Metro
27. 02. 2010 / autor: daemon / kategorie: Hororové povídky
Sedl jsem si na lavičku a čekal na metro. Vyndal jsem si noviny a začal číst. Vlak za nedlouho přijel, naštěstí už bylo pozdě v noci, a tak byl skoro prázdný. Nastoupil jsem, dveře se zavřeli a vlak se rozjel. Čekala mě celkem dlouhá cesta domů a tak jsem se vměstnal na sedadlo a chtěl jsem si opět vyndat noviny, když najednou vypadly světla a vlak začal zpomalovat až konečně. "Asi vypadla elektřina" pomyslel jsem si, azůstal klidně sedět. Po chvíli jsem vyndal mobil, bez signálu jak jinak, otevřel nějakou hru a začal jsem sbírat body na ve virtuálním světě.
Za nedlouho už lidé začínali být neklidní, někdo dokonce otevřel násilím dveře a rozeběhl se k další stanici. Většina lidí už vyšla z metra a zůstala stát na kolejích, všichni se začali dohadovat jeden přes druhého a nemohli se dohodnout na tom co mají dělat. Za pár desítek minut už mi vše začne připadat zvláštní a jaksi nenormální. Rozhlížím se. Všude kolem pobíhají zamtení lidé v naprostém chaosu. Připadám si tu jako jediný klidný. Jsem v prvním vagóně. Vycházím ze dveří a jdu k řidiči. Klepu na okno, je zatažená záclonka a tak není nic vidět. Zevnitř se nic neozývá. Obejdu metro zepředu a chci zaklepat, když v tom si uvědomím, že tam řidič není. Zmateně couvám. Teď už to rozhodně není normální. Nemůžu otrhnout oči od kabiny a zároveň neustále postupuju po zadu. Lidé kolem mne si toho také začínají všímat a slukují se do jednoho hloučku, a znovu se zzmateně dohadují. Okřiknu je. Všichni ztichnou, to mě až zamrazí v kostech, nikdy bych neřek, že takhle dokážu manipulovat s lidmi. Promlouvám k nim a snažím se je uklidnit. Nakonec se rozdělíme na dvě skupiny, jedna, která tu zůstane a chce čekat na pomoc a druhá, která půjde směrem na stanici. Rozhodl jsem se, že půjdu.
Už jdeme asi pět minut a pořád žádné světlo, nedokážu si to vysvětlit. Snad jdeme jen hodně pomalu, nebo jsme jen na dlouhém úseku. Výkřik. Druhý. Ozývají se zpoza nás, z větší dálky. Od vlaku. Udílím rychlé pokiny, pár lidí včele se mnou se vrátí k vlaku a ostatní půjdou co nejrychleji dál a pokusí se nám přivolat pomoc. Rozbíháme se, je nás asi dvanáct. Naše hlučné kroky se rozléhají v tunelu. Mrazí mě z toho v zádech. Přemýšlím o tom co se tam asi tak mohlo stát. Je tam snad nějaký zločinec? Vrah? Zvíře? Něco horšího? Rychle zaplaším tyhle myšlenky a soustředím se jen na cestu. Uslyším výstřely, opět smíšeně s křikem. Teď už není pochyb, něco se tam děje. Zrychlím. Už vidím matné světlo z nouzových osvětlení. Jsme na místě procházíme vagóny. Uvnitř sedí zpocení, zašpinění a někdy i zkrvavení lidé. Ptáme se jich. Nikdo neodpovídá. Čím jsme víc vzadu tím míň lidí v nich je. Zdušený výkřikem. Pár desítek metrů před námi. Zrychlím. Ve vagónech již nikdo není, ani mě nikdo nenásleduje. Jsem sám.
Uvidím zkrvaveného a zdoformovaného muže. Odvracím pohled. Na zemi vidím pistoli, zvednu jí. Tiché kroky. Otočím se. Kdo je tam? Žádná odpověď. Šramot za mnou. Znovu se otáčím. Nic. Probíhám zpět k přednímu vagónu. Zavírám a zamykám dveře. Něco těžkého do nich narazí. Pohled a namířenou zbraň upírám na dveře. Klopýtám po zpátku. Už jsem skoro u dveří, najednou ale ty předešlé prasknou. Nezřetelně vidím něco rychlého stínovaně zeleného. Střelba.
Kulky dopadají na kovové obložení metra jen párkrát trefí něco měkkého. To něco síla střelby odhodí na stranu. Ozve se jakési zachrchlání a přestane se to hýbat. Dojdu k tomu a prohlížím si to. Vypadá to jako nějaká obrovská ještěrka s velikými drápy. Chvíli to zkoumám pak uslyším stejné kroky akorát je jich teď víc. Zahazuji pistoli, otáčím se a probíhám vagóny. Dostanu se až do toho prvního. Volám na lidi, ať utíkají. Jen mě s prádnými výrazi ve tvářích sledují. Bežte!BĚŽTE! Pár lidí se dává do pohybu a utíkají, většina jich však zůstává nehybně stát. Přestávám na ně myslet a radši sám utíkám. Výkřiky a bolestný křik. Lidi se probírají z němotya začínají panikařit. Těch oblud je tam hrozně moc, nejmíň 5 nebo šest. Lidé nevědí jak se jim bránit. Koukám se na to dílo zkázy z povzdálí. Přestávám utíkat. Vidím jak lidé padají k zemi a bolestně se svíjí. "Je to marné" říkám si, "nemá to cenu." "Pojďte si pro mne vy jedny blbý obludy..."



Námět je to ale zajímavý, je úplně jedno, že jsi to viděl ve filmu nebo hře, v horroru je to irelevantní, kdo viděl naživo Vlkodlaka, že?
.