Miluješ mě ještě?


Eva přišla domů později než obvykle ve čtvrtek chodí. Podle čerstvě umytých vlasů a šťastného výrazu ve tváři, který byl způsoben endorfíny jsem usoudil, že se v tělocvičně zdržela trochu déle. Bydlíme v šestém patře starého činžovního domu bez výtahu, takže mě tělocvik v podobě chůze do schodů bohatě stačí.

Živím se jako spisovatel, ale jelikož je to práce na volné noze nesoucí značná úskalí mám ještě dva zdroje příjmů. Dvakrát v týdnu večer vyučuji lekce tvůrčího psaní a jednou týdně pracuji v nakladatelství Garp jako odborný konzultant. Dovolím si připomenout, že před monitorem trávím čtyři hodiny denně a občas jsem nucen odjet propagovat své tvůrčí úsilí na večery autorského čtení, autogramiády, talkshow v televizi, knižní veletrhy a podobné věci. Ano, jsem vážně zaměstnaný a bohužel typický Othello. Jsem chorobně žárlivý na svou krásnou ženu Evu. Jenže když máte vedle sebe poupátko v rozpuku, které je pořád krásnější a krásnější, zatímco vy u monitoru zdárně kynete je má žárlivost snadno odůvodnitelná. Při svých manželských povinnostech jsem si také nemohl nevšimnout, že se má nádherná žena jaksi nudí, nevydává už své pověstné vzrušené steny jako dřív a bolí jí dost často hlava. Sice na mou pomalu se přefukující pneumatiku, ještě nic neřekla, ale já vím, že jí vadí. Jediné za co mě poslední měsíc pochválila, a věřte, že muži potřebují být chváleni velmi často, je mé nezapomínání na pokládání záchodového prkénka. Kdyby tak tušila pravý důvod…Prostata je holt mrcha.

Eva si prohrábla vlasy a usmála se na sebe do zrcadla. Její krása a zdravím kypící tělo zdobilo obývací pokoj mnohem víc než zděděný obraz od Slavíčka. Když mě zaregistrovala byl úsměv ten tam.

"Ahoj."

Eva odešla z místnosti ještě rychleji než přišla. Naše osmileté manželství mi začínalo připadat poněkud omšelé. Odborníci sice tvrdí, že jakmile vydrží partnerský vztah sedm let máte už vyhráno, ale znáte to. Výjimky potvrzují pravidlo a Murphyho zákony fungují spolehlivě.

Nebylo pochyb. Můj iracionální způsob života velel, abych se vydal k věštkyni. Nechtělo se mi platit soukromému detektivovi, aby mi pořídil zničující fotografie její nevěry.

Můj vydavatel Viktor, který byl i mým nejbližším přítelem nad chováním Evy mávnul rukou a mou cestu k věštkyni okomentoval jemným ťuknutím na čelo. Rozhodl jsem se raději zjistit příčiny a eventuální rady pro řešení mé nanejvýš pravděpodobné paroháčské situace.

Na doporučení jedné podobně ulítlé kolegyně ze sborovny jsem se vydal za jistou čarodějnicí do vesničky nedaleko Mělníka. Jmenovala se Burešová a setkání s ní bylo všechno jen ne jako návštěva u vědmy. Burešová byla typickým výplodem českého venkova, tedy dlouhá zástěra, šátek skrývající šedé vlasy, boty od trhovců a hodně rázné jednání. Nejdříve jsem se jí snažil vnutit za naše setkání peníze, ale odmítla to.

"Dejte mi radši krmivo pro krávu. Ať z toho má užitek vona. Já si vod vás peníze nevezmu, to se nevyplácí. Jsou věci s kterejma by ste si neměl zahrávat, mladej pane."

Zajel jsem tedy hned něco té její stračeně koupit, i když jako správný měšťák nevím vůbec nic o tom, co taková kráva žere. O necelou hodinu později jsem seděl u ní v obýváku. Nejdříve jsem jí měl ukázat ruku. Bába se začala smát.

"To jsou ruce. Ručičky nebojte se, vy makat nebudete, co? Takový mám nejradši."

Měl jsem s to chutí říct jí, co si o ní a o venkovu celkově myslím, ale čarodějnice rychle obrátila.

"No ne, vy jste umělec?"

"Jsem spisovatel."

"Hmm. Znám něco?"

"Napsal jsem pár úspěšných knih a jednu dokonce zfilmovali. Jmenovalo se to Vodopády smutku."

"To dávali teď v televizi, ne?"

"Nevím, ale jestli jo, tak je to super."

Uvědomil jsem si, že mi budou vyplaceny autorská práva a trochu se uvolnil.

"Stálo to za starou belu, musela jsem to přepnout na ten zábavný pořad s Krampolem."

Žena mi pustila ruku a došla ke skleníku. Vytáhla z něj balíček starých notně ohmataných tarotových karet.

"Sejměte si třikrát levou rukou."

Spustil jsem svou levačku ke komínku karet na vyšívaném ubrusu a projel mnou zvláštní chlad. Můj osud byl přede mnou a já neměl ani ponětí o tom, co se dozvím. Uvědomil jsem si, že bych asi udělal nejlépe, kdybych nasedl do auta a vrátil se domů a nechal věcem volný průběh.

Karty byly na stole. Bába si nasadila brýle a zamžourala, pak se na mě podívala.

"Vy jste ale žárlivej."

"Není to tak hrozný."

Moje lež mi způsobila píchnutí snad až u žaludku.

"Mě lhát nemusíte. Umím držet jazyk za zuby."

"Někdy je to k nesnesení."

"To vidím. Sžíráte se tím a trestáte. Ženy mají tajemství, s tím se smiřte."

"Doufám, že to neříkáte jenom kvůli tomu, aby jste mě uklidnila."

"To rozhodně ne. Na to nejsem ta správná. Víte, váš život je v ohrožení."

"A je tam v těch kartách, kdo po mě jde?"

"Velmi blízká osoba."

"Myslíte mojí ženu?"

Bába se ke mně naklonila a z několika centimetrů mi svým zkaženým dechem vmetla do tváře tato slova.

"To karty neprozradily. Jak dlouho ji vlastně znáte?"

"Manželé jsme osm let."

"Na to jsem se vás neptala. Dám vám radu. Nemůžu vám to říct přímo, ale poradím vám. Hledejte stopu kolem místa, kde jste se poprvé viděli."

"To je jako by jste mi řekla, abych se rovnou zabil. Já si ani nepamatuju, co jsem dělal před týdnem natož před více než osmi lety."

"Pak…"

Bába naznačila zkřehlým vetchým prstem přeříznutí krku.

"…budete brzy někde, kde se vám nebude moc líbit."

"Já myslel, že půjdu do nebe."

"Řekla jsem, že vám jde o život a teď už jděte. Je pět hodin musím dojit."

Vystrkala mě za vrata a ačkoliv jsem se snažil, už mi nic neřekla. Jistě si dovedete představit, že mě návštěva u kartářky zrovna neuklidnila. Neustále jsem přemítal nad tím, kde jsme se s mojí ženou asi mohli seznámit. Jestli si dobře pamatuji, tak jsem to popisoval ve své povídce Drazí zesnulí, jenže znáte to. Jako spisovatel si pořád něco upravujete a ve finále už nerozlišíte, co byla kdysi snad pravda a co je jen nános balastu, který vyplodil můj mozek. Nicméně jsem si tu povídku znovu přečetl. Byl to příběh o mladém muži, který venčil psa vždy mezi druhou a třetí ráno. Jednou se mu však pes zaběhl a on ho pak spatřoval pouze jako stín. Občas ho dokonce za sebou slyšel, ale když se otočil, nic neviděl. Nevzdával to a nakonec narazil u novogotické Zemské porodnice na velmi zvláštní ženu v černých kožených kalhotách a bílém angorském svetru.

Musel jsem se zamyslet, ale bylo mi to jasné. Tam jsem jí zaručeně potkal, u Zemské porodnice. Jenže, co tam dělala? Vždy přeci pracovala jako masérka. Vlastně jsem se jí na to nikdy nezeptal. Rozhodl jsem se, že jí pozvu na večeři. Zkusím z ní vytáhnout rozumy a obnovit skomírající komunikaci mezi námi.
Zavolal jsem jí do práce a zeptal se jí, jestli by šla se mnou do restaurace na večeři. Lakonicky se zeptala, proč tak najednou, ale kupodivu s večeří souhlasila. Mělo to však háček, měl jsem uvařit a podmínka byla, že naše setkání proběhne u nás doma. Věděla, že vaření zrovna nepatří mezi moje nejoblíbenější činnosti a ujistila se tak, že s ní chci opravdu probírat něco závažného, když jsem ochoten se kvůli tomu postavit ke sporáku. Přemýšlel jsem, co bych mohl vařit a nakonec jsem se rozhodl udělat tatarský biftek. Mezi pečivem jsem našel polotvrdý chleba, který byl přímo předurčený k osmažení topinek a koupil jsem hodně piva na spláchnutí, ale taky abych jí trochu rozvázal jazyk.

Přišla včas. Usadila se ke stolu a čekala. Když jsem jí odkryl náš večerní pokrm neskrývala překvapení.

"To jsem ještě nejedla."

"Tak vidíš, premiéra. Pak prej, že tě po osmi letech nemůžu překvapit."

Mrkla na mě a nasadila velmi cynický úšklebek.

"Nezahýbám ti."

V krku mi zaskočilo trochu syrového hovězího masa s vaječným žloutkem.

"To mě ani nenapadlo."

"Jen nepovídej. Myslíš, že to nevidím, jak kolem mě chodíš a pořád mě sleduješ pohledem?"

"Ty sis všimla?"

"Nejsem blbá, mladý pane." Tímhle spojením mě vždy bezpečně vytočila.

Hledal jsem slova, přemýšlel, ale napadali mě jen přímé otázky. Nechtěl jsem vyložit karty hned a nechtěl jsem vypadat jako vtěrka.

"Miláčku, vzpomínáš si jak jsme se seznámili?"

Podívala se na mě zpříma a kousla si do topinky potřené silnou vrstvou masa.

"Tahle konverzace se mi ani trochu nelíbí, zlato. Neříkej, že si nevzpomínáš."

"Vždyť jsem o tom přece napsal povídku. Jen to chci slyšet od tebe."

"Tys o tom napsal povídku, jo?"

"No jasně. Přece tu …Drazí zesnulí."

"Jestli si dobře pamatuju, tak Drazí zesnulí byla o tvý bejvalce Kristýně."

"To ne, ta byla o tobě. Přesně jsem tě tam popsal."

"Miláčku, víš vůbec jak vypadám?"

"Obrazně. Nikdy nikoho nepopisuju přesně. To bych stál jako spisovatel za starou bačkoru."

"Víš miláčku, pamatuju si, jako by to bylo včera. Ta povídka se věnovala Věrným pozůstalým a mám jí dodneška schovanou v krabici mezi mými nejzásadnějšími životními nezbytnostmi."

"Dala by sis panáka?"

"Ani ne."

"To já si zase dám rád."

Odešel jsem k baru. Zazvonil telefon.

"Ježiš, ahoj Viktore. Cože má moje žena? Smlouvu na další knížku, kterou mám podepsat? Kecáš, ty si sehnal investora na ten škvár? Pecka. Vytrhnul jsi mi trn z paty, díky moc. To je skvělá zpráva."

Nalil jsem si skleničku a pak jsem běžel ke knihovně. Otevřel jsem třetí antologii a našel tu povídku. Po přečtení prvních slov jsem přišel na to, že měla pravdu. Doslova tam stálo.

 

Zapálil jsem si cigaretu a kontroloval pohledem vývěsní nástěnku krematoria.

"Hledáte někoho?"

Otočil jsem se a spatřil tu nejnádhernější ženu, která se kdy procházela po tomto světě.

 

Došel jsem si pro panáka a jen tak mimochodem mi vyklouzlo:

"Kdyby o mě tohle někdo napsal tak si to taky budu pamatovat celej život."

 

Vrátil jsem se ke stolu a pokusil se vykouzlit na tváři nějaký laskavý výraz.

"Uvítal bych, kdybys mi řekla konečně pravdu, paní tajemná."

"Ty seš tak naivní."

Najednou vstala a dlouze se na mě podívala.

"Tak jedem."

"Kam?"

"Chceš přece znát odpověď."

 

Za chvíli jsme jeli naším autem tmavým městem. Celou dobu byla zticha. Veškeré mé projevy jí nechávaly naprosto netečnou.

"Ukážu ti něco, ale ani muk."

 

Projeli jsme kolem krematoria a zastavili před bohatě zdobeným secesním domem.

"Tady odtud jsem vycházela, když jsme se potkali. Teď půjdeme dovnitř. Na nic se mě neptej a buď zticha."

"Ale…"

"Jinak nikam nepůjdem."

 

Naznačil jsem, jak si zapínám ústa na zámek a odhazuji klíček.

 

"Tak jsem to myslela od začátku."

"Doufám, že myslíš jako od teď a ne od začátku našeho vztahu."

 

Podívala se na mě a z jejího výrazu jsem mohl snadno vyčíst, že moje mlčení myslela vážně. Vypadalo to tajemně. Čekal jsem, co mi odhalí. Sešli jsme do sklepení, kde byly velké mrazící boxy. Ani jsem nedutal. Moje představivost pracovala na plné obrátky. Čekal jsem velké odhalení, proč je najednou tak mladá a vitální, když mě síly ubývají. Do chlaďáků jsem neviděl, ale přesně jsem věděl, co tam bude. Různé naporcované vnitřnosti nebo něco takového.

 

"Tady je důvod mého jednání."

Zíral jsem na ní.

"Copak to nevidíš?"

"Nic nevidím."

"Jak to, vždyť je to přeci tak obrovské."

 

Začala přecházet po místnosti a upřeně sledovala i nejmenší záhyby nějaké věci. Neměl jsem ani tušení o tom, co vidí.

 

"Už to vidíš?"

"Nic tu není."

"Vždyť je to přímo do nebe volající."

"Vážně nic nevidím."

 

Přešla ke mně a políbila mě.

"To jsem ráda."

Pořád jsem nic nechápal a jí to muselo být z mého pohledu evidentní.

 

"Když se zdržím v práci, nebo si tě podle tvého názoru málo všímám neznamená, že tě podvádím."

"Nebo že mě už nemiluješ."

"Nebo tak."

 

Objal jsem jí a vášnivě políbil. Byl jsem uklidněný a naprosto spokojený. Šli jsme k autu a podpírali se jako na začátku našeho vztahu.

 

Leželi jsme vedle sebe v posteli a najednou jsem si připadal jako bych omládnul o deset let. Pak jsem si však na něco vzpomněl. Nepřikládal jsem tomu dosud velkou důležitost. A asi to ani nemá. Na jednom z těch boxů byla taková zvláštní cedulka se jménem.

 

Eva najednou vstala a se slovy, že si dá sprchu odcupitala do koupelny. Počítal jsem do tří, když se ozvalo.

"Miláčku, neteče voda!"

 

Cestou do koupelny jsem přemýšlel nad tím, jestli to jméno na cedulce mrazícího boxu nebylo náhodou moje.

 

Stál jsem v rohu koupelny a viděl svojí ženu, jak sedí schoulená v rohu sprchového koutu a má hlavu v dlaních.

"Lásko, jsi v pořádku?"

 

Pomalými kroky jsem se k ní blížil. Její nahé mokré tělo bylo ještě namydlené.

 

"Děje se něco?"

 

Napřáhl jsem ruku, že jí pohladím po vlasech. Najednou se pohnula. Sáhla pod zadek a než jsem stačil zareagovat, měl jsem přeříznuté šlachy na ruce naším kuchyňským nožem.

"Proč mě kurva, pořád podezíráš, lásko?"

 

Nevěděl jsem, co dělat. Držel jsem si druhou rukou rozšklebený řez a nechápavě na ní civěl.

 

"Čumíš jako puk. Už 8 let čumíš, jako když ti nadloube. Kde já už mohla být. A ty jseš pořád taková brzda."

 

"Evičko…"

"Drž hubu nebo tě přísahám Bohu, zabiju!"

"Promiň."

"Neomlouvej se."

"Tak co chceš, abych řek. Že jsem se choval poslední dobou jako kretén? Choval, promiň."

 

Poslední slovo pro ní bylo jako pro býka červený hadr. Rozeběhla se proti mně. Její bosé nohy klouzaly po mokrých dlaždičkách.

 

"Evičko, ať neuklouzneš."

"Ty parchante, já tě zabiju!"

 

Rozesmála mě. I když mě ta ruka příšerně bolela, musel jsem se smát. Miloval jsem jí, když se čertila. Vyběhli jsme z koupelny. Krvácel jsem na světlý koberec a přitom se neustále smál.

 

Hodila po mě nůž, kterému jsem se sice vyhnul, ale ten se zarazil do našeho novobarokního sekretáře. Vzala do ruky čínskou vázu a naznačila, že jí hází. Uhnul jsem a pak se zastavil. To byla chyba, když jsem ztratil trochu pozornosti a rychlosti, trefila mě váza přímo do obličeje. Cítil jsem jak mi praská kořen nosu a valí se mi po obličeji krev.

 

"To máš za to, že se směješ, jak poťapanec."

 

Nevěděl jsem, co jí na to říct. Nechápal jsem proč to dělá. Kde se to tak zvrtlo. Byli jsme spolu přeci 8 let. Samozřejmě měli jsme slabší chvilky, který jak už víte poslední dobou převládali, ale já jí pořád miloval.

 

"Ber to jako žádost o rozvod."

 

Rozeběhla se. Její nádherné nahé tělo přeskočilo pohovku a tlačilo mě před sebou. Uslyšel jsem zvuk tříštění skla, praskání dřevěného rámu, ale nic necítil. V zádech jsem měl zabodané kusy okenní tabule, vypadal jsem jako skleněný ježek.

 

Chytil jsem jí pod krkem a stačil se přes ní přetočit. Náraz byl strašlivý. Doslova pode mnou explodovala. Chvíli jsem byl ještě při vědomí.

 

Probral jsem se v nemocnici, sešroubovaný, připoutaný k lůžku. Chtěl jsem se podrbat, ale byl jsem celý zalitý do sádry. Po chvíli jsem si všiml, že někdo sedí u postele. Byl to můj vydavatel Viktor. Znal jsem ho celý život a to, co jsem dokázal bylo jenom díky němu.

 

"Ahoj."

Chtěl jsem mu odpovědět, ale nešlo to. Byl jsem ochrnutý a zmatený.

"To je dobře, že jsi se probral. Tvoje knížky se prodávaj jako nikdy. Jsme boháči. Už se nemusíš o nic starat. Seš zajištěnej."

 

Normálně by se mi asi ulevilo, ale teď mi to takové nepřišlo. Během následujících hodin jsem se dozvěděl, že jsem měl velké štěstí, že jsem vůbec naživu. Zlomil jsem si skoro všechny kosti v těle, zůstanu do smrti ochrnutý a bez pomoci si neudělám vůbec nic.

Mojí ženu pohřbili do rodinné hrobky její rodiny. Dozvěděl jsem se, že její matka byla zároveň její sestra, takže pocházela z pěkně uhozené rodiny. Prý jí rodina zemřela před lety při autonehodě, mrcha prolhaná.

 

Pořád mi ale vrtalo hlavou, co bylo v těch mrazících boxech. Sice jsem tam nic neviděl, ale muselo to mít nějaký smysl. Přehrával jsem si události posledních dnů. Kartářka říkala, že mi někdo usiluje o život, mrazící boxy, žena se mě pokusila zabít, mrazící box se jménem. Nemohl jsem se soustředit. Podpis. Co jsem to sakra podepsal. Co mi to dávala žena k podpisu. Proč se pak ten večer chovala tak divně. Nebyla pod práškama?

 

Otevřeli se dveře a do pokoje vešel muž v bílém plášti.

"Je to zázrak, že se dá použít tolik orgánů."

Chtěl jsem se pohnout, ale nešlo to. Něco jsem dostal do kapačky, blesklo mi hlavou. A pak mi to došlo. Muž v bílém plášti sáhl do kapsy a ukázal mi fotografii mojí ženy jak se objímá s Viktorem.

"Pozdrav od kamaráda."

Možná byla chyba, že jsem posledních několik let Viktorovy smlouvy nečet.

 

Zářivky na stropě se mi začaly slévat dohromady. Zřízenec mé bezvládné tělo tlačil na sál. Začalo mi být všechno jedno.

Sdílejte článek

10 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Sheldon 30 května 2009 v 16:12

    Trošku mi ty komentáře připomínají dobové recenze na Šestý smysl, typu Bruce Willis je celou dobu mrtvej  Díky především za čtenáře, co čtou nejdřív commenty. Ale vážně, tahle povídka vznikala docela dlouho a správný konec mě napadl až po 3 letech.  

    Solo: Co dělat jinýho, než se smát, žadonit o život od starý?   

Nový komentář