Měsíční svit – 1.část


„Sedím tu a přemýšlím, co mohlo být…Sedím tu a přemýšlím, co bylo…“ „No tak! Nezačínej s tím zase. Když si na tohle všechno zvykneš, není to zas tak hrozný.“ Melancholicky prohlásil vysoký, černovlasý chlapec. Lucy se na Adamaopovrženě podívala. „Ten tvůj uhrančivý pohled se mi fakt nelíbí.“ Řekl s úsměvem na tváři. Lucy oplatila Adamovi stejný pohled a letmo se mu zadívala do jeho zelených očí. Adam se opět trochu zasmál. „Vidím, že máš dobrou náladu…Teď, když jsme uprostřed ničeho.“ Lucy slezla z křesla nebo aspoň něčemu, co se křeslu hodně podobalo a přešla k rozbitému oknu. Rukou se opřela o dřevěný rám. Pohlédla na úplně zdevastovanéměsto. Obloha měla červený nádech. Budovy byly buď srovnané se zemí nebo částečně zbořené. „Prostě jako po válce…“ S těmito slovy Adam přistoupil také k oknu a stoupl si vedle Lucy. S hrůzou se podíval na rozmlácená auta a odvrátil pohled. Oba dva byly teď ztraceni…Byli ztraceni a sami uprostřed džungle. „Stmívá se…“ Sklopila Lucy hlavu. „Připravím nějaké zbraně. Máš dost nábojů?“ Jo, ještě mi něco zbylo z minule.“ Adam odešel a Lucy naposledy vyhlédla z okna. „Na, tohle by ti mělo stačit…Na dnešní noc.“ A hodil ji zbraň. Lucy si ji důkladně prohlédla a schovala si ji za pás. Další dva nože potom do bot. Když se Adam připravil také, mohli vyrazit na „lov“.

Oba se hbitě rozběhli z budovy, ve které přebývali. Zbraně už drželi pevně v rukou a čekali na první skupinku, schovaní kdesi v metru. Světla poblikávala a ozařovala jen část místnosti. Adam uslyšel šouravé kroky. Obrátil se na Lucy a dal jí pokyn, aby se připravila. Lucy se ještě víc pokrčila a hleděla do tmy…Připravená zabíjet. Seděli v zatuchlé místnosti, kde se všechno rozléhalo. Museli si dávat velký pozor, aby neudělali nějakou chybu. Kroky slyšeli čím dál víc jasněji. Mohli si tedy udělat obrázek o tom, kolik nezvaných hostů se blíží. Už i jejich dech byl cítit na míle daleko. To Adam vždy nesnášel a s nechutí se pousmál. Najednou se místnost rozezněla tichým chrčením nebo jak by to řekl Adam: „Pozor, opilí zombíci jsou.“ Už se objevilo první tělo. Tělo říkám, protože nemají duši…Už dávno ne. Když se dobelhali všichni, udělali malý kroužek. Uprostřed bylo…Nějaké tělo?! Lucy se zastavilo srdce. Při pomyšlení, že nedokázala zastavit ty zrůdy a pomoct možná poslední lidské bytosti na Zemi. Už, už chtěla vyrazit, ale Adam ji zarazil. „Co to sakra děláš?“ Vyhrkla potichu. Adam si přiložil ukazováček na ústa, jako znamení, aby byla ticho. V Lucy to už vřelo, ale poslechla. Ty nestvůry bývaly lidé…Ale teď, když se jejich kůže ztrácela a masa taky nemají mnoho, už jako lidé opravdu nevypadají. Jejich potrhané oblečení jim viselo na těle. Náhle se začali sápat po těle, které leželo na zemi. To už Lucy ale nevydržela a začala střílet do davu. Adam se musel chvíli vzpamatovat z její rychlé reakce a potom začal taky útočit. Nestvůry se rychle otočily a běžely k nim. Pohybovaly se trhaně a postupně padali na zem.

Mezitím, na druhém konci města odpočívali dva bratři, Matt a Zacky. Oba leželi na matraci, kterou si našli velmi těžko. Mlčeli. Byli na sebe naštvaní, ale musejí držet při sobě. „Hned zítra se tam vrátím! Určitě se někde schoval! Já mu věřím, on se nedá tak snadno!“ Odhodlaně prohlásil do ticha Zacky. „Nemluvili jsme o tom, sakra, už?!“ Já tě tam samotnýho nepustím! Bůh ví, kam ho odnesli.“ „No, právě! Proto! Musím ho prostě najít!“ Matt odvrátil pohled, protože se nechtěl znovu hádat. Věděl, že když si jeho bratr něco umane, tak neodstoupí bez boje. Za to ho vždycky nenáviděl. Kvůli tomu se dostávali do větších problémů. Když se shodli na nějakém plánu, Matt se ho držel, ale Zacky to chtěl udělat po svém. Už mu to ani nemá cenu nějak vyčítat a tak s tím musí vždycky počítat. Zacky se naštvaně zvedl a zabědoval nad jeho kolenem. Něco si pro sebe mumlal a kopl při tom do malého kamene. Ten se odrazil od zdi a neúmyslně zasáhl Matta do hlavy. „Co sakra děláš?!“ Zařval na něj. Zacky se na něj drze podíval a odešel. Matt se teď topil ve svém vlastním strachu a hanbě…On se cítil za vše vinen. Za to, že nedokázal zachránit svého přítele. „Já se snažil!“ Zašeptal do ticha. Vybavil si poslední okamžiky a snažil se najít nějakou chybu. Marně. Sklonil hlavu a hleděl do tmy.Zacky měl svého bratra rád, ale teď k němu cítil hroznou nenávist. Věděl, že jako tým prohráli. Ale přesto potřeboval nějakou naději. Naději, která by mu pomohla najít jeho přítele…Iana. Tiše si přál, aby to všechno přežil. Chtělo se mu křičet! Ale tím toho moc nespraví. Oboum se potom těžce usínalo.

Druhého dne ráno se jako první vzbudil Zacky a ihned probudil i Matta. „Dělej, brácha, vzbuď se! Dem ho hledat!“ Matt nejdřív jenom bručel, ale pak si vzpomněl na včerejší noc. Okamžitě se zvedl a oba vyrazili.

Sdílejte článek

Nový komentář