už asi zase blázním, nic tam není. V té tmě není nic vidět.

„Tak na co čekáš, už jsi skoro u něj. Běž a zabij ho."

„Nevidím ho, kde je?"

„Zabij ho! Pak už bude konec!"

Cože? Co to říkal? Nerozuměl jsem mu. A kde vůbec je? Taky ho nevidím. Jenom na mě křičí ze tmy. Křičí na mě a chce, abych zabil někoho, koho nevidím a nevím, jestli existuje. Mám z toho všeho divný pocit, ale ten už mám od té doby, kdy jsem se probral. Nikoho nevidím, snad jen něco bílého ve tmě přede mnou a černou tmu za mnou. Začíná tady být zima, cítím lehký mrazivý vánek… Že bych už začínal být u východu? Už nepoběžím, půjdu. Půjdu pomalu, půjdu za tím údajným bílým přeludem, nebo co to je?

„Na co čekáš, takhle Ti uteče. Zmizí."

„A proč ho nezabiješ Ty? Měls na to hodně času, ukaž se mi."

Tak kde je? Mám strach, mám strach z toho, co je za mnou i z toho, co je přede mnou. Začíná se přibližovat. Cítím, jak se na mě ze zadu lepí černá tma. Zrychlím, nepoběžím, ale půjdu rychleji. Ta tma je stále blíž a blíž za mnou. Cítím to. Už je skoro u mě… Teď, teď se otočím, zastavím se a budu čekat, třeba se vynoří a já ho konečně uvidím. Nesmím se bát. Ať je tam cokoliv, nesmím dát najevo, že se bojím… Tma mě pohltila.

„Tak kde jsi?"

             Nevidím ho, v té tmě ho nevidím. Dívá se na mě, ale nevím, jak je daleko. Slyším ho dýchat, ale to může být zase jen klam. Zkusím natáhnout ruku, třeba se ho dotknu. Určitě tam někde je. Ne, zatím tam nic není a tma postupuje. Postupuje rychleji, než jsem si myslel, už mě pohltila celého. Musím se otočit a pokračovat dál do světla, za tím druhým přeludem. Moment, něco se změnilo. Ta chodba… Už není zelená, ale je celá šedá, stěny, zářivky, všechno je tady najednou šedé. Jak to jen udělaly? Kdy to stihly? Vždyť tohle není ani možné. Ještě před chvílí byla zelená, nebo ne? Ano, byla, tak proč je teď šedá? Otočil jsem se jen na chvíli, mohlo to trvat maximálně pět minut, co jsem hledal toho blázna ve tmě. A nic jsem neslyšel. Nikoho jsem neslyšel něco dělat.

„Haló, je tady někdo? Jak se vám to povedlo? Haló."

Kde to vlastně jsem. Ta tma postupuje rychleji a rychleji.

„Zabij ho!"

„On je ta šelma. Našeptávač. Neposlouchej ho. Rozhodni se sám."

„Zabij ho! Tak dělej! Už ho skoro máš."

„Nikoho zabíjet nebudu!"

            Ne, nebudu. Musím jít pryč. Pryč z té tmy. Je tady čím dál větší zima a  začíná mi být zase zle. Je mi opravdu špatně. Bolí mě hlava. Všechno se to tady točí, jako kdybych byl někde na kolotoči.  Kde je ta tma? Je daleko rychlejší, je zase u mě. Teď už musím opravdu běžet. Hej ty vepředu, počkej na mě. Kdo jsi? Ten ve tmě je za mnou. Slyším jeho kroky, jak dýchá, přímo supí. Už nemůžu. Už nemůžu běžet tak rychle.

„Já už nemůžu. Co po mě chcete?"

„Zabij ho!"

„Nikdy to neudělám. Už buď zticha!"

Něco na mě sahá, dotýká se mě to. Pusť mě, já nechci. Hlavu mám jak střep. Je mi zima a mám strach. Bolí to, něco se mě snaží držet. Kde je ten druhý? Proč mi nepomůže? Nikdy bych ho nezabil, určitě to ví. Musí to vědět. Tak proč mi teď nepomůže? Ten ve tmě to přeci taky věděl. Pusťte mě! Už nemůžu, zvedá se mi žaludek, chce se mi zvracet. Tak už mě, sakra, pusť. Já to neudělám. Nedotýkej se mě, pusť mě. Všechno mě strašně bolí. Nedá se to vydržet. Tou bolestí asi omdlím.

 

Našeptávač

 

Něco se stalo. Muselo se něco stát, ale zatím si nemůžu vzpomenout. Jediné, co si vybavuju, jsou jen záblesky nějakých neurčitých vzpomínek. Ale jakých a na co? Moment, něco je jinak, tohle už se přeci jednou stalo. Zase ležím a je mi zima. Kde to jsem? Podívám se.

„Néééé."

Zase ta místnost, celá bílá, nic se nezměnilo, i ta zářivka pořád bliká. To její nekonečné blik, blik, jenom bliká, i když jsem jí rozbil. Shodil jsem jí, sklo se roztříštilo na podlaze. Tak, co se to stalo? Někdo na mě mluvil a chtěl, ať někoho zabiju. Byl tady ještě jeden, ano, byli tady dva, jeden mě varoval a druhý…  Už si vzpomínám, ano ten druhý chtěl, ať toho pánbíčkáře zabiju. Pak se otevřely dveře, nikoho jsem neviděl, jenom jsem je slyšel. Běžel jsem nějakou chodbou, něco mně drželo, až jsem bolestí omdlel. Zase mám na sobě to samé prostěradlo… Néé… Zkusím ty dveře, třeba jsou už teď otevřené.

„Hej, Vy dva, vím, že jste oba za dveřmi,"

Ne, jsou zavřené, jako před tím.

„Cha, chááá."

„Co je, čemu se směješ?"

„Měls šanci. Měls šanci ho zabít, ale Ty jsi to neudělal. Teď se odsuď, už nikdy nedostaneš."

„Vždyť tam nikdo nebyl, nic tam nebylo! Jen tma."

Tak už mě pusťte, nechci tady být. Mám strach. Nechci tady umřít… Jano, kde jsi? Strašně mi chybíš… Dobře, jen klid, nejdřív se rozezněla siréna, pak se otevřely dveře, takže budu muset čekat na sirénu. Ne, ještě před tím jsem rozbil zářivku a až pak se rozezněla siréna. Chvíli jsem byl ve tmě a pak se najednou ty dveře otevřely. Tak jo, teď už se chci opravdu dostat pryč. Teď už ho zabiju, udělám všechno, co bude chtít, jen abych se dostal pryč. Ale, co když tam byl jenom jeden? Co když to byla jen zkouška a já napoprvé neuspěl? Ale proč by byla zkouška někoho zabíjet? Dostanu ještě druhou šanci? Dvakrát přeci nevstoupíš do stejné řeky. Ne, nebudu nikoho poslouchat, nikoho nezabiju, i kdyby to znamenalo cestu ven. Pokusím se radši rozbít tu zářivku. Nic za to nedám, musím vyzkoušet všechno. Vylezu zase na tu desku a rozbiju ji. Třeba se něco stane. Jak to, že nejsem vůbec zesláblý? Proč mě nic nebolí? To je hodně podezřelé… Už jsem na ní. Pořádný výskok, jako před tím, stačí se jen lehce dotknout rukou. Spadne na zem a rozbije se. Raz, dva, tři…

„Ááu, kurva. Moje koleno!"

Příště si musím dát při dopadu větší pozor. Dobrá, napoprvé to nevyšlo. Zkusím to ještě jednou. Možná se mi to zdá, ale vypadá to, že ta zářivka je teď daleko výš, než minule. Ale to se mi asi opravdu jen zdá. Je to vůbec ta místnost, jako předtím? Když jsem byl na chodbě, viděl jsem jen jedny dveře a tady je to tak stejné… Ne tak, je to úplně stejné. Takže to musí být ta místnost. Ta zářivka je na tom samém místě, akorát se mi to prostě nepovedlo. Ještě jednou. Sice to koleno docela bolí, ale krev mi naštěstí neteče, asi tam pak budu mít pěknou modřinu. Už to nejde tak zlehka jako před chvílí, ještě, že už jsem na desce… Tak jo, teď se musím pořádně zhoupnout a vyskočit výš. Raz, dva, tři…  

Zase nic, zase jsem tam nedoskočil, ale už jsem byl tak blízko. Alespoň že jsem teď dopadl tak, že se mi nic nestalo a dokonce jsem se i trochu rozpohyboval, už se mi i líp chodí. Nesmím to teď vzdát, jsem tak blízko… Jasně, že jsem blízko, pak se rozezní siréna a otevřou se dveře. Poběžím na druhou stranu, tam, co jsem slyšel ten hlas, toho lháře a  zbabělce, co nechává všechno na mě. Srazím ho na zem, vrazím mu pěstí do zubů. Jen počkej, až se mi dostaneš pod ruku… To jsem potřeboval, být pořádně naštvaný, cítím, jak získávám sílu. Energii do dalšího boje. Rychle na tu desku… Teď se musím zhoupnout víc a vyskočit ještě výš. Dobrá, raz, dva, tři… Ale ne, zase nic. Nevadí, pokusů mám hodně. Jen počkej, až tě dostanu.

„Nikdy tam nedoskočíš, užij si naposledy světlo. Ode mě už další šanci nedostaneš. Měls ho zabít hned na té chodbě."

„Tak co je? Co chceš? Já se ven dostanu i bez Tvojí pomoci a pak si mě nepřej. Roztrhnu Tě jako hada. Budeš litovat, že ses vůbec narodil."

No, jen počkej. Co ty dveře, nějak přeci musí jít otevřít. Jsou pořád zamčené, budu do nich kopat. Pořád kopat, až budu mít nohy od krve. Bolest, nebolest. Nějak se musím dostat z tohohle vězení. Z tohohle zvráceného experimentu. Není tady ještě něco, čím by se daly rozbít? Co ta deska, není sundavací? Mohl bych jí použít jako beranidlo. Tak se na ní podívám. Co zespoda, musí tam být nějaké šrouby? Nebo že by byla přilepená? Ne, šrouby tam nejsou a vypadá to, že je jen tak položená. Asi bude pěkně těžká. Bude to sice dřina, ale za pokus to stojí. Tak jo, jdu na věc… Hnula se. A zase, už jen pár centimetrů. Pár centimetrů ke svobodě. Ještě kousek. No. Tak.

„Máme ho?"

„Co? Kdo to mluví?"

Už si zase se mnou hraje. Změnil hlas, je tam jen on a byl tam i před tím. Úplně sám. Nikdo jiný tam není… Ještě malý kousek. Teď musím pořádně zabrat.

„Ne. Zatím ne, ztratil hodně krve."

„Néé."

Co se to děje? Nějak se mi začíná motat hlava. Kdo to je? Co je to za lidi? Nemůžu se jich dotknout. Teď ne, prosím, už jsem tak blízko, chybí mi jen pár centimetrů. Ty dveře… Ty dveře přeci vyrazím… Nemůžu se hnout. Co je to za divné hlasy? Co to se mnou provádíte? Už zase ta siréna, rychle ke dveřím… Nejde to, všechno mě bolí. Necítím ruce, ani nohy. Nemůžu se hnout. Nějak se k těm dveřím musím dostat. Proč teď?

„Je konec, je mi to líto,"

Jaký konec, jaké líto? Ne, já jsem ještě neskončil, ty dveře se za chvíli otevřou. Potřebuju se tam jen dostat… Určitě mi zase dali nějakou drogu… Teď ne! Jsem strašně unavený. Oči se mi zavírají.

Jak dlouho jsem spal? Ta zářivka už nebliká, zpravili ji. Konečně, že jim to ale trvalo! Droga už taky přestala účinkovat. Cítím se teď líp. Už vím, jak na to. Co se zase děje? Proč?

„Teď nezhasínejte!"

„Nebude už žádná siréna, ty dveře se nikdy neotevřou. Tohle je úplný konec. Příběh skončil a já odcházím. Sbohem kamaráde… A nezapomeň tam ode mě pozdravovat."

„Hej, počkej. Kam odcházíš?"

Jaký konec? Nic nevidím, je tady tma. Co se stalo?

„Vrať se…! Vrať se…!"

Tohle přeci nemůže být konec. Nějak se musím dostat pryč, nemůžou mě tu držet věčně! Kde jste kdo? Co se to se mnou děje?

Sdílejte článek

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář