Mrtvola, 3. díl


,,ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! PANEBOŽE MŮJ SVATEJ!!!“
Sebrala jsem se a utíkala jsem co nejrychleji jsem mohla. Proboha…. co to jenom bylo. Ne, to není možné. To nemůže být možné!!!
Ono se to pohnulo!!!!
Ono se to probudilo! Ale to není možné. Je mrtvý!!!

Přesvědčovala jsem sama sebe ve zběsilém běhu pryč. Pryč, pryč odsud, kamkoliv, jenom co nejdál odsud. Prokristapána, co jsem to jenom udělala??!!!!
Já jsem ho políbila!!!! Mrtvolu!!!!!
Ach můj bože…c-co jsem to udělala. Vždyť to je zvrhlé, to je nemyslitelné, to je tabu!

Ani nevím, jak jsem se octila daleko před márnicí na cestě domů. Běžela jsem tou nejkratší trasou, jak to jen šlo. Už jsem nemohla; nohy mi těžkly a chytala mě křeč, dech už jsem hezkou chvilku nemohla popadnout a v plicích mě ostře pálil ledový noční vzduch. Těžko říct, co odpadne dříve, jestli dech, či nohy. Spíše to udušení hrozilo akutněji. Díkybohu že už jsem od toho strašného místa dál, díkybohu že už jsem pryč od toho…to ne, to nejde. Jenom se mi to zdálo. Byla to iluze, byl to klam smyslů, má bujná představivost vykonala své. Byla to jen představa. Ten pohyb rtů a trhnutí tváře byl výplod mé fantazie, nic víc, nic míň. Anebo to mohl být pohyb nervů, mohl to být nějaký opožděný záškub. Třeba jak jsem se ho dotkla, tak jsem spustila nějaký zpožděný reflex. Snad…

Snad mě nezpozoroval otec za vrátnicí. To by ještě scházelo. Zabil by mě a dal by mi domácí vězení. Snad…
Doufám, se z toho vyspím a tohle všechno bude jenom děsivý sen. Děsivý, a přece krásný.

Sdílejte článek

Nový komentář