Motýlí efekt


Nechci se tady před všema ospravedlňovat to teda rozhodně ne, protože než se tohle všechno stalo nebyl jsem zrovna žádnej svatoušek to přiznávám… Málem bych zapomněl. To ta moje hlava, občas opravdu zapomínám. Tak tedy jmenuji se Adam Vránský. Takže Adam… Bydlel jsem v jednom z mnoha tuctových paneláku na jednom tuctovým sídlišti v pohraničních sudetách. Takže jsem byl jednou nohou v Německu. Bylo mi… myslím, (už si zase nemůžu vzpomenout) asi třiadvacet. Jo třiadvacet mě bylo. Vlastně dvaadvacet? Konec konců na tom asi moc nezáleží.

Bydlel jsem v sedmém patře společně se svoji rodinou. Můj táta byl věčně v práci a domů se chodil akorát tak vyspat, protože peněz nebylo moc a tak dřel jako mezek, abychom měli co jíst a neskončili na ulici. Matka byla nezaměstnaná, ale čas od času si přivydělávala jako barmanka v místním baru jinak většinu dne spala a když zrovna byla vzhůru popadla krabici červeného a šla o patro níž, kde bydlela její největší kamarádka Marta a společně si štěbetali o tom, jak je celej tenhle svět zkurvenej apod. A pak tu ještě byla moje sestra Jana. Byla o pět let mladší, ale musím říct, že jsme si fakticky rozuměli. Určitě víc, jak s mámou a tátou, kterého jsem znal víceméně jen ze společných fotografií.

Jana studovala hotelovou školu v Liberci a tak ji nezbylo nic jiného, než být na intru takže jsem měl více měně celý byt jen pro sebe. Nebylo to zas až tak špatný. Člověk si mohl dělat co se mu zachtělo. Však to znáte. Kalby byly v plném proudu. Pracoval jsem v jedné nejmenované firmě, která montovala do aut bezpečností zařízení proti krádeži od A až do Z. Docela mě to bavilo, myslím, že šestnáct tisíc měsíčně v kraji s největší nezaměstnaností nebylo zas tak málo. Matka se neustále dožadovala nějakých peněz, ale měl jsem velký výdaje.

Tahle práce měla jednu obrovskou výhodu. Věděl jsem, jak všechny tyhle bezpečností prvky fungují, protože jsem jich pěkných pár kousků namontoval, takže jsem nejen věděl, na jakém principu jsou založeny, ale taky jakým způsobem se dají obejít. Můj nejlepší kámoš se jmenoval Filip. Znali jsme se od dětství a společně jsme navštěvovali stejnou školu akorát s tím rozdílem, že jsem se vyučil autoelektrikářem, kdežto Filip byl automechanik a vlastnil menší autoservis. Takže přes den jsem instaloval na auta bohatých potentátů bezpečností zámky a alarmy a přes noc jsem tyhle auta kradl a vozil je k Filipovi do dílny, kde jsme provedli menší úpravy a pak tuhle čorku – tak jsme slangově označovali všechny ty krasavce – předávali nejmenovanému překupníkovi, který je dál distribuoval do zemí bývalého sovětského svazu. Největší odběratelé byli Poláci. Šlo tam osmdesát procent všech aut. To jen tak pro zajímavost…

Peněz jsem měl opravdu dost a za tři roky jsem si sehnal vlastní byt a taky vlastní auto. Byl jsem na vrcholu. Měl jsem téměř všechno, co jsem chtěl. Teda skoro všechno. Láska se koupit nedá a i když jsme si s Filipem užívali, jak jen to šlo, všechno to byli známosti na jednu noc a to nepočítám nevěstince, tam jsme za to ještě platili (a bylo jich fakt hodně). Prostě mi to pohlazení od dívky, která by mě milovala chybělo. Jenomže na obzoru nebyl nikdo, kdo by krom sexu chtěl něco víc a já začínal mít pocit, že bych se chtěl trochu usadit. Ty osamělé večery jen s playstationem a béčkovýma filmama za padesát korun z benzínky nebo trafiky mě přestávali bavit.

A když už si myslíte, že to lepší nebude, stane se zázrak (i když od jisté doby už na zázraky nějak nevěřím). Už je to tu znovu… Netuším, co přesně se stalo, ale vím, že jsem měl v jednu dobu krušný období. V práci se mi nedařilo, auta přestávaly nějak jít na odbyt a k tomu všemu jsem nachytal Filipa u něj v dílně, jak s kalhotami u kotníků obdělával na kapotě kradený Audi moji sestru. Tak jsem viděl proti své vůli poprvé po patnácti letech Janu nahou. Nic proti tomu, ale ona si zasloužila pořádnýho kluka, protože Filip uznával jen rychlovky, věděl jsem, jak to všechno dopadne a taky bohužel pro Janu dopadlo. Toho dne jsme se všichni tři pořádně pohádali. Jana mi se slzami v očích sdělila, že už mě nechce nikdy vidět a vyjmenovala k mojí osobě snad všechny nadávky, který jsem znal a když za sebou ještě polonahá zabouchla dveře s Filipem jsme se poprali, ale ze všeho nejvíc to odnesla Audi, takže po pěstní výměně názorů, následovalo usmíření a celovečerní opravy jako za starých časů.

S Filipem se mi usmířit podařilo za to s Janou to bylo horší. Dokonce nepřišla ani na moje narozeniny a to všechno kvůli takový blbosti, jako že jsem chtěl uchránit její čest před Filipova záletným ptákem. Jo jo. Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. (Fakticky to nebylo nic pro ni. Ona měla skutečně na víc, než na obyčejnýho nagelovanýho zlodějíčka aut, kterej v kombinéze od Forda snad i spal). Tak o de mě to teda sedí, jenomže já na rozdíl od něj měl už trochu jasno v tom, co od života očekávám. Zatraceně dobře jsem si uvědomoval, že nemůžu zbytek života krást auta. Filip to viděl jinak.

Ale přece jen se na mně usmálo štěstí v neštěstí. V práci jsem skončil poněkud dříve a v mojí ledničce byl už jen kus oschlého turisťáku a tak jsem se vydal pro zásoby do nákupního střediska Tesco. Žádný zdržování. Jen to nejnutnější popřípadě si zaflirtovat s mladou prodavačkou a pryč. Já prostě na nějaký nakupování nikdy nebyl, ale na druhou stranu, kterej chlap je? Když jsem zaklapnul přecpanej kufr svého největšího miláčka: zeleného Forda Focuse RS a chystal se konečně vypadnout ozvala se rána.

Nějakej debilní amatér, kterej má čerstvej řidičák a hned si vleze do Tuarega vyjížděl z místa stejně jako já a nejspíš zapomněl, že na tom obrovským parkovišti není sám. Vzteky jsem rozrazil dveře a byl odhodlanej dát tomu floutkovi co proto, obzvlášť, když jsem zjistil, že jeho auto je takřka nedotčené a můj malej miláček nemá světlo a lehce promáčknutej blatník. V hlavě mi začalo pulzovat a já se začínal dostávat do varu. Už jsem se moc těšil, až vyleze ven.

Jenomže místo arogantního kravaťáka vyskočila ven křehká dívka ještě o hlavu menší než já a když uviděla tu spoušť a můj obličej, kterej vzteky málem explodoval vrazila si dlaně na své růžovoučké tvářičky a její hnědá očka se zatřpytila.

"Já jsem ale kráva. Hrozně moc se omlouvám. Ten mě zabije. Ten mě normálně zadusí."

Chtěl jsem něco říct, ale ona si pořád něco mumlala a upřímně řečeno, výraz její zdrcené tváře naznačoval, že se nejspíš psychicky zhroutí a přitom měla jen odřenou barvu. Ženská. Ale na druhou stranu celkem pohledná. Měla havraní vlasy, roztomilej obličej ve tvaru srdíčka a ty hluboký hnědý oči. Až do téhle chvíle jsem nevěřil v lásku na první pohled, ale když se naše pohledy opět setkaly, rázem bylo vše odpuštěno. Byla tak zranitelná až to bolelo. Bylo mi ji docela líto a měl jsem s to chutí ji obejmout. Nic podobnýho se mi ještě nestalo.

Nebyl jsem schopnej jakkoliv reagovat a jen tupě zíral, jak se mi omlouvala a po tváři ji stékaly pramínky rozpuštěné řasenky. Sáhnul jsem do kapsy a podal ji papírový kapesníček. Začala si jeho růžkem otírat koutky očí a při tom dál vzlykala jako kdyby se stalo bůh ví co?

"Tak já asi zavolám policii." Začala v kabelce hledat mobil.

"To je dobrý. Nikoho nevolejte. Vždyť se nic nestalo."

"Nezlobte se já vám to samozřejmě zaplatím. Víte, to auto totiž není moje."

"Neříkejte, že jste ho ukradla?" Poprvé za tu dobu se zasmála.

"Ne. Neukradla. Patří tátovi, ale vy ho neznáte, tohle nepřežije."

Trochu jsem toho Tuarega omrknul a zjistil, že by se s tím dalo něco udělat. Její oči se rozsvítily radostí a souhlasila s tím, že ho odvezeme k Filipovi na dílnu. Zatím, co Filip spravoval auto, pozval jsem tu slečnu na kafe do cukrárny. Souhlasila. Jmenovala se Hanka, bylo ji dvacet čtyři a pracovala jako redaktorka jednoho dámského časopisu, který jsem absolutně neznal, ale to jsem ji přece říct nemohl. Chtěl jsem udělat dojem. Trochu jsme se zapovídali a slečinka toho na sebe vyzradila opravdu hodně, ale nejdůležitější bylo to, že v té době nikoho neměla. Trochu jsme se zapovídali byla mi fakt dosti sympatická a prostě jsem z ní nemohl spustit oči. Byla celá naprosto dokonalá. Od hlavy až k patě.

Už dlouho jsem si takhle skvěle s žádnou holkou nepokecal, ale Filip byl hotovej a tak jsme naše sezení ukončili já navzdory jejím námitkám zaplatil dva turky a punčový řezy. Filip se předvedl. Sám bych to líp nedokázal. Všechno bylo dokonale zamaskované. Hanka byla spokojená a div si před námi neklekla na kolena. Vytasila peněženku a chystala se vyndat pár fialově potištěných papírků, ale to jsem musel se vší úctou odmítnout a nabídnout jí variantu číslo dvě: Další kafe. Chvilku byla trochu na rozpacích a nejspíš si myslela, že jsem se zbláznil, když nechci nic zaplatit, ale nakonec s úsměvem na třešňových rtech, souhlasila.

Ale ani já nepřišel zkrátka, Filip tuhle službičku bral jako takovou menší kompenzaci za moji sestru, která mě už alespoň začala zdravit a já v noci ulehal s motýlkama v břiše a v hlavě viděl Hanku a ten nejkrásnější úsměv. Za týden jsme se znovu sešli. Chvilku jsem o ní zapochyboval a myslel si, že nepřijde, ale přišla a byla ještě hezčí, než poprvé v cukrárně. Šli jsme do kina a pak jsem ji pozval do vinárny na sklenku červeného. Toho večera to mezi náma pořádně zajiskřilo a i když jsem byl poprvé v životě nervózní nedal jsem nic znát, ale myslím si, že ona byla taky. Odvezl jsem ji až k domu a vyprosil si alespoň pusu na tvář.

Ještě ten večer jsme si vyměnili pár SMS a bylo mi jasný, že z toho opravdu bude něco víc, ale nechtěl jsem nic uspěchat a tak jsem to v tom nejlepším ukončil. Následovali ještě dvě rande a na druhém jsme se poprvé vášnivě líbali a mazlili, jak nějaký dva zblázněný puberťáci, ale bylo nám to fuk a já věděl, že tohle je žena s kterou chci zestárnout. Následovala večeře u jejich rodičů a taky nedělní oběd u nás. Její táta byl fakticky trochu…. přísnej? To je to slovo. Vlastnil stavební firmu a jeho žena mu dělala účetnictví, takže takovej rodinej podnik, jen Hanka jim malinko zběhla ke psaní a i když se tvářil jako ten největší Grof, pro svoji malou Haničku měl zkrátka slabost.

Za to u nás se děli věci. Táta se vytáhl a matka pro změnu vyměnila krabicové za skleněné a ségra se snažila jak ji síly stačily, aby měla neustále nasazený ten umělý úsměv, ale šlo ji to celkem obstojně a já se vyhnul ostudě. Všechno klapalo jak švýcarský hodinky. S Hankou jsme odjeli na svatební cestu na Hawai a jako svatební dar jsme dostali od jejího otce nový dům na klíč. Moje rodiče se taky plácli přes kapsu a koupili obývací stěnu. Alespoň něco.

Hanka byla skvělá. Po všech stránkách. Byla mi ženou, skvělou kamarádkou a vášnivou milenkou. Neměli jsme před sebou žádný tajemství (teda já jedno měl, přece jsem ji nemohl říct, že jsem svatební cestu financoval z peněz za kradený auta), ale ona měla určitě taky pár kostlivců ve skříni nic méně nám jinak vše fungovalo a byli jsme šťastní.

Toho večera jsem šel na brigádu (peněz není nikdy dost) vybalovat zboží do supermarketu. Tohle byla verze pro Hanku (dokonce jsem si sehnal i visačku kvůli věrohodnosti) ale ve skutečnosti jsem šel ukrást zbrusu novou Alfu Romeo. Všechno šlo jak po másle. Bezpečnostní zámek byl mimo provoz za pár sekund a já si to štrádoval po státní silnici s vidinou dalších peněz za které jsem chtěl Hance koupit ten kožený kabát a náhrdelník, na který vždy tak smutně koukala před výkladní skříní. Nikdy si o nic neřekla, ale sama by si je nekoupila. Nebyla taková. Byl to můj miláček.

Alfa byla bezpečně uklizená v chládku Filipova dílny a den pro nás oba dva skončil, ale nějak se mi ještě nechtělo domů a tak jsme si udělali pohodlí mezi pneumatikama, zapálili dobrýho jointa a otevřeli vychlazenýho lahváče. Byl jsem na vrcholu blaha. Všechno se mi od chvíle, kdy jsem potkal Hanku dařilo. Spokojeně jsem se uvelebil mezi kola.

"Ten život je stejně krásnej, co vole?" Podal mi Filip špeka a spokojeně vyfoukl omamný kouř.

"Jo, ale stejně seš sráč. Víš to?"

"Proč?"

"Protože jsi mi ošukal ségru." Vrátil jsem mu Jointa. Filip se na chvilku odmlčel, sklopil ty svoje mrňavý zhulený oči. Potáhnul a předal mi znovu travku. " Mrzí mě to kámo. Upřímně, ale ona mě svedla. Říkala, že chce jen tamto a nic víc." Rozhodil rukama.

Nad hlavama nám několikrát problikla zářivka. Několikrát pohasla a zase se rozsvítila. Dílna byla celkem velká, ale i tak se všemi směry táhnul bílý oblak marihuany. Ten zápach byl všudypřítomný a já poprvé v životě (možná to způsobila ta euforie) Filipovi věřil, že mi nelže. Jeho výraz to prozrazoval až moc jasně. Kývnul hlavou na kradenou Alfu, jejíž lak byl tmavý jako noc a leskl se novotou. " Tohle je naše budoucnost. Chápeš to?" Usmál se.

"Jsme dobrej tým. Ty a já. Jsme kámoši. Jako dva bratři. Vždycky jsem tě takhle bral vole."

"Co to kecáš? Teda co s tebou udělá pár prásků?" Docela mě to pobavilo, už jsem nedokázal dál zadržet smích a tak jsem nechal emocím volný průchod. Filip se smál chvilku semnou a pak zvážněl. " Já to myslím doopravdy. Mám tě rád. Hele… mluvil jsem s Edem a můžeme teď rozjet pořádný kšefty, ne jako teď. Teď troškaříme a když to klapne jsme na do smrti za vodou. Co ty na to? Půjdeš do toho semnou?"

"Víš co… seš můj kámoš. Nikdy jsi mě nepodrazil, nenaser se, ale já už s tímhle končím. Pochop to. Mám ženu, skvělou ženu. Chci založit rodinu a moc dobře víš, že bruslíme na tenkým ledě." Rozmáznul jsem podrážkou bod toho smradlavýho vajgla.

Filip se chytnul za hlavu a stejně jako já s sebou praštil mezi pneumatiky. " Ty vole, přeci se nevysereš na kámoše kvůli holce, kterou znáš půl roku?"

"Můžeme se mít jako prasata v žitě! Tohle je nabídka, která se neodmítá." Upřeně se mi zahleděl do očí. Tohle dělal vždycky, když mě chtěl zlomit, ale já už byl přesvědčenej. Dneska to bylo naposled. Už mi to nic nedávalo a navíc jsem Hanu miloval natolik, že už jsem ji nemohl dál lhát. Ne. Už ne. I kdyby se přede mnou plazil po kolenou i za cenu toho, že přijdu o nejlepšího kámoše.

"Hele. Už jsem se rozhodnul. Tohle…" Nestačil jsem doříct ani jednu větu a vrata dílny se doslova rozletěli a já měl pocit, že dovnitř vtrhlo stádo slonů nebo tornádo. Banda chlapů v kuklách, co křičeli na všechny strany a každý jejich pohyb byl perfektně nacvičenej. Nestačil jsem říct ani : " Do prdele!" A už jsem ležel tváří k zemi s hlavní samopalu přitisknutou na týlu a mé zhulené nozdry nasávali to krásné aroma benzinu, oleje a chladné, poněkud těsné okovy semkly moje ruce. Hlavou mi proletěla jen jedna jediná myšlenka. " Tohle je konec."

Asi jen těžko bych hledal slovo, které by vystihlo moji situaci v několika dalších dnech, ale mám pocit, že soudní návladní to řekl dost jasně: "Sedm let nepodmíněně!" Soudní síní se ozval zvuk kladívka a já šel málem do kolen. Stál jsem tam s hlavou svěšenou k dřevěné podlaze a neodvážil se ani pohlédnout na mé rodiče a už vůbec ne, Hanku. Ten pocit viny a studu se nedal ani popsat a bylo to největší ponížení v mém životě. Spadl mi kámen ze srdce, když mě eskorta odvedla ze soudní síně.

Sedm let na tvrdo. Bylo to dost, ale pořád ne tolik, kolik jsme ve skutečnosti zasluhovali. Překupník Eda naštěstí stačil pár důkazů zlikvidovat než si pro něj přišli kluci z URNY. I kdybych tenkrát nebyl s Filipem v dílně, tomuhle bych se stejně nevyhnul, protože nás už přes rok sledovala kriminálka a šli téměř na jisto. A pořád je to lepší, než aby si pro mě přišli domů. To bych asi nepřežil. Eda vyfasoval pět let a Filip devět (měl ještě něco o čem jsem já ani nevěděl).

V lochu to zas tak špatný nebylo. Vůbec to nebylo jako v amerických filmech. Až do doby než mě z neznámých důvodů přeložili jinam. Tentokrát už jsem neseděl u oběda se zloději aut, neplatiči alimentů, tunelářema, ale tady byli i vrazi a v žádným případě to nebyli začínající břídilové. K mému štěstí (neštěstí) jsem vyfasoval společný pokoj s týpkem, kterýmu nikdo neřekl jinak než Conan. Nemůžu říct, že by to slovo nebylo výstižný, ale ani ne trefný. Jmenoval se Břetislav Hůlka. Břéťa byla ta největší hříčka přírody, co jsem kdy viděl.

Abych vám ho tak nějak nastínil. Takže svůj pokoj jsem sdílel s mužem s jehož proporcemi se Conanovi skutečně velmi přibližoval, ale bohužel i inteligenčně a spíš než Conanovi bych řekl, Tarzanovi. Břéťa byl zapřísáhlej neonacista (tetování bylo samozřejmostí) a fotbalovej chuligán, kterej si tu odpykával patnáct let za dvojnásobnou vraždu. Jeho první slova si moc dobře vybavuji i teď jako kdyby to bylo včera…

"Čau čuráku."

"Dobrý den."

"Komu fandíš? Mamrde."

Já nikdy nebyl velkej fanoušek fotbalu hlavně ne toho českého, ale bylo mi jasný, že pokud se netrefím do jeho noty, nejspíš budu mít problémy. Očima jsem letmo projel celu a díky bohu jsem na zdi vedle postele našel odpověď na jeho otázku v podobě plakátu.

"Baníku a ty?" Zahrál jsem blbého. Břéťa přikývnul a zařval: "Baník pičo!"

Důležitý bylo se dobře zapsat a to se mi povedlo. Společně semnou a Břetislavem s námi ještě sdílel celu křeček jménem Adolf (proč mě to jméno ani nějak nepřekvapilo)? K Adolfovi se nesměl nikdo ani přiblížit, natož si ho vzít do ruky. Jen já jsem měl to privilegium, že jsem ho mohl (musel) krmit, když zrovna Břetislav neměl čas. (Pořád neměl čas). Sdílet s Conanem celu mělo jednu obrovskou výhodu. Nikdo si vás ani nevšimnul, protože všichni věděli, že Conan je vylízanej magor schopnej všeho (zabít vás ve spánku).

Ale zároveň taky nevýhodu. Byl jsem jeho otrok, služka, uklízečka a sparing partner v tělocvičně a taky jsem ho musel každej den chválit, jak je nejlepší bijec a jak mu rostou svaly. Prostě odporovat Conanovi byla jistá sebevražda. Na druhou stránku když jsem denně dřel jak ten vůl čas mi utíkal celkem rychle a taky mě nechal zvednout činku a tak jsem se časem trochu vypracoval. Na Conana jsem neměl, ale když si vás vezme na paškál můžete za dva roky dělat z fleku vyhazovače…

Po dvou letech jsem měl svoji první návštěvu. (Někdo si vzpomněl, že vůbec žiju). Byl jsem zatraceně šťastnej, ale zároveň nervózní jak panic před prvním zásunem. Byla to Hanka. Moje Hanička. Má životní láska. Když jsem ji spatřil, staly se dvě věci. Můj pták šel okamžitě do pozoru a taky jsem měl co dělat, abych udržel pláč. Byl jsem zlomenej a to ještě neřekla ani slovo.

Chvilku jsme na sebe jen tak civěli. Byla ještě hezčí než kdykoliv před tím a voněla vanilkou. Byl jsem hodně nervózní. V její tváři jsem viděl bolest, žal a taky nenávist. Slzy držela na krajíčku stejně jako já. Bylo na čase udělat první krok.

"Ahoj."

"Ahoj." Pronesla téměř tiše a uhnula pohledem, protože si dlaní otřela slzy.

"Je… mi to líto." Měl jsem fakticky co dělat, abych se nerozeřval.

"Adame. Já…" Zase si otřela slzy. " Jsem ti přišla říct, že podávám žádost o rozvod."

Neřekl jsem ani slovo. Nebyl jsem toho schopnej. Zmohl jsem se na nevýrazné přikývnutí. Náhle se zvedla a ještě než odešla naposledy se na mě podívala. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Byl plný utrpení i bolesti a říkal mi jediné. "S Bohem na vždy." A já jen mlčky sledoval, jak se za moji životní láskou navždy zavřely dveře.

Tu noc jsem vůbec nespal a celou ji probrečel. Díky Bohu, že Conan tu noc nic nepotřeboval, protože dneska to byl jediný den, kdybych ho poslal někam. Hance jsem to neměl za zlý. Chápal jsem to. Nic jiného jsem si nezasloužil. Ale kdyby to ještě někdy šlo, chtěl bych ji ještě jednou v životě obejmout. Cítit vůni a teplo jejího ženského těla. Pohladit ji po vlasech. Ale teď už bylo pozdě. Byl konec. Musel jsem se s tím poprat.

Břéťa nebyl špatnej, po třech letech už jsem nebyl čurák, mamrd, kundička ani vocas, ale zapamatoval si, že jsem Adam. K naším třetím vánocům jsem se rozhodl, že mu splním jeho největší přání a sehnal jsem mu knihu " Mein Kampf" Bohužel oficiální německou verzi jenomže Břéťa uměl německy jen dvě slova a sice: " Sieg Heill!" (jak trefný) musel jsem z ni každý večer před spaním předčítat jako pohádku na dobrou noc.

Šest let uteklo jako voda a mě bylo sděleno, že mi rok odpustí za dobrý chování, jenomže parta místních grázlů vedená ruským gangsterem Vorožinem se rozhodla, že si udělají z Conana srandu a když jsme byly v tělocvičně nějakým záhadným způsobem se dostali k nám na celu a ukradli mu Adolfa. Následky byli katastrofální. Myslel jsem tehdy, že Conanovi přeskočilo a že mě zabije. Takhle nasranýho jsem ho nikdy neviděl. Celou celu převrátil vzhůru nohama, mlátil pěstí do zdi až z ni padala omítka. "Kde je Adolf?! Kde je kurva můj křeček?! Vyšiloval, jak nějaká hysterka.

Netrvalo to dlouho a Vorožin nám poslal vzkaz, že mají křečka a že ho vymění za karton vodky a cigaret. Tohle byla Vorožinova osudová chyba. Všichni ostatní se ho možná báli, ale Břetislav byl magor a magoři se nebojí ničeho. Rozhodl se, že poctíme Rusáky malou návštěvou. Bylo mi jasný, že Conan tam nejde diplomaticky vyjednávat, ale říct, že nejdu s ním? To by byl semnou amen. Takže vlastně bylo jedno jestli mě zabije Conan nebo mě Vorožin podřízne od ucha k uchu.

Vorožin byl velký zvíře, který šéfoval všem muklům. Kdo nechtěl mít potíže musel platit výpalný a někteří chudáci měli tu smůlu, že mu museli dělat děvky. Ani Conan naštěstí nebyl tak blbej, aby šel proti Rusům ve dvou a tak ještě sehnal další tři borce (kamikatze) a společně jsme se vydali na záchranou misi. Pomalu jsem se začal loučit se životem. Taková hovadina. Nechat se pár týdnů před propuštěním zabít od Vorožina kvůli podělanýmu křečkovi.

Jenomže o tomhle se s Conanem nedalo diskutovat. Jeho mozek měl omezenou schopnost vstřebávat informace. Tak teda bylo nás pět. Rusové už nás čekali v prádelně. Vorožin seděl na židli. Měl ten svůj šibalskej úsměv a v koutku úst mu dýmila cigareta ubalená v ruským stylu ala "Jen počkej zajíci." Vorožin byl zmrd už od pohledu, měl zrzavého ježka, vystouplý lícní kosti a pohled grázla toho největšího zrna. Kolem něho postávali další čtyři chlápci podobnýho vzezření a mlčky na nás civěli drsnýma kamennýma výrazama. Nejhorší z nich byl Sergej. Dost se podobal Conanovi akorát, že měl na rozdíl od něj o něco menší mozek.

Vorožin vycenil ty svoje nažloutlý zuby, jak nějaká hyena a vyfouknul oblak modrobílého kouře.

"Kde je Adolf čuráku?!" Začal poněkud drsně Conan (jak ostatně bývalo u něho zvykem).

"Máš to zboží, kamarád?" Vorožin mě překvapil svoji téměř dokonalou češtinou.

"Dej mi toho křečka nebo ho z tebe vymlátím buzno!" Conan se začínal dostávat do varu.

Vorožin se začal smát a to celkem od srdce. Ještě nikdo nikdy mu totiž nevyhrožoval, ostatní rusové se začali taky smát, akorát Sergej ne. (Ani mě to nepřekvapilo, nejspíš mu ještě nedošla pointa) když se Vorožin znovu zeptal, kde má zboží už se nesmál a dokonce se zvedl ze židle. Dva z jeho kumpánů vytasili příboráky zbroušené do špičky.

Situace byla celkem vyrovnaná , pět proti pěti a jen dva z nich měli nůž. To značně zvyšovalo moje šance na přežití i když už teď jsem měl stažený půlky a srdce mi strachy bilo jak o závod a v duchu jsem se modlil, aby byl Vorožin rozumnej a my vyvázli jen s modřinami. Dle postojů Rusů jsem poznal, že je jen otázkou několika sekund, než po nás vystartujou. A co se nestalo? Vorožin taky vytáhnul kudlu, ale nebyl to žádnej příborák ale pěknej filetovací nůž za kterej by se nemusel stydět ani John Rambo. Ta atmosféra by se dala krájet.

"Takže naposledy. Kde máš vodku a fajfky? Durak!"

"Nasrat!" Odvětil klidně a jasně Conan a já věděl, že právě podepsal náš rozsudek smrti.

Jenomže to by nebyli Rusové, aby si pro nás nepřipravili další Eso z rukávu. Čáry máry, abraka dabra a už jich nebylo pět, ale osm. Další tři šlachovitý lebkouni se odněkud vynořili, jak přízrak z mlhy a já cítil jejich dech na svých zádech. Tak jestli jsme před chvilkou byli v pořádných sračkách tak teď to byla tutovka. Zavřel jsem oči a modlil se ať to mám rychle za sebou. Rusové byli totiž pověstní svojí brutalitou a oblibou zabíjet své nepřátele dost krutými způsoby.

Zároveň jsem taky poprvé v životě spatřil v Břéťově obličeji náznak pochybností a obav. Nebyl zas tak blbej, aby poznal, že tohle je prohraná bitva a to nemluvím o těch třech klukách, co tu byli s námi. Měli v očích stejný výraz, jako tenkrát Hanka, když do mě nabourala. Hanka… Před očima mi proběhnul celej život. Nikdy jsem těm kecům nevěřil, ale je to pravda. Myslel jsem jen na ni. Na její úsměv.

No nic. Dokonce už i Conan nejspíš zjistil, že hlavou zeď neprorazí a že dát si férovku s Vorožinem je úplně stejný , jako férovka s terminátorem. Bohužel pro nás už bylo pozdě někam couvnout. Boj byl nevyhnutelnej. Naposledy jsem se podíval na Vorožinovu tlamu, jak se nám škodolibě chychotá do našich strachy posraných očí…

A pak se to stalo. Do prádelny vtrhli dozorci. Rusové naházeli kudli do košů s prádlem. Jak jsem byl rád, že vidím bachaře. Byli sice jen dva, ale Rusové z nich měli vítr. Kurva. Budeme žít. Všechno to ze mě spadlo.

"Co se to tady děje?" Otázal se nás ten jeden.

"Nic. Jenom si tak povídáme." Odvětil jsem s úsměvem na rtech. Dozorci si nás všechny prohlédli přísnými pohledy. Ta svině Vorožin se pořád usmíval, jako kdyby byl vítěz. Když ho dozorci zaregistrovali prohodili s ním pár nezávazných slov jako kdyby se znali celý život. Nevím, co to mělo znamenat, ale tohle se mi v žádném případě nelíbilo a musel jsem za každou cenu vypadnout. Ale dozorci byli rychlejší. Ten hovornější poplácal Vorožina po ramenou a pronesl: " Ale rychle. Než jsem někdo přijde."

Sebrali se vnadným krokem jako kdyby se nic nestalo a odešli. Vorožin se smál jednou tolik a jeho kamarádi se pochopitelně přidali. Tak tohle byla ta největší podpásovka. Sviňárna všech sviňáren. Dozorci nás zaprodali Vorožinovi. Spadla mi čelist. Neměl jsem slov, zároveň jsem byl kurevsky nasranej a vztek pomalu vytlačoval můj strach, zadarmo jim to nenechám!

"Už vidíte s kým máte tu čest?" Rozhodil rukama vítězně Vorožin.

Pocit vítězství Rusům zaslepil mysl a přestali být ve střehu, čehož využil Conan a vrazil mu pořádnou do zubů. Než se Rusové stihli vzpamatovat z momentu překvapení, odnesli to další dva. Conan sáhnul do koše pro nůž a vrazil ho Sergejovi mezi žebra. Rusové ale nebyli žádnej dobytek na porážce a tak ti , co ustáli náš rychlý protiútok se do nás pustili. To byla rvačka. Vzduchem lítalo všechno, co peří mělo. Zuby, krev, kousky oblečení a čas od času se ozvalo zakřupání chrupavek. Podařilo se mi sundat jednoho Rusáka, ale najednou odněkud přilétla pecka jako z děla a zastavila se o můj nos. Víc už si nepamatuju.

Když jsem přišel k sobě, ležel jsem na nemocničním lůžku a nos mě bolel jako sto čertů. To tak bývá, když je dvakrát zlomenej. Naštěstí jsem nebyl jedinej, kdo to odskákal víc, než bylo zdrávo. Vedle mě ležel Martin, jeden z mých spolubojovníků který měl zlomená žebra a taky další tři Rusové, jež vypadali daleko hůř, než mi dva dohromady. Jinak vše dopadlo celkem dobře. Vorožin spolykal pár svých zubů, Sergej skončil s propíchnutou plicí v opravdové nemocnici a ostatní vyvázli z modřinami.

Po tomhle malém incidentu se staly dvě věci. Za prve, bylo zamítnuto moje podmínečné propuštění a za druhé, Vorožin vrátil Conanovi Adolfa (vlastně jen to, co z něho zbylo) protáhnul toho chudáka mlýnkem na maso. Bylo mi Břéťi líto, když smutně zíral do nitra krabice od bot na tu chlupatou kaši. Nebudu lhát, byl to sice hloupej křeček, ale chyběl. Vydržel s Conanem celých pět let. Naštěstí i on zjistil, že zbrojit dál proti Rusům nemá cenu.

Týden držel smutek, ale pak to byl zase ten starej dobrej Conan, kráčející skála, které každý uhýbal z cesty dokonce i Rusové. Poslední rok byl nejhorší ze všech. Strašně se táhnul i když jsem makal jako šroub, měl jsem pocit, že den má nejmíň třicet hodin a taky bachaři nám malinko zapnuli tipec, ale vidina svobody mě hnala stále kupředu a nakonec jsem se dočkal.

Když mě Břetislav poprvé při loučení objal myslel jsem, že vypustím duši. Byl trochu na měkko, ale to já taky. Vždyť jsme spolu žili sedm let. Konečně civilní hadry. Pravda, trochu nezvyk. Slíbil jsem mu, že ho budu navštěvovat a že mu seženu toho nejlepšího křečka a klidně dva ať má nový Adolf kamaráda, který se může jmenovat třeba Reinhard nebo tak nějak. Souhlasil. Bylo na čase vypadnout, protože jsem cítil, jak se slzy derou ven. Nějak jsem v tom krimu změknul.

Brána věznice se za mnou sice zavřela, ale co dál? Dost lidí se na mě dívalo skrze prsty, bohužel, pověst mukla už mi nikdo neodpáře. Ať si báby u chodníčku klidně drbou dál. Našel jsem si práci. Vybaloval jsem zboží v supermarketu. Tentokrát opravdu. Peníze jsem potřeboval. Rodina to přijala celkem dobře až na tátu, ale to, že se mi vyhýbá mě nějak nevadilo, zvyk z dětství. Máma sice chlastala víc, než bylo zdrávo, ale bavila se semnou jakoby se nic nestalo. Jana, moje oblíbená sestřička našla zalíbení v laciných pornofilmech (mohlo mě to napadnout už tenkrát, když jsem ji nachytal s Filipem).

Jinak bylo všechno celkem dobrý. Za první výplatu jsem navštívil noční klub a nechal tam skoro všechny prachy (to víte, sedm let bez sexu je sedm let). Nebyl jsem na to dvakrát hrdej, ale základní instinkt vás vždycky přemůže (chlapi vědí o čem mluvím a ženy mohou dál kroutit hlavou). Ale život mi do cesty přidal ještě jedno překvapení. Při svých toulkách městem jsem potkal Hanku. Zírala zasněně do výkladní skříně. Jako tenkrát, když jsme byli spolu. Musel jsem se zasmát. Trochu se změnila. Měla kratší obarvené vlasy a taky malinko zestárla vlastně slovo zestárla je ošklivý slovo, spíš teda vyzrála, protože každej přeci ví, že žena dosáhne své největší krásy kolem třicátého roku života, ale pořád byla tak nádherná jako před sedmi léty.

Sebral jsem odvahu a vyšel ji naproti. Třeba už se nezlobí. Uteklo dost času. Možná to nebyl nejlepší nápad, ale něco uvnitř mojí duše mi říkalo, abych to udělal.

"Ehmehm. Ahoj." Začal jsem pozvolna, abych ji tolik nepolekal. Už zase. Trhla s sebou jakoby se probudila ze snu a zabořila svá hnědá kukadla do těch mých. Nějakou dobu na mě zírala jakoby nevěřila vlastním očím a pak ze sebe konečně vyrazila první slova.

"Co tady děláš, Adame?" Našpulila zlostně obočí.

"Před měsícem mě pustili." Usmál jsem se.

"Takže mě sleduješ?" udělala krok zpět.

"Ne. To ne. Byla to náhoda. Šel jsem kolem a uviděl jsem tě tady…tak…prostě…musíš mi věřit."

"Když jsem ti naposledy věřila tak…." Odmlčela se, její tváře poněkud zarudli.

"Já prostě žasnu! Kde vůbec bereš tu odvahu a drzost po tom všem…" Chystala se k odchodu, ale chytil jsem ji za předloktí. Chtěla se mi vyškubnout, ale já se nedal jen tak odbít.

"Pusť mě! Hned! Nebo budu křičet!" Zmítala se dál.

" Uklidni se, prosím, chci si jen popovídat a pak zmizím z tvého života. Přísahám!"

"Není o čem mluvit a teď sundej tu zasranou ruku! Nedotýkej se mě! Hajzle! Vyškubla se a dala se rychlým krokem k odchodu. Ale já s ni prostě musel mluvit. Musel. Zakleknul jsem na kolena. " Hanko prosím, jen pár minut. Prosím. To ti nestačí, že před tebou klečím!" Zvýšil jsem hlas, aby to slyšela. Zastavila se a otočila. Měla v očích slzy.

"Co děláš? Ty snad nejsi normální?"

"Já tě tady na kolenou a přede všema žádám, při všem, co ti je svatý, jen pět minut. Pět!" Vztyčil jsem do vzduchu pět prstů a zůstal dál nehnutě klečet. Dav přihlížejících se poněkud zvětšoval.

Hance zřejmě bylo už dost trapně ze všech těch pohledů kolemjdoucích a tak svolila, že pět minut. Víc ani omylem, což mi jasně zdůraznila.

"Tak co chceš?" Vrhla po mě dravým pohledem. Konečně jsem vstal a začal si oklepávat špinavá kolena svých džínsů.

,Hani… Já vím, že jsem to všechno posral a že jsem tě ošklivě ranil, ale dělal jsem to všechno jen kvůli tobě. Jen kvůli tobě. Neuplynul jeden jediný den, abych na tebe nemyslel. Chtěl jsem jen, abys byla semnou šťastná. Moc mě to mrzí a bude mě to srát po zbytek života a jestli chceš můžu si klidně zas kleknout a prosit tě třeba až do rána ."

" Tak proto jsi mi lhal? Máš vůbec ponětí ty jeden zmrde, jak mi bylo?! Víš kolik nocí jsem probrečela? Jak si na mě všichni ukazovali? Víš jak jsi mě zostudil? Mě a celou moji rodinu? Táhni zpátky ke všem čertům Adame!"

"Já se nemůžu rozčilovat." Začala zhluboka dýchat. " Nesmím se rozčilovat." Byla zase zhroucená jako tenkrát a já ji chtěl obejmout, ale odstrčila mě.

"Už je pozdě! Chápeš to! Jdi pryč! Dělej! Už tě nechci vidět." Slovo vidět jen zašeptala a rukou si pohladila své poněkud zaoblené bříško, které jsem do té doby zcela ignoroval a teprve teď jsem měl jasno. Byla těhotná. Tak tohle bylo daleko horší, než Vorožinův cit pro férovou hru.

Hanka civěla do země, v očích slzy jako hrachy a ruku dál držela na bříšku. Už nebylo opravdu nic, co bych ji mohl říct. Vlastně, něco přece jen ano i když už to stejně nemělo cenu. Ale muselo to ven. Na tohle jsem čekal sedm let…

,Pořád tě miluji a vždycky budu. Nechci ti dál ubližovat, takže se teď seberu a už mě nikdy neuvidíš. Takhle jsi to chtěla?. Takže budu respektovat tvoje přání. Hodně štěstí."

Jen přikývla a dál tam stála jako hromádka neštěstí. Jakoby mi chtěla ještě něco říct, ale neměla sílu to vyslovit. Sáhnul jsem do kapsy a podal ji papírový kapesníček. Chvilku váhala, ale nakonec si ho vzala a dokonce jsem měl pocit, že se ji zacukali koutky, ale snažila se to zamaskovat.

"Už víš co to bude?" Zeptal jsem se trochu stroze. Spíš hodně sklesle.

"Chlapeček." Zavzlykala.

"Tak ať se mu daří."

"Tobě taky." Na chvilku se dotkla konečky prstů mého zápěstí, ale opravdu jen na chvilku.

"Tak já teda jdu." Otočil jsem se a odešel jako zpráskanej pes. Vím, že tam pořád stála a koukala se na mě, ale já jsem se neotočil, protože kdyby ano, nejspíš bych odejít nedokázal. Moje cesta vedla rovnou do nejbližší butiky, kde jsem svůj žal utopil v láhvi Absintu. Ani nevím, jak jsem se dostal domů? Hlava mě bolela jako střep a navíc jsem měl pod pravým okem celkem slušný monokl, kde se tam vzalo? Těžko říct… Okno je svině, ale ne taková jako vlastní svědomí.

No nic. Bylo na čase udělat za svoji minulostí tlustou čáru a začít znovu od základů. A to neprodleně. Bylo třeba si trochu přivydělat, ale tentokrát legálně, už žádnej kriminál. Jenomže kromě kradení aut jsem nic jinýho neuměl. Až jsem nakonec dostal takovej nápad. Kromě kradení aut jsem ještě celkem dobře ovládal matematiku. Učení mi vždycky šlo samo od sebe. Podal jsem si tedy inzerát že doučím matematiku bez věkového omezení (větší pravděpodobnost potencionálních uchazečů) vždyť to říkám já a matematika jsme šli ruku v ruce. Asi za týden se začínali ozývat první uchazeči a já měl v jednom týdnu hned dva studenty. Šestnáctiletého pankáče a desetiletou holčičku ze zvláštní školy, která si na rozdíl od něho nemyslela, že je mistr světa, ale byl to silnej oříšek a seč jsem se snažil, co mi síly stačili, neměl jsem na to nervy. (Ta holka byla i na speciálku dost hloupá).

Taktně jsem jejím rodičům naznačil, že by měla vyhledat profesionála, který ví, co a jak a konec konců to byla pravda a tak mi zůstal jen floutek, kterej s moji pomocí uhrál čtyřku z matiky a zajistil si tak postupku a pak jsme šli každej svoji cestou. (Díky Bohu, Conan by floutka zabil hned první noc). Svoji výplatu za měsíc s pankáčem jsem celou prolil hrdlem tentokrát mě nezboural Absint, ale Metaxa promíchaná pěti velkýma dvanáctkama. Po krušné noci opět následoval Windows a já se zase probral doma na gauči nic netušící, jak jsem se tam dostal.

Na doučování jsem ale nezanevřel a přijal pod svoje ochranná křídla brejlatýho intelektuála, kterej si doučování vybral nejspíš z nudy (byl chytřejší než já) a pak se ke mně vrátil pankáč, tentokrát odložil řetězy a byl pro změnu metalista. Hovno zle. Ještě sám hledal sama sebe a důležitý bylo to, že platil na prkno a bez keců. S postupem přibývajícího času jsem ale zjistil, že kantor tvrdej chleba má. Intelektuál mě začínal lézt na nervy řečma o jaderný fyzice a metalista životopisy o AC DC a KISS.

Už jsem začínal přemýšlet nad tím, že znovu zběhnu ke kradení aut, ale zazvonil mi mobil a v něm se ozval tichý dívčí hlásek. Byla to potenciální studentka. Sice jsem z toho krátkého hovoru neměl dvakrát dobrý pocit a konec konců zbohatnout se na doučování fakticky nedalo, ale řekl jsem si, že to ještě jednou naposled vezmu a tak jsem dotyčné slečně (Katka se jmenovala) nadiktoval adresu a shodou okolností měla čas hned druhý den. Večer jsem si zašel ještě na pár skleniček a ruletu a zjistil jsem, že nemám ani štěstí ve hře ani v lásce. No co, život je prostě svině a tak jsem pozdě ráno opět ulehal do postele s pocitem, že jsem o pár tisíc lehčí a že největší láska mého života je totálně v trapu…

Byla sobota ráno,ozvalo se cinknutí zvonku dveří. Letmo jsem mrknul na hodinky a zjistil, že má dneska přijít ta mladá slečna na doučování. (Ten chlast mi dával. Úplně jsem na to zapomněl). Rychle jsem na sebe hodil džíny, zmuchlaný triko ze včera a cestou si ještě opláchnul svůj opuchlej obličej. Otevřel jsem dveře a před nimi stála Milla Jovovich v mladším podání se školním batohem na zádech a nesměle pozdravila.

"Vy budete asi Katka?"

"Ano. Včera jsem vám volala."

Už od začátku mě trochu zarážel její věk. Proč by dospělá dívka chodila na doučování a ke mně? Pozval jsem ji tedy dál. V krvi mi ještě kolovalo pár deci Absintu a tak jsem se nad nějakým složitým přemýšlením nepozastavoval. Cestou do obýváku jsem ještě nenápadně odkopnul z cesty prázdnou láhev vodky (Kde se tam jen vzala)? Usedla ke stolu naprosto tiše a vyndala si na stůl penál, čmárací blok a učebnici. Jako ve škole a mlčky sledovala, co bude dál? Trochu mě vyvedla z míry. Měla ledově modré oči a hodně bledou pleť. Nevypadala moc zdravě. Usedl jsem naproti a promnul si zarudlý oči.

"Takže. V čem konkrétně máte slabiny?"

Kateřina zamrkala modrýma očima a přisunula ke mně otevřenou učebnici a přiložila černě nalakovaný ukazováček na stránku. " Tady. Rovnice se zlomky. Moc tomu nerozumím." Nesměle se pousmála, úplně stejně jako na chodbě.

"A co konkrétně vám na tom není jasné?" Chvilku mlčela a jen tak mě pozorovala až mi to bylo docela nepříjemný, ale nakonec odpověděla. " Úplně vše."

Ještě, než jsem se rozhodl začít na plnou hubu kázat o lineárních rovnicích musel jsem si udělat kafe a dost silný poslední dva dny jsem spal tak šest hodin. Kateřina nic nechtěla. Měla všechno s sebou. Hned po kalkulačce vyndala z batohu ovocný džus. Jen jsem čekal, kdy si tady na stole rozbalí dvacet deka salámu? Katka byla trochu jiná než její předchůdci. Krom toho, že se na ni na rozdíl od inteligenta a petalisty dalo alespoň koukat, byla až neobvykle tichá, každý její pohyb byl přesný a velmi precizní. Nevěděl jsem co si o ní mám myslet, protože její pohled vůbec nenaznačoval, že by byla tupá, ba naopak. Hlavu držela narovnanou a její pohled byl sebevědomí a vyrovnaný.

A tak jsem začal svůj matematický výklad o zlomcích, co všechno s nimi lze provádět a jak se to dělá a totéž i o lineárních rovnicích a Katka jen tiše seděla s hlavou mírně nakloněnou s pohledem zabořeným do mých očí a celou hodinu pečlivě naslouchala jako kdybych ji tady představoval poslední výkřik z řad Avonu nebo podobných záležitostí, které by zaručeně upoutali holčičí pozornost, ale rovnice? Všechno, co jsem ze sebe dokázal vydolovat opravdu bedlivě poslouchala a ani jednou neuhnula pohledem nebo se nezavrtěla. Celou dobu seděla, jak přikovaná a dělala si poznámky nebo na mě s obrovským zájmem civěla.

Bylo jsem z toho trochu nesvůj. Zvláštní, jak mě ve svých třiceti letech dokáže rozhodit jedna vnímavá bloncka, která nedávno má teprve před maturitou.

"A to by bylo asi tak všechno." Vydechnul jsem po zničujícím výkladu.

"Tolik teorie a příště si zkusíte spočítat nějaký příklad."

"Ale já nikam nepospíchám. Můžeme pokračovat." Promluvila poprvé po šedesáti minutách.

"Nezlobte se, ale já mám dneska ještě svůj program, kterej bych rád stihnul, myslím si, že hodina čistého času je dost?."

Kateřina se zvláštní grimasou ve tváři pozdvihla obočí (něco jako: To si děláš srandu) , ale pak přikývla a zase naprosto precizními pohyby složila vše zpět do batohu a položila mi na stůl peníze. Bylo mi trochu trapný po nich hned chmátnout a tak jsem dělal, že to nevidím a doprovodil ji ke dveřím.

"Tak nashledanou." Usmál jsem se a otevřel ji dveře.

"Nashledanou." Protáhla se pomalu kolem mě a já ucítil vůni jejího parfému. (Pěkná vůně) opřel jsem se zády o zavřené dveře a znovu si promnul oteklé oči. Kafe moc nezabralo. Katka byla trochu jiná. Teda odlišná, ale zároveň mě na ni něco přitahovalo. Měla určitý charisma o tom nebylo diskuzí.

Doma opravdu nebylo do čeho píchnout a tak jsem ještě na hodinu zabořil hlavu do polštáře a za nedlouho usnul. Sotva jsem začal zabírat přerušil mě znovu zvonek a to hned třikrát v krátkých intervalech za sebou.

Crrrrr! Crrrrrr! Crrrrrrr! " Už jdu! Snad nehoří!" Volal jsem rozespale.

Tentokrát jsem byl z příchozího hosta slušně překvapenej. Byl to Filip. Trochu se změnil. Přibral pár kilo na sobě už neměl tu ušmudlanou kombinézu, ale značkový džíny a černou sportovní mikinu s kapucí.

"No nazdar Filipe! Podal jsem mu ruku.

"To čumíš co?" Pozval se sám dál.

"Já myslel, že ještě sedíš?"

"Ne. Pustili mě. Je to dlouhá historie, pak ti to povím, ale teď si vezmi ty nejlepší hadry jdeme oslavovat!" Byl celkem v dobrým rozpoložení a rozdával úsměvy na všechny strany. Zašli jsme do místního baru. Filip se plácnul přes kapsu. Všechno platil. Měl ruličku tisícovek z které hojně odhazoval jako kdyby to byli drobný do telefonní budky a ta pohledná kudrnatá barmanka s poprsím XXL nestačila rozlejvat. Pařili jsme dlouho do rána a probrali několik důležitých věcí ohledně mé nové práce.

Zkrátka a dobře tolik jsem toho ještě v životě nevypil a když jsme zůstali v baru jen já, Filip a ta okatá barmanka asi v našich letech, která přijala naší nabídku, že by mohla pokračovat s námi. Ale večer ještě neskončil. Moc toho nevydržela a měla ji jako z praku. Pak šlo všechno, jak po másle. Předvedla nám perfektní striptýz na barovým pultu a když Filip položil na prkno zbytek těch modrých papírku odešla spolu s námi ke mně na kafe, kde jsem poprvé (a taky nejspíš naposled) vyzkoušel švédskou trojku.

Ráno mě bylo tak blbě, že si to neumíte ani představit. Okno bylo samozřejmostí. Vedle mě na posteli ležela nahá kočka a spokojeně oddychovala. Všude po podlaze byli rozházený věci a sklenice. Moje první cesta vedla rovnou na toaletu, kde jsem strávil na kolenou s hlavou založenou v míse dobrou půlhodinku. Když už nebylo nic, co by šlo ven spokojeně jsem vyšel ven o pět kilo lehčí. Ta žena z ložnice už byla na nohou, vyšla z koupelny jen v kalhotkách a věnovala mi milej úsměv.

"Ahoj Adame, kdepak je tvůj kamarád?"

"Jakej?"

"Copak? Pán má okno? Copak si nepamatuješ na ten žhavej večer?"

"Budu s tím chlastem muset přestat." Šíleně mě bolela hlava.

"To by jsi měl brouku, já dělám barmanku od osmnácti, ale ještě jsem neviděla nikoho, kdo vypije tolik co ty a ještě mě stihne dvakrát udělat." Mrkla na mě a zaplula do ložnice pro věci.

Ani nevím, kdy odešla a bylo mě to jedno. Bylo mi všechno jedno. Ještě, že byla neděla. Celou jsem ji prospal a prozvracel. Dal jsem si předsevzetí, že s chlastem je na dobro konec. V pondělí jsem další hodinu doučování. Katka přišla přesně na čas. Tentokrát jsem byl už svěží a odpočatý. Katka si na sobě dala záležet. Oproti první hodině přišla nalíčená v těsných šortkách a bílé košilce z dlouhým rukávem zdobeným krajkou, kterou měla zapnutou jen na tři knoflíčky v oblasti pupíku. Upřímně řečeno seklo ji to, ale nebyla tu proto, abych ji sbalil, ale protože neuměla matiku a já potřeboval prachy.

Usedla na své místo. Opět s naprostou grácií a vytříbeností pohybů. Dala si nožku přes nožku a opět netrpělivě očekávala až začnu vykládat. Nadiktoval jsem ji několik příkladů a šel si dát odpolední cigárko na balkón a taky si trochu provětrat hlavu po těžký práci. Když jsem se vrátil, už byla hotová. Začal jsem opravovat. Chyb jako máku. Neuměla naprosto základní věci jako bylo odstraňování zlomků a převádění z jedné strany na druhou. Začal jsem ji vysvětlovat, co udělala špatně a jak je to správně, ale v půlce výkladu mi skočila do řeči…

"Smím vám říkat Adame?"

"Prosím?"

"Jestli vám můžu říkat jménem?" Upřeně se na mě podívala.

"Já myslel, že jste mě kontaktovala kvůli rovnicím? Seznamka je jinde, Katko."

"Já vím, ale necítím se takhle moc dobře. Připadám si, jako kdyby mezi námi byla barikáda."

"Dobře. Můžete mi tak říkat." A chtěl jsem dokončit výklad, ale zase mě přerušila…

"Bydlíš tady sám?…Adame?"

Tak tohle krapet přehnala, nedovolil jsem ji, aby mi tykala. Na druhou stranu ta její drzost mě celkem fascinovala. Vůbec celá mě fascinovala. Holčička si chtěla hrát, tak proč ne?

"Ne. Bydlím tu se svojí přítelkyní."

Katka vystrčila bradu a nevěřícně přikývla. " Vážně? Tak to musíš být v tom případě gay?"

"Co?" Upustil jsem písemku.

"Vídám tě jen s tím klukem." Znovu se mi upřeně zahleděla do očí, tak drze a troufale.

"Jak ty můžeš vědět, s kým se stýkám?! Co si o sobě vůbec myslíš?" Trochu mě rozpumpovala, čekal jsem, že když zvýším hlas celá se sesype, ale nic takovýho. Ona se mi smála do očí. Měla z toho radost. Radost z toho, že mě vytočila. Měl jsem s to chutí s ni vyrazit dveře!

"Tak se nerozčiluj, jen jsem se zeptala. Co je na tom špatného?"

"Katko. Myslím, že bude lepší, když naše hodiny ukončíme. Nechci žádný prachy. Prostě se seber a jdi." kývnul jsem hlavou směrem ke dveřím. Neřekla ani slovo, ale v její tváři jsem viděl, jak zadržuje úsměv. Pomalu si začala balit věci. Ta její pečlivost mi začínala lézt na nervy. Všechno důkladně uklidila a opatrně vložila do batohu.

"Myslím, že jsem to přehnala. Omlouvám se." Sklopila zrak na stůl.

"To teda jo. S bohem." Slovo S bohem jsem hezky zdůraznil.

"Mám teď problémy." Zastavila se uprostřed místnosti, když odcházela.

"A kdo je v dnešní době nemá?" Ta holka mě málem taky rozesmála.

"Záleží mi na tom, abych odmaturovala." Sesunula ze zad batoh na zem.

Otočila se celá čelem ke mně a začala si pomaloučku rozepínat ty čtyři knoflíčky a při tom mi hleděla ukřivděně do tváře. Co to sakra dělá? Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat? Ona se tu přede mnou začala svlékat. Když rozepnula poslední knoflík, obnažila si levé rameno na kterém měla čerstvou podlitinu. Opatrně se ji prstem dotkla a jemně zasyčela.

"Vždycky, když přinesu špatnou známku, tak mi tohle udělá." Sklopila svá modrá očka k podlitině.

"Bojím se ho." Tuhle větu jen zašeptala.Zakryla si rameno, začala se oblékat a při tom měla slzy na krajíčku.

"Kdo ti to udělal?" Hluboce popotáhla a zavrtěla hlavou. Nandala si batoh a chystala se k odchodu.

"Proč to neohlásíš na policii?" Katka se odmlčela a pak se nadechla.

"Protože on je policajt…"

Bylo mi ji trochu líto. Pokud ovšem mluvila pravdu a neudělala si to nějakým malovátkem i když z kriminálu moc dobře vím, že tahle modřina byla až moc realistická. Na druhou stranu, jak já bych ji mohl pomoct? Nebyla to moje věc a sotva jsem ji znal. Bylo lepší, když se do ničeho zaplétat nebudu byť opovrhuji chlapama ,co si mindráky s erekcí léčí na holkách, nebylo nic, co bych pro ni mohl udělat. Byla by to jen jízdenka do lochu a tam už jsem se nikdy vrátit nechtěl. Zaklapla za sebou dveře. Opatrně. A já tam prostě jen tak stál…

Druhý den večer jsem měl v plánu zajít za Filipem, když se ozval zvonek. Nikoho jsem nečekal… Za dveřmi stála Katka. Nevypadala vůbec dobře, plakala a celá se třásla. Venku ten večer zrovna pršelo a ona vypadal jako kdyby zrovna vylezla z rybníka. Já byl v ten moment možná víc v šoku, jak ona, ale bleskově jsem ji zatáhnul dál a zavřel dveře. (Zvědavý sousedi nikdy nespí). Než jsem se stihnul na cokoliv zeptat padla mi do náručí a s hlavou zabořenou v mém rameni se rozplakala, tak silně, že nebyla schopná ani mluvit…

Nějakým způsobem se mi ji podařilo po pár minutách uklidnit a odvedl jsem ji do obýváku na gauč a přehodil přes ni deku. Byla promoklá na kost. Seděla schoulená v klubíčku a civěla kamsi do prázdna.

"Co se ti stalo?" Udeřil jsem na ni. Neodpověděla.

"Co se ti stalo?" Zvýšil jsem hlas.

"Neměla jsem kam jít. Bála jsem se, že mě…." Sklopila hlavu do kolen. " Bože…neměla jsem kam jít…"

Nemělo smysl z ni dál něco dolovat, udělal jsem ji čaj s rumem pěkně 50:5O aby se postavila na nohy. Mezi tím co dál hleděla do prázdna a pomaloučku usrkávala, ještě jsem ji udělal něco k jídlu. Zkrátka a dobře já byl celá matka Tereza. (Babička by byla hrdá). Konečně jsem alespoň jednou v životě ctil desatero a pomáhal " bližnímu svému."

"Nezlobíš se na mě?" Promluvila zhruba po půl hodině.

Jasně, že jsem se zlobil, kvůli jejím problémům jsem dneska přišel o dalších padesát litrů.

"Nic se nestalo. Měli by jsme zavolat policii a celou tu věc oznámit."

"Ne!" Vykřikla. Prosím…nedělej to. Jen to zhoršíš a on mě pak doopravdy zabije." A zase začala plakat.

Co jsem měl jako dělat? Celý to bylo na hovno, ale mě hlavou prolétla vzpomínka, kdy jsem před Hankou klečel na kolenou a prosil ji o odpuštění. Zase vyhrála. Odložil jsem mobil zpět na stolek, usednul do křesla a načal flašku Absintu. Chvilku bylo ticho, které narušovalo jen její usrkávání a čas od času se setkali naše pohledy.

"Děkuji Adame." Zavzlykala. Jen jsem mávnul rukou a zhluboka se napil. Proč se vždycky k sakru nechám uvrtat do nějakýho srabu. Mohla mě být ukradená. Seděla tu, jako kdybychom se znali celý život. Jako kdyby se nic nestalo. Jako bychom byli šťastný páreček a vychutnávali zázemí domova.

"Zítra musíš odejít nechci mít nějaký trable."

"To chápu, ale nemám kam jít. Nemám žádný příbuzný a ke kamarádce nemůžu."

"Tak běž do nějakého penzionu. Tady prostě zůstat nemůžeš."

"Myslela jsem, že ti na mě záleží." Zvážněla.

Tentokrát už jsem se musel zasmát. " Záleží?" Vždyť tě vůbec neznám. Jak by mi na tobě asi tak mohlo záležet?"

"Tak ty máš pocit, že pro tebe nejsem dost dobrá?" Odložila zlostně hrnek.

"Co to plácáš?! Nejsme žádný páreček z telenovely! Vidíme se poprvé v životě."

"Dvakrát!" Opravila mě zřetelně.

"To je snad jedno?! Začínáš mi lézt krkem!"

"Směla bych se osprchovat?" Obrátila naprosto tichým tónem.

"Jo směla." Hlavně nevyplácej všechnu studenou vodu." Poprvé se usmála a tiše se vkradla do koupelny a já dalších patnáct minut slyšel jen tekoucí sprchu. Když vyšla ven, vykoukla jen na půl ze dveří zahalená v ručníku.

"Mám mokré šaty."

Hodil jsem po ni své tričko(nejoblíbenější). Měla ho jako noční košili skoro až ke kolenům. Znovu usedla na své místo a tiše kmitala očima po místnosti.

"Nemáš tu moc uklízeno."

"Nezlob se, dneska měla přijít uklízečka, ale onemocněla."

"Spát budeš u mě v posteli." Ukázal jsem směrem k pokoji.

"Nemáš cigaretu?" Ta holka byla opravdu náročná. Sáhnul jsem do kapsy a podal ji zmuchlanou krabičku. Elegantně potáhla pomačkanou PETRU.

"Jak to uděláme s naším doučováním asi už nebudu mít peníze?"

"Nech to na mě, něco vymyslím."

Kupodivu usnula dřív, než já a to jsem prosím vypil celou flašku. Ten chlast mě jednou zničí.

Odešel jsem brzy ráno. Katka ještě spala. Cestou s práce jsem se ještě stavil u Filipa, ale nebyl doma a ani nebral telefon. Nejspíš měl plno práce zatímco já se jen tak flákal po městě až mě kroky zavedly ke mně domů. Myslel jsem, že se mi to všechno jen zdá. Celej byt byl dokonale vyšůrovanej. Ze zdí zmizely pavučiny a podlaha se leskla jak ze škatulky. V jednu chvilku už jsem měl pocit, že jsem si spletl dveře.

Když jsem přišel do kuchyně Katka zrovna vyndala s trouby jídlo. Slastně jsem nasál vůni kuřecího politého sýrem a šlehačkou. Věnovala mi jeden ze svých tajuplných úsměvů.

"Už jsi doma? Trochu jsem ti uklidila a udělala oběd."

"Teda díky." Už mě nebavili ty párky v rohlíku a hamburgery s oschlou houskou od rákosníků.

Po kuřeti s restovanýma bramborama se jen zaprášilo. Katka sice neuměla vykrátit zlomky za to ve vaření se celkem vyznala. Tohle všechno bylo sice hezký, ale ona moc dobře věděla, proč to všechno dělala. Katka se fakticky dost snažila a já prostě po tom všem nevěděl, jak ji sdělit, že by mohla odkráčet. To byl jen jeden háček. Další byl ten, že jsem potřeboval další peníze, jenomže po Filipovi se prostě slehla zem. Telefon byl nedostupný a sousedi mi sdělili, že už ho dva dny neviděli. Začínal jsem si o něj dělat starost. Snad ho zase nezašili?

Nasadil jsem teda stopu a zjistil, že Filip není zas tak daleko. Navštívil jsem jeho rodiče. Filipova matka byla už starší paní. Seděla v křesle s téměř ducha nepřítomným výrazem a její oči se zrcadlily. Filipův otec ji chytl kolem ramen a sám neměl daleko k tomu, aby začal brečet. Trochu mě děsili a já z jejich výrazů pochopil, že je něco špatně. Na moji otázku, kde je Filip se mi dostalo odpovědi, že měl nehodu a leží ve fakultní nemocnici v umělém spánku. Utrpěl ošklivá zranění mozku a nikdo nemohl s určitou přesností říct, kdy se vzbudí? (jestli se vůbec vzbudí)?

Byla to rána. Kluk, kterej semnou vyrůstal jako vlastní brácha se stal ze dne na den živou mrtvolu. Usednul jsem ke stolu s další flaškou chlastu. Katka si ke mně přisedla a pohladila mě po vlasech. Kdykoliv jindy bych ji za tohle řádně zpražil, ale tentokrát mi to bylo jedno. Vlastně mi to dělalo dobře. Její teplá ručka byla něco jako náplast, která vám zastaví krvácející ránu. Zavřel jsem oči a vnímal vůni jejího parfému.

"Něco tě trápí? Adámku můj…" Sklonila svá ústa k mému uchu.

"Kamarád je na tom dost zle. Je v kómatu."

Sjela dlaní po mé šíji, jako zkušená masérka a pak konečky prstů několikrát zakroužila po mém krku. Velmi něžně.

"To mě mrzí. Můžu ti nějak pomoct?" Naše pohledy se setkali. Nevím proč, ale neodpověděl jsem ji.

Tu láhev jsem pochopitelně ztrestal a usnul s hlavou na stole. Katka doma nebyla. Nenechala ani žádný vzkaz. Prostě zmizela. Alespoň jeden problém jsem měl z krku. Pochopitelně jsem měl výpadek paměti, takže pokud mi včera něco říkala, nevěděl jsem o tom. Ale co. Srát na to. Byla mi úplně ukradená. Sebral jsem všechny své síly a jel jsem navštívit Filipa. Navštívit asi nebylo to správné slovo. Bylo to skoro stejný jako kdybych ho šel navštívit na hřbitov. Neměl jsem z toho vůbec dobrej pocit, ale nějakej vnitřní hlas mi napovídal, že bych to měl udělat. Byl to kamarád. Možná poslední rozloučení…

Filip ležel na oddělení aro v posledním patře toho hnědého oprýskaného paneláku, který spíš než nemocnice připomínal krematorium. Zelená kontrolka výtahu se rozsvítila na čísle sedm. Dveře se otevřeli a já kráčel temnou chodbou a všude byl cítit zápach formaldehydu. Však to znáte. Zarazilo mě to ticho. Všude bylo naprostý ticho. Chodbou se nesl jen zvuk mých kroků až jsem došel ke dveřím s nápisem : Sesterna.

Ze dveří vylezla žena ve středních letech v sesterským mundůru a změřila si mě od hlavy až k patě. " Máte přání, mladý muži?"

"Ano. Na kterém pokoji leží Filip Židlický?"

"Číslo třináct. Na konci chodby…." Dodala ještě před tím, než za sebou zabouchla dveře. Ta sestra byla příjemná asi jako tohle všechno kolem mě. Kdo tam asi mohl být? Konečně. Třináctka. To je takový hezký číslo, že? Moje sevřená pěst ze zvyku naznačovala, že by chtěla zaklepat, ale nakonec mi to přišlo vlastně zbytečný a možná, že jsem se i lehce pousmál svojí blbosti. Filipovi to přeci mohlo být jedno, jestli vstoupím bez zaklepání. Chytnul jsem za chladnou kliku a pomalu otevřel…

Filip byl na pokoji sám. Rodiče mu zaplatili nadstandardní péči. Ležel bezvládně na posteli. Hlavu měl celou ofačovanou v nose přívod kyslíku a z předloktí mu trčelo několik napíchnutých hadiček vedoucích nad jeho hlavu k několika plastovým láhvím z kterých se do útrob trubic snášely v delších intervalech kapky výživy a bůh ví, čeho ještě.

Když jsem vešel dovnitř, strnul jsem na místě. Vedle jeho postele seděla Katka. Pomalu se na mě otočila. Měla na tváři roušku a ty pronikavý modrý očka sjížděli Filipovo nehybné tělo.

"Jak jsi se sem dostala?!" Zaklapnul jsem trochu vztekle dveře. Přiložila si ukazováček k ústům a vydala jen po tiché " Psssst."

"Jak jsi věděla, kde je?"

"Včera večer, jsi mi to říkal."

"Lžeš! Přestaň si tu semnou hrát." Odvrátila zrak od Filipa a přiložila mi dlaň na tvář.

"Blázínku…" Zašeptala. " Copak ty si to nepamatuješ?"

"Co to tady na mě do prdele zkoušíš?"

"Jen chci být s tebou."

"Ale my spolu nemáme vůbec nic společnýho! Dokážeš to pochopit?"

Katka se rozzuřila. Vstala a majestátně vztyčila hlavu a v jejím výrazu se objevil vztek.

"Tak to se mýlíš! Máme toho společného mnohem víc, než si myslíš broučku!"

"Co to plácáš? Tobě snad přeskočilo?" Rozmáchnul jsem rukama.

"Co je špatného na tom, že tě miluji?" Svěsila obočí a založila ruce v bok.

"Cože?" Trochu mě to šokovalo.

"Poslouchej Katko, mě je naprosto jedno, co ke mně cítíš, protože já k tobě necítím vůbec nic. Teď se seber a odejdi jednou pro vždy z mého života! Vypadni!"

Bylo vidět, že drží slzy ze všech sil, ale zároveň začala vzteky rychleji dýchat. " Budeš můj Adame. Jen a jen můj! O to už se postarám." Procedila mezi zuby, když mě míjela a kráčela tím ladným krůčkem ke dveřím…

Moje emoce byli tím pádem na bodu varu a měl jsem s to chutí do něčeho praštit. Kde vzala tu drzost?! Ta mrcha! Vysedává si tu u cizího chlapa a ještě mi s úsměvem na rtech oznámí, že mě miluje. Musel jsem si sednout a všechno to pomalu vstřebat. Jen Filipovi to bylo jedno. Ležel dál nehnutě na tom samém místě. Jen pod jeho zavřenými víčky to čas od času jemně zaškubalo, jako kdyby se měla každičkou chvilkou otevřít, ale neotevřela se…

Katka mi večer poslala několik výhružných SMSek na který jsem jednoduše nereagoval a vymazal její jméno ze seznamu kontaktů a když mi po chvilce znovu zazvonila další zpráva ani jsem ji nečetl a mrštil vztekle s telefonem proti zdi a z mé strany bral celou věc za vyřízenou. To byla ale chyba. Velká chyba…

Přestal jsem se jen tak poflakovat a pokusil se začít žít, jako slušnej člověk. Včetně absence alkoholu. Našel jsem si novou práci jako obsluha na benzinové pumpě. Nic jinýho jsem nesehnal, ale fakt byl ten, že mě tam bylo dobře až do té doby než jsem se tam setkal s Katkou. Nevím, jak mě tam našla? Drze předběhla lidi před ni.

"Ahoj miláčku. Něco jsem ti přinesla." Sáhla do batohu a položila na pult jablečný závin. Krve by se ve mně nedořezal.

"Nezdržujte!" Rozčiloval se řidič kamionu.

"Moment!" Ušklíbla se na něj Katka. Hned jdu, jen jsem přinesla příteli svačinu."

Já byl rudej snad i na zadku neschopnej jedinýho slova. Věnovala mi sladkej úsměv a na cestu mi ještě elegantně zamávala. Myslel jsem, že snad ten pult přeskočím a na místě tu bestii uškrtím. A takhle to chodilo každý. Vždy ve stejnou dobu za mnou chodila a nosila mi svačiny.

Snažil jsem se ji vysvětlit, že k ni nic necítím, ale bylo to zbytečný. Byla jak smyslů zbavená. Byla úplně všude. Kamkoliv jsem se hnul, tam byla i ona. Všude jsem viděl ty její modrý oči, ajk na mně upřeně hledí. Na ulic, v klubu, v práci prostě všude. Dokonce jsem si musel několikrát změnit e-mailovou adresu, protože mi posílala zamilované zprávy. Neustále.

Byla jako smrad, kterej se za vámi věčně táhne. Jako váš vlastní stín a já začínal propadat zoufalství a taky chlastu. Nebylo by těžký zakroutit ji krkem, ale ona mě sledovala na veřejných prostranství, kde byli mraky svědků a stačilo jen mírně klopýtnout a šel bych zpátky za katr. Dokonce na mě jednou čekala před domem s partou kamarádek a všem důrazně ukazovala s kým chodí. Tohle už nebyla sranda, Katka byla nemocná a já začínal mít pocit, že tohle nezvládnu. Myslel jsem si, že když ji budu ignorovat tak toho nechá, ale bylo to ještě horší. Začínal jsem se budit ze spaní a kontroloval, jestli náhodou nestojí nad postelí. Viděl jsem ji všude. Všude. Po dvou měsících jsem byl psychicky na dně. Bál jsem se vyjít ven na ulici a tak jsem se na celý týden uzavřel doma s kartonem Absintu a chlastal a chlastal.

Bylo na čase začít jednat. Důsledky už mě nezajímaly. Vymyslel jsem plán, jak se té zrůdy zbavit. Měl jsem díky své bohaté kriminální zkušenosti kontakty na ne zrovna moc slušný lidi, ale tentokrát jsem byl zatraceně vděčnej, že tomu tak je. Kontaktoval jsem z pohodlí svého domova Aleše Vránu. Aleš vrána byl známej lichvář, pasák a taky v jednu dobu můj odběratel kradených aut, kterej měl konexe ve všech strukturách podsvětí a dokonce i policie.

Stručně jsem mu nastínil moji zoufalou situaci. Sdělil mi, že se s tímhle ještě nikdy nesetkal, ale že mi ze známosti pomůže vyřešit můj problém a cituji přesně jeho slova: " S tou malou kurvičkou." Společně jsme vymysleli plán, jak dát Katce malou lekci slušných mravů a byť se mi moc nelíbil, souhlasil jsem. Neviděl jsem jiné východisko. Aleš byl profesionál. Stačila mu jen její fotografie a pochopitelně tučná obálka a já tím přišel o všechny naškrobený prachy, ale pal to hrom. Když se kácí les, létají přece třísky…

Bylo něco kolem sedmé večer. Venku už bylo šero. Čekal jsem na lesní příjezdové cestě, přesně tak, jak jsme se domluvili. Společně semnou tam ještě byl Slávek, nebyl sice moc hovornej, ani chytrej, ale měl páru a s krumpáčem se uměl slušně ohánět. Byl ještě celej uřícenej. Musel skoro celou jámu vykopat sám. (Já jsem si s lopatou nikdy moc nerozuměl).

Chlapci si dali na čas přetahovali už deset minut a já měl takovej zvláštní pocit, že se něco posralo a upřímně jsem o úspěšnosti toho plánu začal silně pochybovat. Nejspíš to byl omyl, protože jestli to nezabere, bude semnou konec. Aleš mě ale uklidňoval, že tohle vždycky zabere. Moc jsem tomu nevěřil. Začali se mi třást kolena a to ještě nic nezačalo nemluvě o myšlenkách, že by nás mohl nachytat zbloudilej myslivec.

Kluci ale s malým zpožděním nakonec dorazili. V dálce před námi se objevili světla dodávky a já bezpečně poznal traktorové klapání dieslového motoru. Byli to oni. Já a Slávek jsme si nasadili kukly. Ford s tmavými skly zastavil přímo u nás a motor zhasnul. Dveře řidiče a spolujezdce se otevřeli a ven vyskočili další dva zakuklenci v kožených bundách. Ten jeden byl Aleš a toho druhého hromotluka jsem neznal. Šoupací dveře se otevřeli a ven vyskočil třetí zakuklenec a vytáhnul s sebou ven i Katku.

Polilo mě horko. Na rukou měla policejní želízka, v ústech roubík a na očích černý šátek. Vlasy měla promočené potem a strachy se chvěla jako osika. Tak silně, že se sama neudržela ani na nohou nemluvě o tom pláči a strachu, který naštěstí zakrývali šátek s roubíkem.

Začínal jsem mít žaludeční nervozitu. Jen chlapi byli celkem v pohodě. Bylo jasně znát, že s podobnými záležitostmi mají bohaté zkušenosti. Zakuklenec si ji přehodil přes rameno jako pytel brambor. Vůbec se nebránila. Nejspíš byla v šoku nebo omdlela. Těžko říci. Byla už skoro tma. Pokračovali jsme dál lesem až jsme došli na vykácenou mýtinu, kde byli díry po vyvrácených stromech takže nám nedalo tolik práce jednu z nich ještě prohloubit jako hrob.

Udělali jsme kolem díry kolečko a zakuklenec do ni Katku hodil. Naprosto suverénně jako kdyby to byla hadrová panenka. Dopadla na kolena a tváří k zemi. Tohle ji nejspíš probralo. Protože se pohnula a pozdvihla ušpiněnou tvář z provlhlé zeminy. Aleš sáhnul do náprsní kapsy pro menší baterku. Světelný kužel osvítil její zuboženou tvář.

"Je to ona?" Otočil se na mě.

"Je." Řekl jsem Alešovi, že ji mají trochu postrašit, jenomže trochu postrašit u Aleše znamenalo vrazit ji pár facek. Přestávalo se mi to líbit. Aleš nějakým znamením rukou naznačil ostatním, ať odejdou. Zůstal jsem tam jen já Aleš a k smrti vyděšená Katka, klečící ve vlastním hrobě.

"Jak se ti líbí? Udělali jsme ti ho na míru." Pronesl naprosto klidným a zřetelným tónem.

Katčino chvění se proměnilo v epileptický záchvat. Aleš si to zjevně užíval, ale mě se zmocnila lítost a pocit, že se tohle nemělo nikdy stát. Myslel jsem, že se hanbou propadnu, když jsem si musel na jednu holku pozvat tlupu bezcitných gangsterů. To jsem si na ni mohl rovnou pozvat Vorožina…

A pak přišla další věc se kterou se mi Aleš nesvěřil. Vytáhnul z náprsní pochvy pistoli, ale nebyla to žádná plynovka, ale naleštěná pětačtyřicítka. Rukou jsem mu naznačil, že ji nechci zabít, ale nejspíš mě v té tmě neviděl a pomaloučku natáhnul závěr, tak aby to Katka slyšela a pak ji k spánku přitisknul hlaveň. Tohle už nešlo zastavit, byl to rozjetej vlak. Všechno se seběhlo tak rychle a příval adrenalinu v krvi mi nedovolil, jakkoliv zareagovat.

Aleš stisknul spoušť. Tohle už bylo i na moje nervy silný kafe. Strhnul jsem z hlavy kuklu a můj žaludek začal vyměšovat sýrovou pizzu, kterou jsem měl k večeři. Aleš zastrčil bouchačku zpět do futrálu a strhnul Katce roubík z pusy, protože ona začala taky vyměšovat a myslím, že nejen to.

Aleš si omotal její vlasy kolem dlaně a trhnutím zaklonil její hlavu. Katka vyjekla.

"Až tě někdy zase napadne někomu otravovat život, můžeš se spolehnout, že se znovu potkáme, zlatíčko…ale už nebude prázdná…"

Byl ještě od té dobroty, že ji sundal pouta a ještě na rozloučenou znovu zabořil její tvář do směsice zeminy a jejích vlastních zvratků…

Od určité doby dala Katka pokoj. Přestala mě pronásledovat a mohl začít zase znovu žít. Byl jsem jako znovuzrozený. Tohle byla opravdická svoboda. Vrátil jsem se zpět k práci pumpaře, jednou pro vždy skončil s chlastem a pro změnu se na mě po dlouhý době usmálo štěstí. Na pumpu nastoupila nová zaměstnankyně. Osmadvacetiletá usměvavá Lucie, kterou jsem měl v práci zaučovat a taky jsem to udělal.

Konečně jsem měl po dlouhé době normální lásky plný vztah a chystali jsme s Lucií založit rodinu. Po nějakým čase jsme se odstěhovali, abychom mohli začít tak říkajíc s čistým štítem a nechali oba dva starý šrámy tam, kde se stali. Odjeli jsme na svatební cestu do Paříže. Dokonce jsem přestal myslet i na Hanku. (Jen myslet, protože zapomenout jsem na ni nemohl) Teď tu byla ale Lucka, moje každodenní sluníčko.

Měla z předchozího vztahu šestiletou holčičku. Mimochodem strašně jsem si tu malou oblíbil a byl jsem šťastnej, když mi po roce začala říkat "tati". Prostě, začalo se mi dařit.

Lucka měla dovolenou, protože malá onemocněla a neměl ji kdo hlídat. Náš šéf byl naštěstí rozumnej starší pán s kterým se dalo domluvit. V práci jsem skončil později, protože byla inventura, ale byl pátek a já měl před sebou tolik očekávaný víkend a dokonce už jsme měli celá rodina naplánovaný program. Výlet, večírek s novými přáteli. Už jsem se nemohl dočkat, až obě moje holky sevřu v náručí. Měl jsem namířeno k domovu, když jsem projížděl kolem nákupního střediska, kde měli otvírací dobu dlouho do noci a zabočil na ono parkoviště.

Ale nebyla to náhoda, chodívali jsme tam s holkama často nakupovat a malá Terezka si vyhlédla v oddělení hraček plyšového tygra, jenomže Lucka ji ho vždycky odmítla koupit a já měl pro naší malou třešničku obrovskou slabost a tak mě napadlo, že když ji není dobře, že tam zaskočím a splním její přání. Dětem by se měla plnit přání. "Radostí ani neusne" problesklo mi hlavou když jsem kráčel s tygrem v náručí k zaparkovanému autu.

Byl jsem asi dvacet metrů od auta a snažil se v kapse mezi ostatním bordelem, drobnýma zapalovačem apod. Vyprostit klíč od zapalování, když jsem uslyšel akcelerující auto, které se ke mně blížilo velkou rychlostí. Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, protože tady se stávalo celkem často, že si sem na parkoviště chodili mladý kluci zkoušet svoje podomácku vytuněný Felicie apod. Jenomže něco bylo špatně. Moc špatně.

Dvě rychle se blížící světla oslnila moji tvář. Auto se řítilo přímo na mě. Nic jsem neviděl. Ucítil jsem závan větru na své tváři. Tygr se vznesl do vzduchu a já se chystal uskočit..

Víc už si nepamatuji. Když jsem otevřel oči ležel jsem v posteli, všechno kolem zářilo bělotou a můj nos nasál vůni formaldehydu. Byl jsem nejspíš pod vlivem nějakých sedativ, protože se semnou točil celý svět a mě bolelo snad všechno, jen nohy jsem necítil. Ty zatracený nohy….

Když jsem znovu otevřel oči už jsem byl zcela při smyslech a plně vnímal dění kolem. Měl jsem naprostý okno. Vedle postele seděla Lucka, usmívala se na mě, ale já v její tváři spatřil obrovskou bolest. Byla silná. Zahrnovala mě polibky a pevně tiskla moji ruku.

Když mi ošetřující lékař sdělil moji diagnózu a sice fakt, že už se s největší pravděpodobností nepostavím na nohy, Myslel jsem, že se zhroutím, veškeré moje plány a vidiny šťastné budoucnosti s Lucií se rozplynuli jako pára nad hrncem. Všechno se v tom okamžiku zbortilo, jak domeček z karet a já si nepřál nic jiného, než umřít. Představa, že bude mít Lucie na starost neschopnýho mrzáka byla zničující.

Jelikož jsem měl sebevražedné tendence doktoři mi nasadili uklidňující léky, které mě téměř celého paralyzovali a částečně otupili. Teprve teď jsem byl jako živá mrtvola. Ale život si pro mě připravil další překvapení. Byla tam ona. Seděla na okraji mojí postele. Její oči se setkali s mými. Byla celá v černém a po tváři ji stékali slzy. Sklonila se blíž ke mně. Naše rty se téměř dotýkaly, přitiskla mi své chladné dlaně na tváře a něžně se pousmála.

"Ahoj lásko. Jak jsi mi to mohl udělat? Tolik tě miluji až to bolí…Ale nezlobím se na tebe, protože naše láska nám pomůže všechno zlé překonat. Uvidíš." Zavřela oči a na moji tvář dopadlo několik kapek slaných slz. Pak se hluboce nadechla a pokračovala…

"Já vím, že to zní šíleně, ale musela jsem to udělat, protože jedině tak zůstaneme už na vždy spolu. Budeš můj. Jen můj a nikomu nedovolím, aby nás rozdělil, tak, jako to chtěl udělat Filip." Něžně mě políbila na rty a láskyplně se usmála.

Léky mě zcela ochromily. Nezmohl jsem na jakýkoliv odpor. Z koutků očí mi vyhrkly slzy.

" Ne, to ne. Nesmíš plakat miláčku. To mě hrozně bolí." Znovu mě políbila. Pak rychle vstala a chystala se k odchodu.

" Musím už jít. Slibuji ti, že na tebe počkám."

"Jak počkám?" Problesklo mi hlavou. Ten policajt o kterém se mi tenkrát svěřila, že ji bije, byl skutečný z masa a kostí. Několikrát mě poctil svoji návštěvou a vůbec nevypadal jako někdo, kdo by stáhnul ruku na svojí milovanou dceru. Nevím, jak se to dozvěděl, nejspíš mu to řekla Katka, ale věděl o tom, že jsme ji tenkrát unesli a vyhrožovali smrtí. Jelikož už jsem jednou seděl, nikdo se semnou nemazal. Nikdo. Moje noční můra teprve začala…

Jsem zase tam, odkud mě před několika léty pustili. Sedím upoutaný na invalidním vozíku ve své cele a přemýšlím nad svým zpackaným životem. Je ještě hodně věcí, které bych chtěl udělat, ale nejspíš už to nikdy nestihnu. Dneska ráno jsem totiž potkal na chodbě Vorožina. Neříkal nic. Jen se na moment zastavil a lišácky se na mě usmál, ale to stačilo. Nastal čas jeho odplaty…

"Nevím, kolik mám ještě času? Hodinu? Den?"

 

Sdílejte článek

19 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Kapr 3 ledna 2011 v 14:50

     Tak jsem to přečetl celé najednou a málem nestihl jít na oběd. 🙂 Horor to není, ale co je podstatné, tak jsem mě taková kláda textu udržela až do konce a já ji dočetl, to se myslím počítá, proto klobouk dolů. Bylo to svižné a napínavé. vím, že pravopis povídku nedělá, ale opravdu to ruší při čtení, ale o tom už se tu popsaly stránky a stránky. Známka: zasloužená 2, dohatá slovní zásoba a také atmosféra nechyběla. Stejně jako většina respondentů nelituji času, který jsem stzrávil čtením ani psaním těchto řádků

  2. Profilový obrázek
    Dany 31 října 2010 v 11:35

    Překvapivě dobré. Pár slovních chybek jsem tam našel (“Našpulila rozzlobeně obočí” neměli to být rty?), ale celkově povídka napsaná kvalitně. Umíš dobře psát v ich formě, na začátku jsem se trochu lekl a nelíbilo se mi to, ale časem mě to vtáhlo, takže jsem si čtení této povídky užil.. Pravda, horror to sice není, ale je to kvalitní drama (thriller?), takže máv rukou. Zkus příště, až tě zas políbí múza, nakapat do příběhu trochu hororové esence. Jen to zkus, uvidíš, jak to bude vypadat.

  3. Profilový obrázek
    Pavel 31 října 2010 v 09:52

    Mockrát díky. Slovo nejlepší je asi trochu nadsázka, doporučuji ti přečíst si něco do Ondřeje a možná, že změníš názor. Ale i tak mě to dost zahřálo:-) Proč se jmenuje Motýlí efekt? Tak za prvé si myslím, že při mnoho čtenářů při výběru povídky zaujme už jen ten název, který jsem si tak trochu vypůjčil ze známeho filmu osudový dotek, který se ve skutečnosti jmenuje motýlí efekt, je to jen takovej malel psychologickej tah, jak zaujmout čtenáře… A za druhé dost dlouhou dobu jsem přemýšlel, jak ji vlastaně nazvat a pořád jsem nemohl najít něco, co by přesně vystihovalo děj a zároveň netvořilo žádný spoiler a tak náhle jsem si vzpoměl na zmiňovaný film. Takže pokud znáš teorii mávnutí motýlích křídel a pochopil jsi pointu příběhu tak to určitě pochopíš, ale je třeba to brát všechno s určitým nadhledem, je to jen smyšlenej příběh. Budu se snažit do budoucna napsat ještě něco podobnýho, ale ne všechno se povede. Já mám třeba tu smůlu, že nedokážu pokaždé napsat něco podobnýho. Prostě mám určitý období, kdy jednoduše perlím a pak zase období, kdy nejsem schopnej napsat něco, co by za něco stálo. Takže budeš si muset nějaký ten pátek počkat až mě znovu políbí můza

  4. Profilový obrázek
    dtg 31 října 2010 v 01:13

     No budu uprimny… to je nejlepsi povidka co sem kdy cet!Opravdu proste uplne cool  to je proste nwm jak to popsat ale proste me to uplne vtahlo.Bylo to vtipny,smutny s kapkou beznadeje……krasa.Nejlepsi asi byly ty “sceny” z vezeni (jako krecek menem adolf me dostal).Dylka byla trochu delsi ale me to nevadi lepsi nez to precist za par minut a nemit zadny pocity.Napis takovejhlech vic me se to opravdu libilo nic bych nevytknu takze 10/10 krasa

  5. Profilový obrázek
    Pavel 20 října 2010 v 19:48

    Upřímně řečeno, to byla sranda, ale cením si faktu, že by jsi byla ochotná jen tak opravovat moje i/y… Toho si vážím, takových lidí je dnes jako šafránu a je třeba si jich vážit. Já píšu rád, ale protože se jako každý obyčejný člověk živým poctivou prací, nemám tolik času, každopádně, jsem rád, že se někomu moje věci líbi a proto se budu snažit pokračovat.

    PS: Nejsi náhodou učitelka?

  6. Profilový obrázek
    pajus 20 října 2010 v 10:08

    Pavel: pokud to bylo míněné vážně tak platí, pokud nebylo, tak vše je v pohodě, neříkám, že každý musí gramatiku ovládat. Když se nad i/y někomu nechce přemýšlet a povídku vyváží skvělým příběhem, tak jako v tvém případě, kvalitu literárního díla to (pro mě) nezmenšuje. Jenom se to prostě se správnýma i/y líp čte Takže nic proti nikomu a ničemu, raději pište dál a s chybami, než bez chyb,ale vůbec. Poslední dobou tu moc povídek nepřibývá a já nemám co číst…

  7. Profilový obrázek
    Pavel 19 října 2010 v 19:20

    pajus: OK! Já to beru. Zamlouvám si tvoje služby do konce roku. Platí? Jak jsi měla tu čest, tak jistě víš, že mám s gramatikou malinké potíže. Zajímavé a to jsem úspěšně odmaturoval z jazyka českého a dokonce jsem bravůrně zvládnul maturitní slohovou práci ( parodox) která mě tak říkajíc zachránila prdel…zvláštní souhra náhod…

  8. Profilový obrázek
    Pavel 17 října 2010 v 18:39

    Oi! V žádném případě jsem netušil, že tohle bude číst tolik lidí a už vůbec jsem nedoufal, že i když je to kýčovatej kýč, kterej sem nepatří dopadne takhle dobře. Všem moc díky!

    Sheldon: Možná umím, ale vždycky když to začne jako horor vypadat tak zjistím, že něco podobnýho napsal King. Já se vrátím zpět k masovým vrahům…

  9. Profilový obrázek
    Sheldon 17 října 2010 v 18:06

     Zdravím kolego, ty mi dáváš. Málem jsem tady u toho monitoru zapustil kořeny. Horror to tedy opravdu není a chápu, že se snažíš bránit, ale ty, že nepíšeš horrory? Ale píšeš:-) Každopádně povídka mě chytla a nepustila. Byl to tedy spíš úryvek ze života smolaře a některé pasáže jsou tedy opravdu husté. Na druhou stranu, i ta romantická linie nebyla špatná. 

       Napsaný je to každopádně skvěle (jen škoda, že tu nikdo neopravuje gramatiku) a těším se na další. 

  10. Profilový obrázek
    voodoo 9 října 2010 v 19:09

    Vypadá to, že jsem při sobotním večeru dobře naladěný, protož jinak bych napsal něco ve smyslu, že to prostě horor není a nemá to tady co dělat, ale čtení to bylo opravdu pohodové. Odstřel si nechám pro někoho jiného.

    Povídka má v tvém podání úžasný spád – to tempo je natolik vyvážené, že přebíjí jak její délku (klidně mohla být i delší), tak poměrně hodně chyb.    Originalita šla sice někam na kafe, ovšem s tímhle faktem se musí každý z nás vyrovnat. Nijak nelituju času stráveného při čtení tvojí povídky, což u některých počinů tady rozhodně tvrdit nemůžu.

  11. Profilový obrázek
    Zapomenutý 9 října 2010 v 18:38

    Pájina: Jen se neboj romantiku, já přitvrdím hned jak se mi pod ruku dostane nějaký nepromyšlený blábol nevyrovnané patnáctky plný nelogičností, útrapné nudy a sexuálně přitažlivých upírů s dlouhými havraními vlasy.

    Těžko se nějak výrazně kritizuje něco co se mi veskrze líbí. Takže si nemysli že tam chyby nejsou – jsou, jen sem je neviděl na první přečtení které sem si náležitě užíval a vícenásobnou četbu po mě chtít zase nemůžeš, to si zaslouží pouze Sergej Lukjaněnko 🙂

    Jinak svůj názor na hororovost špatného životního údělu už jsem někde psal. Samozřejmě že můžeme říct – ten jeho život je horor, ale to je pouze  zažité a chybné přirovnání. Asi jako, ty seš chytrej jak opice, ten barák je velkej jako kráva a podobné. Protože ve skutečnosti je ten život pouze smutný, nepříznivý, dramatický, chvílemi šťastný….ale ne strašidelný.

  12. Profilový obrázek
    Pavel 9 října 2010 v 18:06

    Zapomenutý: Jak jen začít?… V prvé řadě jsem rád, že jsi se vrátil na scénu a jsi to opravdu ty, i když bych řekl, že jsi v kritice malonko změknul:-) Musím přiznat, že máš opravdu zajímavé představy a malonko mi připomínají zápisy z deníku Adolfa Hitlera. Zajímátě kolikrát jsem si při psání sáhnul na intimní partie? Už je to pár dnů, co jsem ji sesmolil a nějak si přesný počet nevybavuju, nechci ti lhát, takže na rovinu přiznávám, že netuším, ale vím přesně, že jsem dvakrát pohladil přítelkyni po zadečku, když mi nadávala, že zase dřepím u počítače…Víc si opravdu nepamatuju.

    Tuhle povídku jsem napsal jako takovou zkoušku sám pro sebe, abych zjistil, co ve mě je a co ne. Ve skutečnosti měla být ještě o nějakou tu stránku delší, ale měl jsem vítr, že to většinu čtenářů odradí, jinak způsobů, jak by mohl hlavní hrdina skončit je opravdu celá řada, ale každý příběh musí jednou končit a já jsem zvolil tak, jak jsem zvolil…

    Proč to považuji za horor? Máte všichni pravdu, horor v pravém smyslu slova to není, ale měl jsem pocit, že to, co hlavní hrdina prožívá, pokud se čtenář vžije do jeho situace tak trochu horor je, nebo ne? Ale nebudu to tady okecávat, pokud má někdo chuť počíst si kvalitní horor v mé tvorbě ho asi nikdy zcela úplně nenajde. Mě psaní baví, ale nějak nemám ten správný cit, pro duchy, vlkodlaky apod a pokaždé se moje psaní převrátí někam do dramatu nebo trilleru. Nejspíš mě asi baví, pohrávat si s lidskými osudy a emocemi…

    Já osobně si myslím, že i když nejspíš čisto krevný horor nikdy nenapíšu, mám určitě v psaní jiné hodnoty, kvůli kterým to někteří jedinci čtou, ale budu se alespoň snažit, aby moje další povídky horor alespoň připomínaly.

    Jinak děkuji i ostatním za komentáře. Moc si jich vážím.

  13. Profilový obrázek
    Zapomenutý 9 října 2010 v 02:55

     Hahaha hehehe hihihi – Toto by asi nejlépe vystihlo moje pocity při čtení tohoto ?povedeného? dílka. Jsem si ale jist že si ale zasloužíš trochu širší zhodnocení a tak se pokusím potlačit své (n)emoce a podívat se na celou věc trochu podrobněji.

    V prvé řadě musím říct, že sem celou dobu měl pocit, že si čtu nezkrácenou verzi tvé masturbační fantazie. Víš jak to myslím? Takový ten příběh co si člověk přehrává v hlavě pokaždé když usíná sám a s potřebou ulevit svému tělu.  Klasika je nezáživná a tak na chvíli navštíví svět své fantazie který si z okamžiku na okamžik může upravit dle svých potřeb a aktuálních tužeb. Přiznej se Pájino, kolikrát ses při vymýšlení této povídky hladil na intimních partiích? 🙂 (Není to ostuda, já mám dva oblíbené scénáře….v jednom sem odsouzený vězeň k doživotnímu pobytu na opuštěném ostrově. Ve společností ale existuje jasné vyšší postavení můžu nad ženami, takže si z centrální databáze mohu vybírat k doživotí odsouzené vězeňkyně jako svoje služebné :-)….. v druhém sem zase vůdce spojených národů orků a barbarů, temný mág který vede hordy na království lidí a elfů. Jedné noci se mě pokusí zabít elfská dívka….já jí ušetřím a ukážu jí, že já jsem ten dobrý a to v co věřila byl jen klam…ale dost už o mně 🙂

    Teď vážně. Sem to vůbec nepatří, má to romantickou složku, má to tragickou složku, má to i dramatickou složku, ale s horrorem se to ani letmo nepotkává. Tím nechci říct že je to špatné – mě to bavilo a to i přesto že horší kýč si nedokážu představit. Zprvu sem se zalekl vyprávění v první osobě, ale musím říct že máš určitý talent který ti dovolí vyvarovat se stereotypnímu opakování se a dokážeš čtenáře udržet v očekávání i u povídky delšího rozsahu. Opravdu sem chtěl vědět co se dál hlavní postavě stane a do jakého průseru se zase namočí…dokonce sem s ní soucítil. Také ostatní charaktery se mi líbili a musím podotknout že dokážeš v pár větách vybarvit holku tak, že bych si na ní hned vlezl 🙂 Conan byl vtipnej a Vožeržin zase správně hnustej. Prostě dobrý, nelituji toho že sem si tě přečetl.

    Jen by mě zajímala jedna věc – proč to považuješ za horror? Horror je horrorem proto, že buduje atmosféru která má člověk děsit, nebo alespoň vyděsit. Tohle je epizodní náhled do života jednoho člověka který nezaujme hustou atmosférou, ale svojí svěžestí a zajímavým tématem. Není to v tom že bys horror nedokázal napsat tak aby se jako horror i tváril – tohle prostě není horror a tak nemůže ani podobně vyznít.

  14. Profilový obrázek
    pajus 6 října 2010 v 08:04

    Jazyk – skvělý, děj – skvělý, gramatika – příšerná (skoro všechny y,i jsou špatně). No ale jinak nevim, žánrově je to spíš thriller, drama nebo tak něco, nedávno jste tu doslova ukamenovali chudáka pisálka o gay tematice, dokonce jste mu povídku smázli,a toto taky není zrovna horor v nejvlastnějším slova smyslu. Tím nechci říct, že lituju čtení, je to vynikající povídka, hezky jsem se u toho nasmála, prostě smekám!

Nový komentář