Melancholie

snesla se tma noci,

ticho jen mučivé do

okolí křičelo, déšť

zapichoval šípy své

ledové do květin

zmučených, jenž

dobrovolně poddaly se

smrti, ta krutě vysála z

nich život do kapky

poslední. Snad temná

obloha, kdo ví, svědkem

byla jediným, tys stál

tam opuštěn, do vlasů

tvých zmáčených

provazce deště stále

padaly. Vítr si s větvemi

stromů hrál, ledové

závany tvé tělo i duši

týraly, hlavu plnou

výčitek a srdce plné

bolesti, nikdy už

ona, nikdy se

nevrátí, sbohem´s jí

nedal na cestu poslední.

Zničená žalem a

trápením o pomoc

prosila, nikdo však ruku

svou týrané

nepodal, nějakou už

dobu tiše zde leží, na

kopci vysokém pod

stromy ukryta, jen déšť

co z nebe padá,

náhrobní kámen lehce

prsty studenými

pohladí, je sama na

všechno jako ty, příliš

sama bez pomoci. Slituj

se, prosím, ve chvíli

této, květinu poslední

na hrob jí polož..snad

růži...jenž trny svými

ostrými do krve drásá

ruku tvou, kapky krve teplé k

zemi padají, je to krev

tvá nebo snad pláčeš...?