Na cestu studenou
snesla se tma noci,
ticho jen mučivé do
okolí křičelo, déšť
zapichoval šípy své
ledové do květin
zmučených, jenž
dobrovolně poddaly se
smrti, ta krutě vysála z
nich život do kapky
poslední. Snad temná
obloha, kdo ví, svědkem
byla jediným, tys stál
tam opuštěn, do vlasů
tvých zmáčených
provazce deště stále
padaly. Vítr si s větvemi
stromů hrál, ledové
závany tvé tělo i duši
týraly, hlavu plnou
výčitek a srdce plné
bolesti, nikdy už
ona, nikdy se
nevrátí, sbohem´s jí
nedal na cestu poslední.
Zničená žalem a
trápením o pomoc
prosila, nikdo však ruku
svou týrané
nepodal, nějakou už
dobu tiše zde leží, na
kopci vysokém pod
stromy ukryta, jen déšť
co z nebe padá,
náhrobní kámen lehce
prsty studenými
pohladí, je sama na
všechno jako ty, příliš
sama bez pomoci. Slituj
se, prosím, ve chvíli
této, květinu poslední
na hrob jí polož..snad
růži…jenž trny svými
ostrými do krve drásá
ruku tvou, kapky krve teplé k
zemi padají, je to krev
tvá nebo snad pláčeš…?
Hororové ne. I ve sbírkách povídek jsem občas narazil na báseň, takže v tom problém nevidím. Mě se to docela líbílo.
No, je to sice o několik tříd lepší, než nedávná báseň o smrti, kterou zde zanechala jistá slečna, stále to však rozhodně není žádný Shelley a především to není ani povídka, ani horor.
*hororové
Tak k čertu, kdo u toho schvalování příspěvků sedí?! Je to povídka? Ne… je to horové? Ne! Nemá to tady co dělat… až někdo založí kategorii melancholicá poezie, tak možná…