Náhoda

přečteno: 603x

tisknout článek

Všechno to začalo vlastně úplně normálně. Bylo léto jako každé jiné, bylo to začátkem června a všichni jezdily na dovolenou. Jen já pořád tvrdnul doma. A když má člověk spoustu volného času tak vymýšlí - no "kraviny". Tak jednoho večera sem se sešel se zbytkem přátel kteří zůstali. Byli jsme u kamaráda na chatě a tam se poměrně dost pilo, a tak různě. Když už většina byla unavená cokoliv podniknout, někdo, přesně si nepamatuju kdo, přišel s tím nápadem. Vyvolat ducha. Většině to dodalo energii a najednou tímto nápadem značně ožili. Inu proč ne, do těchto míst spěje každý druhý večírek, tak proč to nezkusit.

Ale než jsme se pustili do samotného vyvolávání, tak se celá parta rozhodovala, koho vůbec vyvolat.
Padala různá jména od umělců, až po politiky, či vrahy. Jenže my  se neshodli. Tak nás napadlo snad to nejhorší co šlo "vyvoláme neurčitého ducha" ozvalo se vedle mě. Já proti tomu, stejně jako většina vůbec nic neměl, asi to je také proto že nikdo z nás neměl dřívější zkušenosti s vyvoláváním. Až teď s odstupem času sem si všiml, jak jsme byli hloupý. Všichni byli za jedno.

Sesedli jsme se do kruhu v úplné tmě, jen svíce uprostřed nám ozařovala tváře a dodávala nám strašidelný výraz. Bylo kolem půl dvanácté, když jsme tiše seděli uprostřed sklepa. Jediný hlas co byl slyšet, byl hlas Edy, který vyvolával.

"Duchu, prosíme tě naštiv nás".

Tohle asi třikrát opakoval, ale většina z nás posilněná dávkou alkoholu se jen přiblble chichotala.

"Buďte zticha" okřikl nás eda a pokračoval "Duchu navštiv nás"

Většina po okřiknutí zpozorněla a dále již mlčela.

"Jsi_li tu dej nám jakékoliv znamení."

Chvíli se nic nedělo, až najednou bouchly dveře od sklepa. Bohužel to vylekalo holky, které porušily kruh a ihned se začaly k sobě tisknout a objímat.

"Sakra co děláte, okamžitě se chytněte a pokračujte."

"Na to se ti tak můžem akorát vysrat" řekl honza a dodal "Jdu domu, stejně je to celý blbost."

Večírek skončil a všichni se v klidu rozešli. Na nějaké odvolávání ducha nikdo z nás neměl ani pomyšlení.
Druhý den jsme se sešli s klukama, a šlo se do řeky. U řeky byl železniční most, co už také něco zažil a
který jsme využívali pro skákání do vody. Honza skočil. Skočil, ale nevynořil se. Po krátké době jsme všichni vlezli do vody a Honzu vytáhli. Byl v bezvědomí. Při skoku se zranil o kládu, která byla ve vodě. Šlo o těžké poranění hlavy. Po třech měsících Honzu propustili z nemocnice. Všichni jsme už ale byli na středních a tak jsme se nevídali. Po nějakém čase mi zavolal Ondra. Od něj sem se dozvěděl, že se Honzovi po tom úraze projevila duševní nemoc. Trpěl halucinacemi, viděl přízraky, slyšel cizí hlasy a měl deprese. Z Honzi se stal naprosto zničený člověk. Už s nikým z nás nekomunikoval. Po pár měsících jsme se dozvěděli, že se Honza oběsil na půdě. Našli ho tam jeho rodiče.

Byla to všechno jen náhoda? Nebo nás tak vytrestal duch kterého jsme probrali? To už se zřejmě nedovíme.