Mít svůj sen


Projížděl jsem ulicemi toho opuštěného města. Přes okno auta bylo vidět několik osamělých lidí, kteří bezmyšlenkovitě procházeli ulicemi. Jejich oči byly vyhaslé, jejich výrazy bezduché. Ulici lemovaly staré bytovky, postavené ve stylu normalizačních potřeb. Prosté, jednoduché, účelné, přesně tak, jak vyžadovala doba, ale také nevzhledné. Všechny vypadaly stejně. Byly to oprýskané cihlové krabice, jedna jako druhá.

Na lavičkách posedávalo sem tam několik starších lidí. Možná nebyli ani tak staří, ale jejich šedivé tváře  a smutné výrazy ve mně ten pocit vyvolávaly. Pravděpodobně to byli jedni z nezaměstnaných, kterých lze v okrajové části, jako byla tato, spatřit stovky.

Od té doby, co se tu před osmi lety prohnala staletá voda a zničila všechno v okolí, se mnoho nezměnilo. Fabriky, pro jejichž dělníky byly hranaté domky postaveny, zanikly a společně s nimi zmizel i život. Bez práce se pomalu začali jejich obyvatelé vytrácet, až zde zůstalo jenom několik starousedlíků, kteří snad neměli sílu nebo ambice, aby začínali nový život někde jinde. Ztratili svoje sny.

Já jsem bral pobyt v bohem zapomenutém místě jenom jako přechodné období, než si vydělám na blahobyt, po kterém jsem tehdy toužil. Z domova jsem odešel hned po střední škole. Mým snem bylo , že ve velkém městě prorazím a stanu se jedním z těch důležitých mužů, kteří jezdí ve velkých nablýskaných autech a nosí jenom značkové obleky. Ale do okamžiku, než by se mi podařila moje touha naplnit, jsem se musel spokojit s tím nejlevnějším ubytováním, které bylo k dispozici. Auto zastavilo před místem, které se mělo na příští roky stát mým domovem. Vystoupil jsem ven s kufrem v jedné a s nažehleným oblekem ve druhé ruce. Rozloučil jsem se s kamarádem, který mi pomohl jako šofér a vydal se dovnitř hledat domovníka.

Dům byl stejná betonová krabice jako ty okolní. Jeho fasádu nezdobila jediná barva nebo ornament. Za ním se nacházel menší park s několika starými stromy, z nichž už opadalo listí, a tráva pod nimi, která byla vybledlá mrazivým počasím pozdního podzimu tak, že téměř splývala s šedivým chodníkem. Na všechny strany se od domu rozbíhaly ulice s identickými domy.

Domovník mě přijal chladně, bez zbytečných řečí. Vrazil mi do ruky klíče, sdělil mi, kdy se platí nájem a zmizel zpátky ve dveřích svého doupěte. Vydal jsem se do druhého patra, kde byl můj přidělený byt. Cestu lemovaly oprýskané dveře. Na většině chyběla jmenovka a vypadalo to, že hodně z nich nepatří žádnému nájemníkovi. Když jsem procházel chodbou prvního patra, zaslechl ozval se za mnou vrzavý zvuk. Otočil jsem se za ním a ve škvíře mezi otevřenými dveřmi a zdí jednoho z bytů spatřil tvář starce. Nejspíš mě celou dobu pozoroval kukátkem ve svých dveřích, a když jsem prošel kolem, chtěl si mě lépe prohlédnout. Chvilku jsme se tiše pozorovali navzájem. Potom jsem ho tiše pozdravil. Stařec za sebou zabouchnul dveře a zamknul.

V zámku zašramotil klíč. Nejdříve šel otočit ztuha, ale nakonec povolil a otevřel mi vchod do mého bytu. Byl velmi skromný. Tvořila ho jenom jedna velká místnost k obývání, malá kuchyně a ještě menší koupelna s toaletou. V obývacím pokoji stála stará postel, která vypadala, že je ještě původní z doby, kdy tyhle králíkárny postavily, a velká skříň z dřevotřísky. Zašpiněnými okny pronikal zbytek světla zamračeného listopadového dne, které vytvářelo v místnosti dojem, jakoby tu byl i vzduch složený z lehkých částeček betonu.

Pověsil jsem si sako na ramínko do skříně a i v oblečení se svalil na starou matraci postele. Při dopadu se kolem mě rozlétl mrak prachu, ale to mi bylo jedno. Byl jsem unavený a za chvilku mě pohltil spánek.

V noci se mi zdálo o Sandře. Spolužačce ze základní školy, do které jsem byl – stejně jako všichni kluci ve třídě – beznadějně zamilovaný. Sandra byla samozřejmě příliš velká hvězda, než aby se zahazovala odpadlíkem, jako jsem byl já, ale v tom snu bylo všechno jinak. Já byl ten, kdo jí okouzlil. Držela mě za ruku a koukala se na mě. Utápěl jsem se v jejich modrých očích a připadalo mi to jako věčnost.

Ze spánku mě vyrušilo štrachaní. Otevřel jsem oči a periferním viděním jsem zahlédnul malý stín, jak mizí pod skříní. Za chvilku bylo slyšet cupitání  mezi trámy stropu nade mnou. Vlastně mě to ani příliš nepřekvapilo. V opuštěném domě se dalo očekávat, že v něm budou krysy. Za oknem se začínalo objevovat první namodralé světlo začínajícího dne.

Opláchnul jsem si obličej, natáhnul na sebe oblek a vyrazil na pohovor do jedné z rozvíjejících se firem v centru města. Když jsem procházel chodbou  v přízemí, uslyšel jsem již známý zvuk otvírajících se dveří. Otočil jsem se k nim a popřál dobré ráno starci, který v nich stál.

„Už jste je viděl?“ Zeptal se mě a napjatě očekával odpověď. Tou otázkou mě na okamžik zaskočil. Nevěděl jsem o čem mluví, a tak jsem jenom zavrtěl hlavou. Nikoho jsem přeci neviděl. Stařec si mě ještě chvilku měřil pohledem a potom zmizel za zavřenými dveřmi.

Odpoledne jsem se vracel v dobré náladě díly dobrému pocitu z pohovoru. Měl jsem pocit, že se mi začínají plnit moje sny. Cestou jsem popadnul cihlu, která ležela u jednoho napůl zchátralého domu. Měl jsem v plánu zacpat s ní myší díru, která se – jak jsem se domníval – nacházela ve stěně za skříní.

Pečlivě jsem uložil svoje sako zpátky do skříně a v pohodlnějším triku a teplácích jsem se začal soukat za skříň. Moje ruka jezdil po stěně sem a tam, ve snaze najít otvor, ale žádný v ní nebyl. Zvláštní.

Večer jsem do sebe nasoukal čínské nudle zalité horkou vodou a po chvilce čtení novin na mě začínala doléhat únava.

V noci se mi znovu zdálo o škole, ale tentokrát o střední. Zdálo se mi o fotbalovém týmu naší školy, za který jsem hrával. I když říct, že jsem hrával, je dost odvážné tvrzení. Většinou jsem jenom vysedával na střídačce, ale hrozně jsem toužil po tom, být jako ti nejlepší. V tom snu bylo všechno jinak než tehdy. Hrál jsem v základní sestavě a dařilo se mi jako nikdy. Držel jsem míče a střílel góly a všichni křičeli moje jméno. Všichni mě oslavovali.

Otevřel jsem oči. Na tvář mi dopadlo několik drobných kousků omítky ze stropu. Podíval jsem se nad sebe a uviděl, co způsobil jejich uvolnění. Moje rozespalé oči rozpoznávaly obrysy něčeho, co sedělo nade mnou. Velikost toho stvoření by odpovídala velikosti krysy, ale to bylo všechno, co mělo s hlodavci společného. Na stropě seděl zvláštní velký brouk. Jeho tělo bylo celé šedivě bezbarvé. Skoro splývalo se špinavou barvou stropu. Po straně vykukovalo osm nohou – z každé strany čtyři. Zakrývaly je dlouhé krovky, mírně zešikmené do stran. Ve předu byla hlava která se podobala mouše. Dvě velké vypulené oči a dlouhý ochlupený sosák, zakončený zvláštní koulí, která jediná měla slabý odstín červené barvy, lehce šířící do okolí matné světlo.

Zařval jsem hrůzou a rychle vyskočil z postele, aby na mě nemohl ten odporný brouk skočit, ale nebylo to nutné. Moje probuzení ho zřejmě vyděsilo stejně, jako vyděsil on mě. Rozběhl se po stěně a než jsem se stačil vzpamatovat, zmizel pod skříní. Rozsvítil jsem žárovku, která v pokoji vysela místo lustru a odsunul jsem skříň. Nebylo za ní nic. Ani brouk, ale ani díra, ve které by mohl zmizet. Ve stropě nad mojí hlavou se ozvalo cupitání několika nohou, a potom nastal klid.

Tu noc jsem už nespal.

Dopoledne mi zadrnčel telefon. Přidělili mi moje vysněné místo. Samozřejmě, že mě ta dobrá zpráva potěšila, ale v hlavě mi stejně stále vrtal ten divný tvor, který mě v noci tak vyděsil. Odpoledne jsem se rozhodnul, že se vypravím na půdu nad mým bytem a zjistím, odkud se tu noční návštěvník vzal. Místo baterky mi posloužil mobilní telefon, který měl naštěstí dost silně osvětlený display. Jako zbraň jsem si vzal nevyužitou cihlu, která se stále válela v rohu pokoje. Sice to nebylo nic moc, ale na rozdrcení jednoho brouka by to mohlo stačit.

Schody na půdu byly v dost špatném stavu, ale vyjít se po nich dalo. Dveře byly ztrouchnivělé a moc dlouho neodporovaly. Vpadnul jsem do prostoru půdy, mobil napřažený před sebou a v druhé ruce cihlu, připravenou k útoku. Místnost byla ale prázdná. Ani nevím co jsem čekal. Že tu bude brouk sedět na podlaze a čekat, až se rozhoupu a přijdu ho zabít?

Přepnul jsem se z režimu bojové pohotovosti zpátky do normálu a začal prozkoumávat stěny, jestli přece nenajdou alespoň skulinu, kterou bych mohl cihlou zacpat a zamezit tak přístupu do mého pokoje. Bral jsem za každé prkno a prohledával všechny zákoutí. Bezvýsledně.

„Takže jste je přeci viděl,“ ozvalo se za mnou.

Vyděšeně jsem sebou trhnul a upustil mobil. Za mnou stál stařec z přízemí a opět si mě měřil svým přísným pohledem. Když jsem se vzpamatoval a přebral si jeho otázku, kývnul jsem. Tentokrát už mi bylo jasné, o kom mluví.

„Nehledejte je, ve dne je neuvidíte. Oni totiž nežijí ve stejném světě jako my.“

Díval se na mně a zrakem kontroloval, jestli chápu, co říká.

„Můžete je vidět jenom v noci, když vás přemáhá spánek, když se mozek dostává do jiné roviny vnímání. Do stejné, ve které žijí oni. Přišli sem po té velké povodni, nevím odkud ani proč, ale od té doby jsou tady. Chtějí naše sny, tím se živí. Nadějí. Vysávají jí z nás těmi svými sosáky.

Kdo mohl, ten se před nimi odstěhoval jinam, ale mi staří jsme už nemohli. Vysáli z nás všechno. Viděl jste lidi na ulici? Jejich prázdné výrazy? Nemají žádné sny. Nic, co by je drželo při životě. Jsou z nich živé mrtvoly.
Teď tu ucítili vás, mladého člověka se spoustou ideálů. Už dlouho neměli takhle šťavnatou potravu. Stahují se sem ze všech okolních domů. Slyším je celé noci.“

S úžasem jsem pozoroval jeho vyprávění. Moje vidění světa mi nepřipouštělo přijmout takovou skutečnost, ale ve skrytu duše jsem věděl, že mluví pravdu. Bylo to to, co jsem cítil v noci z toho tvora a co mě tak vyděsilo. Čisté zlo.

Stařec čekal, co odpovím. Možná čekal, že se mě dotkne jeho varování, a že uteču z domu a už se nikdy nevrátím. Ale já stál dál jako přimražený. Nechtěl jsem si připustit pravdu.

Když viděl, že jeho slova nemají žádný účinek, vytáhnul ze zadní kapsy kovový křížek a vrazil mi ho do ruky.

„Vezměte si tohle. Z nějakého důvodu se toho bojí. Snad proto, že znázorňuje naději.“

 Odešel z půdy tiše jako duch a já ještě dlouho vstřebával všechno, co mi řekl. Potom jsem se vrátil do svého pokoje a sednul si na postel. Venku se začínalo stmívat.

Seděl jsem na posteli dlouho do noci. Starcovo vyprávění mě rozrušilo příliš na to, abych mohl usnout. V ruce jsem třímal kovový kříž a přemýšlel o svém životě. O tom, jak bude vypadat moje práce a tom, jestli se někdy dostanu z téhle díry. Viděl jsem se, jak mám vlastní velké auto a velký dům. A krásnou ženu, která chodí oblékaná v těch nejdražších šatech. A všichni ke mně měli veliký respekt a…….

Probudil mě kovový zvuk. Okamžitě jsem věděl, co se stalo. Při svém přemýšlení jsem usnul a z bezvládné ruky mi vypadnul kříž – moje jediná obrana proti „nim“.

Chtěl jsem se sehnout z postele a sebrat ho, ale už bylo pozdě. Moje tělo bylo nepohyblivé. Očima jsem přejel místnost a spatřil jsem, jak se kolem mě ze tmy začínají rýsovat obrysy malých těl. Byli všude. Seděli na stěnách, na skříni, na zdech i přímo u mě na posteli. Někteří byli větší, jiní zase menší. Natahovali ke mně svoje sosáky a vysávali ze mě moje sny. Věděl jsem, že mě na dálku drží, abych nemohl uniknout z jejich hostiny. V hlavě jsem slyšel slabé pískání. To si pochutnávali. V mozku jsem cítil velký tlak, čím více jich kolem mě bylo, tím více se bolest stupňovala. Snažil jsem se s nimi bojovat, ale nemohl jsem nic dělat. Bylo jich příliš mnoho.

Uvnitř hlavy mi řvaly desítky hlasů.

 „Nessssssssnažžžžžž ssssssssse. Neuniknešššššššššššš náááááááááám. Nebraň ssssssssse. Nebude to boleeeeeeeeeeet.“

Před očima se mi začaly tvořit barevné kruhy a hlava se mi třásla. Ztrácel jsem vědomí.

Ráno jsem se probudil až pozdě dopoledne. Cítil jsem se vysílený a dezorientovaný. Vedle postele mi začal zvonit telefon. Volali mi z práce. Nejspíš aby se domluvili na datu, kdy budu moct nastoupit, ale já ho nezvednul. Už jsem neměl chuť zabývat se čímkoliv jiným, než spaním. Už jsem neměl žádný sen.

Před domem zastavilo auto. Došoural jsem se k oknu abych se podíval na nové nájemník. Z auta vystoupil mladý pár. Drželi se za ruce a s úsměvem si prohlíželi dům. Těšili se, jak tu začnou svůj společný život, na děti, které tu budou vychovávat.

Pozoroval jsem, jak vnáší kufry do vchodu, a potom jsem se vrátil zpátky do postele. Pozoroval jsem skvrny na stropě a přemýšlel nad mladým párem, který se právě přistěhoval.

Chtějí toho tolik dokázat, mají tolik snů.

Budou jim chutnat.

Sdílejte článek

Profilový obrázek

Skypper ( profil autora )

Dlouholety fanda hororu. Mam rad hlavne horory s pribehem a spise duchariny a magii, na masakry me moc neuzijete.

  1. Profilový obrázek
    see-sawandrew 13 dubna 2009 v 21:46

     báječný styl vyprávění a vyumělkovanost popisu jsou jasné klady téhle velice slušné povídky (Navíc s perfektní poslední větou, která ve mně vyvolala jízlivý úšklebek ). A broučci jsou moc fajn. Co se mi však bolestivě dere do mozku jako ten brouk, je vzpomínka na jednu nejmenovanou epizodu Masters of Horror. Starů dům, šustění ve stěnách, sny, stařík s křížkem… nepochybně Lovecraft, jen bylo možná té inspirace trošku moc

  2. Profilový obrázek
    Skypper 13 prosince 2008 v 13:21

    Přiznávám, že patřím mezi většinu, pro kterou je myš to samé jako krysa. Fotbalové týmy na některých školách exitují…..vím to od kamaráda, který hrál za střední školu v Sezimově Ústí.
    Hlavní hrdina měl být trochu nesympatický karierista. K téhle povídce mě inspiroval jeden můj známí, který přesně takhle přemýšlel a dojel na to.

  3. Profilový obrázek
    Eraserhead 13 prosince 2008 v 12:57

     No fakt parádní povídka s dobrým nápadem a zpracováním. Hlavně jsem byl až do konce zvědavý, jak to dopadne. Hodně se mi to líbilo a to i přesto, že mi hlavní hrdina svým myšlením byl krajně nesympatický. Jen by mě zajímalo, kde se ta povídka odehrává, že se tam mluví o krysách…. Ty u nás takřka nežijí (jen kolem polabí), vytlačili je mnohem silnější potkani. Takže živou krysu u nás viděl jen málokdo (pokud teda doma nechová laboratorní)… I když uznávám, že pro spoustu lidí je krysa, potkan a myš to samé…. A jo, ještě jsem si vzpoměl, nevím proč, ale tak nějak z tý povídky na mě dýchal americký duch (jsem již starší ročník, ale ono už i u nás na středních školách fungujou fotbalové týmy?)…. Ale jinak plný počet bodů

  4. Profilový obrázek
    Skypper 6 prosince 2008 v 13:10

    Tak teda na Emocuc jsem si pri psani ani nevzpomnel, ale mas pravdu. Na konci se z toho kluka stava v podstate takovy Dwayn Dibli (bo jak se to pise)
    A k tomu castejsimu vysavani, tak vsechny ty zastrachane sny, co se mu zdaji o skole, to prave vyvolavaji oni, kdyz ho vycucavaji, ale asi jsem to tam nenaznacil dost jasne. 

  5. Profilový obrázek
    Prasoid 5 prosince 2008 v 21:40

     Pěkně jsem si početl, vážně, poutavě psané, s kapkou zajímavosti, která nedovolí přestat číst. Jen jsem čekal, že ho budou vysávat vícekrát. Ps. asi jsem už zdeformován seriálem Červený trpaslík, takže mi ten pravý hororový zážitek trochu kazily legrační vzpomínky na některé postavy tohoto seriálu: Emocuc a Psirény (nebylo-li autorovým záměrem tyto  představy vyvolat).

Nový komentář