Mimo prostor a čas


Tuto povídku věnuji namísto PFka stránkám horror.cz, všem jejím uživatelům, přispěvatelům i redaktorům.
Do roku 2010 přeju  jen to nejlepší. Ať v příštím roce prožíváte horory jen na filmových plátnech a stránkách dobrých knih.

Příběh, který vám budu vyprávět, se odehrál v poslední den roku 1922. V roce, kdy jsem se mohl po dlouhých letech strávených v zákopech první světové války na východní frontě jako člen československých legií, mohl konečně vrátit do své vlasti. Prožil jsem mnoho těžkých bitev a dlouhou cestu přes půl světa, abych se mohl usadit v klidném místě na úpatí vrchů Šumavy, kde jsem chtěl najít klid a mír.
Jako legionář jsem měl po návratu možnost užívat jistých výsad plynoucích z četných vyznamenání za odvahu a zásluhy o vznik státu, ale já po ničem takovém netoužil. Za lety plnými bolesti a utrpení jsem chtěl udělat tlustou čáru a začít od začátku. Na mou žádost jsem získal místo správce Kasalovy pily nedaleko Sušice. K místu patřila i chalupa stojící o samotě v sousedství pily, která mi poskytovala přesně tu pravou atmosféru klidu, kterou jsem potřeboval, abych se mohl zbavit tíživých vzpomínek na hrůzy války a vybudovat si znovu život. Nové místo pro mě bylo zkrátka jako stvořené, přesto jsem po několika měsících kraj opustil a odstěhoval se pryč. Důvod, který mě k tomu vedl, jsem nikdy nikomu neprozradil. Pravdou ale je, že v těch jsem na silvestrovskou noc 1922 prožil jednu z největších hrůz svého života.
Ve svém působišti jsem v té době žil teprve necelý měsíc, když mě okolnosti kolem vyřizování všemožných náležitostí ohledně mé nové práce přinutily, abych se vydal do okresního města ještě v poslední den roku, kdy bych byl nejraději zalezlý v teple u kamen a oknem pozoroval jen klidné panoráma idylicky zasněžených lesů.
Domů jsem se vracel až v pozdních odpoledních hodinách. Na cestu jsem využil zbytky vánoční laskavosti jednoho postaršího pána z nedalekých Hartmanic, který si kvůli mně udělal zajížďku s povozem, a vysadil mě na křižovatce, ze které mi k cíli zbývalo jen necelých šest kilometrů po cestě klikatící se mezi okolními zalesněnými vršky. Černě zatažená obloha a blížící se noc mě přiměly k rozhodnutí zkrátit si cestu přímou čarou skrz les a ušetřit tak čas obcházením kopců po oficiální cestě. S rytmickým křupáním sněhu jsem rázným krokem zamířil přímo vstříc pro mě stále ne zcela známým lesům ve směru, kde jsem tušil mou vysněnou usedlost a nejkratší cestu k ní.
Stoupal jsem po svazích již několik hodin a na mou hlavu se sypalo stále větší množství sněhu. Houstnoucí tma a neprostupné houští mezi vysokými kmeny urostlých stromů dávalo tušit, že mé rozhodnutí nebylo nejšťastnější a já se pomalu ale jistě začínal obávat o svůj vlastní život. Zastavil jsem se na nejvyšším bodu jednoho z vrchů a se zády opřenými o kmen nejbližšího stromu jsem se svezl k zemi. Sněžení se mezitím proměnilo v hustou vánici. Celé tělo bylo promrzlé a oblepené sněhem, moje prsty ukryté jen v tenkých rukavicích promodrávali a ze všeho nejhorší byla skutečnost, že mě začínal přemáhat spánek. Věděl jsem, co by následovalo, kdybych jen na chvilku zavřel oči. Usnout v mrazivé pustině by znamenalo zcela jistě brzkou smrt. Zápasil jsem dlouho sám se sebou, ale síla únavy byla větší než moje vůle. Po chvilce má oční víčka ztěžkla natolik, že už jsem je nebyl schopen dále udržet. Svět kolem mě pomalu mizel v zužujícím se průzoru, až se rozplynul do naprosté tmy.
Když jsem se probral, byla vánice pryč. Les kolem mě byl zahalený v nánosu tlusté vrstvy sněhu, která během mého spánku dokonale zasypala i mně. Předcházející vichřici teď vystřídalo absolutní ticho. V celém okolí nebyl slyšet pohyb jediné větve nebo zvuk naznačující přítomnost jakéhokoliv života. Pomalu jsem se zvednul. Promrzlé svaly vystřelovali bolest do celého těla, ale pohyb kupředu byl mou jedinou šancí na přežití.

Mraky na obloze se pozvolna rozestupovali a v jejich mezerách se rozlívaly studené měsíční paprsky dotvářející děsivou magičnost nočního lesa.

V jejich svitu se přede mnou jako přízrak vynořily stěny staré stavby. Nejprve to byly jen obrysy ve tmě, ale spolu s tím, jak sílilo měsíční světlo, mohl jsem rozeznávat stále více přesných detailů kdysi honosně zdobené stavby, která se přede mnou uprostřed lesního ticha zjevila jako duch. Neváhal jsem ani chvilku a nejrychlejším krokem, jakého bylo mé prokřehlé tělo schopné, jsem se vydal směrem k jeho vchodu. Zastavil jsem se u velkých dveří se zdobeným portálem. Teprve zblízka bylo vidět, jak nádherná stavba to kdysi musela být.  Kolem každého okna, z nichž většina již dávno přišla o skleněnou výplň, šlo rozeznat zbytky bohatých ornamentů. Po oprýskaných stěnách s několika malými ostrůvky původní barvy se plazil okolní porost a v některých místech zarůstal do štěrbin v popraskaném zdivu. Pocit neutěšenosti toho místa dotvářela propadlá střecha s okapy na rozích zakončenými plastikami chrličů pro odvod dešťové vody. Jejich siluety s rozevřenými tlamami trčely zlověstně do tmy jako siluety bestií číhajících nehybně a trpělivě celá staletí na svou oběť. Celý ten výjev mi naháněl podivný pocit mrazení v zádech. Měl jsem neodbytný dojem, který se stále vracel a prodíral přes hradbu racionálního uvažování, že s tím místem něco není v pořádku. Jako by nic z toho, co jsem viděl, nepatřilo do naší doby a vlastně ani do našeho světa. Měl jsem chuť na místě se otočit a zmizet od toho domu co nejdál, jak mi to jen zbývající síly dovolí, ale takový luxus jsem si nemohl dovolit.
Oblaka nad mou hlavou se znovu prudce sevřela a celé okolí se ponořilo do neprostupné tmy. V korunách stromů se ozval silný vítr doprovázený novým přívalem sněhových vloček. Představa dalších hodin strávených ve sněhové vánici bez možnosti odpočinku ve mně zmobilizovala veškerou odvahu. Vzal jsem za kliku dveří, byly odemčené. Zhluboka jsem se nadechnul a vstoupil do tmy.

 Do nosu mě okamžitě udeřil silný zápach zatuchlé a plesnivé budovy, který se ovšem v opuštěném stavení uprostřed lesa dal očekávat. Ve vzduchu se vznášelo ale ještě něco jiného, co jsem nedokázal rozeznat tehdy a nedokážu to popsat ani dnes. Něco, co člověk nemůže vidět ani ohmatat, ale přece ví, že je mu to nablízku.
“Je tu někdo?“ zakřičel jsem do prázdného prostoru. Kromě krátké ozvěny nepřišla žádná odpověď. Musel jsem chvilku počkat, než si oči zvykly na temnou místnost, potom jsem začal rozeznávat obrysy místa, které se mělo stát mým novým útočištěm a záchranou.

Nacházel jsem se v rozlehlém sále s dlouhým schodištěm v čele. Na zemi kolem se povalovaly zbytky starého vybavení. Honosná pohovka prokousaná na několika místech kdovíjakou havětí, mohutný stůl s přeraženýma nohama, několik na bok povalených skříní a velké nefunkční hodiny, které jediné stály pravděpodobně na místě jim určeném. Uprostřed všeho ležely trosky něčeho, co zřejmě kdysi bývalo reprezentativním křišťálovým lustrem zavěšeným u stropu. Pomalu jsem procházel mezi padlými svědky lepších časů toho podivného domu. Minul jsem pohovku se stolkem a opatrně zamířil k dřevěným schodům. I jejich vyřezávané zábradlí s psími hlavami napovídalo o někdejší slávě opuštěného místa. Hlavou se mi začaly honit znepokojující myšlenky, co všechno se tu mohlo odehrát. Opět se mně začal zmocňovat pocit, že bych v tom domě neměl být, zvuk sílící bouře řádící venku za chatrnými zdmi tajemného paláce mi však nedávala na výběr.

Znovu jsem rozpohyboval své promrzlé končetiny a vydal se nahoru po skřípajících schodech. Dostal jsem se na začátek dlouhé chodby rozbíhající se do dvou stran. Popraskanou zeď přerušovaly v pravidelných intervalech otvory dveří. Necítil jsem potřebu prozkoumávat další části místa, které mi svou atmosférou nahánělo hrůzu, a zjišťovat, co ukrývají opuštěné pokoje. Vstoupil do těch nejbližších. Měl jsem štěstí. Místnost za nimi patřila k těm málo, které se stále mohly chlubit skleněnou výplní okenního rámu a byly chráněné před studeným větrem z venku.
Na stěně po mé levici visela v kulatém rámu černobílá fotografie. Přistoupil jsem k ní blíž. Na zažloutlém papíře byl vyobrazen dům zřejmě v dobách svého největšího rozkvětu, kdy oknům nechybělo sklo a po hladkých zdech se vinuly pečlivě udržované ozdobné rostliny. Na prostranství před hlavními dveřmi stála skupinka lidí. Místo v čele zaujímal vysoký muž v černém obleku s knírem a přísným výrazem ve tváři, pravděpodobně majitel panství. Za jeho zády pak postávala skupinka dalších tří osob. Jejich tváře však byly vybledlé, jakoby vymazané časem tak, aby je již nikdo nemohl spatřit. Jediné, co z nich zbylo, byl jejich šat. Zdánlivě připomínal kněžská roucha, ale jejich vzhled se nepodobal ničemu, co jsem do té doby poznal. V rohu byl ozdobným písmem dopsaný letopočet 1872.
Ta fotografie jen umocnila mé nutkání opustit ten zapomenutý kout, ale nebylo kam jít. Alespoň ne v mrazivé noci, jaká byla tehdy.

Oproti okolí bylo v místnosti poměrně tepleji a možnost uzavřených dveří ve mně vyvolávala alespoň částečně chlácholivý pocit bezpečného úkrytu. Svezl jsem se na zem do rohu a zabalil se co nejvíce do svého kabátu. Odevzdaně jsem čekal, až mě opět přemůže únava, a doufal, že se ráno probudím živý.
Probuzení však přišlo mnohem dříve, než jsem čekal. Ze snu, ve kterém jsem se nacházel na míle daleko od mrazivé lesní tmy na místě daleko laskavějším a vlídnějším, mě vytrhly hlasy. Otevřel jsem oči a instinktivním škubnutím zaujal obrannou pozici. Žádného původce vyrušení jsem však ve své blízkosti nezaznamenal. Ta změť nesrozumitelného šepotu nepocházela z hrdla ničeho lidského. Vycházela ze zdí a zcela mě obklopovala. V úzkém otvoru mezi hranou zavřených dveří a povrchem rozbité parketové podlahy se začalo šířit světlo. Nejprve jen slabé, ale spolu se sílící intenzitou hlasů přecházelo v oslepující záři. Potom hlasy utichly.

Chvilku jsem váhal, zda mám zůstat ukrytý za tenkým štítem dveří a čekat, co se bude dít, nebo vyjít vstříc zdroji toho záhadného světla a pokusit se o útěk. Po krátké úvaze jsem dospěl k závěru, že pokud se skutečně nacházím v ohrožení, bude lepší vyjít svému nepříteli vstříc a utkat se mu tváří v tvář.
Vyšel jsem z pokoje na začátek schodiště připravený čelit čemukoliv, ale to, co jsem spatřil, mi naprosto vyrazilo dech. Vstupní sál plný trosek minulosti, kterým jsem před krátkou dobou procházel, teď dýchal životem v plné síle a kráse jako kdysi. Nábytek stál na svém původním místě s naleštěným povrchem lesknoucím se ve světle křišťálového lustru zavěšeného u stropu. Nočním tichem se rozléhal pravidelný zvuk tikajících hodin spolu s cinkáním příboru narážejícího na povrch porcelánového talíře. Uprostřed místnosti seděl u stolu otočený zády ke mně muž v černém obleku. Pohyby rukou napovídaly, že právě on je ten, od koho pochází zvuk hodujícího.
Chvilku jsem pozoroval ten výjev v němém úžasu. Všechno kolem vypadalo naprosto neskutečně. Náhlá proměna staré ruiny ve výstavní palác působila jako sen, ale zvuky i doteky mých rukou na hladkých stěnách, na kterých nebylo ani stopy po dřívějším rozkladu, byly dost reálné na to, aby mě přesvědčily, že nesním.
“Pán vás očekává“. Chraplavý hlas mě vytrhnul z přemítání o skutečnosti dění. Škubnul jsem sebou, div jsem se nezřítil po schodech dolů. Za mými zády stál další muž, tentokrát v lokajské livreji. Jeho obličej byl bílý a bezvýrazný jako vytvarovaný z vosku. Rukou v bílé rukavici mi pokynul směrem dolů ke stolu. Jindy bych se možná pokusil o útěk nebo boj, ale v situaci, ve které jsem se nacházel, a které jsem nerozuměl, mi žádná z variant nepřipadala jako moudrá.
Pomalu jsem se vydal po schodech dolů s podivnou postavou v zádech. Ten pocit nebyl vůbec příjemný. Připadal jsem si jako odsouzenec kráčející na smrt s popravčím, který se nemůže dočkat, až zatne sekeru do mé hlavy. Přiblížil jsem se ke stolu. Sluha zrychlil krok, aby vysunul židli naproti muži v černém obleku a potom zmizel v bočních dveřích sálu. Pochopil jsem, že to čestné místo je určené pro mě. Usednul jsem a podíval se, s kým mám tu čest, sedět u jednoho stolu v tak nezvyklé situaci.
Teprve teď jsem mohl spatřit mužovu tvář. Okamžitě jsem poznal obličej z fotografie. Byl naprosto stejný jako v době před padesáti lety, kdy byla fotografie datována. Měl stále stejný knír i přísný výraz, za kterým se jistě ukrývalo něco víc. Rozvážně odkrajoval maso z pečeně tvora, jehož původ jsem nebyl schopný rozeznat, a vidlicí ho vkládal do úst.
 Když jsem dosednul, odložil příbor. Zadíval se na mě a dlouze si mě prohlížel. Jeho pohled byl velmi nepříjemný. Měl jsem pocit, jakoby se mi zavrtával až do hlouby mozku, do míst mých nejtajnějších vzpomínek a nejhrůznějších představ. Potom konečně promluvil.

„Musel jste být hodně zoufalý, když jste se odvážil vstoupit do mého domu.“
Věděl jsem, o čem mluví. Všechny ty pocity, ta šeptající varování mého podvědomí, to byly všechno prvotní lidské instinkty, které mě varovaly před vstupem na půdu toho místa, a které bych jindy zcela jistě uposlechnul, kdybych se nedostal do tak zoufalé situace.
“Co je to za místo?“ odvážil jsem se promluvit na svého hostitele.
“Místo, ve kterém existuje tento dům, je mimo vaše chápání, milý příteli. Tohle místo leží mimo prostor a čas. Odehrály se tu tak strašné věci, že si to nedokážete představit. Tohle místo bylo prokleté a každý člověk, který ho kdy jen spatřil nebo spatří, musí zaplatit.“ Na chvilku se odmlčel a poprvé a naposledy za ten večer jsem v jeho očích spatřil výraz utrpení, bolesti a touhy po vysvobození. „Tohle místo je příšerné.“
Z jeho slov mě mrazilo v zádech. I když jsem potlačil představy na to, jaké hrůzy se asi odehrávaly mezi zdmi paláce, zůstávala ještě jedna neodbytná myšlenka, která mi vháněla strach zpět do žil, skutečnost, že za spatření toho místa by měl zaplatit každý člověk. Naproti sedící muž moje myšlenky vytušil.
“Ano, můj příteli,“ pronesl s mrazivým klidem: „ I vy musíte za vaši noční návštěvu zaplatit“
“Jak?“ zeptal jsem se roztřeseným hlasem nehodným válečného hrdiny.
“Zahrajete si se mnou hru starou stejně jako první lidé, kteří přišli na tento svět. Vyzvu vás na utkání, ve kterém budete muset uhájit svůj život. Budeme si vyprávět příběh. Tam, kde já skončím, vy budete pokračovat, tam kde skončíte vy, budu pokračovat já. Kdo první nedokáže navázat, komu dojde fantazie a představivost, prohrává. Pokud vás nedokážu porazit do půlnoci, můžete odejít jako volný člověk.“
Podíval jsem se na hodiny. Ukazovaly přesně patnáct minut do konce dne. Patnáct minut, které mě dělily od života.
“Co když prohraju?“
“Potom vás čeká stejný osud jako nás. Stanete se nemrtvou zrůdou bez života, uvězněnou v prázdnotě.“ Při těch slovech se zašklebil, jako by měl z mé hrůzy škodolibou radost. Odhalil tak svoje zuby. Byly prožrané hnilobou do špičatých pahýlů držících na posledních odhalených nervech.
Mé oči zabloudily směrem ke dveřím. Na chvilku jsem zauvažoval, zda by nebylo přeci jen rozumnější pokusit se o útěk. Vyběhnout do noci a pádit ve tmě pryč přes kořeny stromů pryč od toho podivného člověka.
“Jistě, můžete se pokusit o útěk,“ přečetl muž znovu správně moje myšlenky, „ ale svět, do kterého se těmi dveřmi dostanete, je strašnější než cokoliv, co si dokážete představit.“
V místnosti nastalo hrobové ticho přerušované jen mým zrychleným dechem.

“Tak tedy, můžeme začít?“
Zavřel jsem oči a přikývnul.
“Jsem motýl,“ započal muž hru. „Jsem motýl s lehkými křídli, prorážející letní vzduch nad krajinou. Jsem motýl, který unikne každé hrozbě vysoko do bezpečí. Co jste potom vy, můj milý příteli?“
Pravidla hry jsem pochopil okamžitě. Snad byla ukryta v nějaké části mého mozku, jíž dědíme po našich prapředcích a máme v ní uložené ty nejstarší archetypální vzorce chování, kde čekala na svou příležitost k znovuoživení. Nejednalo se o vyprávění příběhu v pravé podstatě. Šlo o souboj naší představivosti. Přebít nebo jinak obejít představu soupeře. Kdo první podlehne fantazii druhého, padne.
První odražení útoku mi nezabralo příliš času.
“Jsem vítr,“ odpověděl jsem. „Jsem silný vítr, který motýla smete z výšin a roztříští ho o špičatý kámen skály na prach“

„Výborně,“ usmál se muž. „Na řadě jsem tedy opět já. Jestliže vy jste vítr, pak já jsem borovice. Borovice, která roste po staletí zaklíněná ve skále. Borovice se silným kmenem a zarostlými kořeny, o kterou se vítr rozbije, a při tom sama zůstane dál nehnutě stát, co jste vy?“
Na další odpovědi jsem si dal záležet a dlouho přemýšlel. Věděl jsem, že musím přejít do ofenzívy, jinak mě muž zatlačí tam, kam bude sám chtít.
“Jsem člověk s mohutnou sekyrou, která se neúnavně zatíná do kmene, dokud borovice nepadne k zemi mrtvá. Ale já nepřestávám, sekám do něho dál, až z obrovského stromu nezbude nic, než jen hromada dřeva, kterou si odnesu a postavím z ní nedobytný srub.“
Muž se dlouze zamyslel. Jeho výraz, který se zpočátku zdál pobavený hrou, se pozvolna měnil. Teď se v něm objevil pohled lovce snažícího se zasadit své oběti smrtelnou ránu.
“Já jsem neštěstí. Jsem oheň, který sežehne příbytek a veškerý tvůj majetek v hromadu popela. Jsem nemoc, která rozežere tvé tělo a bude tě sužovat bolestí, až si nebudeš přát nic jiného než smrt.“
Z odpovědi jsem vytušil, že hra se blíží do finále. Hodiny ukazovaly posledních pět minut do závěrečného rozhodnutí. Přišla chvíle, abych sebral veškerou svou odvahu a pokusil se o závěrečný mat.
“Jsem lidská naděje. Naděje, ke které se člověk upíná v nejhorších chvílích. Naděje, kterou nemůže zničit ani přemoct nic na tomto světě.“
Na okamžik jsem propadnul pocitu vítězství. Moje odpověď se mi zdála dokonalá a neprůstřelná. I zaražený výraz mého protivníka mi dal na několik vteřin uvěřit, že je ve slepé uličce, že ve své po desetiletí bolestí sužované mysli nedokáže pokračovat v místě, kde jsem ukončil příběh, že nedokáže ničím přebít mou představu. Pak ale přišla odpověď.
“Jsem šelma soudného dne,“ řekl náhle a jeho rty znovu odkryly odporný výraz hniloby v škodolibém úšklebku.“ Jsem bestie tří šestek, která se plíží nocí a trhá na cáry všechno lidské. Jsem absolutní konec života. Nelze mě zabít, nelze mě spoutat, kráčím dál a šířím zoufalství. Jsem konec světa, tak jak ho znáte, můj milý příteli. Co budete potom vy?“
Jeho odpověď mě naprosto zmrazila. Svou závěrečnou představu měl připravenou od samotného začátku duelu. Jen si se mnou pohrával a nechával mi falešnou naději na vítězství. Bavil se tím pohledem jako kočka polomrtvou myší přimáčknutou tlapou ke studené zemi zoufale bojující o život a čekal na vhodný okamžik, kdy mi jeho konec způsobí největší bolest.
Na hodinách zbývaly poslední minuty do okamžiku, kdy odbije půlnoc a ukončí tak naši hru. Zavřel jsem oči a představoval si celý příběh znovu a znovu od začátku až k samému konci, ale nenacházel jsem v něm žádnou kličku, kudy bych mohl vyklouznout ze smrtelného sevření bestie sedící proti mně. Tikající hodiny neúprosně odměřovaly čas, který mi zbýval na zvrácení průběhu souboje.
 Mou mysl ovládala panika. Panika a zoufalství jakou jsem již jednou v životě zažil. Vracela mě zpět do okamžiků, které jsem prožíval v dalekých zákopech ponořený po kolena v směsi bahna a lidské krve, kde nás za živa požíraly krysy, kde každý špatný pohyb znamenal jistou smrt z rukou odstřelovače ukrytého v kouřovém oparu vypálených domů a sežehnutých lidských těl. Vrátil jsem se do dnů, kdy jsem bojoval o holý život a měl pocit, že právě prožívám konec všeho lidského.

To byla krutost celé jeho hry, vyvrhnout z mé mysli tu největší hrůzu, která mě děsila a vymáchat mi v ní nos jak kočce v hromadě vlastních výkalů. Tu hrůzu jsem měl prožívat celou věčnost znovu a znovu bez možnosti úniku.
V posledních vteřinách roku 1922 probleskl mojí hlavou záblesk spásné myšlenky. Ležela přede mnou celou dobu ukrytá na podnosu mého vlastního života. Stejně jako jsem kdysi prožil konec jedné části mého lidství, prožil jsem i něco jiného. Tlustou čáru za vším starým a začátek nového života
“Jsem to, co vznikne na troskách světa,“ odpověděl jsem k velkému překvapení černě oděného muže. „Ať už to bude nový život nebo prázdnota a zapomnění, tam, kde něco končí, vždycky něco začíná. Je to vyšší zákon, který nelze obejít. Já jsem to, co povstane. Jsem nový začátek.“
Spolu s posledními slovy vycházejícími z mých úst se halou rozlehlo zvonění hodin. Světlo nad naší hlavou zablikalo. Na malou chvilku jsem v jednom záblesku spatřil skutečnou podobu muže, se kterým jsem tu noc soupeřil. Zbytky něčeho, co kdysi bývalo člověkem, ze kterého zbyla odporná zrůda běsnící v nekonečné agonii a toužící po mém mase.
Když utichnul poslední zvuk hodin, rozhostilo se místností ticho a tma. Seděl jsem sám znovu uprostřed zpustošeného pokoje, na jehož trosky dopadalo jen několik měsíčních paprsků skrz díry v oknech. Rychle jsem vyskočil z židle a zamířil ke dveřím.
Cestou pryč jsem se ani jednou neotočil. Nechtěl jsem znovu vidět to prokleté místo, chtěl jsem odsud být jen co nejrychleji pryč. Běžel jsem noční tmou poháněný hrůzou, až jsem před sebou konečně uviděl světla lidských stavení.
Ze svého nočního dobrodružství jsem se brzo zotavil a vrátil se ke svým povinnostem, ale dlouho jsem u nich nevydržel. Těch několik měsíců, co jsem v tom kraji ještě žil, jsem stále cítil blízkost něčeho hrozného. Volalo mě to zpátky, toužilo to po mně. Na konci jara jsem zažádal o jinou práci a odstěhoval se do Prahy, kde jsem si připadal bezpečněji a částečně se mi ulevilo.
Uběhla již dlouhá doba od noci plné hrůzy, kterou jsem prožil v lesích na úpatí Šumavy, ale já se na tu událost snažím stále marně zapomenout. Někdy se v noci probouzím a stále slyším volání zbytků lidskosti člověka uvězněného tam, kde jsem se na krátký čas ocitnul i já, a kde možná zůstala i určitá část mé osobnosti. Tam uprostřed hlubokých lesů, kde stojí dům mimo prostor a čas.

Sdílejte článek

Profilový obrázek

Skypper ( profil autora )

Dlouholety fanda hororu. Mam rad hlavne horory s pribehem a spise duchariny a magii, na masakry me moc neuzijete.

10 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Pavel 1 ledna 2010 v 20:52

    Mě se poslední dobou povídky s touhle tématikou nějak žačínají líbit, ty potoky krve už mě moc neberou. U mě si řádně zabodoval, to se jako musí nechat Umíš si hrát s jazykem, má to skvělou atmošku a tak dále a tak dále… hlavně oceňuju ten nápad s tou hrou, kterou si pánové zahráli o duši…to bylo jak 8. míle…souboj, kdo koho usadí. Fakt dobrý chlape.

    PS: Tomuhle se říká smůla, zrovna když se to tad hemží cool povídkama, tak Strašáka stornujou. Jo jo…život je svině…

  2. Profilový obrázek
    míša 30 prosince 2009 v 21:50

    Abych tu mohla napsat, jak moc se mi povídka líbí, tak jsem se konečně registrovala na tyhle stránky. Ta povídka nemá chybu, moc se mi líbí, přišla mi originální, a ta atmosféra je taková tísnivá(nemůžu najít vhodnější slovo), hlavně jak mu tam řekne, že nemá cenu utíkat, protože tam venku je svět strašnější než cokoli, co si umí představit… A byla jsem ráda, že to dobře dopadlo, v jeden moment jsem už málem ztrácela víru v dobrej konec.Doufám, že budeš ve psaní ještě pokračovat.

Nový komentář