Plague.
Washington D.C., centrum studio biologických epidemií firmy BioTech Industries., 17.prosince 2012, 00:45.
Kanceláře Winstona Peterse.
Seděl jsem za svitu lampičky ve své kanceláři a pročítal nové rozpisy služeb našich „skupin“ ve světě.
Byl jsem členem „Praktického týmu Delta-1“, který tak jako dalších 149 týmů po celém světě sledoval a kontroloval epidemie různých biologických nemocí, přírodních i syntetických.
Do kanceláře vstoupila moje asistentka Jenny.
„Pane, Petersi.Dostali jsme nové hlášení pro naši skupinu. Pochází z jižního Súdánu, zprávu nám poslali francouzští vojáci, kteří se účastní vojenského konfliktu v Súdánu. Ohlásili, že potřebují pomoci s neznámou nemocí, která již zdevastovala třetinu jejich jednotek…poslali nám své analýzy a ani my jsme nebyli schopni ji identifikovat…“
„Parametry?“
„Nakažlivost je přibližně 62%, úmrtnost 95%…“odpověděla Jenny.
„95%? To je…k čertu…dobře, připravte letadlo, vyrážíme hned…“ řekl jsem a vstal. Jenny odešla z kanceláře, aby z CVPT (Centrální velitelství praktických týmů) povolala zbytek mé jednotky.
Ta měla dohromady 7 členů.
Já (věk 32 let), jsem byl velitel jednotky, expert na genetiku a měl jsem výcvik s lehkými palnými zbraněmi.
Moje žena, Margareta (30 let) byla expertka na genové struktury virů.
Desátník Hicks(29 let), byl biochemik s vojenským výcvikem samopalníka.
Andrea Johnsonová (45 let), lékařka se specializací na virologii.
Doktor James Crowford (47 let), makrobiolog/mikrobiolog.
Doktor Henry Andreas Lurik III. (40 let), expert na mutace virů.
A Konrád Henderson (36 let), patolog.
Letiště BioTech Industries, vojenský sektor Charlie-61, jižně od Washingtonu.
01:00.
Všichni jsme dorazili včas na letištní plochu, kde na nás čekal vojenský speciál.
Jenny mi ještě předala další informace a report od francouzských důstojníků bojujících v Súdánu.Podle zpráv, které dodatečně dostala už zemřelo všech 5 původně nakažených.
„Takže tahle mise už je naše 50tá?“zeptal se Henry, člen britské aristokratické rodiny, ale žádný snob.Přátelský a přívětivý člověk.
„Jo, už to tak bude…“oddrkotal zuby Hicks a mnul si ruce.
„Nemáš si holit hlavu, pak by ti nebyla taková kosa…“řekl jsem.
„Vojenské předpisy…“namítl posmutněle a nastoupili jsme do letadla, které hned na to vzletělo.
V letadle jsme si začali pročítat kopie reportů o nakažených.
Report 1.
Jméno: Jean
Příjmení: de-Maller.
Věk: 27 let.
Výška: 179 cm.
Váha: 82 kg.
Projevy nemoci: Pupínky, hnisavé záněty, krvácení ze všech otvorů, vysoká horečka, zvracení, deformace kůže a orgánů, blouznění, delirium, blíže nespecifikované bolesti, záchvaty vzteku, kolaps duševního zdraví.
Místo nakažení: Pravděpodobně vesnice Aria, 2 kilometrů západně od města Torit.
Průběh: Dne 19.prosince v 7:42 se elitní jednotka velitele Jeana de-Mallera vrátila z vojenského průzkumu v kmenové vesnici Dorgan, se kterou jsme ztratili kontakt a která nás podporovala. Když se 261. průzkumná četa velitele de-Mallera vrátila, nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Většinou jen všechno odkývali a nic víc.
Nemoc se jako první projevila u velitele de-Millera, který již večer měl horečku 39.3 a začal blouznit, říkal, že je na nádraží do Ráje. Nikdo netušil o co šlo. Velitel základny Alvaréz nařídil izolaci všech členů 261. čety a jejich umístění do starého skladu, ze kterého byla vytvořena provizorní nemocnice.
Další den v 9:00 už měli horečku všichni členové čety. Velitel de-Maller krvácel ze všech otvorů a měl napuchlý jazyk. Téměř nemohl dýchat.
V 12:00 již není de-Maller schopen pozřít ani jídlo, ani pití.
15:20 – horečka dosahuje 41 stupňů celsia.
16:00 – duševní stav se výrazně zhoršuje u všech nemocných.
22:00 – u de-Mallera je konstatována smrt.
Podrobnosti v „lékařském archívu“, vojenské velitelství 7, Torit, letecká základna.
Dr.Michell Burbon.
Další reporty byly obdobné. Jen u ostatních se nemoc táhla déle a s bolestivějšími a hrůznějšími symptomy. Všechno jsem zapsal do svého notebooku a začal připravovat technické pomůcky, abychom mohli okamžitě začít s prací.
10:06 středoafrického času, cesta do Toritu.
Jeli jsme ve velkém otevřeném džípu směrem k městu Torit. Džíp řídil důstojník súdánské armády.
Po chvilce jízdy prudce zabrzdil.
„Co se děje?“zeptal jsem se, když mě náraz vytrhl z pozorování krajiny.
„Sakra…“ řekl Hicks, který seděl na místě spolujezdce a s důstojníkem hleděli za jeden velký kopec za nímž se nacházelo Torit. Vycházel odtamtud kouř…
Skvělá povídka, která mě opravdu převelice zaujala a k níž mám jen samou chválu. Skvěle a poutavě napsaná tak, že jsem ochoten tomu i věřit. Mám dvě otázky na autora. 1) Máš skutečně s lékařstvím a reporty – zprávami nějaké bližší zkušenosti nebo sis to vymýšlel z hlavy? 2) Je uvedení prosince roku 2012 náhodné, nebo toto datum jsi uvedl schválně, jelikož podle asi 3 proroctví (jedno z nich řekli starověcí Májové) má přijít konkrétně 21, nebo v neděli 23.12.2012 konec světa.
Jinak opět dodávám fakt nádherná povídka… těším se moc na pokračování.
Tohle se mi líbilo. Perfektně napsaný. Desátník Hicks…mám takovej pocit, že tohle jméno už ale někde slyšel
taky mě to zajímá (ale JIno, kosit vetřelce asi nebude
) a ten styl se mi zamlouvá.
Desátník Hicks
to nebude asi náhoda, že???
Sem s pokračováním…
napsané je to vážně mistrovsky i námět je dobrý a originální…
Je to fakt pěkně napsané. A doufám, že bude pokračování, už se těším.