Těžko říct kdy jsem je začínal slýchávat. Ty hlasy, děsivé, plíživé a přesto tak úchvatné. Šeptají, tiše mi rozkazují a já nikdy neodolám. Vždy do posledního slova splním to co mi rozkazují, rád a s určitým zvráceným potěšením. Nedokážu si představit že by tu nebyly, jsou mojí součástí, něčím ve mně, co se dostalo na povrch přes skořápku falešné lidskosti a morálky. Pokud si nyní myslíte, že jsem blázen, šaredně se pletete. Jsem při plném vědomí a uvědomuji si plnou váhu těch hrozivých skutků co páchám. Jen se nebráním své vnitřní zkaženosti, mému rádci, příteli který mě přívádí do extáze. Dal mi nový pohled na svět, čerstvou mízu. Už se nestarám o to, co si jiní lidé myslí, jsou pro mě pouze nástrojem k ukojení – beze strachu bez výčitek. Všichni lidé utíkají, bojují o svůj život. Já jsem dospěl k názoru, že můj život je bezcený, ale jejich životy, jenom ty mě dělají opravdu šťastným.

"Nespěchej, udrž svůj chtíč na uzdě – o to to bude nakonec lepší."

Už přes deset minut ji sleduji po opuštěné polní cestě, absolutní tma a ticho. Krásná dívka, né starší než dvacet let, jistě o mně neví, udržuji dostatečnou vzdálenost a i já jí spíše tuším nežli vidím. Tak bezstarostnost, když se rozhodla zkrátit si cestu domů z vesnické diskotéky touto opuštěnou planinou. Netuší, že dnes její život skončí a můj bude zase o trochu plnější. Musím si pospíšit, civilizace už nebude daleko.

"Chceš cítit její strach? Já vím že ano, jdi blíž, upozorni na sebe, seber jí její drzou jistoto!"

Zrychlil jsem tempo a příblížil jsem se k té bláhové holce na několik metrů. Nyní už zaslechla můj chraptivý vzrušený dech a hlasité kroky. Na chvíli se zastavila pohlédla mým směrem. Také jsem se zastavil a pobaveně pozoroval její strnulé tělo. Vídí mě, škoda jen že je taková tma, nemůže si podrobně prohlédnout výraz který se mi nyní odráží ve tváři. Ale i tak, soudě podle toho jak se začala třást byl pro ní tento výjem dostatečně děsivý. Otočila se zpět a přidala do kroku. V dáli se oběvila první lampa věstící blízké město a také její neodvratný konec.

"Blázne. Chyť jí, nebo snad chceš aby ti utekla."

Byla to otázka okamžiku kdy jsem se s hlasitým syknutím rozeběhl. Ona, jako vyplašené zvíře tušící přítomnost dravce se dala do běhu také. Běžela rychle, jen co je pravda, její poslední snaha zachránit si život. S každým dalším krokem ale její slabé tělo ji zradilo a já jsem byl, poháněn svojí absolutní zuřivostí, k nezastavení. Konečně to vzdala, už nemohla, resignovala na svůj pokus zachránit si život. Zastavila se a já jí brzy dohonil. Ach, jak ta musí být zničená, nyní stojím jen krok před ní a ona potichu pláče. Už toho bylo dost, jsem plný jejího strachu. Pláče dál, nyní nejspíše štěstím, radostí a úlevou, když sem jí po chvilce ticha poprosil o zapálení cigarety kterou jsem celou dobu žmoulal v koustku úst. Šahá do kapsy pro zapalovač a…

"Teď."

Prudce jsem zabořil nůž do jejího sněhobílého obnaženého krku. I za pouhého svitu měsíce jsem viděl, jak její krev, ta míza života stéká po jejím hrdle až tam do hlubin hlubokého dekoltu. Beze slova, jen s neslišným stenem, spadlo její bezvládné tělo do travnatého podrostu. Pomalu jsem k ní poklekl, abych zachytil to nejdůležitější. Její poslední pohled, před tím, než zemře, než ztratí svůj život a udělá jiného člověka šťastným. Ano, je to tak jako vždycky, jako každou poslední noc v měsící. Není to strach, ani bolest…pouze údiv, překvapení a otázka: "Proč zrovna já, to nemůže být pravda". Opatrně jsem zavřel její mrtvé oči a pomalu vstal. Noc je tak krásná a já jsem zase šťastný, jako už stokrát předtím.

"Nikdo ti nic nemůže vyčítat. Stojíš na druhé straně barikády."