Neupravený čtyřicátník, oblečený do obnošených jednoduchých svršků, ležel v hlubokém lesním podrostu na pokraji sluncem zalité mýtinky a naslouchal veselým, z dálky přicházejícím hlasům.

"Tati, tati, tady je to nádherný…"
"No vidíš Šárko a to si semnou nechtěla ject, říkal jsem přeci, že místní divočina je opravdu nádherná."
"A zůstaneme tady tati?"
"To víš že ano, chvilku si odpočineme, postavím stan a na večer si rozděláme oheň."

Dech se mu nepřirozeně zrychlil a celou tvář měl zalitou krůpějemi potu, které při každém nepatrném pohybu stékaly na vlhký mech. Není divu, člověk se v tomto kraji neobjevil už opravdu dlouho a jeho touha byla opravdu nesnesitelná, zatracená touha. Čelil nutkání vyrazit jako dravec ze svého provizorního úkrytu, zvláště pak když se na pokraji lesní mýtinky oběvil možná třiceti letý muž a krásná holčička s dlouhými světlými loknami, které i při té nejhorší vůli nemohl odhadovat více jak deset let. Vzrušení dostoupilo vrcholu, když se dvojice rozhodla na loučce usadit. Rychle zapudil všechny myšlenky které se mu honily jeho umaštěnou zarostlou hlavou a schoval se do bezpečí za nejbližší široký strom. Musí přemýšlet, musí všechno dobře připravit. Taková šance, nesmí nic nechat náhodě. Počká na večer, ano večer bude nejlepší. Všechny jeho činy zůstanou skryty příkrovem tmy, to potřebuje. Za dalšího přemítání prudce vyrazil do hlouby hustého ztemělého lesa.

Poslední paprsky skomírajícího Slunce nenávratně opustily tento kraj, rudý koláč se schoval za vysoký lesnatý kopec na východě a černou oblohu obsadil noční vládce, vykrojený stříbřitý půlkruh Měsíce. Tuto dokonalou vizi nekonečné neprostupné prázdnoty narušovalo pouze jasně žluté mihotavé světlo plápolajícího ohně, který vrhal jemné stíny na tváře dvou tiše hovořících přísedících.

"Tatínku, já má trochu strach, jsou tu vlci?"
"To víš že ne, v této krajině nežije nic co by nás mohlo ohrozit."
"Ani netopýři?"
"Netopýři jsou absolutně neškodní, to že sají krev se vypráví jen ve stašidelných povídkách Šári."

Hovor přerušilo hlasité zašustění, nesporně přicházející z lesa. Nastále ticho prostupoval jen praskot hořícího suchého dřeva a neklidné oddechování vystrašené dívky.

"Tati?"
"Ničeho se neboj, to se na nás jen přišla podívat nějaká noční lesní zvířátka."
"Já mám strach".

Otec pomalu povstal a klidně se přesunul na pokraj lesa, který v této hluboké tmě připomínal jednolitou neprostupnou hradbu. Ozvalo se další zašustění a následně hlasité lupnutí. Nějaký znalý lékař by jistě poznal, že se jednalo o zvuk který vydává lebka praskající pod úderém ostrého kovového předmětu, ale malá holčička si to uvědomila až ve chvíli, kdy se na ní její táta otočil se sekerou zatnutou v nadočnici, tváří pokrytou směsí krve a mozkového moku. Bez jediného hlesnutí se sesunul k zemi. Dívčin srdce rvoucí křik se mísil s nelidským smíchem který se rychle blížil. Na nic nečekala a vyrazila napříč mýtinou. Hlasitý vzlykot a oči zalité slzami ji nezabránily aby běžela opravdu rychle. Poháněl jí totiž strach, strach antilopího mláděte utíkajícího před dravce, strach dívky utíkající před smrtí. Není proto divu, že si nevšimla ostnatého drátu nataženého přes louku, který se jí zaťal do krku. Ležela teď v mokré trávě a třásla se v předsmrtné agónii. Dusila se vlastní krví, která jí vytékala z prořízlého hrdla. Kroky, svištící sekera, smrt.

Muž seděl v malé místnosti a slastně mlaskal. Nebylo zde nic jiného než jedna svítící olejová lampa, masivní dřevěný stůl a židle. Na stole se povaloval talíř se syrovým kusem masa, který způsoboval poustevníkovi takové potěšení. Když dojedl, odebral se ke dveřím a naposled pohlédl na tichou noční krajinu. Poblíž od vchodu ho mlčenlivě zdravili dvě torsa pověšená za nohy na strom, z nichž jedno bylo opravdu malé a druhé zase přišlo o maso na ruce. Tvrdě se uchechtl a vrátil se do svého skrovného příbytku. Pokračoval po schodech do druhého patra, které tvořila místnost stejného půdorysu jako ta spodní, akorát v ní byla postel a okno bez jakékoli výplně. Zabořil se do propocených, špinavých peřin a usnul spánkem nakojeného novorozence.

Ozvala se strašlivá rána, která ho nečekaně probudila. Byla ještě hluboká noc a nesporně se blížila bouřka. Kapky deště pravidelně bubnovaly na parapet prázdného okna. Býval by spal dál, ale něco zlověstného ho táhlo k oknu, něco co nepoznával a co se mu nelíbilo. Rozespale vstal a pohlédl dírou ve stěně ven. Absolutní tma, absolutní klid…jen, jen snad tam dole před chatou někdo stojí, temná nehybná silueta. To není možné, kdo by ho tu našel. Musí zareagovat rychle, nesmí se prozradit. Z překotných úvah ho probralo dřevěné pravidelné klapaní, přidávající k zvukům deště druhý hlas. Muselo vycházet ze schodiště a stále se blížilo. Popadl svíčku, kterou ještě v chůzi zapálil a pohlédl na dubové schody. To co uviděl, do smrti smrťoucí nezapoměl. Mladá žena, jejíž tělo bylo zbaveno rukou i nohou a tvář měla zborcenou od krve, se plazila po schodech…za pomocí své brady zdolávala jednu překážku zadruhou. Klap, klap – schod za schodem a už leží nahoře nad schody, její obličej je skříven bolestivou grimasou. Její prázdné žluté oči pohlehlédly na vraha a z jejích úst se vydral pekelný výkřik mísící v sobě umučenost, ale i výtězné zadostiučinění. Muže popadl takový děs, že nemeškal a vrhnul se vem z otevřeného okna. Netvor nahoře v patře nepřestávala mučívě ječet a ať už proto, nebo proto že si zlomil nohu, vystrašený násilník se ihned po dopadu pozvracel. Brečel, brečel jako malé dítě, vyděšený a bezbraný, neschopný pohybu, neschopný myšlení. Až temná silueta vysokého muže přibližujícího směrem od lesa mu dodala sílu na to aby se začal plazit pryč od stavení. Křičel, vřískal, zarýval se nehty do hlíny jak se snažil z hrůzného místa dostat. Chvílemi se ohlížel a v září udeřícího blesku zahlédl tvář muže který šel pomalu za ním…vypadal celkem normálně, až na krvavou ránu nad levým okem, která mu hyzdila celou tvář a odkrývala šedou kůru mozkovou. Teď už se plazící vrah dočista zbláznil strachy, chvílemi plakal, chvílemi se smál a chvílemi si povídal sám se sebou. Ale nezastavil se, jako had či zmrzačený ještěr se plazil hluboko, hluboko do lesa. Nakonec zůstal ležet u vysokého kamenu a zaposlouchal se zvuků nočního lesa. Absolutní ticho. Zaradoval se, musel těm nočním děsům, jeho nejstrašlivějším nočním můrám utéct.

"Já už se nebojím, co ty?" Ozval se z nečekané blízkosti dívčí hlásek.
"Prosím, prosím co chcete, co mi chcete?"
"Těšíme se na tebe, všichni čekáme až za námi přijdeš, už brzo" promluvil dětský hlásek se zlověstným posměšným tónem.

Obrovský blesk prozářil i hustý les. Uprostřed něho ležel plačící muž, kolem něhož se stahoval kruh bledých zmrzačených těl. Bylo jich opravdu mnoho a on je znal, on věděl proč na něj čekají.

Opodál stála dívka s proříznutým hrdlem a tiše se smála.