Může to být pravda?

přečteno: 620x

tisknout článek

,,Bylo to tak skvělé. Ten pocit jsem ještě nikdy nezažila. Bylo to poprvý a vážně supr!!" vykřikla jsem na svoji nejlepší kamarádku Aubrey.

"Jsem ráda, Candy, že se ti to líbilo." usmála se na mě.

"Holky, ještě jednu jízdu??" prohodil na nás pohledný mladík, jenž si asi myslel, že máme chuť na další kolo.

"Ne, hochu, víš co...my by jsme pak byly...no.." snažila se pohotově odpovědět Aubrey.

"Jaký?" nenechal se odbít mladík.

"Zdechlý." vydechla jsem z ničehož nic a začala jsem se smát.

Cestou domů jsme se já a Aubrey neustále něčemu smály a dělaly jsme si legraci z lidí, kteří byli také na horské dráze poprvé. Tedy lépe řečeno - jako já. Aubrey tam byla snad milionkrát.

"Jo, jasně..haha..a viděla jsi toho příšerného nechutnýho ošklivýho prostě..já nevím." zeptala jsem se.

"Samozřejmě. Takový chlap přehlédnout nelze." řekla Aubrey významně.

Najednou jsme uslyšely křik.

Naše konverzace pokračovala dál, když v tom náhle začaly houkat sirény:"Co je to?" zeptala jsem se vesele.

Aubrey na mě vrhla pohoršený význam:"To je policie."

"No jo, určitě to byl výkřik toho tlustého chlápka, který si ulevoval pokaždé, když jsme vyjeli nahoru..prase. Ten musí mít asi hooodně zkaženej život. Jo jo, samý mindráky. To kluky poznamená na celej život. A pak se divijou, proč jsou sami a žádná holka je nechce."

Aubrey mě doprovodila k mému paneláku. Vždycky to tak děláme. Jednou já ji a podruhé zas ona mě.

"Tak se teda měj." řekla na rozloučenou.

"Děkuji. Ty taky. A moc díky za tu novou zkušenost." zvedla jsem palce nahoru a křenila jsem se.

"V pohodě, zlatíčko." odpověděla a odešla.

Zapnula jsem televizi. Pátek. Jsem sama doma. Nikdo tady není. Dokonalé pro party. Zasmála jsem se. Sama sobě. Jen tak. V televizi dávali zpravodajství:"Sakra, sakra. Zprávy?? Bože, koho to zajímá?? Mně teda ne. Chtěla jsem svůj seriál. To je k vzteku." už jsem chtěla přepnout na jiný kanál, jenomže začali mluvit cosi o našem městě.

"Ano, ano, tady je Keira Coxová z hlavního vysílání televizního zpravodajství ‚World Time‘ živě. Právě stojím v místě té hrozné tragédie. Idylické město SunnyBeachTown právě zahalilo svůj jas do tmavých barev. Důvod? Z této horské dráhy dnes ve večerních hodinách spadl zhruba třicetiletý muž..." hlásila redaktorka. Zprávy pokračovaly. Najednou ukázali fotografii dotyčného. Byl to ten chlapík, ze kterého jsme si s Audrey dělaly legraci. Ó, to je..to je....

Najednou zazvonil zvonek. Prudce jsem sebou škubla, ale nedokázala jsem se otočit. Zkoušela jsem to. Nešlo to. K ironii všemu, otočila jsem se hned jakmile jsem uslyšela hrozné rány do dveří. Vstala jsem a vykročila.

"Haló?" zeptala jsem se opatrně.

"Neblbni a otevři!" zahučel někdo.

"Aaa, to jsi ty." prohodila jsem přátelsky.

"Aaa, no to jsem já." odvětil hlas ironicky.

Otevřela jsem a do bytu vběhla udýchaná Aubrey.

"Co - co se děje?? Vystrašila jsi mne." začala jsem.

"Viděla jsi zprávy? Na World Timu??" začala rychle.

"No, před chvilkou." odpověděla jsem.

"Byl tam ten muž, ze kterého jsme si dělaly...ehm..legraci." řekla.

Sice jsem to moc nechápala ale:"Dobře. No, dáš si něco?" zeptala jsem se.

"Ne, už musím jít. Snad jindy." odpověděla.

"Ale vždyť teď jsi přišla!" volala jsem za ní. Neslyšela to.

Půlnoc. Začíná nový den. Bojím se. Tak moc se bojím. Aubrey odešla a já zůstala v bytě sama. Bojím se, i když nevím čeho nebo spíš z čeho. Už si přeji, aby bylo ráno, jelikož tohle se vážně nedá. Ale co mi je?? Sakra. Sakra. Usnula jsem před televizí. Najednou jsem sebou trhla. Televize se sama zapnula. Moje oči vytřeštěné na obrazovku začaly tikat ze strany na stranu. Cítila jsem zvláštní tlak v hlavě.

"Je...je tu někdo?" zachraplala jsem a rozhlížela se kolem. Ovšem odpovědi se mi nedostalo. Otočila jsem hlavu zpátky, jenomže najednou jsem před sebou uviděla rozdrásaný obličej. Zakřičela jsem. Ten výkřik byl tak hlasitý a pronikavý, že jsem ho slyšela až moc dobře i já.

"Panebože...panebože." rozběhla jsem se do svého pokoje zavolat Aubrey.

Zvedla jsem sluchátko:"No to snad ne! Je to hluchý!!" chtěla jsem brečet. Nešlo to. Můj děs byl natolik velký, že jsem nedokázala nic vyprodukovat. Slzy, smích - zoufalý smích. Prostě nic. Nevím, co se stalo, ale odvážila jsem se po chvíli vylézt z pokoje.

Ucítila jsem divný zápach:"Bože, lampička!" utíkala jsem temnou předsíní, strašidelnější více než kdykoliv.

V obývacím pokoji hořela lampička:"Já tu lampu nezapla. A televize je vyplá. Že by to ten ksicht? Zdálo se mi to. Určitě se mi to zdálo."

Začala jsem se smát. Můj smích ovšem utnul, venku to zaburácelo:"Skvělý. Bouřka. To mi chybělo..ještě divoký vítr, liják a jsem spokojená." odpověděla jsem si sarkasticky. Už začal. Ale počkat, jak jsem mohla něco cítit, když nic nehoří. Vrátila jsem se zpátky k tomu, co se stalo. Zvláštní. I když potom, co se zapnula televize, co jsem spatřila cizí a odporný obličej a co začalo to počasí, tak se ani nevidím. Jdu spát. Snad usnu.

Ráno jsem se probudila do krásného slunečného dne:"Uáááá." protáhla jsem se. Šla jsem si udělat snídani a chystala jsem se zavolat rodičům. Vždycky ráno větrám, proto jsem nejprve šla do jednotlivých místností otevřít okna. Vstoupila jsem do obývacího pokoje. Vzpomněla jsem si na předešlou noc. Všechno bylo v pořádku, tedy alespoň to tak vypadalo. Nebyla jsem schopna myslet. Usoudila jsem, že to byla zřejmě noční můra. Ale proč to bylo tak...tak reálné? Něco tu nehrálo. Nutkání zkontrolovat to tam mě dostalo k lampičce.

"O, proboha." začala jsem brečet a ronit sloní slzy. Lampička byla propálená. Pořád jsem to nechápala. Já nic neuhasila.

Z mého usuzování mě vytrhl zvuk telefonu:

"Prosím?" začala jsem.

"Ahoj princezno." líbezný hlas. Máma.

"Och, mami, ahoj." odpověděla jsem z pocitem jakéhosi bezpečí.

"Tak jak to tam zvládáš?" zeptala se.

"Jo, jasně." řekla jsem zmateně.

"Co prosím?" nechápala máma.

"Co?" tázala jsem se.

"Já se ptala co. Děje se něco?" zeptala se.

"Co by se mělo dít. Nic se neděje. Tady je všechno v pořádku..." rozbrečela jsem se.

"Holčičko. Holčičko, co? Co se stalo? Uklidni se, vydýchej si a napočítej do tří. Jedna-dva-" řekla máma.

"Já." nebyla jsem schopna slova. Počítala jsem snad do deseti. Pokračovala jsem:"Mami, včera jsem byla s Aubrey na horské dráze - jo, já vím. Promiň. Vím, že tam nemůžu chodit kvůli mojí nemoci, ale já...prostě...no.. Dál-byly zprávy a tam ukazovali...no, jeden chlap, co tam zemřel. My si z něj dělaly srandu..jako cestou domů, nevěděly jsme že je mrtvej nebo tak nějak...no a doma jsem byla..a byla u televize a Aubrey přiběhla a prostě...nevím. Pak jsem sebou trhla, jako kdybys mě načapala, jak dělám hříšné věci, totiž chtěla jsem říct, že mě jaksi ta televize..no ta televize prostě je...já nevím...ona..no zapla se sama a... a.. a a a pak najednou začala hořet lampička, ale to jsem byla v pokoji, teda vím to tak, že jsem přiběhla a že jsem..že jsem..že no víš, jak to myslím..já...mm hhmm...no hořela a venku to blýskalo a pršelo hodně moc a.. viděla jsem cizí rozdrásaný obličej teda ještě před tím incidentem, ale viděla jsem ho!!" byla jsem neuvěřitelně zmatená.

"Candy, víš. Co na to říct. Jsi opravdu zmatená a velmi rozrušená. Myslím, že takhle na sebe pozornost neupoutáš. Přijedeme, kdy jsme přijet měli, to znamená, vydrž to tam. To zvládneš. Myslím, že jsi dost inteligentní na to, pochopit podstatu toho všeho, tak o tom přemýšlej. Ahoj. Pozdravuje tě táta."

"Ale..ale mami!!" zavěsila. Super, moje máma, moje vlastní krev mi nevěří. Myslí si o mě, že jsem blázen. Cvok, co se snaží upoutat pozornost lidí za každých okolností. Super. Jsem neskonale šťastná z toho, jak mi jemně sdělila, jaký jsem naprostý debil. A co ta podstata věci?? Moje máma je sice psychiatr, avšak tohle spojení jsem od ní ještě neslyšela. Existuje to vůbec?

Telefon opět zazvonil:"Ano! Mami, mami?" vyhrkla jsem.

"Já nejsem tvoje máma, já jsem tvoje nej kamarádka. Volám ti, abych se ujistila, jsi-li v pořádku. Jsi ok?" Aubrey.

"Jsem ou kej. V klidu." odpověděla jsem jakoby nic.

"Fajn. Mám se dnes stavit?" zeptala se.

"Dnes ne. Není mi nejlíp. Když tak si zavoláme potom nebo dojdi na compl a zapni si íčko nebo tak." řekla jsem jí.

"Tak teda ano. Jdu na počítač a zapnu si icq. Počkej chvíli. Tak zatím." zavěsila.

Najednou další telefonát:"Nazdar, to jsem zase já." áá jeee - máma.

"Čauky. Co potřebuješ?" zeptala jsem se.

"Jak jsi vyváděla, tak o té lampičce, je to jinak. Táta ji zapomněl vypnout, proto začala hořet. Udělal chybu, neřekl ti to. Tak ti to říkám teď já. Promiň, jestli ses nějak vyděsila, ovšem pochybuji o tom. Volám ti proto na vysvětlenou. Uhasili jsme ji, ale zůstala krapet poničená. To ostatní si jistě domyslíš...nebo já ti to raději vysvětlím. Nevšimla jsi si toho asi z toho důvodu, že jsi ji neviděla. Nebo byla tma. Nebo - já nevím. Je tu spousta ‚nebo‘. Pevně věřím, ty to ustojíš." dodala.

Nebyla jsem vůbec nadšená. Tady se potvrdilo, jakého ze mě udělala psychicky labilního člověka. Či jak se tomu říká. "Shrnutí:lampička hořela před pár dny, dejme tomu. Byla propálená, vy jste ji uhasili. Nic jste mi neřekli. To mě vyděsilo a zároveň utvrdilo v tom, že jsem blázen?" zeptala jsem se ironicky.

"Tak nějak. Musím končit. Čau." položila sluchátko.

Stála jsem tam ještě pár minut. Další telefon. Tak kdopak to bude tentokrát.

"Haló?" zeptal se někdo.

"Prosím?" zeptala jsem se já.

"Kdo je tam?" zeptal se divný hlas.

"Nikdo." řekla jsem rychle. A praštila sluchátkem zpátky. Tak tohle mi něco připomínalo. Deja - vu? Nééé, jako z nějakého filmu. Horroru. Jojo, blouzním.

Šla jsem k počítači. Zpráva od Aubrey. Není? Rozhodla jsem se jí napsat.

‚Nazdárek Aubrey. Jsem tu. Jsi tu také? Jsi on, tak myslím, že určojsi‘. A přidala jsem mrkajícího smajlíka.

Ale odpověď žádná. Naopak jsem dostala zprávu od neznámého. Tak co píše. Odklikla jsem. Zpráva byla prázdná. Podívala jsem se pořádně. No nic. Nic tam není. Opřela jsem si záda o opěradlo židle a najednou se mi udělalo nevolno. Omdlela jsem se. Jediné, co si pamatuji, byl opět ten obličej. Nemohla jsem ani křičet. Neměla jsem sílu.

Probudila jsem se za pár hodin. ‚Co se stalo.‘ptala jsem se sama sebe. Odpovědi jsem se nedočkala. Podívala jsem se na monitor. Snad milion zpráv od Aubrey..počkat, cože?? Ona se ke mně stavovala a ...a několikrát zvonila a bušila do dveří..hmm, co se dělo?! Šla jsem jí zavolat. Záznamník. Nu co se dá dělat. Řekla jsem:‚Ahoj, Aubrey. Promiň, já nevím, ale zřejmě jsem omdlela. Je mi líto, jestli jsem tě nějak moc vyděsila, já sama nevím, co se to se mnou děje. Až tenhle vzkaz uslyšíš, zavolej mi, prosím.‘zavěsila jsem.

V zápětí jsem slyšela telefon:"Je mi líto toho, jež se stalo. Promiň." řekla jsem bez rozvážení.

Ticho. Po chvilce hlas promluvil:"Mně je to též líto." konec.

Tak tohle už vůbec nepobírám. Všechno je tak zamotané. Bude hodně těžké se z toho dostat. Přešla jsem k počítači. A hle, dvě zprávy od neznámého uživatele, opět, a od Aubrey. Jé, Aubrey. Tak co napsala, holka jedna ušatá. Zklamal mě můj zrak, nebo vidím až moc dobře? Aubrey napsala:‚Ahojky. V pohodě. Už jsem chtěla zavolat tvým rodičům. Ale rozmyslela jsem si to. Asi se máš špatně. Mám tě jít navšítivit?‘napsala.

Chtěla jsem napsat, aby určitě přišla, ovšem odeslala jsem tohle:‚To je v cajku. Už je to lepší.‘ Psala jsem dál, avšak odeslat to nešlo. Vypnul se počítač. Ticho. Vražedné ticho. Napětí, které by se dalo krájet nožem. A klidně tupým. Podívala jsem se z okna. Nevím proč, ale podívala se. Byla tam postava s mobilem u ucha, v roztrhaných šatech a...a s tím...s tím obličejem, jenž mě vyděsil skoro až k smrti!!

Telefon zazvonil. Nechtěla jsem ho jít zvednout, přesto se stalo.

"Proč??? Proč tohle děláte??" ale odpověď žádná. Sluchátko jsem proto opatrně odložila na stolek a plíživým krokem jsem šla k oknu. Opatrně jsem se podívala přes žaluzie, ale nikoho jsem neviděla. Šla jsem položit sluchátko a podívat se znovu. Proboha. Byl tam!! Byl tam!! Můj tep se začal zrychlovat, cítila jsem pocit prázdnoty, tlak v hlavě, bolení očí..očí...očí! Chtěla jsem udržet rovnováhu. Ačkoli jsem byla opřená o masivní židli, neudržela jsem se a spadla jsem. Bouchnula jsem se o roh stolu. Z mých úst vytryskla krev a sliny. Jako tryskají sliny a krev z úst profesionálních boxerů nebo pouličních mladíků, kteří si chtějí dokázat, jak velcí jsou machři, když se mezi sebou začnou rvát. Šáhnula jsem si na spánky. Krev. Jak jinak. Snažila jsem se postavit. Šlo to poněkud hladce. Najednou, jako kdybych měla v sobě tucet energetických nápojů, jsem vyšla na balkon a divoce zakřičela:"Kde jsi??? Kde jsi??? Já vím. Někde tu jsi. Ty...ty..zrůdo jedna hnusná. Co ode mě chceš. Co chceš, hm? Dám ti, co si řekneš, jen mě nech být. Co jsem udělala tak zlýho.." klesla jsem na studenou dlažbu nově zrekonstruovaného balkónu a tentokrát z mého obličeje vytryskly slzy. Vzápětí jsem si uvědomila, kdo to vlastně vůbec je. Co je zač. Mrkla jsem přes balkón. Postava tam stála. Jako socha. Vítr vířil listy, meluzína kvičela snad ze všech oken a nebe se najednou stáhlo do hrozivých barev. Viděla jsem sice rozmazaně, ale ten obličej..sice byl rozdrásaný, ale až teď jsem poznala, že jde... o toho muže! Jakto?? Vždyť je mrtvý. Je to naprosto iracionální! A další otázka:jak jsem ho poznala právě teď, když je tma a...a vidím rozmazaně?? Proč jsem ho nepoznala už v obývacím pokoju. Ztratila jsem naprostý pojem o všem reálném. O realitě. No? Proč?? Vždyť ten obličej byl tak blízko..už nic nedává smysl. Zřejmě jsem vážně blázen a svoji duši jsem nevědomky upsala ďáblu. Musím si to všechno shrnout. Takže byla jsem na horské dráze, smála jsem se mužovi teda muži, který následně zemřel. Přišla jsem domů, Audrey přiběhla, odešla, já zůstala sama, zřejmě jsem si zdřímla, následně se sama od sebe zapnula televize, telefon nefungoval..nebo fungoval?? No, každopádně další podezřelá věc je s lampičkou, ovšem dejme tomu-má racionální vysvětlení. Co se pak stalo? Jo, záhadný hlas v telefonu, zprávy na počítači, omdlení, jo ještě ten obličej, no co dál? Spadla jsem, krev jsem měla skoro všude, totiž pusa a spánky, studená dlažba, neustále podivné počasí, máma a táta, televizní zprávy...vyjmenovávala jsem věci dokola. Bez ohledu na to, jak moc byly důležité. Nebo nedůležité. Nebo jestli měly vůbec nějaké vysvětlení. Připadala jsem si víc a víc mimo, jak jen člověk může být. Schoulila jsem se do růžku a za pomocí úplňku jsem usnula..

Ráno mě probudil déšť. Zahalil mne znovu pocit toho, jako by se nic nestalo. Vstoupila jsem do pokoje a....a uviděla jsem papír.

Zvedla jsem ho a četla nahlas:‚Lidé jsou různí. Jsou zlý, bohatí. Hodní, chudí. Krásní, šerední. Je toho nadpozemsky hodně. Jde jen o to pochopit pravou podstatu věci. Když se budou lidé chovat sami k sobě lidsky budeme schopni řešit spolu všechno. I to neřešitelné. Smát se cizímu neštěstí, umí každý, umí ovšem každý s tím bojovat? Zamysli se. Protože hodiny minuty a vteřiny dotikávají. Test končí.‘ och..pravou podstatu věci??? To mi přece někdo řekl..ale počkat, proč to přirovnání?? Proč to řešení. Proč cizí neštěstí ale hlavně proč ten test? Co to znamená? Nějaké proroctví nebo co? Ze světa mrtvých? Nebo z pekla? Nebo snad z nebe? Nebo co?? Moje ‚proč‘ a ‚nebo‘ mě zcela pohltily. Nebyla jsem schopná myslet, v hlavně slyším smích..ne můj, ale někoho cizího..nebo snad...copak můžu za to úmrtí? Vždyť to bylo před tím? Nebo ne? Počkat, povídali jsme si, potom ty sirény..nebo jak to bylo? Po chvíli jsem si na něco vzpomněla. - Je to jasné. Já jsem si dělala legraci z toho muže, že by mohl být mrtvej?? Bože, já jsem zrůda. Já! Nemohla jsem dál. I přesto, že jsem nic neudělala, jsem vlastně udělala něco hnusného...přeceňuji to? Je možné, aby mne mohl navštívil někdo ze záhrobí či duch té nespokojené duše?? Padla jsem na zem. Už nikdy nevyřeším odpovědi na ty otázky..všechno utichlo..

Když rodiče přijeli domů, našli svoji dceru mrtvou. Ležela na posteli a měla na sobě bílé šaty poskvrněné cosi červeným. Později se ukázalo, že to bylo to, co každý věděl, že to je, ale nikdo si to nechtěl připustit - krev. Candy měla v obličeji zvláštní výraz. Všichni byli naprosto v šoku a nic nechápali. Nikdo se nikdy nedoví, jakým způsobem nešťastnice skončila. I přesto, že její mladý život skončil tragicky, odešla z tohoto světa se štěstím smíchaným s děsivým tajemstvím.

O rok později:

V důsledku tohoto šoku Candynina matka skončila na psychiatrii mezi svými pacienty, kde se marně snaží o sebevraždu. Jejího otce zaskočila zástava srdce při jednom z odjezdů do nemocnice. A její nejlepší kamarádka Aubrey už nepromluvila ani slovo. Tedy alespoň do téhle doby.

Kdysi dávno řekl jeden moudrý člověk:‚Nečiň nikdy nikomu to, co nechceš, aby jiní činili tobě.‘ Kdyby se tím řídit každý, řada věcí by vymizela. Jenomže to nejde. Vždy tu musí být někdo nebo něco, co bude kazit tenhle svět..svět plný veselí, naivních nadějí ale i hořkých příběhů a špatných konců..