Může se to stát i vám

přečteno: 901x

tisknout článek

Jmenuji se Hannah Kirching, je mi 32 let a pocházím z Kalifornie. Vždycky jsem patřila mezi ty průbojné dívky, které si nechtěly nechat nic líbit a jako svůj životní styl uznávaly jenom sami sebe. Vždycky jsem chtěla být něco extra, umět něco, co ostatní dívky neumí. Vždycky jsem se chtěla vyrovnat klukům.. Moje cílevědomost a sebejistota sobě vlastní byly překážkou na úkor jiných lidí, takže mi většina lidí ‚sešla‘ z cesty ještě dříve, než jsem vůbec začala něco dělat. Dnes už zastávám vysoký post v jedné prestižní firmě, ale čas od času si vzpomenu na moje začátky, které byly převážně jenom pozitivní. I když byly i chvíle, které bych nejraději chtěla vymazat nebo je nikdy nezažít. Ale to se holt stává..nemůže být přece všechno skvělé… Chtěla bych se s Vámi podělit o svůj tajuplný příběh, jeden z těch, které bych nejraději ani neabsolvovala. Stal se v začátcích celé mé kariéry, takže zní tak nějak…no..divně, když vám tady básním o tom, jak jsem byla vždycky perfektní..ale jak říkám, stává se...

13. února 1998, San Diego, Kalifornie. Jela jsem do Pasadeny (Kalifornie), tudíž mě nečekala zrovna nejpříjemnější cesta. A k tomu všemu byla ještě zima, takže jsem zrovna šťastná nebyla. Ovšem čas od času se to stane a já jakožto slečna, která chce být pořád vidět na očích, jsem se rozhodla k tomuto činu přistoupit. Měla jsem přivézt nějaké zboží, myslím, že to byly sardinky. Dali mi kamion, ve kterém mi byla obrovská zima a jako naschvál se mi rozbilo topení, takže si určitě dokážete představit, jak jsem na tom byla. Ale byla jsem ráda. Ráda za to, že konečně ukážu těm pyšnejm chlapům, že i holka dokáže dělat kamionářku. Byla už tma a mně se zavíraly oči. Rozhodla jsem se, že na nejbližším odpočívadle zastavím a vyspím se. Tak se i stalo. Dalšího rána jsem celá čilá zařadila dvojku a plná optimismu jsem se vydala na další kus své pracovní cesty. Strašně rychle to ubíhalo, a tak než jsem se nadála, byla opět tma. Nevím, čím to, ale sjela jsem z cesty na nějakou silnici, která drnčela. Chtěla jsem se vrátit zpátky, ale opět mě něco donutilo jet dál a ani se neotočil do zpětného zrcátka. Ucítila jsem divný vzduch. Otevřela jsem okno. Závan vzduchu mne celou omráčil, proto jsem se hned cítila lépe. Na chvíli jsem zavřela oči. Když jsem je po chvíli otevřela, vykřikla jsem a prudce zabrzdila…v té mlze jsem uviděla něčí postavu. Tak 160 cm, štíhlá postava začala mávat. Než jsem se stačila uklidnit už mi klepala na okénko..chtěla jsem ho otevřít, ale nějak se zaseklo. Nešlo mi to do hlavy, vždyť ještě před chvílí to šlo! Nu, co se dalo dělat. Byla to dívka, dala jsem jí pokyn, ať si přijde sednout. Když otevřela dvířka a posadila se, začala na mě chrlit, že se moc omlouvá, ale stojí tu už dlouho, tak jestli jsem se lekla, tak ať prominu a tak dále..její přítomnost, musím říct, byla taková, jak to popsat, energická. Vyjela jsem. Povídaly jsme si dlouho. Zeptala jsem se jí, kde chce vysadit. Bylo to v jedné vesnici, blízko Pasadeny. Dům číslo 13. Najela jsem na silnici, kde se to hemžilo auty, jelikož už začala být doba, kdy lidé jezdí z práce do práce. Jako na schválnost se tam vytvořila kolona kvůli nehodě. Celá naštvaná jsem začala brblat něco o tom, že to zboží nestihnu a podobně, a když jsem se otočila k sedadlu spolujezdkyně nikdo…nikdo…..nikdo tam nebyl…!! Dívala jsem se na to místo nehnutě celé hodiny, než se kolona uvolnila..vážně. Nelžu! Rozhodla jsem se, že to risknu a jela jsem na místo, kde ta dívka – Mandy, bydlela. Docela starý domek. Nejprve jsem si myslela, že blázním, ale…dveře se otevřely…vykoukla na mě podivně vyhlížející asi tak padesátnice..pozdravila jsem. Pozvala mne dovnitř. Všude to nesnesitelně páchlo, ale i přesto všechno jsem se odhodlala zeptat se na pár věcí..zeptala jsem se jí, jestli nezná nějakou Mandy. Mlčela. Začala jsem jí tedy vyprávět svůj příběh. Ona se na mě podívala a řekla:,,Měla jsem dceru. Bylo jí 16 let, když šla s přáteli na zábavu. Domů se vrátili všichni..až na Mandy.. Když jeli ze zábavy domů, najel do nich kamion. Řidiči zjistili několik promile v krvi. A kde je teď?? Že by seděl? Ne..on je v důchodu..ani se neomluvil..nikomu..moje dceruška zahynula…zemřela před 13 lety přesně v tento den!! Já…omluvte mě.‘‘ Seděla jsem tam ještě tak půl hodiny, ale pak jsem odešla. Když jsem vyšla ze dveří omráčil mne studený vítr a já cítila úzkost. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale v dáli jsem uviděla drobnou postavu s dlouhými černými vlasy přesně jako to měla Mandy. Postava zmizela kdesi v lese...

Když jsem nasedla do kabiny kamionu, přede mnou se promítly poslední hodiny a já vůbec nic nechápala…nebyla jsem schopna myslet. Jediné, na co jsem myslet dokázala, byly čtyři slova: co nejdřív být doma...