Mysl 2


Bouchl pěstí do stolu.

„Nemůžu! Já už nemůžu!“

Zvedl se od stolu a začal chodit po pokoji.

„To zvládneš, uklidni se. V klidu , v pohodě.“

Dneska to bylo jiný, silnější.

„Už to ani nejsem já. Musím k lékaři.“

„Co to kecám, už je stejně pozdě, je pátek večer.“

„Musíš na pohotovost.“

„Aby mě poslali do blázince!?“

„Pomůžou ti.“

„Kuloví.“

Vyrazil do kuchyně, z umyvadla vytáhl nůž a uložil ho do kapsy.

„Už jsi spokojenej!?“

„Takhle se mi líbíš. Tak už běž a začni.“

„Bože, odpusť mi to.“

Přehodil přes sebe bundu a vyběhl ven.

***

Stál před obchodním domem.

„Tak začni, je to snadný.“

„Nemůžu, nejde to.“

„Když to uděláš, tak se ti uleví.“

„Koho?“

„Začni tím bezdomovcem, co leží na lavičce.“

„Vždyť spí.“

„Tím líp, bude to snadný. Tak běž, je tma, spí, co chceš víc.“

Pomalu se přibližoval k bezdomovci. Rozhlédl se.

„Dělej, nikdo nejde.“

Vytáhl nůž z kapsy. Muž na lavičce těžce oddychoval.

„Ulevíš mu.“

Chytil mu ústa a prořízl krk. Muž na lavičce se začal zmítat.

„Drž!“

Bylo po něm.

„Šikovnej kluk a ani to nebolelo.“

Otřel nůž o kabát mrtvého a schoval ho do kapsy.

„Líbilo se ti to?“

„Byl to skvělej pocit.“

„Konečně seš někdo. Kdo bude další?“

„Cože? Vždyť už jsem zabil! Už jsem vrah!“

„No a? Každej sme nějakej. Kdo teda bude další.“

„Nikdo!“

Vytáhl z kapsy nůž a zahodil ho.

„Cos to udělal? No počkej.“

Klesl na kolena a držel si hlavu. Začal se mlátit pěstí do hlavy.

„Odejdi ze mě.“

„Seš v pořádku chlapče?“

Zvedl hlavu. Před ním stála žena s dítětem.

„Mami je nemocnej?“

„Počkej Šárko. Stalo se ti něco?“

„Co jí mám říct?“

„Že ji zabiješ.“

„Jsem v pohodě, nic mi není.“

„Aha, pojď jdeme Šárko.“

Žena s dcerou odcházela.

„Běž za nima.“

„Už stejně nemám nůž.“

„Vidíš na zemi ten kámen, vem si ho.“

Sebral ze země kámen a vyrazil za nima.

***

Byli v temné uličce. Dítě se otočilo. Podíval se děvčátku do očí, to začalo něco říkat matce, taky se otočila.

„Teď, utíkej.“

Rozběhl se. Matka s dcerou na něho udiveně hleděly. Doběhl k ženě, třískl jí kamenem do hlavy. Do všech stran vystříkla krev.

„Maaáámmmiíííí!“

Dítě začalo utíkat.

„Dodělej to.“

Už to ani nebyly jeho nohy, běžely sami.

Doběhl jí a strhl ji za bundu, spadla. Z očí jí začaly téct slzy.

„Prosím nezabíjej mě.“

Věděl, že si ten pohled bude pamatovat do konce života…

Sdílejte článek

Nový komentář