Naděje není konečná…!


Zlý učitel vstupuje do třídy. Žáci na něj čekají. Třídou se rozprostřeklid. Ticho jako v hrobě. Do místnosti vchází pan H. Oživlá mrtvola. Kůži má bílou, jakoby jeho tělem ani neproudila krev. Vlasy na hlavě jsou řídké jako noty na notové osnově. Nos dlouhý jako had, ústa vyschlá jako písek na poušti. Už jeho pohled nás ničí. Ještě nevíme, že přijdou horší časy.

Pan H. pomalu ale jistě zapisuje do třídnice. "Kdo chybí?" zeptá se a přitom zakašle. Jeho hlas je studený a děsivý. Zezadu se ozve:"Vomáčka a Krupičková." Pan H. jen pokýve hlavou a řekne: "Pět. Práce v hodině." Zapíše si hrozivou známku do notesu. Má ho stále při sobě.My to ještě nevíme, ale je v něm naše budoucnost. "Nebudu se tady s vámi dlouho zdržovat. Na konci roku letíte vyšichni ze školy," povídá a vstane ze židle.

Ďábelsky se zachechtá. "Tak si vás vyzkoušíme.Novák! Co je to stupnice?" Vyvolaný žák odpoví, že je to řada tónů jdoucích po sobě. Tuto definici nám před rokem říkal předchůdce pana H. za hudební katedrou. "Chyba! Ví to někdo?" Adámková se přihlásí a odpoví, že je to řada tónů jdoucích po sobě nahoru, nebo dolů. "Chyba! Ví to ještě někdo? Ví to Pěnička? Vorlíčková? Nevíte, tak máte také za pět. Je to ředa tónů po sobě stupňovitě následujících! " Zase zní ďábelský smích. "Pane profesore, ale vždyť jsme to říkali" namítají spolužáci. Pan H. si myslí něco jiného a píše do notesu pětky.

Po skončení hodiny si všichni oddychneme, ale moc nás tyto známky neznepokojí. Říkáme si, že už jsme dostali tolik pětek, že to vytáhneme jako obvykle. I kdyby ne, přece nás nevyhodí z hudební výchovy, to snad ani nejde. Anebo ne?

Týden uběhl jako voda a je tu zase hudební výchova a pan H. Na tuto hodinu jsem se obzvláště naučil. I dnes, když pan H. vstupuje do třídy, tak atmosféra klesne pod bod mrazu. Jakoby dovnitř přišlo něco nadpřirozeného, něco zvláštního, co rozlévá po celé místnosti smutek a strach. Tentokrát, když se H. ptá, kdo chybí, nikdo nevykřikne, nikdo mu neodpoví. "Můžete mi někdo říci, kdo chybí?" Nikdo neodpovídá. Všichni se bojí něco říci, aby jim nedal pětku. Půl minutu sedíme bez hnutí.

Nakonec se odhodlám a přihlásím se. "Ano?" "Sím, chybí Tučková a Horáček." Naštěstí mě pan H. jen napomene, že jsem řekl sím místo prosím. Cítím, že mě příště už pětka nemine.

Tuto hodinu dostane dalších pár lidí pětky. Jen mně se pořád tato špatná známka vyhýbá. V noci, když jdu spát, před očima se mi zjevuje pan H. Říká: "Příští hodinu dostaneš pětku!" Bojím se, že mě vyhodí z prestižní školy. Ve snech se mi také tento učitel objevuje. "Postarám se o to, abys byl vyhozen!" Sny se opakují den co den. Bojím se jich a snažím se před spaním myslet na něco dobrého, ale on jako by se mi do snů dokázal dostat.

Dnes by měl nastat osudný den, kdy dostanu pětku. Všichni ze třídy už ji mají, jen já ne. Na stěně visí hodiny. Kyvadlo se kývá ze strany na stranu. Za pět minut celá. Další spolužáci dostávají pětky za špatné odpovědi. Hodiny odbíjejí dvanáctou. Když dozní, zeptá se mě H. na oktávu od tónu C. Nevím, a tak něco tipnu: "Tón A." Áčko to není, a tak dostávám svoji první pětku v životě. Pan H. mi ještě připomene: "Vždyť jsem ti to říkal."

Od té doby dostávám pětky i já. Přijde pololetí a já i celá třída máme z hudebky kouli. Doma musím vysvětlovat, že si na nás pan H. zasedl. Ale co naplat, stejně dostanu pěkně nařezáno. Strašidelné sny pořád neodcházejí. Ba naopak, jsou čím dál tím víc deptající.

Je konec roku a všichni z naší třídy dostávají z hudební výchovy jak jinak než za pět. Doma snažím přesvědčit rodiče, aby chování pana H. řešili s ředitelem. Oni mi jen odseknou, že vždy se na škole najde někdo, s kým si nebudu rozumět.

Na reparát se hrozně moc učím. Ležím celé noci v knihách o hudbě. Zvládnu i učivo, které se probírá až v septimě. Hodnotící kantor zkoušek je kdo jiný, než pan H. Mám pocit, jako by mi vysál všechny dobré myšlenky. Odpovím na všechny otázky a myslím, že dobře. Poté mi pan H. oznámí, že jsem neuspěl a zase se zachechtá chladným smíchem.

Dnes se se svými spolužáky setkáváme každý večer ve dvanáct hodin před Nadějí. Je to naše poslední útočiště poté, co nás vyhodili ze školy kvůli hudební výchově. Oblékneme oranžové vestičky a jdeme do práce.

I tady si nás ale pan H. našel. Dělá tu vrátného. Dříve jsme mohli přicházet v deset hodin večer. Teď musíme v půl deváté, jinak zavře budovu a my přespáváme venku. Za nepořádek už vyloučil Nováka. Za Novákem jsem byl vždycky já…

Naše poslední naděje byla právě Naděje a o tu nás pan H. celý život připravuje.

Sdílejte článek

16 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    E-emy 14 dubna 2010 v 09:14

    Nebylo to ani napínavé ani horové, zápletku ani pointu jsem nepochopila. Potřeboval bys zapracovat na jazyku, kterým píšeš, možná to trochu rozvinout a necpat tam metafory za každou cenu. Hodně slov se ti opakuje, málokdy se vyskytují v různých formách.  Taky téma nebylo nic moc, dost nereálné a nepravděpodobné, v každé třídě se vždy najde člověk, co se dokáže naučit…

  2. Profilový obrázek
    DonMartinez 19 března 2010 v 08:08

     Já z té povídky cítím především zoufalství a touhu pomstít se jistému panu H(armáčkovi), který zřejmě SKUTEČNĚ existuje vzhledem k tomu, že i já jsem se potkal s mnoha kantory, nad jejichž učebními metodami zůstával rozum stát, musím říct, že se jedná o originální způsob, jak to takovému učiteli “natřít”

    Po formální stránce bych ale trochu zapracoval. Kromě již zmíněných drobných nedostatků bych se příště vyvaroval opakování slov – slovo “pět” se ti tam opakuje v různých tvarech tolikrát, až mi to ke konci lezlo na nervy. Tu a tam bych ho nahradil třeba slovem “nedostatečná” nebo “známka nejnižší” a vyskytuje-li se již o řádek výš, použil bych spíše “i on byl ohodnocen stejně”  a nesekal byl pořád “pět”, “za pět”, “pětku”.

  3. Profilový obrázek
    Pavel 6 března 2010 v 20:16

    Tak tohle s hororem podle mě nemá co dělat, spíš psychologický drama o učiteli, kterej šikanuje svoje žáky a ještě jen jakýsí úryvek. První půlka se mi ani trochu nelíbila ta druhá už byla o něco veselejší, ale nemůžu si pomoct, ale největším kámenem úrazu je opět její délka. Začínám na tyhle rychlokvasky být poslední dobou vysazenej. Vždyť to je spíš než povídka nějakej zápis z deníku školáka.

  4. Profilový obrázek
    Columbo 6 března 2010 v 15:35

    Nevim jestli muzu vubec nekoho kritizovat, kdyz sam psat neumim, ale pokusim se v nasledujicich radcich shrnout par veci, ktere mi tu nesedely.

    Pan H. – To je opravdu strasny cist porad tuhle zkratku jmena :-). 100x lepsi by bylo treba tohle : ucitel Horáček

    Vadili mi tvoje metafory : nos dlouhy jako had, vlasy ridke jako noty na notove osnove, usta vyschla jako pisek na pousti… Dost mi to skripe. No rekni?.. Urcite bys vymyslel nejake lepsi prirovnani.

    Pribeh je dost absurdni. Pointu jsem taky moc nepochopil..

    Pokud chces vypravet povidku v “ich” forme, z pohledu hl. hrdiny. Mel by ses toho drzet po cely pribeh.

    Priste to bude lepsi  a neber si moji kritiku nejak vazne, sam jsem nenapsal nic kvalitniho.

Nový komentář