Miluj mě, prosím!


Prázdniny utekly jako voda a tak jsem nastoupil do druhého ročníku na medicíně. Těšil jsem se na opětovné shledání se známými, které jsem v některých chvílích rozhodně postrádal, protože jsem se věnoval potřebným v Želivském klášteře. Dobrovolnou činnost jsem vykonával zcela ze zájmu a nikoliv, že by to bylo předepsáno někde v osnovách a jestliže si myslíte, že jsem měl čas věnovat se děvčatům, tak to jsem rozhodně neměl. Sloužil jsem potřebnějším věcem než rozmarům a vrtochům dívek, které alespoň z mé zkušenosti nakonec stejně vždycky přijdou.

Seděli jsme u stolu v jedné hospůdce nedaleko Karláku. Bylo tam pár spolužáků a skupinka holek. Lili jsme jedno pivo za druhým a vyprávěli si prázdninové zkazky prošpikované klasickými bajkami, za které by se nemusel stydět ani Andersen. S postupujícím časem nás v hospůdce začalo ubývat. Kolem páté už jsme tam seděli jen ve třech – já, spolužák Emil a Olívie. Emil neměl příliš kamarádů a nikdy nepoznal, kdy je čas odejít. Olívie zase patřila mezi typické bezprizorní dívky. Nikdy jsem jí s žádným klukem neviděl, jen s kamarádkami jejího typu, které trávily svůj společný čas kulturnostmi všeho druhu.

Emilovi zazvonil mobil a z jeho spokojeného výrazu jsem okamžitě poznal, že mu někdo volá proto, aby se mohlo pokračovat v pití. Rozhodli jsem se naše posezení ukončit. Vyšli jsme ven před Sv. Jana Nepomuckého na Skalce a já se rozhodl vydat na procházku ke Karlovu mostu a pak dále na Hradčany. Emil odběhl na tramvaj a Olívie zůstala stát se mnou.

,,Máš něco v plánu?“

,,Jen tak se projít.“

,,Nebude ti vadit, když půjdu s tebou?“

,,Vůbec ne. Jenom dneska asi nebudu moc vtipnej.“

,,To mi nevadí.“

Nejenže jsem nebyl zábavný, ale dokonce jsem neměl náladu se ani bavit. Olívie z toho byla po chvíli docela nervózní. Najednou jsem zatoužil po samotě. Přemýšlel jsem, jak to udělat.

,,Promiň já jsem zapomněl, že musím ještě skočit něco koupit mámě.“

,,A co?“

,,Jednu knížku, zatraceně. Už je po pátý. Musím na tramvaj, jinak to nestihnu.“

Chvíli se na mě dívala.

,,Počkej, půjdu s tebou.“

,,Ale já fakt pospíchám, hele.“

Podíval jsem se významně na hodinky.

,,Tak jdi.“

,,Uvidíme se zítra.“

   Snad jsem to neřekl příliš vesele. Byl jsem rozhodnutý popojet stanici a pokračovat v procházce sám. Vydal jsem se k tramvaji.

,,Petře!“

Otočil jsem se.

,,Miluju tě.“

To jsem nečekal. Co ji to sakra napadlo?

,,Přemýšlela jsem o tom celé léto a vím to jistě. Miluju tě.“

Jediné na co jsem se v tu chvíli zmohl bylo velmi chabé.

,,Povíš mi to zítra.“

Procházka, kterou jsem si chtěl pročistit myšlenky stála za nic.

Druhý den jsem jí na fakultě neviděl a nepřišla dokonce ani následující dny. Bylo mi špatně. Modlil jsem se, aby si nic neudělala. Neměl jsem na ní telefon a zkoušel jsem se ptát pár spolužáků, jestli o ní něco nezaslechli. Nikdo nic nevěděl. Bolelo mě břicho a trápily mě výčitky.

Na konci dalšího týdne si ke mně sedla na přednášce chirurgie. Kupodivu mě to vůbec neuklidnilo.

,,Půjdeš pak se mnou na kafe?“

,,Rád.“

,,To je dobře, miláčku.“

Usmála se a začala se soustředit na přednášku. Zatraceně proč jí neřeknu, že ne?  

Seděli jsme v kavárně vyzdobené materiály k filmům od Felliniho. Objednal jsem si raději víno a Olívie si dala espresso a vodku.

,,Kolik jsi měl ženskejch?“

,,Prosím?“

,,To je jedno.“

Napil jsem se vína.

,,Chtěla bych, abys mi to udělal.“

,,Ty si asi moc kluků neměla, co?“

,,Žádnej mě nechce.“

Židle, na které jsem seděl, mě začala pálit. Byl jsem zticha. Neměl jsem ani ponětí, co jí mám říct.

,,Víš, že když jsou si lidi sympatický musej se trochu poznat?“

,,Ale existujou přece známosti na jednu noc, ne?“

,,To jo, ale na to se jde přece úplně jinak. Nemůžeš jen tak přijít a chtít po mě sex. Nejsem žádnej plemennej bejček.“

,,To je blbost. Když chce ženská chlapa, tak ho dostane.“

,,Tak to je pěkná kravina.“

,,Není.“

,,Mluví z tebe zkušenost.“

,,Tos nemusel.“

,,Promiň.“

Seděli jsme naproti sobě a najednou vypnuly proud.

,,Dám ti pusu a uvidíme jak na tom jsme. Z toho se pozná nejvíc.“

Přisedl jsem si vedle ní a políbili jsme se. Najednou se rozsvítilo. Rozhlédl jsem se po kavárně. Nikdo nám nevěnoval pozornost, což jsem ocenil a pak se vrátil na místo.

,,Já už se ale líbala.“

,,Líbilo se ti to?“

,,Asi jo.“

,,Já myslím, že bychom měli jít.“

,,Už?“

,,Myslím, že sedět tady jaksi nemá smysl.“

,,Můžeme jet k nám.“

,,Raději ne.“

,,Takže…“

Zvedla se a odešla.

Chvíli jsem tam seděl. Pak jsem se rozhodl vypadnout a jako obvykle jsem se šel projít. Kráčel jsem svojí obvyklou cestou a cítil se mizerně. Rozbolela mě hlava. Procházel jsem ztichlou ulicí a díval se na zem, když jsem uslyšel podivný svištivý zvuk. Ucítil jsem strašlivou bolest. Sáhl jsem si zezadu na hlavu. Měl jsem mžitky před očima. Ruku jsem měl celou od krve a na zemi ležela dlažební kostka. Pak se ten zvuk ozval podruhé a já zařval bolestí. Trefila mě do boku. Dal jsem se na útěk. Světla z lamp začaly splývat do podivných obrazců. Připadal jsem si jako kdybych se díval do kaleidoskopu.

Zakopl jsem a spadl přímo na obličej. Cítil jsem jak ze mě srší krev a v hlavě mi doslova pulzoval mozek. Pak jsem zaslechl hlasité kroky. Někdo opustil úkryt a běžel ke mně. Z posledních sil jsem se otočil a skrz zkrvavený film na očích jsem se podíval vstříc svému útočníkovi. Věděl jsem, že je to ona. Bylo mi to jasné. Obával jsem se o ní, ale nenapadlo mě, že bych se měl spíš strachovat o sebe.

,,A já tě tak milovala.“

Políbila si obřadně ukazováček a přitiskla mi ho na rty. Když jsem v jejích rukou uviděl cihlu, zavřel jsem oči.      

 

KONEC

Sdílejte článek

Nový komentář