Mysl


11.8. 2008   02:23

Tomáš seděl na lavičce, na sobě měl potrhané rifle a triko. Na celém těle byla krev, ale nebyla jeho.

„Co jsem to udělal?“

„Zasloužili si to, udělal jsem správně.“

„Copak jsem bůh, abych mohl vzít život?“

„Oni si ho vzali sami už na začátku.“

„Proč jsou lidi takový svině?“

Na tu otázku si už odpovědět nedokázal.

Tomáš sáhl do kapsy pro nůž, čepel už byla od krve. Pomalu si začal přejíždět nožem po těle.

„Co to děláš?“

„Musím se zabít, není jiné východisko.“

„A co rodiče? “

Po tváři začly téct slzy.“

„Mami, maminko, odpusť mi, já musím.“

Nůž si položil na krk.

„Řízni, už je pozdě něco vrátit.“

„Bože.“

Jedním rychlým řezem udělal červenou čáru na krku. Spadl z lavičky do trávy, naposledy se podíval na měsíc a zavřel oči.

10.8. 2008   23:17

Tomáš na ten okamžik čekal dlouhou dobu. Všichni jeho spolužáci teď byli ve stanech a spali. Vylezl ze svého stanu a poslouchal. Ticho.

„Už všichni spí, zabij je.“

„To nemůžu jsou to kamarádi.“

„Pěkní kamarádi, samá faleš, faleš, faleš. Stejně už není co ztratit zabij, zabij, zabij.“

Pomalu šel k prvnímu stanu, potichu rozepnul, uvnitř ležel Petr.

„Ne, to nemůžu, to je kámoš, vždycky mi pomoh.“

„To není pravda, je stejný jako všichni ostatní.“

Tomáš vytáhl nůž. Levou rukou zacpal Petrovi ústa, ten v mžiku otevřel oči, ale nic víc nestihl, protože Tomášova pravačka byla rychlejší a nůž projel Petrovým krkem jako po másle. Vší silou držel Petrovo tělo, které se zmítalo ve smrtící agonii. Bylo po něm.

„Zab je, zab je všechny.“

Šel k druhému stanu, tam byla krásná Nikol, rozepnul.

„To přece nemůžu.“

„Dělej i ona je vinna. Vždycky se ti jen vysmívala.“

Chytil ústa a řízl…

…všechny stany byly mrtvé, sedm spolužáků a kamarádů už nikdy nepromluví.

Tomáš došel k lavičce, sedl si.

 

3.6. 2008  11:16

Před týdnem měl angínu  a vysoké teploty, teď už mu bylo lépe. V ruce držel mobil.

„Musíš tam zavolat.“

Nešlo to.

„Dělej to bude v pohodě.“

Vyťukal číslo.

„Potvrď.“

Nic.

„Doprdele, potvrď to!“

Zmáčkl tlačítko se zeleným telefonem. Vytáčí to. Tomášovi se zrychlil tep. Na druhé straně se ozval příjemný ženský hlas.

„Dobrý den, jak Vám mohu pomoci?“

„Dobrý, tady Tomáš Kozel, chci se zeptat, jak to dopadlo?“

Bylo 5 vteřin ticho. Příjemný hlas se změnil na smutný.

„Mám pro Vás nepříjemnou zprávu, jste HIV pozitivní.“

Tomáš třískl mobilem o zeď, ten se nenávratně rozbil.

„Proč jsem se nechal do toho bordelu uvrtat, proč?“

„Udělali to naschval, pomstíš se.“

„Ano, já se pomstím, všem se pomstím!“

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    DonMartinez 15 srpna 2008 v 12:47

     Tuhle povídku ti musím pochválit Mám pro to dva pádné důvody:

    1. jsi mě zaujal tím, jak jsi obrátil běh času a vracel se v podstatě od závěru přes stať k úvodu, což byl odvážný krok, který se ve výsledku docela vyplatil.

    2. tvůj osobitý styl psaní, který tentokráte mimořádně zapadl. Ty sledy zmatených otázek, aniž by bylo zpočátku zřejmé, kdo komu je klade nastínili zajímavou atmosféru šílenství. S Tomášovi osobnosti jsi čtenářovi prozradil jen nutné minimum, čímž jsi ho donutil přemýšlet a nebýt jen tupým pozorovatelem

    Samozřejmě by se dalo na povídce ještě zapracovat, opravit několik zejména stylistických chyb a vytáhnout ji do vyššího patra literatury. Nicméně ani v tomto stavu to neurazí, naopak pobaví a  zaujme

Nový komentář