Mor

Plague.

Washington D.C., centrum studio biologických epidemií firmy BioTech Industries., 17.prosince 2012, 00:45.

Kanceláře Winstona Peterse.

Seděl jsem za svitu lampičky ve své kanceláři a pročítal nové rozpisy služeb našich „skupin“ ve světě.

Byl jsem členem „Praktického týmu Delta-1“, který tak jako dalších 149 týmů po celém světě sledoval a kontroloval epidemie různých biologických nemocí, přírodních i syntetických.

Do kanceláře vstoupila moje asistentka Jenny.

„Pane, Petersi.Dostali jsme nové hlášení pro naši skupinu. Pochází z jižního Súdánu, zprávu nám poslali francouzští vojáci, kteří se účastní vojenského konfliktu v Súdánu. Ohlásili, že potřebují pomoci s neznámou nemocí, která již zdevastovala třetinu jejich jednotek…poslali nám své analýzy a ani my jsme nebyli schopni ji identifikovat…“

„Parametry?“

„Nakažlivost je přibližně 62%, úmrtnost 95%…“odpověděla Jenny.

„95%? To je…k čertu…dobře, připravte letadlo, vyrážíme hned…“ řekl jsem a vstal. Jenny odešla z kanceláře, aby z CVPT (Centrální velitelství praktických týmů) povolala zbytek mé jednotky.

Ta měla dohromady 7 členů.

Já (věk 32 let), jsem byl velitel jednotky, expert na genetiku a měl jsem výcvik s lehkými palnými zbraněmi.

Moje žena, Margareta  (30 let) byla expertka na genové struktury virů.

Desátník Hicks(29 let), byl biochemik s vojenským výcvikem samopalníka.

Andrea Johnsonová (45 let), lékařka se specializací na virologii.

Doktor James Crowford (47 let), makrobiolog/mikrobiolog.

Doktor Henry Andreas Lurik III. (40 let), expert na mutace virů.

A Konrád Henderson (36 let), patolog.

Letiště BioTech Industries, vojenský sektor Charlie-61, jižně od Washingtonu.

01:00.

Všichni jsme dorazili včas na letištní plochu, kde na nás čekal vojenský speciál.

Jenny mi ještě předala další informace a report od francouzských důstojníků bojujících v Súdánu.Podle zpráv, které dodatečně dostala už zemřelo všech 5 původně nakažených.

„Takže tahle mise už je naše 50tá?“zeptal se Henry, člen britské aristokratické rodiny, ale žádný snob.Přátelský a přívětivý člověk.

„Jo, už to tak bude…“oddrkotal zuby Hicks a mnul si ruce.

„Nemáš si holit hlavu, pak by ti nebyla taková kosa…“řekl jsem.

„Vojenské předpisy…“namítl posmutněle a nastoupili jsme do letadla, které hned na to vzletělo.

V letadle jsme si začali pročítat kopie reportů o nakažených.

Report 1.
Jméno: Jean
Příjmení: de-Maller.
Věk: 27 let.
Výška: 179 cm.
Váha: 82 kg.

Projevy nemoci: Pupínky, hnisavé záněty, krvácení ze všech otvorů, vysoká horečka, zvracení, deformace kůže a orgánů, blouznění, delirium, blíže nespecifikované bolesti, záchvaty vzteku, kolaps duševního zdraví.

Místo nakažení: Pravděpodobně vesnice Aria, 2 kilometrů západně od města Torit.

Průběh: Dne 19.prosince v 7:42 se elitní jednotka velitele Jeana de-Mallera vrátila z vojenského průzkumu v kmenové vesnici Dorgan, se kterou jsme ztratili kontakt a která nás podporovala. Když se 261. průzkumná četa velitele de-Mallera vrátila, nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Většinou jen všechno odkývali a nic víc.

Nemoc se jako první projevila u velitele de-Millera, který již večer měl horečku 39.3 a začal blouznit, říkal, že je na nádraží do Ráje. Nikdo netušil o co šlo. Velitel základny Alvaréz nařídil izolaci všech členů 261. čety a jejich umístění do starého skladu, ze kterého byla vytvořena provizorní nemocnice.

Další den v 9:00 už měli horečku všichni členové čety. Velitel de-Maller krvácel ze všech otvorů a měl napuchlý jazyk. Téměř nemohl dýchat.

V 12:00 již není de-Maller schopen pozřít ani jídlo, ani pití.
15:20 – horečka dosahuje 41 stupňů celsia.
16:00 – duševní stav se výrazně zhoršuje u všech nemocných.
22:00 – u de-Mallera je konstatována smrt.

Podrobnosti v „lékařském archívu“, vojenské velitelství 7, Torit, letecká základna.
Dr.Michell Burbon.

Další reporty byly obdobné. Jen u ostatních se nemoc táhla déle a s bolestivějšími a hrůznějšími symptomy. Všechno jsem zapsal do svého notebooku a začal připravovat technické pomůcky, abychom mohli okamžitě začít s prací.

10:06 středoafrického času, cesta do Toritu.

Jeli jsme ve velkém otevřeném džípu směrem k městu Torit. Džíp řídil důstojník súdánské armády.

Po chvilce jízdy prudce zabrzdil.

„Co se děje?“zeptal jsem se, když mě náraz vytrhl z pozorování krajiny.

„Sakra…“ řekl Hicks, který seděl na místě spolujezdce a s důstojníkem hleděli za jeden velký kopec za nímž se nacházelo Torit. Vycházel odtamtud kouř...