Náhoda?


Všechno to začalo vlastně zcela normálně. Bylo léto jako každé jiné, právě začínal červenec a všichni jezdili na dovolenou. Ale já  zase zůstal doma. A když má člověk spoustu volného času, tak vymýšlí no "kraviny".
Tak jednoho večera jsem se sešel se zbytkem přátel kteří zůstali. Byli jsme u kamaráda na chatě a tam se poměrně dost pilo, a tak různě. Když už většina byla unavená cokoliv podniknout, někdo, přesně si nepamatuju kdo, přišel s tím nápadem. Vyvolat ducha. Většině to dodalo energii a najednou tímto nápadem značně ožili. No proč ne, do těchto míst spěje každý druhý večírek, tak proč to nezkusit.

Ale než jsme se pustili do samotného vyvolávání, tak se celá parta rozhodovala, koho vůbec vyvolat.
Padala různá jména od umělců, až po politiky, či vrahy. Jenže my jsme se neshodli. Tak nás napadlo snad to nejhorší co šlo. "Tak prostě vyvoláme kohokoliv" ozvalo se vedle mě. Já proti tomu, stejně jako většina vůbec nic neměl, asi to je také proto že nikdo z nás neměl dřívější zkušenosti s vyvoláváním. Až teď s odstupem času jsem si všiml, jak jsme byli hloupí. Všichni byli za jedno.

Sesedli jsme se do kruhu v úplné tmě, jen svíce uprostřed nám ozařovala tváře a dodávala nám strašidelný výraz. Bylo kolem půl dvanácte když jsme tiše seděli uprostřed sklepa. Jediný hlas co byl slyšet, byl hlas Edy který vyvolával.
"Duchu, prosíme tě naštiv nás"
Tohle asi třikrát zopakoval ale většina z nás posilněná dávkou alkoholu se jen přiblble chichotala.
"Buďte zticha" okřikl nás Eda a pokračoval: "Duchu navštiv nás."
Většina po okřiknutí zpozorněla a dále již mlčela.
"Jsi-li tu dej nám jakékoliv znamení."
Chvíli se nic nedělo až najednou bouchly dveře od sklepa. To ale vylekalo holky, které porušily kruh a 
ihned se začaly k sobě tisknout a objímat.
"Sakra co děláte, okamžitě se chytněte a pokračujte"
"Na to se ti tak můžem akorát vys*at" řekl Honza a dodal "jdu domu, stejně je to celý blbost"

Večírek skončil a všichni se v klidu rozešli. Na nějaké odvolávání ducha nikdo z nás neměl ani pomyšlení.
Druhý den jsme se sešli s klukama, a šlo se do řeky. U řeky byl železniční most, co už také něco zažil a 
který jsme využívali pro skákání do vody. Honza skočil. Skočil ale nevynořil se. Po krátké době jsme všichni vlezli do vody a Honzu vytáhly. Byl v bezvědomí. Při skoku se zranil o kládu která byla ve vodě. Šlo o těžké poranění hlavy. Po třech měsících Honzu propustili z nemocnice. Všichni jsme už ale byli na středních a tak jsme se nevídali.

Po nějakém čase mi zavolal Ondra. Od něj sem se dozvěděl, že se Honzovi po tom úraze projevila duševní nemoc. Trpěl halucinacemi, viděl přízraky, slyšel cizí hlasy a měl deprese. Z Honzi se stal naprosto zničený člověk. Už s nikým z nás nekomunikoval. Po pár měsících jsme se dozvěděli, že se Honza podřízl v kůlně. Po sobě nechal jen zmuchlaný list papíru, na kterém byl zmatený vzkaz. "Nech mě odejít". Nikdo nevěděl co to znamená.

Teď když píšu tento příběh, tak mě napadá jestli to byla jen náhoda, nebo sem zasáhlo něco jiného?

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Pavel 30 listopadu 2008 v 09:01

    Já ti nevim, ale až na několik málo úprav, mi to přišlo úplně stejný jako originál. Možná by pomohlo článek trochu rozepsat, rozebrat některé věci více do potrobna, trochu si s tím pohrát a u duchařiny by nebylo od věci se pokusit o trochu strašidelného nádechu. Mě osobně nejvíce zaujal konec. S tou sebevraždou a halucinacemi to nebyl špatnej nápad, ale celkově je to pro mě na stejný úrovni jako tvoje předchozí povídka.

Nový komentář